Dave: Dnes znám svoji cenu
Dave Gahan s Richem Machinem se připojili přes Zoom, aby pro francouzský magazín Rolling Stone přemítali o novém albu, a co pro Davea znamená. Vybrali jsme zajímavé pasáže...
Zdravím, tady je New York!.
Ve videookně Zoomu, zabírajícím pohovku v jeho ložnici, se Dave Gahan objevuje usměvavý a uvolněný, za svými kouřovými brýlemi. Za ním je grafitovo-inkoustová malba "Smyslné vlasy", od umělkyně a aktivistky Marlene McCarty, kterou na Instagram umístila jeho žena Jennifer během lockdownu. Posledních pár měsíců strávili mezi New Yorkem a jejich domem na ostrově Montauk, východně od New Yorku. "Měli jsme štěstí, že jsme tenhle domek poblíž oceánu před dvaceti lety koupili. Za poslední dva roky jsem tam strávil víc času než za dobu předtím dohromady. Je mi tam fajn. Mám okolo sebe zahradu a nevidím ten velký svět okolo."
Jak sám říká, poslední osmnáctiměsíční turné s Depeche Mode ho zcela vyčerpalo."Chvíli trvalo, než jsem se zase cítil jako člověk!" směje se. Když to skončilo, ozval se Rich Machin, jestli bychom spolu nazačali dělat na dalším skládání písní. Upřímně jsem na to neměl energii ani chuť, ale napadlo mě jen něco si společně zahrát, abychom se rozehřáli a viděli, kam nás to zavede."
Rich Machin to vypráví trochu jinak : "Jednou odpoledne mi Dave zavolal, a povídá : "Co kdybychom udělali album předělávek?" Bylo mi jasné, že se toho musím chopit. Víte, z mého pohledu producenta, pokud vidím že umělec je do nějakého nápadu nadšený, musím tou cestou jít, protože to vždy povede k něčemu pozitivnímu. Za svou kariéru jsem pracoval s dost lidmi, abych věděl, že takovou přirozenou alchymii, jakou máme s Davem, si nemůžete vynutit."
Gahan: "Život ve Spojených státech formoval moje hudební vlivy. V devadesátých letech jsem v Americe objevil Marka Lanegana, když ještě hrál ve Screaming Trees. Nebyl jsem úplně jejich fanouškem, ale léta jsem sledoval Markovu sólovou práci. Miloval jsem jeho hlas. Vypráví příběhy, stejně jako PJ Harvey nebo Neil Young. Často se ztrácím v hlase, aniž bych nutně věnoval pozornost slovům. Je to něco v jeho zabarvení, co mnou rezonuje."
"Měli jsme původně asi 20 skladeb. Některé písně, jako třeba Manhattan od Cat Power nebo I Go to Sleep od Raye Daviese (Kinks) převzaté The Pretenders, se na album nedostaly. Ale nikdo netvrdí, že třeba neskončí na dalším albu...nebo Imposteru part 2.", říká trochu škádlivě Rich Machin.
"Určitě jsem chtěl udělat svou verzi Strange Religion od Lanegana... přemítá Dave. Některé songy, co vybral Rich, jsem naopak neznal - třeba Metal Heart od Cat Power. Ale ta písnička mě opravdu mile překvapila. Dál jsou tu věci od Boba Dylana, Neila Younga nebo Elvise Presleyho. Není snadné vžít se do kůže takových umělců! Byla to výzva, interpretovat jejich písně s maximálním respektem ke zpěvákům a textařům, ale také z nich udělat své vlastní, proměnit je v písně Davea Gahana. Například u Dylanova Not Dark Yet bylo nejtěžší nenapodobit jeho hlasový podpis (pouští se do imitace typického Dylanova přízvuku). Musel jsem najít vlastní hlas a trvalo mi to. Někdy byl výsledek hodně něžný a intimní a někdy byl mocný a silný, jako v písních Elmora Jamese nebo PJ Harvey. Strávil jsem na tom docela dost času sám v Montauku. Mám tam domácí studio..." popisuje nadšeně Gahan
Rich Machin: "Všechno na tomhle albu je nahrané živě. Prostě jsme všechny dali do jedné místnosti, několik hodin hráli, a pak vybrali nejlepší verzi. Jako se to dělalo v šedesátých letech."
