Biografie

Depeche Mode : Jak vznikal kult



V roce 1980 se v anglickém městě Basildonu sešla trojka Vince Clarke, Martin Gore a Andrew Fletcher, aby společně založila kapelu. Pánové (vlastně tehdy spíš ještě kluci) si zvolili název Composition Of Sound. O rok později se k nim přidal zpěvák David Gahan, který formaci přejmenoval na Depeche Mode, což byl název módního časopisu. Čtveřice začala společně zkoušet první skladby, které skládal talentovaný Vince Clarke. Ještě téhož roku se Depeche Mode dočkali debutového alba Speak & Spell, z něhož pochází i první hit Just Can´t Get Enough. Z dnešního pohledu zní deska poměrně úsměvně. Obsahuje rozjásané a hitové písničky s jednoduchoučkými refrény, ideální tak pro poskakování na diskotéce. Týká se to hlavně skladeb I Sometimes Wish I Was Dead či What´s Your Name.
Ve své době však DM působili poměrně progresivně už jen tím, že šlo o striktně syntezátorovou kapelu. Rovněž nešlo přeslechnout osobitý a naléhavý hlas Davida Gahana. Suma sumárum, zrodila se jedna poměrně zajímavá formace. Bylo už řečeno, že téměř výhradním autorem repertoáru Depeche Mode byl klávesista Vince Clarke. Proto byli tehdejší fanoušci poněkud udiveni faktem, že právě on se ze skupiny záhy rozhodl odejít. Prohlásil, že je mu kabát DM čím dál těsnější a chce se věnovat odlišné muzice. Nejprve spolupracoval se zpěvačkou Alison Moyetovou na projektu Yazoo a poté společně s vokalistou Andym Bellem zformoval dodnes úspěšné duo Erasure. Paradoxní ovšem je, že hudebně nejde v podstatě o nic jiného, než o modernější a propracovanější variaci na depešácký debut. Clarke byl tedy celkem za vodou, horší to už bylo s osiřelou trojicí. Po několika týdnech tápání se však tvorby písní ujal Martin Gore a ukázalo se, že není o nic méně zdatný skladatel než Clarke. Na definitivní průlom si však kapela ještě chvíli počkala, neboť druhé album A Broken Frame z roku 1982 je i přes několik povedených kousků (My Secret Garden, See You či úvodní Leave In Silence) nevyrovnané a trochu mdlé. Ubylo sice oné rozjásanosti, kapela poněkud zvážněla, ale vytratila se samozřejmost a švih. Šlo prostě o to, aby se Depeche Mode podařilo oba aspekty skloubit.

Nastal správný čas

Podařilo se v případě třetí kolekce Construction Time Again. To už se v řadách kapely nacházel šikovný aranžér a muzikant Alan Wilder. Jeho příchodem dostali Depeche Mode definitivní podobu a deska pak definitivně dokázala, že máme co dělat s opravdu svébytnou a originální kapelou. Dá se říci, že jde o první plnohodnotné album DM, zvukově vynalézavé, barevné, kompozičně strhující a navíc nepodléhající zubu času, neboť mu lze bez problémů naslouchat i dnes. Přidejte skvělý hit Everything Counts a máte hotovou kapelu.
Celosvětový a mnohdy až hysterický kult Depeche Mode byl odstartován. Členové kapely se oblékli do černé kůže, pečlivě si upravili účesy (hlavně Gore byl na módní výstřelky) a superchytlavá image byla na světě. Rázem měli po celém světě nespočet klonů, kteří se snažili ze všech sil vypadat jako David Gahan. Ve vzhledu DM se snoubila zhrzená romantika, melancholie a trocha nezbytné rebelie, což zabralo dokonale.
Dnes to sice může znít jako sci-fi, ale DM se v žádném případě nestarali jen o to, jak vypadají, ale ze všeho nejvíc vylepšovali svoji hudbu. Byly doby, kdy každá nová deska předčila tu předešlou, a týká se to i Depeche Mode. V roce 1984 vydali album Some Great Reward, na němž snad nejde najít slabší položku. Jedna pecka střídá druhou a mezi ty nejzářivější klenoty určitě patří exkluzivní hity People Are People, Master And Servant, Blasphemous Rumours a křehoučká, Martinem Gorem interpretovaná balada Somebody. DM opět posunuli hranice své tvorby a přidali mnohem více na údernosti a tvrdosti. Zejména zmíněná People Are People nepokrytě využívá prvků industriální hudby. Na desce se ideálně mísí zvuková preciznost se strhujícími melodickými linkami. Rok nato vyšla kompilace The Singles 81-85, která, jak už název napovídá, mapovala singlovou tvorbu kapely.



