Dave: Hudba mojí dcery Martina nadchla
Dobrý žurnalista se pozná tak, že umělce uvede do pohody natolik, že se rozpovídá o životě úplně sám, a vypadne ze stereotypu opakování stále stejných odpovědí. To se povedlo Tomu Lanhamovi z Illinois Entertainer...
Když jsi byl doma během pandemie, nebylo to k zbláznění? V některých rozhovorech jsi říkal, žes popadl kytaru a hrál pořád dokola alba jako Exile on Main Street od Stones...
Dave Gahan: Jo, přesně tak! Hodně jsem o tom mluvil. Byla to nejoblíbenější věc, po které jsem sahal. Ale bylo víc desek, u kterých jsem se tak trochu přistihl, jak s nimi jamuju, a užívám si spoustu legrace. Našel jsem si v domě místo, kde jsem se mohl zašít a dělát kravál, aniž bych obtěžoval zbytek rodiny.
Kam jsi šel? Byla tam speciální Dave-Room ?
No, hlavně jsme zůstali prvních šest měsíců pandemie na Manhattanu. I když máme dům na Montauku a chtěli jsme tam jet. Ale rozhodli jsme se, že to přežijeme tady. Většinu času jsem trávil v ložnici, jakmile byli všichni vzhůru. Byl s námi i můj syn Jimmy, který je filmař, takže psal a stříhal nějaké svoje věci. Dcera je taky muzikantka, takže tak trochu pracovala na psaní písniček a hraní na kytaru ve své ložnici, a má žena je herečka a taky píše, takže každý svým způsobem byl trochu kreativní. Víš co, buď děláš tohle, anebo ti zbyde si večer pustit CNN, a koukat, jak oranžovej (Donald Trump) dělá svou práci. Takže tenhle model bylo něco jako typický den, po docela dlouhou dobu. Protože pro všechny, hlavně tady v New Yorku, to bylo dost šílené. Ale nějak jsme to zvládli. Měl jsem nahrané album už od listopadu roku 2019, a začátkem 2020 probíhaly předprodukční práce, míchání v Londýně, kde jsem navštívil mámu a strávil nějaký čas s rodinou. Ale když jsem se vrátil z Anglie do New Yorku, bylo to, jako by se celý svět najednou zbláznil.
Když jsme spolu mluvili naposledy, začal jsi běhat. Mohl jsi ještě chodit běhat, nebo jsi aspoň doma posiloval?
Ne, ani ne. Abych byl upřímný, na žádné fyzičce jsem nezapracoval... Všechny tyhle věci pro mě tak nějak vyletěly oknem. Moc jsem toho neudělal a vlastně jsem kvůli tomu trpěl. O půl roku později jsem si říkal: "Měl jsem se hýbat, něco dělat!" Když jsme později toho roku přijeli do Montauku, tak jsem se jednoho dne hodně procházel. No a samozřejmě jsem blbě šlápnul, vyvrknul si nohu, a skončil jsem na operaci levého kolena. Což jsem nečekal - to bylo drsné. Mohl za to můj nedostatek pohybu. A tak jsem se zase začal hýbat. Neřekl bych, že jsem starý, ale příští rok mi bude šedesát, a myslím že jsou určité věci které sice ještě dokážu, ale už mi budou dělat trochu problémy.
Někdo mi jednou řekl, že jakmile překročíš čtyřicítku, už je to jen o údržbě.
Ha! Na tom bude něco pravdy. Ale rozhodně se na svůj věk necítím. Je to zvláštní - onehdy jsem mluvil se svým manažerem Jonathanem Kesslerem o Donnu Pennebakerovi, který s námi před třiceti lety natočil film 101. Tehdy při natáčení často chodil po pódiu s 35 milimetrovou kamerou na rameni, chodil kolem a natáčel nás, natáčel lidi, a tak. A my si z něj dělali srandu : "Donne, neblbni ve svým věku, spadneš a ještě si ublížíš !" Protože nám bylo přes dvacet a Donnovi, jak jsme zjistili, bylo asi něco přes padesát. Považovali jsme ho za strašně starýho! Bylo mu podobně jako mě teď. Ale před pár lety zemřel, bylo mu přes osmdesát.
