Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem
Dave Gahan v magazínu Guardian odpovídal na dotazy, které byly posbírané od fanoušků. Dozvídáme se, že má aktuálně doslova "záchvat inspirace", něco o jeho pracovních návycích s Martinem, či jiné zajímavosti...
Splnil sis na albu Imposter vše, co sis předsevzal ?
Po posledním turné Depeche Mode jsem byl opravdu vyhořelý. Pak jsem jednou začal s Richem mluvit o písních a umělcích, kteří nás ovlivnili. Než jsme se nadáli, dělali jsme se mnou jako frontmanem desku Soulsavers, která vzdávala těm písním hold. Ale byly to vlastně spíš úplně nově udělané kusy. Uvědomil jsem si, že to co jsme vybrali, byly písně které mě dostaly tam kde jsem, naznačovaly kde jsem býval, a kde bych mohl být. Některé písně - třeba Dark End of the Street nebo Not Dark Yet odrážejí prožité životy. V osmnácti bych nevěděl, jak je zazpívat.
Na albu jste se vyhnuli písním Davida Bowieho nebo Roxy Music, které jsi už v minulosti jednou předělal? (Poznámka. : jednalo se o songy Heroes a A Songs For Europe).
Když jsem jako teenager poslouchal Bowieho Pin-Ups, či These Foolish Things od Bryana Ferryho, vůbec jsem si neuvědomil, že to jsou alba coverů. Zněli jako jejich tvorba! Bowie byl na širším seznamu pro Imposter. Ale chtěl jsem namixovat starší umělce typu Elvise či Neila Younga s dalšími současnými umělci (Mark Lanegan, od Cat Power, PJ Harvey...). Rowland S Howard je známý skvělou hrou na kytaru v Birthday Party, ale jeho písničkářství, melodie a lyrický obsah jsou hodně přehlížené, a já jsem chtěl vzdát hold post-punkovým DIY věcem, které pro nás byly důležité, když jsme začínali. Punk nás naučil, že když máme nápad, vždycky existuje způsob, jak ho uskutečnit.
V Depeche Mode zpívám Martinovy písně už 40 let, takže domácí úkol mám udělaný(směje se). Za ty roky – ne hned od začátku – se z toho vyvinul takový model : poslouchám co přinesl, slyším Martinova slova, jeho melodie. A pak s písní začnu pracovat sám, a druhý den se vrátím s navrhovanou změnou tóniny, nebo tempa, či aranží nebo čímkoliv jiným. Na tom pak děláme, když jsme spolu ve studiu. Je to podobná věc: jak to mám udělat, aby tam byl kus mě? S Martinem máme už léta takový vztah, kdy je mezi námi synergie, takže jsme schopní uhnout si z cesty a prostě pracovat na tom, co je pro tu písničku nejlepší.
Jako každý jsi zažil vzestupy i pády. Je něco, čeho lituješ?
Lítost je divné slovo. Už se na svůj život takhle neohlížím, ani nepoužívám výmluvy pro rozhodnutí, která jsem učinil. Dobré nebo špatné věci mají následky. Ale já vedu tady v New Yorku celkem požehnaný život. Prostě si užívám to, co dělám, jak to jen jde.
Kteří interpreti tě inspirovali svým pódiovým uměním?
Od útlého věku Mick Jagger. Když jsem byl malý, hodně jsem tancoval a napodoboval lidi v Top of the Pops. Bowie na mě měl velký vliv, ale když mi bylo 14, pobláznil mě Dave Vanian z Damned, celá ta jeho jevištní osobnost. Jako teenager jsem viděl všechny ty glam záležitosti v Top of the Pops, a pak jsem nějaké věci převzal - od Elvise, Prince, Jamese Browna... Když jsem začal poprvé vystupovat, ochromila mě hrůza. Držel jsem se křečovitě mikrofonu, a moje prsty jsem měl zaťaté ještě nějkou chvíli potom. Pak jsem zjistil, že když se budu pohybovat, nebudu tak nervózní. Pokračoval jsem v pohybu a postupně, ve všech těch pohybech, které jsem kradl, jsem našel něco svého.
Jakou nejlepší knihu jsi četl?