Dave Gahan: "Jasně že nám chybí hraní koncertů. Tady naše alchymie teprve nabývá plnou sílu! Na turné Angels & Ghosts (2015) jsme přijeli hrát do Paříže do malého sálu La Cigale. To bylo nejlepší představení, jaké jsem kdy na jevišti s někým předvedl. Nic lepšího neexistovalo! Tenhle aktuální projekt bychom chtěli představit v roce 2022, pokud se to podaří přes překážky způsobené pandemií. Mohli bychom udělat speciální představení ve studiu, v malém divadle nebo třeba muzeu, kde bychom zřídili pódium s krásnými světly a hráli album od začátku do konce. Myslím, že tak by se to mělo poslouchat."
Dave dál vysvětluje: "Vždycky podvědomě hledám místo kam patřím. A pak, když ho najdu, a jsem konečně tam, tak zjišťuju že se najednou cítím až moc pohodlně, jako bych potřeboval něčeho víc, nebo míň... A určitá hudba mě dokáže uklidnit. Na albu je přesně tahle hudba - umělci co se mě dotkli, a pomohli mi jít životem dál. Nějakým zvláštním a ne vždy zcela zřejmým způsobem mi předali informaci o mně samém. Najednou jako bych pocítil : Wow, nejsem v tom sám! To mě uklidňuje."
Na otázku, jaká píseň či název by mohl definovat jeho budoucnost, zpěvák odpověděl : "Asi bych zvolil Not Dark Yet! To by mohl být ten správný výraz. Víte, prostě ještě není tma. Opona nespadla, ještě ne, víte ?" směje se.
"Roky jsem zpíval písně někoho jiného, písně Martina. Ale v určitém bodě jsem konečně našel způsob, jak je podat po svém, se svým příběhem. Podle mě to všichni velcí zpěváci takhle dělají... Elvis Presley v životě nenapsal jedinou píseň, ale bez něj, který by je zpíval, by byly jako nic! Kdybych si měl zvolit jestli mám blíž k Nicku Caveovi, nebo ke "králi", asi by to byl Elvis. Hodně se s ním ztotožňuju, zejména v posledních patnácti letech jeho kariéry, k postavám které ztvárňoval. Pak je tu Chaplin, který napsal část písně Smile. Milovali jsme toho klauna. Pobavil nás, rozesmál, rozplakal. Něco cítil a neřekl ani slovo! Byl to naprostý podvodník!
I já se cítil jako podvodník, v dobách po skončení Singles Tour (1998). Měl jsem takový zvláštní pocit, jako když nosím na sobě oblečení někoho jiného. Pamatuji si, že jsem se tak cítil dlouho. Ale dnes je to jiné. Dnes vítám a plně přijímám toho podvodníka ve mně! Tehdy jsem měl pocit, že nezapadám, že nejsem upřímný. Že neplním svou roli, že nepracuji dost tvrdě, nebo že je vždycky něco špatně. Ale dnes vím, jakou mám cenu. A hodně mi pomohlo první sólové album Paper Monsters. Když jsem ho nahrál, cítil jsem se silnější. Pak jsem se mohl vrátit k Depeche Mode a říct: "Hej, počkej, chci se taky zapojit, vím že to dokážu!"
Dave Gahan před více než patnácti letu v rozhovoru pro Rolling Stone řekl, že se mu nelíbí zvuk jeho vlastního hlasu. Dlouho považoval za svůj nejlepší vokální výkon píseň "Condemnation" z roku 1993. "Jo, ale dnes se cítím sebejistě v tom, jak zpívám, a myslím, že se mi to teď docela daří. Mám z nové desky dobrý pocit. Myslím, že zní víc jako já, než cokoliv, co jsem za dlouhou dobu předtím udělal. Ano, přijal jsem toho podvodníka ve mě. Možná je to forma, která je nejblíž tomu, co opravdu jsem. Nevím... Totožnost, do které vklouznu a schovám se za ni. Ale pořád je to moje obrovská část, víc než cokoliv jiného..."
