Dave: Punk býval moje kotva
Obálku aktuálního vydání německého magazínu Musikespress zdobí tvář Davea Gahana, a uvnitř najdeme rozhovor. V něm (mimo jiné) vysvětluje, proč alba Imposter nezahrnul žádný punk-rock, ani Bowieho, i když je má tak rád. Na dotazy o Depeche Mode drží zatím stále stejnou "pozici"...
Ahoj Davide, jak se máš?
Ahoj, jsem OK. A jak to vypadá tam u vás?
No, pořád je tu ta pandemie, se kterou se musíme vypořádat. Ale právě teď mi život připadá víceméně normální.
Vím co myslíš. Kdyby mi před pár měsíci řekli že vydám desku, budu dávat rozhovory, a možná udělám i pár koncertů, neuměl bych si to představit. Teď vymýšlíme různé plány, jako by všechno bylo normální. Ale vlastně nevíme, jestli nebudeme na poslední chvíli smutnit : "Bohužel to nepůjde, promiňte...".
Ovlivnil Covid nahrávání nové desky Soulsavers?
Ne, vlastně jsme to udělali ještě před pandemií. Nahráli jsme to v listopadu 2019 v Shangri-La Studios v Malibu - živě, všichni členové kapely v jedné místnosti. Byly to tři skvělé týdny, málokdy jsem se ve studiu tak bavil. Album tenkrát mělo vyjít na jaře 2020. Ale všechno se samozřejmě vyvinulo jinak.
Imposter je album předělávek. V tiskovce se píše, že je také jakousi retrospektivou tvého života...
Sice to nebylo původně v plánu, ale když jsem ty písně za sebe řadil, došlo mi že každý song, i člověk který je zpíval, měli v určitém období mého života velký smysl. Ať už starší věci, nebo ty novější - jejich písně mě doprovázely na mých cestách, nesly mě těžkými časy. A když jsem je pak zpíval sám, slyšel jsem v nich svůj osobní příběh. To je to, v čem jsem "Podvodník" : přijímám cizí osobnosti a nalézám se v nich. Je tam moje minulost, přítomnost, možná i budoucnost.
Překvapilo mě, že tam není žádná punk-rocková věc. Nebyla první deska kterou sis koupil právě od The Damned?
To by mohlo být. Na začátku 70.let jsme si kupovali hlavně "45" singly. Moje první desky byly pravděpodobně od Davida Bowieho. Ale když přišel punk, Damned byla jedna z těch desek, které jste museli mít, stejně jako debut The Clash, nebo Never Mind the Bollocks od Sex Pistols. Ta hudba pro mě byla jako kotva. Dávala mi stabilitu v mém pubertálním chaosu plném strachů. Ale v kontextu nové desky Soulsavers by punk-rock nedával smysl. Chtěli jsme se zaměřit na zpěváky/textaře: Neil Young, PJ Harvey, Gene Clarke... Ale v zásadě si umím představit i zpívání punkových věcí.
Však už jsi to jednou udělal. Na Youtube se dá najít tvoje verze "New Rose", a podle mě se celkem podařila!
Jasně, hráli ji jsme na charitativní akci Musi-Cares. Byla to zábava. The Damned byli jednou z prvních kapel, které jsem viděl naživo. Byla to akce jen za jednu libru, a na programu bylo několik umělců. U Bowieho jsem takové štěstí neměl. Toho jsem úplně zbožňoval. Někdy v polovině 70. let, možná v roce 1975, hrál v Earls Court v Londýně. Protáhli jsme se tam bez placení, ještě s pár kámošema. Prošli jsme zadními dveřmi do zadní části haly a podařilo se nám slyšet několik songů. A co je důležitější, slyšel jsem jeho hlas! Ale pak nás vyhmátli a hned nás vykopli.
Po letech ses s Bowiem osobně setkal...
Poprvé jsem ho viděl, když vystupoval s albem Low v New Yorku. On a já jsme měli stejného tiskového agenta, Mitche Snidera. Během představení za mnou Mitch přijde a říká: "David by tě později rád viděl !" A já: "Který David?" - "No, David Bowie!" - "Co tím myslíš? Chce mě vidět ?!" (směje se) Nemohl jsem tomu uvěřit. Řekl jsem: "Ne, ne, ani náhodou!" Ale pak jsem samozřejmě do zákulisí šel. Jakmile mě Bowie viděl, okamžitě přišel a povídá: "Tebe znám!" Pak jsme si chvíli povídali. Byl to ten nejmilejší chlap, jakého si dokážete představit.
Když jako teenager obdivuješ člověka tak moc, že se zdá nedosažitelný - je to možné po letech se s ním spřátelit?