East side story

Zřejmě to byla jen specialita tehdejšího Československa, neboť mi není známo, že by i fanoušci v okolních zemích jednali podobným způsobem. Sama kapela o ničem podobném rovněž neměla tušení. Jistě už je vám jasné, oč jde. Osmdesátá léta v ČSSR přinesla mimo jiné dva naprosto nesmiřitelné tábory fanoušků – „depešáky“ a „metalisty“, tedy zapřísáhlé milovníky čtveřice v černém na jedné straně a onášivkované a dlouhovlasé vyznavače metalu na straně druhé. Jedni pořvávali na druhé, že „jejich“ muzika je šrot. Depešáci prohlašovali, že metal je bohapustý randál pro umaštěné idioty z vesnice, a druhý tábor naopak posměšně tvrdil, že DM je přeslazená a umělá záležitost pro malé děti. Dlužno podotknout, že metalisti měli výhodu, neb si mohli vzít na pomoc nepřeberné množství svých kapel. Depešáci měli jen tu jednu, což v podstatě přetrvalo dodnes. Je vůbec komické, že někteří opravdu přesvědčení fandové basildonských neuznávají a neposlouchají nic jiného a sveřepě prohlašují, že DM je nejlepší kapela světa. Jistě, úlohu této kapely ve formování elektronické hudby zpochybnit nelze, ale takových bylo mnohem víc. Snad za takovým zbožněním opravdu stojí propracovaná image, v níž se však DM někdy možná až moc zhlíželi. Přiznejme si však, že jim to vycházelo dokonale.



Oslava pro masy

V roce 1985 se Martin Gore načas přestěhoval do Berlína a právě v tomto chladném a průmyslovém městě vzniklo další album Depeche Mode, které neslo název Black Celebration. Kromě titulní hymny nabídlo jednu z vůbec nejzdařilejších skladeb kapely, monumentální Stripped, dále baladu Sometimes, což bylo jakési pokračování Somebody z minulé kolekce, a další trefy do černého. Osobně mám nejraději nenápadnou, o to víc však uchvacující Here Is The House. Oproti předchozímu albu zjemnili a soustředili se spíše na podmanivou atmosféru, což se jim podařilo. Snad na tom má zásluhu i Berlín, neboť toto město přitahuje muzikanty jako magnet. Vzpomeňme jenom Nicka Cavea a Davida Bowieho.
Zhruba v té době se ke kapele připojila jedna veledůležitá postava, fotograf Anton Corbijn, který si vzal na starost vizuální propagaci DM. Jeho výtečné černobílé fotografie, obaly desek a hlavně videoklipy se staly nedílnou součástí stále se rozšiřujícího kultu syntezátorové čtveřice.
Kapela nepolevila ve vydávání alb a rok po Black Celebration přišla se syrovou a chladnou deskou Music For The Masses. Skladby Behind The Wheel, Little 15 či Strangelove jen potvrdily nevysychající kompoziční pramen Martina Gorea, byť nešlo o tak soudržnou sbírku, jakou bylo třeba Some Great Reward. Depeche Mode se vydali na turné (v jehož rámci zavítali i do Prahy) a následně vydali živé dvojalbum 101, které představuje jakési koncertní best of. Nechápete-li, proč kapela, v níž tři lidé hrají na syntezátory a jeden zpívá, vydává živák, poslechněte si jej. Tak strhující atmosférou a energií se totiž může pyšnit jen málo koncertních záznamů.