Pamatuju si, když jsem byl mnohem mladší a poprvé dělal rozhovor s Davidem Bowiem. Zmateně jsem se ho zeptal: "Právě ti bylo padesát - jaký je to pocit?" A on povídá: "No, polož si dvě otázky. Kolik mi zbývá času? A co s tím mám sakra dělat?"
Trochu to tak je. A myslím, že něco z toho bylo ve vzduchu, když jsem dělal album Imposter. V tom pocitu byla jistá útěcha. Udělal jsem spoustu věcí, za těch mnoho let, spoustu hudby s opravdu skvělými lidmi. A teď tohle můžu dělat i s klukama ze Soulsavers. Už jsou to tři desky, co jsme spolu natočili. Zajímavé že jsi zmínil Bowieho - protože jsem se s ním trochu znal - naše dcery spolu chodily do stejné školy v New Yorku. A vždycky jsem měl pocit, že s jeho hudbou a tím, o čem mluvil, to bylo jako s lidmi, které kolem sebe máte - s muzikanty, producenty, programátory, s čímkoliv, co kolem sebe máte. Trochu vám to dodává napětí, nutí vás to vystoupit ze své komfortní zóny, až musíte vyvinout nový způsob práce. A čím víc to takhle děláš, tím to pro tebe pořád zůstává zajímavé. Pořád máš pocit, že máš na čem dělat. Že se máš co učit - a to je podle mě důležité.
Na konci posledního turné Depeche Mode jsi prý prostě pokrčil rameny a řekl: "A je to. Skončil jsem." Ale nakonec jediné co jsi potřeboval byla malá změna prostředí, nějaké jiné pozadí...
Přesně tak. Někdy to tak prostě je. Za ty roky - určitě za posledních 20 let, kdy jsem dělal i svoje sólové věci, mi to umožnilo cítit se víc nadšený, když se zase vracím zpět k Martinovi a Depeche Mode. Je to něco, co mě za posledních 20 let víc baví. Na konci turné Depeche Mode se takhle cítím pokaždé , protože je dlouhé, hrajeme hromadu show a trávíme spolu hodně času. Víš, uděláme desku, propagujeme ji, pak jedeme na turné. Celkově je to obvykle kolem tří let. Takže když to skončí, už máte takový ten pocit jako : "Prostě už táhněte do prdele!" A vím, že to cítíme všichni stejně. Když konec, tak konec. A pak spolu většinou nějakou dobu nekomunikujeme. Loni to bylo trochu jiné, protože jsme se sešli na Zoomu, abychom přijali naše uvedení do Rock and Rollové síně slávy. Bylo to fakt bizarní. Ale zároveň docela legrační. Jakmile jsme se spolu dostali do jedné místnosti, což byl v tomto případě Zoom, bylo to, jako když jsme se poprvé dali dohromady v našem úplně prvním roce. Pořád ty samé vtipy, ty samé kecy - stejný vztah. V tom je útěcha, víš? Je to jako: "Wow! Tahle rodina nějak přežila pohromadě 40 let!"
Je to zvláštní, protože jsem s Martinem mluvil kolem Vánoc kvůli jeho poslednímu EP a ptal jsem se, jak se máš. A on mi řekl že neví, a vysvětloval mi, že kromě prací na novém albu nezůstáváte v kontaktu.
Jasně. Píšeme si hlavně přes e-mail a podobně, občas SMS. Ale jo, celé měsíce spolu vůbec nekomunikujeme.
Jaká další alba jsi poslouchal během lockdownu, kromě Exile On Main Street ?