Tak my jsme nebyli vyložení blízcí přátelé. Naše dcery chodily do stejné školy. On a já jsme se často potkávali na vánočních večírcích nebo když hrála školní jazzová kapela. Dalo by se říct, že jsme byli dobří známí. Ale nikdy jsme nemluvili o hudbě. To je opravdu zvláštní. Nejvíc lituji toho, že jsem mu nikdy neřekl, jak moc pro mě jeho hudba znamená. Nikdy mi to nešlo od srdce říct, nikdy mi to nepřipadalo vhodné. A pak najednou na rok zmizel. Slyšel jsem, že na tom není dobře. Jednoho dne brzy ráno mi žena přinesla zprávu: "Bowie je mrtvý." Byl to jeden z nejsmutnějších dnů mého života, brečel jsem jako dítě. Takhle jsem předtím bulel jen když mi umřel nějaký zvířecí miláček, ale pro člověka ještě dlouho ne. Jako by mi vyrvali velkou část část mého já. Potom jsem Bowieho hudbu nějakou dobu nemohl poslouchat.
Proto žádná z jeho písní na Imposteru?
Pár lidí se mě už ptalo, proč jsme neudělali něco od Bowieho. Ale u něj je to také ten případ, že by jeho hudba zkrátka nezapadala do konceptu. Chtěli jsme nahrát 12 písniček, které zní, jako by byly od jednoho umělce - a ne od dvanácti různých. Imposter by vás měl vzít na hudební cestu, tak jako to dělávaly moje oblíbené desky. Bohužel, takhle se už to dnes nenatáčí. Dnes se alba často skládají z 18 písniček, plus pár bonusových skladeb a bůhví čeho ještě. Málokdy je posloucháte od první po poslední. Tento přístup je mi úplně cizí. Pro mě jsou hudební desky pořád kus umění.
Charlie Watts, bubeník Rolling Stones, nedávno zemřel. The Stones jsou pravděpodobně vzorem pro každou kapelu, která, jako Depeche Mode, je aktivní už 40 let...
Vždycky jsem rád poslouchal Stones, i před Charlieho smrtí. Během pandemie jsem valil "Exile On The Main Street" téměř denně. V jednu chvíli jsem začal hrát na kytaru. Seděl jsem tam hodiny a ztrácel se v hudbě, až jsem si myslel, že jsem členem kapely. Moje žena se na mě často dívala s lítostí a říkala: "Jo, jasně, jsi jeden z těch Stounů, samozřejmě." (směje se) Když Charlie zemřel, bylo to smutné. Christian (Eigner) a já jsme měli to štěstí, že jsme se s ním před pár lety setkali na hotelu v L.A. Christian s ním dokonce dokonce strávil celé odpoledne na pokoji, oba popíjeli čaj a listovali časopisy o bicích. Charlie pak přišel na koncert Depeche Mode v Troubadour (Los Angeles). Stál celou dobu vedle pódia. Druhý den řekl Christianovi: "Máš hodně bicích. Myslel jsem si, že je všechny nepotřebuješ. Ale když jsem se pozorně díval, opravdu jsi mlátil všude! (směje se) Byl to dokonalý gentleman, chybí mi.
Už jsi zmínil, že punk-rock byl pro tebe jako teenagera určitou oporou. Je možné, že podobnou funkci ve tvém životě později převzala víra? Alespoň od doby Songs Of Faith And Devotion, kdy se do vaší hudby stále více začaly míchat tyto vlivy...
Možná že ještě dřív. Řekl bych, že to začalo na Violatoru. Některé písně už měly tyhle bluesové a gospelové vlivy. Ale pak jsme se do toho vložili naplno.
Víra, či náboženství je o vykoupení. Dostala se k tobě tato hudba ve fázi života, kdy jsi toužil po vykoupení ?
Nevím co to je, ale něco v té hudbě - soul, gospel, blues - ke mně promlouvá. Jako dítě jsem musel chodit do kostela. Nelíbily se mi ty historky co nám vyprávěli - o lidech, kteří půjdou do pekla. Však víš, všechny ty hrozné věci, které jsou pro dítě děsivé. Ale měl jsem hrozně rád to společné zpívání. To mi zůstalo dodnes, ať už nahrávám písně se Soulsavers, nebo zpívám písně Martina.
Když už o něm mluvíme: samozřejmě se musím zeptat, jestli jsou nějaké plány na nové album Depeche Mode?
Momentálně ne. Martin vydal na začátku roku sólovou desku, která se mi moc líbila. A mimochodem, vím že už zase píše nové písně. Zatím se však neplánuje žádný konkrétní projekt. Dřív nebo později se zase sejdeme.
Která předělávka písně od Depeche Mode se ti líbí nejvíc?
Není to jasné? Personal Jesus od Johnnyho Cashe !