-sin-
Čtěte také:
Dave: Hudba mojí dcery Martina nadchla
Dave: Za pár týdnů začneme zkoušet
Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem
Dave: Punk býval moje kotva
Dave: byl jsem trochu podvodník
Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju
Dave: Dnes znám svoji cenu
|
Dave Gahan s Richem Machinem se připojili přes Zoom, aby pro francouzský magazín Rolling Stone přemítali o novém albu, a co pro Davea znamená. Vybrali jsme zajímavé pasáže...
Zdravím, tady je New York!. Ve videookně Zoomu, zabírajícím pohovku v jeho ložnici, se Dave Gahan objevuje usměvavý a uvolněný, za svými kouřovými brýlemi. Za ním je grafitovo-inkoustová malba "Smyslné vlasy", od umělkyně a aktivistky Marlene McCarty, kterou na Instagram umístila jeho žena Jennifer během lockdownu. Posledních pár měsíců strávili mezi New Yorkem a jejich domem na ostrově Montauk, východně od New Yorku. "Měli jsme štěstí, že jsme tenhle domek poblíž oceánu před dvaceti lety koupili. Za poslední dva roky jsem tam strávil víc času než za dobu předtím dohromady. Je mi tam fajn. Mám okolo sebe zahradu a nevidím ten velký svět okolo."
Jak sám říká, poslední osmnáctiměsíční turné s Depeche Mode ho zcela vyčerpalo."Chvíli trvalo, než jsem se zase cítil jako člověk!" směje se. Když to skončilo, ozval se Rich Machin, jestli bychom spolu nazačali dělat na dalším skládání písní. Upřímně jsem na to neměl energii ani chuť, ale napadlo mě jen něco si společně zahrát, abychom se rozehřáli a viděli, kam nás to zavede." Rich Machin to vypráví trochu jinak : "Jednou odpoledne mi Dave zavolal, a povídá : "Co kdybychom udělali album předělávek?" Bylo mi jasné, že se toho musím chopit. Víte, z mého pohledu producenta, pokud vidím že umělec je do nějakého nápadu nadšený, musím tou cestou jít, protože to vždy povede k něčemu pozitivnímu. Za svou kariéru jsem pracoval s dost lidmi, abych věděl, že takovou přirozenou alchymii, jakou máme s Davem, si nemůžete vynutit." Gahan: "Život ve Spojených státech formoval moje hudební vlivy. V devadesátých letech jsem v Americe objevil Marka Lanegana, když ještě hrál ve Screaming Trees. Nebyl jsem úplně jejich fanouškem, ale léta jsem sledoval Markovu sólovou práci. Miloval jsem jeho hlas. Vypráví příběhy, stejně jako PJ Harvey nebo Neil Young. Často se ztrácím v hlase, aniž bych nutně věnoval pozornost slovům. Je to něco v jeho zabarvení, co mnou rezonuje." "Měli jsme původně asi 20 skladeb. Některé písně, jako třeba Manhattan od Cat Power nebo I Go to Sleep od Raye Daviese (Kinks) převzaté The Pretenders, se na album nedostaly. Ale nikdo netvrdí, že třeba neskončí na dalším albu...nebo Imposteru part 2.", říká trochu škádlivě Rich Machin. "Určitě jsem chtěl udělat svou verzi Strange Religion od Lanegana... přemítá Dave. Některé songy, co vybral Rich, jsem naopak neznal - třeba Metal Heart od Cat Power. Ale ta písnička mě opravdu mile překvapila. Dál jsou tu věci od Boba Dylana, Neila Younga nebo Elvise Presleyho. Není snadné vžít se do kůže takových umělců! Byla to výzva, interpretovat jejich písně s maximálním respektem ke zpěvákům a textařům, ale také z nich udělat své vlastní, proměnit je v písně Davea Gahana. Například u Dylanova Not Dark Yet bylo nejtěžší nenapodobit jeho hlasový podpis (pouští se do imitace typického Dylanova přízvuku). Musel jsem najít vlastní hlas a trvalo mi to. Někdy byl výsledek hodně něžný a intimní a někdy byl mocný a silný, jako v písních Elmora Jamese nebo PJ Harvey. Strávil jsem na tom docela dost času sám v Montauku. Mám tam domácí studio..." popisuje nadšeně Gahan Rich Machin: "Všechno na tomhle albu je nahrané živě. Prostě jsme všechny dali do jedné místnosti, několik hodin hráli, a pak vybrali nejlepší verzi. Jako se to dělalo v šedesátých letech."