Vlastně jsem oprašoval nějaké staré věci. Hodně Bowieho. Hodně Joy Division. Seděl jsem u gramce a poslouchal vinyly. A občas jsem seděl u dcery, která dělá hudbu a právě teď nahrává. Takže jsme oba seděli a poslouchali celé desky. Moje žena Jennifer má ráda Billie Holiday, tak tu jsme taky hodně točili. Prostě pořád u nás něco jelo.
Pod jakým jménem, nebo kapelou vystupuje tvoje dcera?
Hele, to přijde. Nic z toho zatím neprozradím, ona si bude dělat svoje. Ale je fakt úžasná. Spolupracovala s producentem a pár muzikanty v Kalifornii a nedávno mi přehrála sedm skladeb, které nahráli. Ještě nebyly úplně smíchané, ale odrovnalo mě to. A vlastně jsem pár skladeb poslal Martinovi. Obzvlášť jedním konkrétním trackem byl taky unešený. Řekl mi, že je to lepší než cokoliv tam venku (na hudební scéně). A když to říká Martin, tak mi věřte, že to vypovídá hodně.
(Poznámka : pamatujete na ono záhadné rovíření "DM tam-tamů" v září, když se objevila na profilu Jennifer "cesta z NY to CA", a kolovaly zvěsti že Dave jede za Martinem mluvit o DM? Zřejmě se spíš jednalo o nahrávání dcery)
Nedávno jsem dělal rozhovor s Elijahem Hewsonem z mladé irské kapely Inhaler, která je hodně ovlivněna Joy Division. A ano, je to náhodou Bonův syn. Říkal, že je nejvíc hrdý na to, že díky pandemii konečně měl čas poslechnout si a pochopit Boba Dylana. Dostal se k němu přes "Not Dark Yet", kterou citoval jako máminu oblíbenou píseň. A teď jí slyším na albu Imposter. Strašidelné.
Věřím tomu, že takovéhle náhody neexistují. Když se něco pohybuje v éteru hudby a písní, tak to putuje. Předává se to dál - je to jako spojení. V téhle konkrétní písni jsem cítil moudrost a dlouhověkost, kterou bych do toho mohl vnést i já. Je to z alba Time Out of Mind, které je podle mě jedním z nejlepších Dylanových nahrávek.
Do písně "The Dark End Of The Street" se ti podařilo opravdu proniknout. Skvělá verze je i ve filmu Alana Parkera "The Commitments". Cítiš se někdy v kontaktu s minulou hudební érou?
Na The Commitments jsem si nevzpomněl. Ale to je zajímavé. Cítím kontakt skrze hudbu, jo. Kdysi, když jsem žil v Los Angeles, zkoušeli jsme spoustu různých podivných sezení, které se tam tehdy prostě děly. Zkoušeli jsme se dostat do kontaktu s lidmi kteří už tu s námi nejsou, a používali jsme k tomu různé prapodivné prostředky. Tohle období už mám za sebou, ale přišlo mi to trochu zvláštní a zneklidňující. U hudby jednoznačně cítím, že mě cosi skutečně informuje o tom, co se v mém životě děje. Kam jdu, kde jsem byl, co dělám, co nedělám. Je to jako "žít tu píseň". Je tam ta sebe-identifikace. Na albu Imposter těmi písněmi, tak jak jsou seřazené, vyprávím určitý příběh.
Na některých skladbách působíš temně jako Nick Cave. "Shut Me Down" a “Where My Love Lies Asleep" jsou metaforami o smrti. A ty už jsi jednou málem zemřel...
Jo. Měl jsem pár těsných úniků. Je na tom něco, co mě přitahuje. Je to jako jít do temntoty, a vyjít na druhém konci. Na té cestě je něco, co mi připadá velmi, velmi povědomé. Nedávno jsme s Jennifer probírali téma posmrtného života. O tom, jak ho lidi vnímají, jak o něm přemýšlí, či píší... Povídal jsem jí : "Hele, nevím - pro mě byla jedinou zkušeností úplná tma a strach, který byl děsivý." Takže nevím, co to je - nějaká čekárna na nic? Já ti nevím. Nebylo tam žádné jasné světlo, které by mě někam vábilo. Možná to bylo hned za rohem, nevím. Ale neviděl jsem ho.
