Dave: Občas s Martinem bojujeme o místo
V dnešním výběru z Flood Magazine, Hot Press a T-Online Dave poměrně otevřeně popisuje obvyklé napětí při nahrávání alb Depeche Mode, otázky věku, i třeba názor na verzi Elvise od Pet Shop Boys...
Tvůj vzájemný vztah s Richem Machinem trvá už přes deset let. Jak se za ta léta vyvíjela míra tvého zapojení?
Stali jsme se přátelé, takže ten vztah stále trvá. Když jsem nahrával poslední desku Depeche Mode, Spirit, byli jsme s Richem hodně v kontaktu. Hodně jsme spolu mluvili. Mezi mnou a Martinem panovalo určité tření ohledně výběru písní. Bylo to obvyklé napětí, které pramení z toho, že jsem se tam snažil protlačit nějaké své ideje v několika mých písních. Tohle tření je zdravé - pro Depeche Mode je to dobrá věc. Když jsou dva autoři v jedné místnosti, někdy oba bojujete o místo.
Chtěl ses hlouběji zapojit do tvůrčího procesu...
Ano. Bylo to něco, co jsem musel udělat. A Rich mě v tomhle směru celá ta léta hodně podporoval. Chvíli to tam s Martinem dost vázlo. Během natáčení Spirit jsem si nebyl jistý, jestli chci pokračovat v práci v prostředí, které mi připadalo nepřátelské vůči mým nápadům. Nechápal jsem, proč ze mě Martin nechce dostat to nejlepší. Protože mi připadá, že já jsem z něj a z jeho myšlenek za ta léta to nejlepší dostat chtěl.
Album Imposter je sbírka písní jiných autorů. To je podobné tomu, co děláš s Martinem.
Ano, přesně tak. Dělám to už léta, zpívám písně někoho jiného. Takže se z toho stala výzva - a vždycky to tak bylo - jak mám z téhle písničky udělat svou vlastní? Skutečně to vychází ze mě? Jestli tomu neuvěřím sám, tak tomu těžko uvěříš i ty. Bylo to dlouhé učení, něž jsem se dostal tam, kde jsem teď s Imposterem.
Když jsme spolu mluvili v minulosti, hovořil jsi o tom, jak moc chceš být zastoupen v Depeche Mode. Že chceš, aby se zpívaly i tvé písně.
Alespoň pár z nich! (směje se). Depeche Mode jsou místem, kde se nahrávají Martinovy písně. Musel být stanoven limit na počet songů, kterými bych mohl přispět. Kdyby na albu bylo 12 písní, dostal bych čtyři, kdyby na albu bylo 10, dostal bych tři. Když jsme si to vyjasnili, vzduch se mezi námi pročistil. Při nahrávání desky Depeche Mode se stráví tolik času! A často je hodně chvil promarněno, když si člověk pohrává se vším tím vybavením. Pojďme prostě nahrát tolik písní, kolik můžeme. Díky tomu jsem dostal možnost zaznamenat i své nápady mimo Depeche Mode. A udělal jsem si čas pro sebe, abych je trochu víc prozkoumal.
Chtěl bys aby ti bylo znovu dvacet let?
Myslím, že jsem měl opravdu štěstí a mohl jsem žít víc než zajímavý život. Pořád ze sebe chci dostat to nejlepší a učit se nové věci. Ale ne, nechtěl bych být zase tak mlady a začínat zase od začátku. Nechci být ten chlap, který je odhodlaný zvládnout vše. To už mám za sebou, a ve třiceti jsem se cítil vyhořelý. Dnes je to jiné. Jsem vděčný za zkušenosti, které mám. Sedím tady v domku u moře, a za dveřmi mám zahradu. Moře mám odtud deset minut chůze. Tyhle věci se zdají tak strašně jednoduché, ale přitom pro mě tolik znamenají. Mám se tady opravdu fajn.
Vidíš na dnešní době nějaké výhody?