Moc se mi líbily životopisy Philipa Normana o Beatles (Shout!) a hlavně o Rolling Stones. Momentálně zase čtu od Huntera S. Thompsona "Strach a hnus ve Vegas" a hodně se při tom směju, protože tyhle věci znám. Když si myslíte, že jste na misi a je to na hlavu. Ta první věta – "Byli jsme někde kolem Barstow na okraji pouště, když drogy začaly najíždět..." – to dává do pohybu.
Jaká jsou tvoje současná oblíbená alba, která tě inspirují k tvorbě hudby?
Hrál jsem často od Stones "Exile on the Main Street", tuhle nestydatou, ale krásnou věc. Hrál jsem si s tím - zřejmě dost mizerně - ale miluju ten pocit (směje se), že jako jsem v Rolling Stones! Právě jsem dostal nové album Bobbyho Gillespieho a Jehnny Beth ze Savages. Je to pro ně krok trochu stranou, což mě k tomu přitáhlo.
Kdy jsi byl naposledy v Basildonu? Víš o tom divném kruhovém objezdu, který na A127 nikam nevede?
Trochu tuším o co jde, ale moc si to nepamatuju. Dnes žiju hlavně ve Státech, ale když se vracím do Anglie, občas jedu po špatné straně silnice, hlavně na kruhových objezdech! Během posledního turné jsem vzal syna a dceru do mého starého bydliště, Bonnygate, a ukázal jim kde jsem vyrůstal. Musel jsem vysvětlovat, že to byly dva domy, spojené dohromady. Bylo pro ně dobré vidět, odkud pocházím.
Co pro tebe bylo nejlepším učitelem v životě: bolest nebo láska?
Obě věci jsou pro mě velmi, velmi blízko sebe. Ale víc už neřeknu, protože bych se dostal do problémů (směje se)
Kdybys mohl nahrát píseň s kýmkoliv, živým nebo mrtvým - zpěvákem, hudebníkem nebo producentem - kdo by to byl?
Myslím, že éterický zvuk Daniela Lanoise by mohl Martinově hardcore elektronice přinést něco opravdu zajímavého. Jednou se objevilo jméno Briana Ena, ale pak začal spolupracovat s Coldplay, takže jsme ho nemohli oslovit, i kdyby byla možnost. (Poznámka: jednalo se o album Spirit, což Dave prozradil již dříve v tomto rozhovoru) Vždycky se snažíme riskovat. Udělali jsme pár skvělých desek s Floodem. Rád bych s ním zase pracoval.
Jak moc tě ovlivnily události posledních dvou let ? A objeví se to v budoucích písních?
Ovlivnilo nás to všechny. Když nepracuju, trávím hodně času v izolaci, ale už jsem se s tím smířil. Teď to vidím už spíš jako výhodu. Dostal jsem záchvat inspirace. Takže... Uvidíme.
Myslím, že to byl Bobby Gillespie (Primal Scream), kdo jednou v rozhovoru řekl, že prý káráš své členy kapely i za to, že dali příbory do myčky na nádobí špatným způsobem. Je to pravda a máte další domácké moudrosti?
(smích) Nenávidím lidi, kteří dávají věci do myčky obráceně! S naším současným strojem položíte příbory do řady na stojan, což z toho dělá ještě větší posedlost. Můj tip je nikdy nepoužívat samočisticí zařízení trouby víc než dvakrát, protože stačí jen trochu a trouba se přehřeje a zničí, jak jsem nedávno zjistil.
Jaký byl nejlepší koncert, kterého ses zúčastnil jako divák ?
Sigur Rós - to bylo v Beacon Theatre v New Yorku, okolo roku 2002. Zvuk, krása a samotná síla hudby byly neuvěřitelné. Byl jsem tak přemožen pocity, že mě to dohnalo k slzám.
Kdybys nebyl muzikant, co bys chtěl dělat po celý život?
Mohl jsem být nějakým zlodějem. Když mi bylo 16, nevypadalo to dobře. Nechal jsem se snadno svést. Ale také jsem rád maloval. V sedmnácti jsem chodil na stejnou uměleckou školu jako Alison Moyet a pár kluky z Talk Talk. Z té scény vzešla možnost podílet se na hudbě, což mi dávalo smysl. Připadalo mi, že tihle podivíni jsou přesně můj typ lidí. Pořád se stýkám s podivíny!