Třeba: "Vezměte si pořadové číslo, prosím!" Koukneš na něj a máš 456! Nezemřel jsi - najednou jsi ve Hře na Oliheň!
Jo! Taky teď ten seriál sleduju! Vtipné je, že mě k tomu navedla moje dcera. Nejdřív jsem říkal: "Dej mi pokoj s takovou sračkou!" Ale ve skutečnosti je to docela hluboké. Je to drsné.
Za ta léta jsi určitě měl to štěstí, že ses mohl potkat s některým ze svých hudebních idolů, posedět a poklábosit o vaší oblíbené hudbě. Je to tak?
Pár jo. Před mnoha lety, na začátku devadesátek, jsem jednou potkal Neila Younga. Bylo to moc fajn - seděl jsem s ním a jeho tehdejší ženou Peggy. Bylo to na nějakém večírku, nevzpomínám si kde - tak trochu jako v písni: "Neptej se mě kde..." - ale představoval pro mě něco, co bylo... Já nevím, možná jsem měl pár drinků, ale sedli jsme si do boxu, chvíli jsme si povídali a já se jednoduše cítil v pohodě. Na způsobu, jakým Neil Young zpívá taky něco je. Od první chvíle, co jsem slyšel jeho hlas, říkal jsem si: "Jo, tohohle chlapa potřebuju poslouchat." Takovýhle případů je na mojí desce víc - ať už to je Lanegan nebo Cat Power - když jsem je slyšel poprvé, hned jsem jim uvěřil. Nebo James Carr, či Gene Clark.
Je zajímavé si všimnout, že někteří interpreti, kteří zpívají ty nejtemnější, nejděsivější věci - a zahrnul bych do toho i vaši desku Black Celebration - mají často nad životem největší nadhled.
Cítím to stejně. Cítím, že život je úžasná, úžasná věc. Ale někdy je těžké se v něm zorientovat. Dá se nějakým způsobem chodit na tato místa a přenášet svého ducha skrze tyto písně. Můžu pustit ven část mého já, která možná přebývá v temnotě až příliš. Ale není to vlastně vítězství, zpívat dobrou píseň, která se dotýká mé duše? Umožňuje mi to jít dál.
Je nějaká písnička, o kterou ses pokoušel, ale nezvládl si ji? Nebo nějaká, kterou se bojíš vyzkoušet?
Chtěli jsme udělat "Mother of Earth" od Jeffreyho Lee Pierce. Trochu jsme to před nahráváním s Richem oťukávali, ale nakonec jsem se v tom nemohl najít. Ale nedávno jsem se k tomu zase vrátil. Před pár měsíci mě oslovila zpěvačka Susie Stapletonová. Je to Australanka, ale žije v Brightonu. Dělá projekt s názvem "The Jeffrey Lee Pierce Sessions". A zeptala se mě, jestli bych si s ní nezazpíval. Řekl jsem jí: "Hele, je to docela vtipné, pro moje album jsem se pokoušel udělat "Mother of Earth". Máš chuť to zkusit?" A tak mi poslala nějaké podklady, a vypadá to tak, že to vyjde na její desce příští rok. Bude se jmenovat "The Jeffrey Lee Pierce Sessions". Je to zvláštní, jak se věci prostě dějí. Když ty staré nápady znovu ožijí. Slyšel jsem, že Cat Power příští rok taky vydá desku předělávek. Takže jsme tak trochu dělali ve stejnou dobu to samé !