Vlastně něco ano - pokud jde o práci. Když mám nějaký nápad na kytaru, nebo vokální melodii, dokážu to okamžitě nahrát na smartphone. Ale nenahrazuje to interakci ve zkušebně, ve studiu nebo na jevišti. Je mi sice šedesát, ale s tímhle rychlým vývojem technologií se musím vypořádat stejně jako dvacetiletý nováček.
Slyšel Martin tvé nové album?
Ano, a říkal že se mu líbilo. Řekl mi: "Nikdy jsem nevěděl, že máš rád The Dark End Of The Street. To je jedna z mých oblíbených písní!" A já mu povídám: "Tenhle song mám rád už léta!" Bylo to zvláštní spojení. Ale taky mi řekl: "Spoustu těch songů jsem nikdy neslyšel. Budu si muset udělat domácí úkol!" A to je podle mě na albu taky klíčová věc: máte tady vedle sebe legendy jako Dylan, a méně známě věci jako PJ Harvey či Cat Power.
Jako obrovského fanouška Pet Shop Boys by mě zajímalo, co si Gahan myslí o jejich verzi Always On My Mind?
Nejsem úplně velkým fanouškem Pet Shop Boys, i když některé jejich věci se mi líbí. To jejich album nemám, ale tu jejich verzi si pamatuju. V bookletu alba (Imposter) jsou poznámky od Chrise Blacka, kde píše i o jiných verzích této písně, které dělali různí umělci. Samozřejmě si pamatuju verzi od Willieho Nelsona a taky Elvisovu verzi, ze které jsem hlavně čerpal. Ale myslím, že Pet Shop Boys ukázali, jak je to skvělá píseň a jak se dá ztvárnit mnoha různými způsoby. Jejich verze je mnohem našlapanější, pozitivnější a rychlejší. Elvisova verze je podle mě především plná vykoupení a touhy po odpuštění. Slyším v jeho hlase tu touhu, ale je v něm i trochu sarkasmu. Je v tom jistá ironie, což se mi líbí – takový ten permanentní úšklebek.
Je Dave obzvlášť velký Elvisův fanoušek?
Vypadá to, že Elvis byl asi jeden z největších podvodníků všech dob, že? (směje se). A proto je tam taky písnička Charlie Chaplina "Smile". Když jsem vyrůstal jako dítě, Charlie Chaplin byl taky ultimátní podvodník. Měl prostě takový způsob, jak vás rozesmát nebo rozplakat, byl to dokonalý klaun. Tohle v sobě máme každý z nás. Ale vlastně jsme o něm nic nevěděli, protože nemluvil. Jo a já si taky připadal jako podvodník, při zpívání Martinových písní. Ale počátkem 90.let jsem si našel svojí cestu. Už jsem si řekl : "Našel jsem svoje místo. Vím že do toho přináším něco, co Martin cítí, ale nemůže to dát najevo, protože jinak by to nejspíš udělal sám." Už tím dávno nebojuju. Největší ironie ale je, že tuhle desku jsem nazval "Podvodník", a přitom je možná jedna z prvních nahrávek, kdy mohu z celého srdce prohlásit, že jsem se tak necítil! (smích) Ale možná že podvodník je ten druhý chlápek, nevím!
V této fázi svého života už můžeš využít značné zásoby moudrosti.
Já ti nevím, už jsem na to asi příliš starý. Příští rok mi bude 60, a mám za sebou 40 let vystupování v kapele. Už jsem součástí něčeho, co je mnohem větší než já. Už nevím, jak bych mohl vést „normální život“. Je to všechno mojí součástí a mám tak trochu štěstí, že to mám, ne?
-sin-
Čtěte také:
Dave: DM jsou výběh, kam se dobrovolně vracíme
Dave: Ve hře byla i Condemnation
Dave: Dnes znám svoji cenu
Dave: Hudba mojí dcery Martina nadchla
Dave: Za pár týdnů začneme zkoušet
Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem
Dave: Punk býval moje kotva
Dave: byl jsem trochu podvodník
Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju
Dave: Občas s Martinem bojujeme o místo
|
V dnešním výběru z Flood Magazine, Hot Press a T-Online Dave poměrně otevřeně popisuje obvyklé napětí při nahrávání alb Depeche Mode, otázky věku, i třeba názor na verzi Elvise od Pet Shop Boys...
