Dave: byl jsem trochu podvodník
V dalším rozhovoru Davea Gahana pro magazín The New Cue zpěvák popisuje, jak se rodilo jeho sólové album. Ale také se probírala jeho rutina na turné s Depeche Mode, i jiná témata...
Ahoj Dave, jak je?
V pohodě. Jde to dobře. Jsem v New Yorku a věci se relativně vracejí zpátky...chtěl bych říct do normálu, ale tak to není. Lidi venku přád nosí roušky a tak. Ale dělají dobře. Každý se očkuje a snaží se nějakým způsobem žít.
Volám ti z tvé staré domoviny - ze Southendu!
Opravdu ? Ty jsi ze Southendu?
Jo, bydlím ve Westcliffu.
Jo, Westcliff je fajn. Vzpomínám si, že jsem tam chodil do hospody "The Cliff". Dřív to byl gay bar a myslím, že to bylo okolo roku 79 - 80, kdy nechali mě a mým přátelům celý prostor nahoře, který jsme používali jako klub, kde jsme mohli každý pátek večer pouštět hudbu. Hráli jsme Bowieho, Kraftwerk, Roxy Music, a nějaké postpunkové záležitosti. Byla to pohodová hospoda. Úplně si vybavuju, jak jsem nasedal na vlak a jezdil tam.
Jak důležitá životní fáze to pro tebe byla?
Hodně důležitá. Protože v té době nebylo lehké najít si místo, které bylo trochu jiné a kde by se dala poslouchat hudba která se mi líbila. Měl jsem štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Hlavně post-punk, který letěl v mých teenagerských letech. Bylo to něco, čeho jsem se mohl chytit. Hráli The Damned, The Clash nebo Banshees a měl jsem těch pár let, kdy jsem mohl být součástí něčeho, co tehdy bylo velmi, velmi cool. Jako teenager něco takového potřebuješ.
Tvoje nová deska je skvělá !
Díky. Měl jsi možnost si to trochu poslechnout ?
Jo, pouštím to v domě, když jsou děti ve škole. Tvůj hlas je tam velmi dobrý.
Díky. Ty písně jednoznačně vyprávějí příběhy. Když poslouchám desku, musím ji poslouchat jako sbírku písní. Slyším se tam, jak je zpívám, jak jsem toho součást a hraju svou určitou roli... A cítím se tam svým způsobem jako doma - lyricky, náladově a pocitově, prostě jsou to věci co mě nakopávají. Nevím vlastně proč... Možná kvůli hlasům, které je původně zpívaly, a které ke mě po celá ta léta promlouvaly, když jsem je jako hudební fanoušek vnímal. Ať to byla Metal Heart od Cat Power, nebo A Man Needs A Maid od Neila Younga... V různých obdobích mého života mě provázely určité písně.
Album jsi nazval Imposter (Podvodník). Cítil ses jako podvodník, když se Depeche Mode stali velkou kapelou? Nebo ti přišlo přirozené, stát se slavným frontmanem?
V Depeche Mode jsem měl dlouho syndrom podvodníka. Upřímně, z toho vlastně vznikl titul pro tuhle desku. Je to taková ta postava, kterou jsem použil pro sebe, abych odehrál celé to turné Spirit. Víte, byl to ultimátní podvodník, pohybující se tak trochu na hraně skutečnosti, že je možná příliš starý na to, aby tohle dělal.
Když jsem s tebou tehdy dělal rozhovor, říkal jsi, že ti trvá celý den, než se dostaneš "do své zóny" pro show.
Ano, trvalo to celý den, a nakonec to došlo do bodu, že jsem v tom "módu" tak nějak zůstal. A to se při vystoupeních stává často, zvlášť když jsi na turné. Za ty roky jsem zjistil, že když jedu tato velká turné s mojí kapelou, musím být plně ve hře. Tu a tam na chvíli "vystoupím", protože mezi etapami turné jsou určité pauzy. A je vždycky velmi těžké se na ten přechod vrátit domů, třeba na měsíc, a vidět své kamarády, vidět svou ženu a děti. Najednou si říkám: "Co se to děje?" V určitém okamžiku se přepneš a skončí to ve stylu : "Musím v tom zůstat, dokud to neskončí !" Víš, je to dlouhá doba, koncertujeme rok a půl, dva roky, takže do toho investuju hodně ze sebe.