-sin-
Čtěte také:
Dave: Za pár týdnů začneme zkoušet
Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem
Dave: Punk býval moje kotva
Dave: byl jsem trochu podvodník
Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju
Dave: Hudba mojí dcery Martina nadchla
|
Dobrý žurnalista se pozná tak, že umělce uvede do pohody natolik, že se rozpovídá o životě úplně sám, a vypadne ze stereotypu opakování stále stejných odpovědí. To se povedlo Tomu Lanhamovi z Illinois Entertainer...
Když jsi byl doma během pandemie, nebylo to k zbláznění? V některých rozhovorech jsi říkal, žes popadl kytaru a hrál pořád dokola alba jako Exile on Main Street od Stones... Dave Gahan: Jo, přesně tak! Hodně jsem o tom mluvil. Byla to nejoblíbenější věc, po které jsem sahal. Ale bylo víc desek, u kterých jsem se tak trochu přistihl, jak s nimi jamuju, a užívám si spoustu legrace. Našel jsem si v domě místo, kde jsem se mohl zašít a dělát kravál, aniž bych obtěžoval zbytek rodiny. Kam jsi šel? Byla tam speciální Dave-Room ? No, hlavně jsme zůstali prvních šest měsíců pandemie na Manhattanu. I když máme dům na Montauku a chtěli jsme tam jet. Ale rozhodli jsme se, že to přežijeme tady. Většinu času jsem trávil v ložnici, jakmile byli všichni vzhůru. Byl s námi i můj syn Jimmy, který je filmař, takže psal a stříhal nějaké svoje věci. Dcera je taky muzikantka, takže tak trochu pracovala na psaní písniček a hraní na kytaru ve své ložnici, a má žena je herečka a taky píše, takže každý svým způsobem byl trochu kreativní. Víš co, buď děláš tohle, anebo ti zbyde si večer pustit CNN, a koukat, jak oranžovej (Donald Trump) dělá svou práci. Takže tenhle model bylo něco jako typický den, po docela dlouhou dobu. Protože pro všechny, hlavně tady v New Yorku, to bylo dost šílené. Ale nějak jsme to zvládli. Měl jsem nahrané album už od listopadu roku 2019, a začátkem 2020 probíhaly předprodukční práce, míchání v Londýně, kde jsem navštívil mámu a strávil nějaký čas s rodinou. Ale když jsem se vrátil z Anglie do New Yorku, bylo to, jako by se celý svět najednou zbláznil. Když jsme spolu mluvili naposledy, začal jsi běhat. Mohl jsi ještě chodit běhat, nebo jsi aspoň doma posiloval? Ne, ani ne. Abych byl upřímný, na žádné fyzičce jsem nezapracoval... Všechny tyhle věci pro mě tak nějak vyletěly oknem. Moc jsem toho neudělal a vlastně jsem kvůli tomu trpěl. O půl roku později jsem si říkal: "Měl jsem se hýbat, něco dělat!" Když jsme později toho roku přijeli do Montauku, tak jsem se jednoho dne hodně procházel. No a samozřejmě jsem blbě šlápnul, vyvrknul si nohu, a skončil jsem na operaci levého kolena. Což jsem nečekal - to bylo drsné. Mohl za to můj nedostatek pohybu. A tak jsem se zase začal hýbat. Neřekl bych, že jsem starý, ale příští rok mi bude šedesát, a myslím že jsou určité věci které sice ještě dokážu, ale už mi budou dělat trochu problémy.