Tvůj vzájemný vztah s Richem Machinem trvá už přes deset let. Jak se za ta léta vyvíjela míra tvého zapojení? Stali jsme se přátelé, takže ten vztah stále trvá. Když jsem nahrával poslední desku Depeche Mode, Spirit, byli jsme s Richem hodně v kontaktu. Hodně jsme spolu mluvili. Mezi mnou a Martinem panovalo určité tření ohledně výběru písní. Bylo to obvyklé napětí, které pramení z toho, že jsem se tam snažil protlačit nějaké své ideje v několika mých písních. Tohle tření je zdravé - pro Depeche Mode je to dobrá věc. Když jsou dva autoři v jedné místnosti, někdy oba bojujete o místo. Chtěl ses hlouběji zapojit do tvůrčího procesu... Ano. Bylo to něco, co jsem musel udělat. A Rich mě v tomhle směru celá ta léta hodně podporoval. Chvíli to tam s Martinem dost vázlo. Během natáčení Spirit jsem si nebyl jistý, jestli chci pokračovat v práci v prostředí, které mi připadalo nepřátelské vůči mým nápadům. Nechápal jsem, proč ze mě Martin nechce dostat to nejlepší. Protože mi připadá, že já jsem z něj a z jeho myšlenek za ta léta to nejlepší dostat chtěl. Album Imposter je sbírka písní jiných autorů. To je podobné tomu, co děláš s Martinem. Ano, přesně tak. Dělám to už léta, zpívám písně někoho jiného. Takže se z toho stala výzva - a vždycky to tak bylo - jak mám z téhle písničky udělat svou vlastní? Skutečně to vychází ze mě? Jestli tomu neuvěřím sám, tak tomu těžko uvěříš i ty. Bylo to dlouhé učení, něž jsem se dostal tam, kde jsem teď s Imposterem. Když jsme spolu mluvili v minulosti, hovořil jsi o tom, jak moc chceš být zastoupen v Depeche Mode. Že chceš, aby se zpívaly i tvé písně. Alespoň pár z nich! (směje se). Depeche Mode jsou místem, kde se nahrávají Martinovy písně. Musel být stanoven limit na počet songů, kterými bych mohl přispět. Kdyby na albu bylo 12 písní, dostal bych čtyři, kdyby na albu bylo 10, dostal bych tři. Když jsme si to vyjasnili, vzduch se mezi námi pročistil. Při nahrávání desky Depeche Mode se stráví tolik času! A často je hodně chvil promarněno, když si člověk pohrává se vším tím vybavením. Pojďme prostě nahrát tolik písní, kolik můžeme. Díky tomu jsem dostal možnost zaznamenat i své nápady mimo Depeche Mode. A udělal jsem si čas pro sebe, abych je trochu víc prozkoumal.