Po posledním velkém turné, které jsem s Depeche Mode absolvoval, mi trvalo dost dlouho, než jsem se vrátil "zase zpátky". Bylo to jasné jak mně, tak všem okolo, včetně mé ženy. Prostě : "Musíš se zase dostat do normálu, jsi daleko, vrať se zpátky na Zem, Dave!" A tentokrát mi vážně chvíli trvalo, než jsem se mezi svými kamarády, životem a tak zase znovu cítil pohodlně. Takže nápad na název alba mi tak nějak v té době vytanul na mysli.
Imposter jste nahrávali v Shangri-La Studios v Malibu. Jaké to bylo?
Nádhera! Každý den jsme dělali jednu píseň za druhou a nahrávali jsme skoro skladbu denně. Myslím, že jsme skončili asi s 15 písněmi. Během toho jsem si najednou uvědomil, že tohle nahrávání byla ta nejupřímnější věc, kterou jsem kdy cítil. Bylo to zvláštní. Vážně mi to sedlo. Ještě předtím jsem se hodně připravoval. Studoval jsem ty písně, a poslouchal i verze od jiných různých umělců, kteří je taky předělali. A tak jsem věděl, že zpracovat některé písně bude opravdu vyšší liga. Měl jsem v hlavě : "OK, budu to muset nějak udělat, aby to bylo moje, jako bych to složil sám. Nesmí to být jen hromada coverů..." Všichni jsme ty desky slyšeli - některé z nich jsou dobré, některé ne tolik. Některé fungují a některé nefungují.
V čem byl trik?
Muselo to fungovat jako jedna kompletní deska, ve starém slova smyslu. Prostě jako že si poslechneš jednu stranu, a pak si řekneš: "OK, teď ji otočím a pustím si druhou".
Překvapilo mě, jak moc mi to album zní jako deska Davea Gahana, než jako výběr předělávek.
Než jsme to začali nahrávat, zkoušel jsem si to doma. V mém malém studiu jsem měl zapojený aparát, a zpíval jsem do té hudby naživo. Rich (Machin) dělal na nějakých doprovodech - klávesy a trochu kytary, možná nějaké volné nápady na bicí linku... Měli jsme už připravené tóniny, aranžmá i tempo ještě předtím, než jsme vyrazili do Shangri-La. Ve svém studiu jsem začal dostávat nějakou volnou představu, jak do toho zapracovat můj zpěv. Tam někde jsem se dostal do fáze, kdy už jsem si uvědomil: "Už ty písně nepodávám tak, jak jsem je slyšel, už je zpívám po svém, svým vlastním stylem a pohybuju se už v tom jak chci..." V tu chvíli jsem ty písně začal řadit za sebe, což je důležité pro to, jak chcete vnímat celé album.
Letos bylo 40. výročí vydání prvního alba Depeche Mode. Připomněli jste si nějak tu událost?
Uspořádali jsme velkou party! Ne, kecám. Myslím že naše uvedení do Rock and Rollové síně slávy byla ta nejméně pravděpodobná věc, co se mohla Depeche Mode stát... Žádný z hudebních novinářů si ani nepomyslel, že po 40 letech budeme nejenom stále dělat hudbu, ale že budeme dokonce uvedeni do téhle takzvaně "důležité" instituce. Nenapadá mě lepší způsob, jak oslavit bizarní svět Depeche Mode - toho co bylo, a co tu stále je. Jsme pořád tak nějak pohromadě, zvládáme se spolu bavit, a hodně se spolu smějeme. Někdy vtipkujeme, někdy všechny ty sračky bereme smrtelně vážně. Hádáme se o věcech tiše, pasivní agresí. Ale víš, já si teď po celé té době uvědomuju, že je to velmi zvláštní věc. Uběhlo 40 let, jsem ve třetím manželství!
No, mě letos bylo taky 40...
No a tady to máš!