Někdo mi jednou řekl, že jakmile překročíš čtyřicítku, už je to jen o údržbě. Ha! Na tom bude něco pravdy. Ale rozhodně se na svůj věk necítím. Je to zvláštní - onehdy jsem mluvil se svým manažerem Jonathanem Kesslerem o Donnu Pennebakerovi, který s námi před třiceti lety natočil film 101. Tehdy při natáčení často chodil po pódiu s 35 milimetrovou kamerou na rameni, chodil kolem a natáčel nás, natáčel lidi, a tak. A my si z něj dělali srandu : "Donne, neblbni ve svým věku, spadneš a ještě si ublížíš !" Protože nám bylo přes dvacet a Donnovi, jak jsme zjistili, bylo asi něco přes padesát. Považovali jsme ho za strašně starýho! Bylo mu podobně jako mě teď. Ale před pár lety zemřel, bylo mu přes osmdesát. Pamatuju si, když jsem byl mnohem mladší a poprvé dělal rozhovor s Davidem Bowiem. Zmateně jsem se ho zeptal: "Právě ti bylo padesát - jaký je to pocit?" A on povídá: "No, polož si dvě otázky. Kolik mi zbývá času? A co s tím mám sakra dělat?" Trochu to tak je. A myslím, že něco z toho bylo ve vzduchu, když jsem dělal album Imposter. V tom pocitu byla jistá útěcha. Udělal jsem spoustu věcí, za těch mnoho let, spoustu hudby s opravdu skvělými lidmi. A teď tohle můžu dělat i s klukama ze Soulsavers. Už jsou to tři desky, co jsme spolu natočili. Zajímavé že jsi zmínil Bowieho - protože jsem se s ním trochu znal - naše dcery spolu chodily do stejné školy v New Yorku. A vždycky jsem měl pocit, že s jeho hudbou a tím, o čem mluvil, to bylo jako s lidmi, které kolem sebe máte - s muzikanty, producenty, programátory, s čímkoliv, co kolem sebe máte. Trochu vám to dodává napětí, nutí vás to vystoupit ze své komfortní zóny, až musíte vyvinout nový způsob práce. A čím víc to takhle děláš, tím to pro tebe pořád zůstává zajímavé. Pořád máš pocit, že máš na čem dělat. Že se máš co učit - a to je podle mě důležité. Na konci posledního turné Depeche Mode jsi prý prostě pokrčil rameny a řekl: "A je to. Skončil jsem." Ale nakonec jediné co jsi potřeboval byla malá změna prostředí, nějaké jiné pozadí... Přesně tak. Někdy to tak prostě je. Za ty roky - určitě za posledních 20 let, kdy jsem dělal i svoje sólové věci, mi to umožnilo cítit se víc nadšený, když se zase vracím zpět k Martinovi a Depeche Mode. Je to něco, co mě za posledních 20 let víc baví. Na konci turné Depeche Mode se takhle cítím pokaždé , protože je dlouhé, hrajeme hromadu show a trávíme spolu hodně času. Víš, uděláme desku, propagujeme ji, pak jedeme na turné. Celkově je to obvykle kolem tří let. Takže když to skončí, už máte takový ten pocit jako : "Prostě už táhněte do prdele!" A vím, že to cítíme všichni stejně. Když konec, tak konec. A pak spolu většinou nějakou dobu nekomunikujeme. Loni to bylo trochu jiné, protože jsme se sešli na Zoomu, abychom přijali naše uvedení do Rock and Rollové síně slávy. Bylo to fakt bizarní. Ale zároveň docela legrační. Jakmile jsme se spolu dostali do jedné místnosti, což byl v tomto případě Zoom, bylo to, jako když jsme se poprvé dali dohromady v našem úplně prvním roce. Pořád ty samé vtipy, ty samé kecy - stejný vztah. V tom je útěcha, víš? Je to jako: "Wow! Tahle rodina nějak přežila pohromadě 40 let!" Je to zvláštní, protože jsem s Martinem mluvil kolem Vánoc kvůli jeho poslednímu EP a ptal jsem se, jak se máš. A on mi řekl že neví, a vysvětloval mi, že kromě prací na novém albu nezůstáváte v kontaktu. Jasně. Píšeme si hlavně přes e-mail a podobně, občas SMS. Ale jo, celé měsíce spolu vůbec nekomunikujeme. Jaká další alba jsi poslouchal během lockdownu, kromě Exile On Main Street ? Vlastně jsem oprašoval nějaké staré věci. Hodně Bowieho. Hodně Joy Division. Seděl jsem u gramce a poslouchal vinyly. A občas jsem seděl u dcery, která dělá hudbu a právě teď nahrává. Takže jsme oba seděli a poslouchali celé desky. Moje žena Jennifer má ráda Billie Holiday, tak tu jsme taky hodně točili. Prostě pořád u nás něco jelo. Pod jakým jménem, nebo kapelou vystupuje tvoje dcera? Hele, to přijde. Nic z toho zatím neprozradím, ona si bude dělat svoje. Ale je fakt úžasná. Spolupracovala s producentem a pár muzikanty v Kalifornii a nedávno mi přehrála sedm skladeb, které nahráli. Ještě nebyly úplně smíchané, ale odrovnalo mě to. A vlastně jsem pár skladeb poslal Martinovi. Obzvlášť jedním konkrétním trackem byl taky unešený. Řekl mi, že je to lepší než cokoliv tam venku (na hudební scéně). A když to říká Martin, tak mi věřte, že to vypovídá hodně.