-sin-
Čtěte také:
Dave: byl jsem trochu podvodník
Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju
Dave: Punk býval moje kotva
|
Obálku aktuálního vydání německého magazínu Musikespress zdobí tvář Davea Gahana, a uvnitř najdeme rozhovor. V něm (mimo jiné) vysvětluje, proč alba Imposter nezahrnul žádný punk-rock, ani Bowieho, i když je má tak rád. Na dotazy o Depeche Mode drží zatím stále stejnou "pozici"...
Ahoj Davide, jak se máš? Ahoj, jsem OK. A jak to vypadá tam u vás? No, pořád je tu ta pandemie, se kterou se musíme vypořádat. Ale právě teď mi život připadá víceméně normální. Vím co myslíš. Kdyby mi před pár měsíci řekli že vydám desku, budu dávat rozhovory, a možná udělám i pár koncertů, neuměl bych si to představit. Teď vymýšlíme různé plány, jako by všechno bylo normální. Ale vlastně nevíme, jestli nebudeme na poslední chvíli smutnit : "Bohužel to nepůjde, promiňte...". Ovlivnil Covid nahrávání nové desky Soulsavers? Ne, vlastně jsme to udělali ještě před pandemií. Nahráli jsme to v listopadu 2019 v Shangri-La Studios v Malibu - živě, všichni členové kapely v jedné místnosti. Byly to tři skvělé týdny, málokdy jsem se ve studiu tak bavil. Album tenkrát mělo vyjít na jaře 2020. Ale všechno se samozřejmě vyvinulo jinak. Imposter je album předělávek. V tiskovce se píše, že je také jakousi retrospektivou tvého života... Sice to nebylo původně v plánu, ale když jsem ty písně za sebe řadil, došlo mi že každý song, i člověk který je zpíval, měli v určitém období mého života velký smysl. Ať už starší věci, nebo ty novější - jejich písně mě doprovázely na mých cestách, nesly mě těžkými časy. A když jsem je pak zpíval sám, slyšel jsem v nich svůj osobní příběh. To je to, v čem jsem "Podvodník" : přijímám cizí osobnosti a nalézám se v nich. Je tam moje minulost, přítomnost, možná i budoucnost. Překvapilo mě, že tam není žádná punk-rocková věc. Nebyla první deska kterou sis koupil právě od The Damned? To by mohlo být. Na začátku 70.let jsme si kupovali hlavně "45" singly. Moje první desky byly pravděpodobně od Davida Bowieho. Ale když přišel punk, Damned byla jedna z těch desek, které jste museli mít, stejně jako debut The Clash, nebo Never Mind the Bollocks od Sex Pistols. Ta hudba pro mě byla jako kotva. Dávala mi stabilitu v mém pubertálním chaosu plném strachů. Ale v kontextu nové desky Soulsavers by punk-rock nedával smysl. Chtěli jsme se zaměřit na zpěváky/textaře: Neil Young, PJ Harvey, Gene Clarke... Ale v zásadě si umím představit i zpívání punkových věcí. Však už jsi to jednou udělal. Na Youtube se dá najít tvoje verze "New Rose", a podle mě se celkem podařila! Jasně, hráli ji jsme na charitativní akci Musi-Cares. Byla to zábava. The Damned byli jednou z prvních kapel, které jsem viděl naživo. Byla to akce jen za jednu libru, a na programu bylo několik umělců. U Bowieho jsem takové štěstí neměl. Toho jsem úplně zbožňoval. Někdy v polovině 70. let, možná v roce 1975, hrál v Earls Court v Londýně. Protáhli jsme se tam bez placení, ještě s pár kámošema. Prošli jsme zadními dveřmi do zadní části haly a podařilo se nám slyšet několik songů. A co je důležitější, slyšel jsem jeho hlas! Ale pak nás vyhmátli a hned nás vykopli. Po letech ses s Bowiem osobně setkal... Poprvé jsem ho viděl, když vystupoval s albem Low v New Yorku. On a já jsme měli stejného tiskového agenta, Mitche Snidera. Během představení za mnou Mitch přijde a říká: "David by tě později rád viděl !" A já: "Který David?" - "No, David Bowie!" - "Co tím myslíš? Chce mě vidět ?!" (směje se) Nemohl jsem tomu uvěřit. Řekl jsem: "Ne, ne, ani náhodou!" Ale pak jsem samozřejmě do zákulisí šel. Jakmile mě Bowie viděl, okamžitě přišel a povídá: "Tebe znám!" Pak jsme si chvíli povídali. Byl to ten nejmilejší chlap, jakého si dokážete představit.