Chtěl bys aby ti bylo znovu dvacet let? Myslím, že jsem měl opravdu štěstí a mohl jsem žít víc než zajímavý život. Pořád ze sebe chci dostat to nejlepší a učit se nové věci. Ale ne, nechtěl bych být zase tak mlady a začínat zase od začátku. Nechci být ten chlap, který je odhodlaný zvládnout vše. To už mám za sebou, a ve třiceti jsem se cítil vyhořelý. Dnes je to jiné. Jsem vděčný za zkušenosti, které mám. Sedím tady v domku u moře, a za dveřmi mám zahradu. Moře mám odtud deset minut chůze. Tyhle věci se zdají tak strašně jednoduché, ale přitom pro mě tolik znamenají. Mám se tady opravdu fajn. Vidíš na dnešní době nějaké výhody? Vlastně něco ano - pokud jde o práci. Když mám nějaký nápad na kytaru, nebo vokální melodii, dokážu to okamžitě nahrát na smartphone. Ale nenahrazuje to interakci ve zkušebně, ve studiu nebo na jevišti. Je mi sice šedesát, ale s tímhle rychlým vývojem technologií se musím vypořádat stejně jako dvacetiletý nováček. Slyšel Martin tvé nové album? Ano, a říkal že se mu líbilo. Řekl mi: "Nikdy jsem nevěděl, že máš rád The Dark End Of The Street. To je jedna z mých oblíbených písní!" A já mu povídám: "Tenhle song mám rád už léta!" Bylo to zvláštní spojení. Ale taky mi řekl: "Spoustu těch songů jsem nikdy neslyšel. Budu si muset udělat domácí úkol!" A to je podle mě na albu taky klíčová věc: máte tady vedle sebe legendy jako Dylan, a méně známě věci jako PJ Harvey či Cat Power. Jako obrovského fanouška Pet Shop Boys by mě zajímalo, co si Gahan myslí o jejich verzi Always On My Mind? Nejsem úplně velkým fanouškem Pet Shop Boys, i když některé jejich věci se mi líbí. To jejich album nemám, ale tu jejich verzi si pamatuju. V bookletu alba (Imposter) jsou poznámky od Chrise Blacka, kde píše i o jiných verzích této písně, které dělali různí umělci. Samozřejmě si pamatuju verzi od Willieho Nelsona a taky Elvisovu verzi, ze které jsem hlavně čerpal. Ale myslím, že Pet Shop Boys ukázali, jak je to skvělá píseň a jak se dá ztvárnit mnoha různými způsoby. Jejich verze je mnohem našlapanější, pozitivnější a rychlejší. Elvisova verze je podle mě především plná vykoupení a touhy po odpuštění. Slyším v jeho hlase tu touhu, ale je v něm i trochu sarkasmu. Je v tom jistá ironie, což se mi líbí – takový ten permanentní úšklebek. Je Dave obzvlášť velký Elvisův fanoušek? Vypadá to, že Elvis byl asi jeden z největších podvodníků všech dob, že? (směje se). A proto je tam taky písnička Charlie Chaplina "Smile". Když jsem vyrůstal jako dítě, Charlie Chaplin byl taky ultimátní podvodník. Měl prostě takový způsob, jak vás rozesmát nebo rozplakat, byl to dokonalý klaun. Tohle v sobě máme každý z nás. Ale vlastně jsme o něm nic nevěděli, protože nemluvil. Jo a já si taky připadal jako podvodník, při zpívání Martinových písní. Ale počátkem 90.let jsem si našel svojí cestu. Už jsem si řekl : "Našel jsem svoje místo. Vím že do toho přináším něco, co Martin cítí, ale nemůže to dát najevo, protože jinak by to nejspíš udělal sám." Už tím dávno nebojuju. Největší ironie ale je, že tuhle desku jsem nazval "Podvodník", a přitom je možná jedna z prvních nahrávek, kdy mohu z celého srdce prohlásit, že jsem se tak necítil! (smích) Ale možná že podvodník je ten druhý chlápek, nevím! V této fázi svého života už můžeš využít značné zásoby moudrosti. Já ti nevím, už jsem na to asi příliš starý. Příští rok mi bude 60, a mám za sebou 40 let vystupování v kapele. Už jsem součástí něčeho, co je mnohem větší než já. Už nevím, jak bych mohl vést „normální život“. Je to všechno mojí součástí a mám tak trochu štěstí, že to mám, ne? -sin- Čtěte také: Dave: DM jsou výběh, kam se dobrovolně vracíme Dave: Ve hře byla i Condemnation Dave: Dnes znám svoji cenu Dave: Hudba mojí dcery Martina nadchla Dave: Za pár týdnů začneme zkoušet Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem Dave: Punk býval moje kotva Dave: byl jsem trochu podvodník Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju |
Rubriky článků:
(c)