-sin-
Čtěte také:
Dave: Punk býval moje kotva
Dave: byl jsem trochu podvodník
Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju
Dave: Klidně bych zase pracoval s Floodem
|
Dave Gahan v magazínu Guardian odpovídal na dotazy, které byly posbírané od fanoušků. Dozvídáme se, že má aktuálně doslova "záchvat inspirace", něco o jeho pracovních návycích s Martinem, či jiné zajímavosti...
Splnil sis na albu Imposter vše, co sis předsevzal ? Po posledním turné Depeche Mode jsem byl opravdu vyhořelý. Pak jsem jednou začal s Richem mluvit o písních a umělcích, kteří nás ovlivnili. Než jsme se nadáli, dělali jsme se mnou jako frontmanem desku Soulsavers, která vzdávala těm písním hold. Ale byly to vlastně spíš úplně nově udělané kusy. Uvědomil jsem si, že to co jsme vybrali, byly písně které mě dostaly tam kde jsem, naznačovaly kde jsem býval, a kde bych mohl být. Některé písně - třeba Dark End of the Street nebo Not Dark Yet odrážejí prožité životy. V osmnácti bych nevěděl, jak je zazpívat. Na albu jste se vyhnuli písním Davida Bowieho nebo Roxy Music, které jsi už v minulosti jednou předělal? (Poznámka. : jednalo se o songy Heroes a A Songs For Europe). Když jsem jako teenager poslouchal Bowieho Pin-Ups, či These Foolish Things od Bryana Ferryho, vůbec jsem si neuvědomil, že to jsou alba coverů. Zněli jako jejich tvorba! Bowie byl na širším seznamu pro Imposter. Ale chtěl jsem namixovat starší umělce typu Elvise či Neila Younga s dalšími současnými umělci (Mark Lanegan, od Cat Power, PJ Harvey...). Rowland S Howard je známý skvělou hrou na kytaru v Birthday Party, ale jeho písničkářství, melodie a lyrický obsah jsou hodně přehlížené, a já jsem chtěl vzdát hold post-punkovým DIY věcem, které pro nás byly důležité, když jsme začínali. Punk nás naučil, že když máme nápad, vždycky existuje způsob, jak ho uskutečnit. V Depeche Mode zpívám Martinovy písně už 40 let, takže domácí úkol mám udělaný(směje se). Za ty roky – ne hned od začátku – se z toho vyvinul takový model : poslouchám co přinesl, slyším Martinova slova, jeho melodie. A pak s písní začnu pracovat sám, a druhý den se vrátím s navrhovanou změnou tóniny, nebo tempa, či aranží nebo čímkoliv jiným. Na tom pak děláme, když jsme spolu ve studiu. Je to podobná věc: jak to mám udělat, aby tam byl kus mě? S Martinem máme už léta takový vztah, kdy je mezi námi synergie, takže jsme schopní uhnout si z cesty a prostě pracovat na tom, co je pro tu písničku nejlepší. Jako každý jsi zažil vzestupy i pády. Je něco, čeho lituješ? Lítost je divné slovo. Už se na svůj život takhle neohlížím, ani nepoužívám výmluvy pro rozhodnutí, která jsem učinil. Dobré nebo špatné věci mají následky. Ale já vedu tady v New Yorku celkem požehnaný život. Prostě si užívám to, co dělám, jak to jen jde.