Když jako teenager obdivuješ člověka tak moc, že se zdá nedosažitelný - je to možné po letech se s ním spřátelit? Tak my jsme nebyli vyložení blízcí přátelé. Naše dcery chodily do stejné školy. On a já jsme se často potkávali na vánočních večírcích nebo když hrála školní jazzová kapela. Dalo by se říct, že jsme byli dobří známí. Ale nikdy jsme nemluvili o hudbě. To je opravdu zvláštní. Nejvíc lituji toho, že jsem mu nikdy neřekl, jak moc pro mě jeho hudba znamená. Nikdy mi to nešlo od srdce říct, nikdy mi to nepřipadalo vhodné. A pak najednou na rok zmizel. Slyšel jsem, že na tom není dobře. Jednoho dne brzy ráno mi žena přinesla zprávu: "Bowie je mrtvý." Byl to jeden z nejsmutnějších dnů mého života, brečel jsem jako dítě. Takhle jsem předtím bulel jen když mi umřel nějaký zvířecí miláček, ale pro člověka ještě dlouho ne. Jako by mi vyrvali velkou část část mého já. Potom jsem Bowieho hudbu nějakou dobu nemohl poslouchat. Proto žádná z jeho písní na Imposteru? Pár lidí se mě už ptalo, proč jsme neudělali něco od Bowieho. Ale u něj je to také ten případ, že by jeho hudba zkrátka nezapadala do konceptu. Chtěli jsme nahrát 12 písniček, které zní, jako by byly od jednoho umělce - a ne od dvanácti různých. Imposter by vás měl vzít na hudební cestu, tak jako to dělávaly moje oblíbené desky. Bohužel, takhle se už to dnes nenatáčí. Dnes se alba často skládají z 18 písniček, plus pár bonusových skladeb a bůhví čeho ještě. Málokdy je posloucháte od první po poslední. Tento přístup je mi úplně cizí. Pro mě jsou hudební desky pořád kus umění. Charlie Watts, bubeník Rolling Stones, nedávno zemřel. The Stones jsou pravděpodobně vzorem pro každou kapelu, která, jako Depeche Mode, je aktivní už 40 let...
Vždycky jsem rád poslouchal Stones, i před Charlieho smrtí. Během pandemie jsem valil "Exile On The Main Street" téměř denně. V jednu chvíli jsem začal hrát na kytaru. Seděl jsem tam hodiny a ztrácel se v hudbě, až jsem si myslel, že jsem členem kapely. Moje žena se na mě často dívala s lítostí a říkala: "Jo, jasně, jsi jeden z těch Stounů, samozřejmě." (směje se) Když Charlie zemřel, bylo to smutné. Christian (Eigner) a já jsme měli to štěstí, že jsme se s ním před pár lety setkali na hotelu v L.A. Christian s ním dokonce dokonce strávil celé odpoledne na pokoji, oba popíjeli čaj a listovali časopisy o bicích. Charlie pak přišel na koncert Depeche Mode v Troubadour (Los Angeles). Stál celou dobu vedle pódia. Druhý den řekl Christianovi: "Máš hodně bicích. Myslel jsem si, že je všechny nepotřebuješ. Ale když jsem se pozorně díval, opravdu jsi mlátil všude! (směje se) Byl to dokonalý gentleman, chybí mi. Už jsi zmínil, že punk-rock byl pro tebe jako teenagera určitou oporou. Je možné, že podobnou funkci ve tvém životě později převzala víra? Alespoň od doby Songs Of Faith And Devotion, kdy se do vaší hudby stále více začaly míchat tyto vlivy... Možná že ještě dřív. Řekl bych, že to začalo na Violatoru. Některé písně už měly tyhle bluesové a gospelové vlivy. Ale pak jsme se do toho vložili naplno. Víra, či náboženství je o vykoupení. Dostala se k tobě tato hudba ve fázi života, kdy jsi toužil po vykoupení ? Nevím co to je, ale něco v té hudbě - soul, gospel, blues - ke mně promlouvá. Jako dítě jsem musel chodit do kostela. Nelíbily se mi ty historky co nám vyprávěli - o lidech, kteří půjdou do pekla. Však víš, všechny ty hrozné věci, které jsou pro dítě děsivé. Ale měl jsem hrozně rád to společné zpívání. To mi zůstalo dodnes, ať už nahrávám písně se Soulsavers, nebo zpívám písně Martina. Když už o něm mluvíme: samozřejmě se musím zeptat, jestli jsou nějaké plány na nové album Depeche Mode? Momentálně ne. Martin vydal na začátku roku sólovou desku, která se mi moc líbila. A mimochodem, vím že už zase píše nové písně. Zatím se však neplánuje žádný konkrétní projekt. Dřív nebo později se zase sejdeme. Která předělávka písně od Depeche Mode se ti líbí nejvíc? Není to jasné? Personal Jesus od Johnnyho Cashe ! -sin- Čtěte také: Dave: byl jsem trochu podvodník Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju |
Rubriky článků:
(c)