-sin-
Čtěte také:
Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju
Dave: byl jsem trochu podvodník
|
V dalším rozhovoru Davea Gahana pro magazín The New Cue zpěvák popisuje, jak se rodilo jeho sólové album. Ale také se probírala jeho rutina na turné s Depeche Mode, i jiná témata...
Ahoj Dave, jak je? V pohodě. Jde to dobře. Jsem v New Yorku a věci se relativně vracejí zpátky...chtěl bych říct do normálu, ale tak to není. Lidi venku přád nosí roušky a tak. Ale dělají dobře. Každý se očkuje a snaží se nějakým způsobem žít. Volám ti z tvé staré domoviny - ze Southendu! Opravdu ? Ty jsi ze Southendu? Jo, bydlím ve Westcliffu. Jo, Westcliff je fajn. Vzpomínám si, že jsem tam chodil do hospody "The Cliff". Dřív to byl gay bar a myslím, že to bylo okolo roku 79 - 80, kdy nechali mě a mým přátelům celý prostor nahoře, který jsme používali jako klub, kde jsme mohli každý pátek večer pouštět hudbu. Hráli jsme Bowieho, Kraftwerk, Roxy Music, a nějaké postpunkové záležitosti. Byla to pohodová hospoda. Úplně si vybavuju, jak jsem nasedal na vlak a jezdil tam. Jak důležitá životní fáze to pro tebe byla? Hodně důležitá. Protože v té době nebylo lehké najít si místo, které bylo trochu jiné a kde by se dala poslouchat hudba která se mi líbila. Měl jsem štěstí, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Hlavně post-punk, který letěl v mých teenagerských letech. Bylo to něco, čeho jsem se mohl chytit. Hráli The Damned, The Clash nebo Banshees a měl jsem těch pár let, kdy jsem mohl být součástí něčeho, co tehdy bylo velmi, velmi cool. Jako teenager něco takového potřebuješ. Tvoje nová deska je skvělá ! Díky. Měl jsi možnost si to trochu poslechnout ? Jo, pouštím to v domě, když jsou děti ve škole. Tvůj hlas je tam velmi dobrý. Díky. Ty písně jednoznačně vyprávějí příběhy. Když poslouchám desku, musím ji poslouchat jako sbírku písní. Slyším se tam, jak je zpívám, jak jsem toho součást a hraju svou určitou roli... A cítím se tam svým způsobem jako doma - lyricky, náladově a pocitově, prostě jsou to věci co mě nakopávají. Nevím vlastně proč... Možná kvůli hlasům, které je původně zpívaly, a které ke mě po celá ta léta promlouvaly, když jsem je jako hudební fanoušek vnímal. Ať to byla Metal Heart od Cat Power, nebo A Man Needs A Maid od Neila Younga... V různých obdobích mého života mě provázely určité písně. Album jsi nazval Imposter (Podvodník). Cítil ses jako podvodník, když se Depeche Mode stali velkou kapelou? Nebo ti přišlo přirozené, stát se slavným frontmanem? V Depeche Mode jsem měl dlouho syndrom podvodníka. Upřímně, z toho vlastně vznikl titul pro tuhle desku. Je to taková ta postava, kterou jsem použil pro sebe, abych odehrál celé to turné Spirit. Víte, byl to ultimátní podvodník, pohybující se tak trochu na hraně skutečnosti, že je možná příliš starý na to, aby tohle dělal. Když jsem s tebou tehdy dělal rozhovor, říkal jsi, že ti trvá celý den, než se dostaneš "do své zóny" pro show. Ano, trvalo to celý den, a nakonec to došlo do bodu, že jsem v tom "módu" tak nějak zůstal. A to se při vystoupeních stává často, zvlášť když jsi na turné. Za ty roky jsem zjistil, že když jedu tato velká turné s mojí kapelou, musím být plně ve hře. Tu a tam na chvíli "vystoupím", protože mezi etapami turné jsou určité pauzy. A je vždycky velmi těžké se na ten přechod vrátit domů, třeba na měsíc, a vidět své kamarády, vidět svou ženu a děti. Najednou si říkám: "Co se to děje?" V určitém okamžiku se přepneš a skončí to ve stylu : "Musím v tom zůstat, dokud to neskončí !" Víš, je to dlouhá doba, koncertujeme rok a půl, dva roky, takže do toho investuju hodně ze sebe. Po posledním velkém turné, které jsem s Depeche Mode absolvoval, mi trvalo dost dlouho, než jsem se vrátil "zase zpátky". Bylo to jasné jak mně, tak všem okolo, včetně mé ženy. Prostě : "Musíš se zase dostat do normálu, jsi daleko, vrať se zpátky na Zem, Dave!" A tentokrát mi vážně chvíli trvalo, než jsem se mezi svými kamarády, životem a tak zase znovu cítil pohodlně. Takže nápad na název alba mi tak nějak v té době vytanul na mysli.