Kteří interpreti tě inspirovali svým pódiovým uměním? Od útlého věku Mick Jagger. Když jsem byl malý, hodně jsem tancoval a napodoboval lidi v Top of the Pops. Bowie na mě měl velký vliv, ale když mi bylo 14, pobláznil mě Dave Vanian z Damned, celá ta jeho jevištní osobnost. Jako teenager jsem viděl všechny ty glam záležitosti v Top of the Pops, a pak jsem nějaké věci převzal - od Elvise, Prince, Jamese Browna... Když jsem začal poprvé vystupovat, ochromila mě hrůza. Držel jsem se křečovitě mikrofonu, a moje prsty jsem měl zaťaté ještě nějkou chvíli potom. Pak jsem zjistil, že když se budu pohybovat, nebudu tak nervózní. Pokračoval jsem v pohybu a postupně, ve všech těch pohybech, které jsem kradl, jsem našel něco svého. Jakou nejlepší knihu jsi četl? Moc se mi líbily životopisy Philipa Normana o Beatles (Shout!) a hlavně o Rolling Stones. Momentálně zase čtu od Huntera S. Thompsona "Strach a hnus ve Vegas" a hodně se při tom směju, protože tyhle věci znám. Když si myslíte, že jste na misi a je to na hlavu. Ta první věta – "Byli jsme někde kolem Barstow na okraji pouště, když drogy začaly najíždět..." – to dává do pohybu. Jaká jsou tvoje současná oblíbená alba, která tě inspirují k tvorbě hudby? Hrál jsem často od Stones "Exile on the Main Street", tuhle nestydatou, ale krásnou věc. Hrál jsem si s tím - zřejmě dost mizerně - ale miluju ten pocit (směje se), že jako jsem v Rolling Stones! Právě jsem dostal nové album Bobbyho Gillespieho a Jehnny Beth ze Savages. Je to pro ně krok trochu stranou, což mě k tomu přitáhlo. Kdy jsi byl naposledy v Basildonu? Víš o tom divném kruhovém objezdu, který na A127 nikam nevede? Trochu tuším o co jde, ale moc si to nepamatuju. Dnes žiju hlavně ve Státech, ale když se vracím do Anglie, občas jedu po špatné straně silnice, hlavně na kruhových objezdech! Během posledního turné jsem vzal syna a dceru do mého starého bydliště, Bonnygate, a ukázal jim kde jsem vyrůstal. Musel jsem vysvětlovat, že to byly dva domy, spojené dohromady. Bylo pro ně dobré vidět, odkud pocházím. Co pro tebe bylo nejlepším učitelem v životě: bolest nebo láska? Obě věci jsou pro mě velmi, velmi blízko sebe. Ale víc už neřeknu, protože bych se dostal do problémů (směje se) Kdybys mohl nahrát píseň s kýmkoliv, živým nebo mrtvým - zpěvákem, hudebníkem nebo producentem - kdo by to byl? Myslím, že éterický zvuk Daniela Lanoise by mohl Martinově hardcore elektronice přinést něco opravdu zajímavého. Jednou se objevilo jméno Briana Ena, ale pak začal spolupracovat s Coldplay, takže jsme ho nemohli oslovit, i kdyby byla možnost. (Poznámka: jednalo se o album Spirit, což Dave prozradil již dříve v tomto rozhovoru) Vždycky se snažíme riskovat. Udělali jsme pár skvělých desek s Floodem. Rád bych s ním zase pracoval. Jak moc tě ovlivnily události posledních dvou let ? A objeví se to v budoucích písních? Ovlivnilo nás to všechny. Když nepracuju, trávím hodně času v izolaci, ale už jsem se s tím smířil. Teď to vidím už spíš jako výhodu. Dostal jsem záchvat inspirace. Takže... Uvidíme. Myslím, že to byl Bobby Gillespie (Primal Scream), kdo jednou v rozhovoru řekl, že prý káráš své členy kapely i za to, že dali příbory do myčky na nádobí špatným způsobem. Je to pravda a máte další domácké moudrosti? (smích) Nenávidím lidi, kteří dávají věci do myčky obráceně! S naším současným strojem položíte příbory do řady na stojan, což z toho dělá ještě větší posedlost. Můj tip je nikdy nepoužívat samočisticí zařízení trouby víc než dvakrát, protože stačí jen trochu a trouba se přehřeje a zničí, jak jsem nedávno zjistil. Jaký byl nejlepší koncert, kterého ses zúčastnil jako divák ? Sigur Rós - to bylo v Beacon Theatre v New Yorku, okolo roku 2002. Zvuk, krása a samotná síla hudby byly neuvěřitelné. Byl jsem tak přemožen pocity, že mě to dohnalo k slzám. Kdybys nebyl muzikant, co bys chtěl dělat po celý život? Mohl jsem být nějakým zlodějem. Když mi bylo 16, nevypadalo to dobře. Nechal jsem se snadno svést. Ale také jsem rád maloval. V sedmnácti jsem chodil na stejnou uměleckou školu jako Alison Moyet a pár kluky z Talk Talk. Z té scény vzešla možnost podílet se na hudbě, což mi dávalo smysl. Připadalo mi, že tihle podivíni jsou přesně můj typ lidí. Pořád se stýkám s podivíny! -sin- Čtěte také: Dave: Punk býval moje kotva Dave: byl jsem trochu podvodník Dave: Návrat Depeche Mode nevylučuju |
Rubriky článků:
(c)