Dave Gahan: "Jasně že nám chybí hraní koncertů. Tady naše alchymie teprve nabývá plnou sílu! Na turné Angels & Ghosts (2015) jsme přijeli hrát do Paříže do malého sálu La Cigale. To bylo nejlepší představení, jaké jsem kdy na jevišti s někým předvedl. Nic lepšího neexistovalo! Tenhle aktuální projekt bychom chtěli představit v roce 2022, pokud se to podaří přes překážky způsobené pandemií. Mohli bychom udělat speciální představení ve studiu, v malém divadle nebo třeba muzeu, kde bychom zřídili pódium s krásnými světly a hráli album od začátku do konce. Myslím, že tak by se to mělo poslouchat." Dave dál vysvětluje: "Vždycky podvědomě hledám místo kam patřím. A pak, když ho najdu, a jsem konečně tam, tak zjišťuju že se najednou cítím až moc pohodlně, jako bych potřeboval něčeho víc, nebo míň... A určitá hudba mě dokáže uklidnit. Na albu je přesně tahle hudba - umělci co se mě dotkli, a pomohli mi jít životem dál. Nějakým zvláštním a ne vždy zcela zřejmým způsobem mi předali informaci o mně samém. Najednou jako bych pocítil : Wow, nejsem v tom sám! To mě uklidňuje." Na otázku, jaká píseň či název by mohl definovat jeho budoucnost, zpěvák odpověděl : "Asi bych zvolil Not Dark Yet! To by mohl být ten správný výraz. Víte, prostě ještě není tma. Opona nespadla, ještě ne, víte ?" směje se. "Roky jsem zpíval písně někoho jiného, písně Martina. Ale v určitém bodě jsem konečně našel způsob, jak je podat po svém, se svým příběhem. Podle mě to všichni velcí zpěváci takhle dělají... Elvis Presley v životě nenapsal jedinou píseň, ale bez něj, který by je zpíval, by byly jako nic! Kdybych si měl zvolit jestli mám blíž k Nicku Caveovi, nebo ke "králi", asi by to byl Elvis. Hodně se s ním ztotožňuju, zejména v posledních patnácti letech jeho kariéry, k postavám které ztvárňoval. Pak je tu Chaplin, který napsal část písně Smile. Milovali jsme toho klauna. Pobavil nás, rozesmál, rozplakal. Něco cítil a neřekl ani slovo! Byl to naprostý podvodník! I já se cítil jako podvodník, v dobách po skončení Singles Tour (1998). Měl jsem takový zvláštní pocit, jako když nosím na sobě oblečení někoho jiného. Pamatuji si, že jsem se tak cítil dlouho. Ale dnes je to jiné. Dnes vítám a plně přijímám toho podvodníka ve mně! Tehdy jsem měl pocit, že nezapadám, že nejsem upřímný. Že neplním svou roli, že nepracuji dost tvrdě, nebo že je vždycky něco špatně. Ale dnes vím, jakou mám cenu. A hodně mi pomohlo první sólové album Paper Monsters. Když jsem ho nahrál, cítil jsem se silnější. Pak jsem se mohl vrátit k Depeche Mode a říct: "Hej, počkej, chci se taky zapojit, vím že to dokážu!" Dave Gahan před více než patnácti letu v rozhovoru pro Rolling Stone řekl, že se mu nelíbí zvuk jeho vlastního hlasu. Dlouho považoval za svůj nejlepší vokální výkon píseň "Condemnation" z roku 1993. "Jo, ale dnes se cítím sebejistě v tom, jak zpívám, a myslím, že se mi to teď docela daří. Mám z nové desky dobrý pocit. Myslím, že zní víc jako já, než cokoliv, co jsem za dlouhou dobu předtím udělal. Ano, přijal jsem toho podvodníka ve mě. Možná je to forma, která je nejblíž tomu, co opravdu jsem. Nevím... Totožnost, do které vklouznu a schovám se za ni. Ale pořád je to moje obrovská část, víc než cokoliv jiného..." -sin- Čtěte také: Dave: Hudba mojí dcery Martina nadchla Dave: Za pár týdnů začneme zkoušet Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem Dave: Punk býval moje kotva Dave: byl jsem trochu podvodník Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju |
Rubriky článků:
(c)