Imposter jste nahrávali v Shangri-La Studios v Malibu. Jaké to bylo? Nádhera! Každý den jsme dělali jednu píseň za druhou a nahrávali jsme skoro skladbu denně. Myslím, že jsme skončili asi s 15 písněmi. Během toho jsem si najednou uvědomil, že tohle nahrávání byla ta nejupřímnější věc, kterou jsem kdy cítil. Bylo to zvláštní. Vážně mi to sedlo. Ještě předtím jsem se hodně připravoval. Studoval jsem ty písně, a poslouchal i verze od jiných různých umělců, kteří je taky předělali. A tak jsem věděl, že zpracovat některé písně bude opravdu vyšší liga. Měl jsem v hlavě : "OK, budu to muset nějak udělat, aby to bylo moje, jako bych to složil sám. Nesmí to být jen hromada coverů..." Všichni jsme ty desky slyšeli - některé z nich jsou dobré, některé ne tolik. Některé fungují a některé nefungují. V čem byl trik? Muselo to fungovat jako jedna kompletní deska, ve starém slova smyslu. Prostě jako že si poslechneš jednu stranu, a pak si řekneš: "OK, teď ji otočím a pustím si druhou". Překvapilo mě, jak moc mi to album zní jako deska Davea Gahana, než jako výběr předělávek. Než jsme to začali nahrávat, zkoušel jsem si to doma. V mém malém studiu jsem měl zapojený aparát, a zpíval jsem do té hudby naživo. Rich (Machin) dělal na nějakých doprovodech - klávesy a trochu kytary, možná nějaké volné nápady na bicí linku... Měli jsme už připravené tóniny, aranžmá i tempo ještě předtím, než jsme vyrazili do Shangri-La. Ve svém studiu jsem začal dostávat nějakou volnou představu, jak do toho zapracovat můj zpěv. Tam někde jsem se dostal do fáze, kdy už jsem si uvědomil: "Už ty písně nepodávám tak, jak jsem je slyšel, už je zpívám po svém, svým vlastním stylem a pohybuju se už v tom jak chci..." V tu chvíli jsem ty písně začal řadit za sebe, což je důležité pro to, jak chcete vnímat celé album. Letos bylo 40. výročí vydání prvního alba Depeche Mode. Připomněli jste si nějak tu událost? Uspořádali jsme velkou party! Ne, kecám. Myslím že naše uvedení do Rock and Rollové síně slávy byla ta nejméně pravděpodobná věc, co se mohla Depeche Mode stát... Žádný z hudebních novinářů si ani nepomyslel, že po 40 letech budeme nejenom stále dělat hudbu, ale že budeme dokonce uvedeni do téhle takzvaně "důležité" instituce. Nenapadá mě lepší způsob, jak oslavit bizarní svět Depeche Mode - toho co bylo, a co tu stále je. Jsme pořád tak nějak pohromadě, zvládáme se spolu bavit, a hodně se spolu smějeme. Někdy vtipkujeme, někdy všechny ty sračky bereme smrtelně vážně. Hádáme se o věcech tiše, pasivní agresí. Ale víš, já si teď po celé té době uvědomuju, že je to velmi zvláštní věc. Uběhlo 40 let, jsem ve třetím manželství! No, mě letos bylo taky 40... No a tady to máš! -sin- Čtěte také: Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju |
(c)