(Poznámka : pamatujete na ono záhadné rovíření "DM tam-tamů" v září, když se objevila na profilu Jennifer "cesta z NY to CA", a kolovaly zvěsti že Dave jede za Martinem mluvit o DM? Zřejmě se spíš jednalo o nahrávání dcery) Nedávno jsem dělal rozhovor s Elijahem Hewsonem z mladé irské kapely Inhaler, která je hodně ovlivněna Joy Division. A ano, je to náhodou Bonův syn. Říkal, že je nejvíc hrdý na to, že díky pandemii konečně měl čas poslechnout si a pochopit Boba Dylana. Dostal se k němu přes "Not Dark Yet", kterou citoval jako máminu oblíbenou píseň. A teď jí slyším na albu Imposter. Strašidelné. Věřím tomu, že takovéhle náhody neexistují. Když se něco pohybuje v éteru hudby a písní, tak to putuje. Předává se to dál - je to jako spojení. V téhle konkrétní písni jsem cítil moudrost a dlouhověkost, kterou bych do toho mohl vnést i já. Je to z alba Time Out of Mind, které je podle mě jedním z nejlepších Dylanových nahrávek. Do písně "The Dark End Of The Street" se ti podařilo opravdu proniknout. Skvělá verze je i ve filmu Alana Parkera "The Commitments". Cítiš se někdy v kontaktu s minulou hudební érou? Na The Commitments jsem si nevzpomněl. Ale to je zajímavé. Cítím kontakt skrze hudbu, jo. Kdysi, když jsem žil v Los Angeles, zkoušeli jsme spoustu různých podivných sezení, které se tam tehdy prostě děly. Zkoušeli jsme se dostat do kontaktu s lidmi kteří už tu s námi nejsou, a používali jsme k tomu různé prapodivné prostředky. Tohle období už mám za sebou, ale přišlo mi to trochu zvláštní a zneklidňující. U hudby jednoznačně cítím, že mě cosi skutečně informuje o tom, co se v mém životě děje. Kam jdu, kde jsem byl, co dělám, co nedělám. Je to jako "žít tu píseň". Je tam ta sebe-identifikace. Na albu Imposter těmi písněmi, tak jak jsou seřazené, vyprávím určitý příběh. Na některých skladbách působíš temně jako Nick Cave. "Shut Me Down" a “Where My Love Lies Asleep" jsou metaforami o smrti. A ty už jsi jednou málem zemřel... Jo. Měl jsem pár těsných úniků. Je na tom něco, co mě přitahuje. Je to jako jít do temntoty, a vyjít na druhém konci. Na té cestě je něco, co mi připadá velmi, velmi povědomé. Nedávno jsme s Jennifer probírali téma posmrtného života. O tom, jak ho lidi vnímají, jak o něm přemýšlí, či píší... Povídal jsem jí : "Hele, nevím - pro mě byla jedinou zkušeností úplná tma a strach, který byl děsivý." Takže nevím, co to je - nějaká čekárna na nic? Já ti nevím. Nebylo tam žádné jasné světlo, které by mě někam vábilo. Možná to bylo hned za rohem, nevím. Ale neviděl jsem ho. Třeba: "Vezměte si pořadové číslo, prosím!" Koukneš na něj a máš 456! Nezemřel jsi - najednou jsi ve Hře na Oliheň! Jo! Taky teď ten seriál sleduju! Vtipné je, že mě k tomu navedla moje dcera. Nejdřív jsem říkal: "Dej mi pokoj s takovou sračkou!" Ale ve skutečnosti je to docela hluboké. Je to drsné. Za ta léta jsi určitě měl to štěstí, že ses mohl potkat s některým ze svých hudebních idolů, posedět a poklábosit o vaší oblíbené hudbě. Je to tak? Pár jo. Před mnoha lety, na začátku devadesátek, jsem jednou potkal Neila Younga. Bylo to moc fajn - seděl jsem s ním a jeho tehdejší ženou Peggy. Bylo to na nějakém večírku, nevzpomínám si kde - tak trochu jako v písni: "Neptej se mě kde..." - ale představoval pro mě něco, co bylo... Já nevím, možná jsem měl pár drinků, ale sedli jsme si do boxu, chvíli jsme si povídali a já se jednoduše cítil v pohodě. Na způsobu, jakým Neil Young zpívá taky něco je. Od první chvíle, co jsem slyšel jeho hlas, říkal jsem si: "Jo, tohohle chlapa potřebuju poslouchat." Takovýhle případů je na mojí desce víc - ať už to je Lanegan nebo Cat Power - když jsem je slyšel poprvé, hned jsem jim uvěřil. Nebo James Carr, či Gene Clark. Je zajímavé si všimnout, že někteří interpreti, kteří zpívají ty nejtemnější, nejděsivější věci - a zahrnul bych do toho i vaši desku Black Celebration - mají často nad životem největší nadhled. Cítím to stejně. Cítím, že život je úžasná, úžasná věc. Ale někdy je těžké se v něm zorientovat. Dá se nějakým způsobem chodit na tato místa a přenášet svého ducha skrze tyto písně. Můžu pustit ven část mého já, která možná přebývá v temnotě až příliš. Ale není to vlastně vítězství, zpívat dobrou píseň, která se dotýká mé duše? Umožňuje mi to jít dál. Je nějaká písnička, o kterou ses pokoušel, ale nezvládl si ji? Nebo nějaká, kterou se bojíš vyzkoušet? Chtěli jsme udělat "Mother of Earth" od Jeffreyho Lee Pierce. Trochu jsme to před nahráváním s Richem oťukávali, ale nakonec jsem se v tom nemohl najít. Ale nedávno jsem se k tomu zase vrátil. Před pár měsíci mě oslovila zpěvačka Susie Stapletonová. Je to Australanka, ale žije v Brightonu. Dělá projekt s názvem "The Jeffrey Lee Pierce Sessions". A zeptala se mě, jestli bych si s ní nezazpíval. Řekl jsem jí: "Hele, je to docela vtipné, pro moje album jsem se pokoušel udělat "Mother of Earth". Máš chuť to zkusit?" A tak mi poslala nějaké podklady, a vypadá to tak, že to vyjde na její desce příští rok. Bude se jmenovat "The Jeffrey Lee Pierce Sessions". Je to zvláštní, jak se věci prostě dějí. Když ty staré nápady znovu ožijí. Slyšel jsem, že Cat Power příští rok taky vydá desku předělávek. Takže jsme tak trochu dělali ve stejnou dobu to samé ! -sin- Čtěte také: Dave: Za pár týdnů začneme zkoušet Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem Dave: Punk býval moje kotva Dave: byl jsem trochu podvodník Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju |
Rubriky článků:
(c)