Nová epocha

Kapela jako by sama cítila, že už je jí striktně klávesový zvuk proti srsti a rozhodla se trochu zaexperimentovat. Výsledkem byla skladba Personal Jesus s výraznou kytarovou linkou a album Violator, které představuje to nejlepší, co DM kdy vyprodukovali. Vyrovnaná kolekce, z níž kromě Personal Jesus ční ještě dodnes mocně obehrávaný hit Enjoy The Silence nebo Policy Of Truth. Ale vyzdvihnout se dá prakticky každá položka. Navíc nelze nepřipomenout úžasný klip právě k Personal Jesus, který má na svědomí zmíněný Anton Corbijn. „Image neimage,“ řekl si zřejmě a milé Depeche Mode navlékl do kovbojských obleků a umístil je do jakéhosi zapadlého hampýzu. Výsledek je vpravdě nezapomenutelný.
Violator však jakoby završil a definoval jedno období kapely, tudíž bylo jasné, že na další desce se musí něco změnit. Změnilo se hodně. David Gahan si nechal narůst dlouhé vlasy, bradku a především začal nezřízeně fetovat. Několikrát už byl na samé hranici života a smrti. Později se též nechal slyšet, že mu Kurt Cobain svou sebevraždou ukradl nápad. Zdálo se, že zlatá éra DM skončila a další desky už budou pouze matným odleskem někdejší žně.
Opak byl ovšem pravdou, neboť zatímco si Gahan vesele šlehal a Andy Fletcher do studia v podstatě nechodil (nutno říci, že tak nečinil téměř nikdy a i na koncertech se projevoval spíše jakou showman než jako muzikant), dvojka Gore/Wilder připravila rockem ovlivněné album Songs Of Faith And Devotion s hity I Feel You, In Your Room a Walking In My Shoes. Za zmínku stojí rovněž gospelem říznutá Condemnation, o níž se Gahan vyjádřil, že je to nejpůsobivější skladba, jakou kdy DM udělali.

Následovalo mamutí Devotional turné, na jehož konci stála psychicky i fyzicky zničená kapela a živá verze propagovaného alba, která zachovává stejné pořadí písniček a v podstatě zní ještě mnohem působivěji. Gahanovy drogové excesy nebraly konce a kolem Depeche Mode bylo relativní ticho, které přerušil až odchod Alana Wildera. Kapela se ocitla v podstatě ve stejné situaci jako po odchodu Vince Clarka. Ještě pevněji se přimkli jeden k druhému a jakoby navzdory všem problémům a pochybovačným řečem vydali nejprve singl Barrel Of A Gun a poté celé album Ultra. Singl a firma sice slibovali nejtvrdší album DM, ale zbytek desky mnohem více než na Songs Of Faith.... navazoval na Violator. Kromě Barrel Of A Gun se rádiovými stanicemi proháněla ještě veselým klipem podpořená It´s No Good.
Opětovný zájem o Depeche Mode ještě podnítilo vydání kompilace The Singles 86-98, navazující na výběr z roku 1985 a posléze i dvojalba The Singles 81-98, které oba počiny shrnulo. Kapela se rovněž dočkala desky poct, nazvané For The Masses. Objevila se na ní taková jména, jako Smashing Pumpkins, Apollo 440, The Cure, ale jednoznačně největší poprask vyvolali germáni Rammstein svojí verzí hymnické Stripped, pro jejíž videozpracování použili úryvky kontroverzního snímku o Olympijských hrách německé režisérky Leni Rieffenstahlové.
Nejnovější skupinové album Exciter vyšlo v roce 2001, a jak už je u DM tradicí, obsahuje několik prvotřídních skladeb, ale také vycpávky v podobě zbytečných instrumentálek. Kdepak, přitažlivost této trojky spočívá přece jenom v silných a chytlavých písničkách.



Depeche Mode sólisté

Po turné k albu Exciter si členové kapely dali pauzu,kterou ovšem nevyužili k odpočinku,ale každý ke svým sólovým aktivitám. Martin Gore vydal už v pořadí druhé album coververzí "Counterfeit 2" ,kterým chtěl opět vzdát poctu svým oblíbeným hudebníkům.Tentokrát se jednalo o zvučnější jména než na předchozím "Counterfeit 1".Martin zde skladby podává ve svém charakteristickém melancholickém světě plném elektroniky...K albu přidal několik "komorních" koncertů v menších halách po Evropě.

David Gahan vydal také sólové album "Paper Monsters" - ale oproti Martinovi byl v těžší pozici,neboť to byla jeho prvotina,a také se jednalo o skladby které David sám napsal.Zvukově se vydává spíše k rocku než k elektronice.K albu následovalo poměrně slušné turné,na kterém si fanoušci mohli přijít kromě Davidových nových písní i na pecky od Depeche Mode..Ostatně- proč si to zapírat - řada fanoušků koncerty navštívila hlavně kvůli nim :-)

Ani Andy Fletcher nezahálel,a založil svůj vydavatelský label "Toast Hawai" ,jehož pilotním interpretem je dívčí duo "Client" ,hrající svižný electro-clash.Během dvou let vydali již dvě alba - Client a City.



Bolest a utrpení v různých tempech
Píše se jaro 2005, a kapela se opět schází v Santa Barbaře v nahrávacím studiu. Zde dochází k zlomovému okamžiku - dochází ke změnám nejen ve způsobu spolupráce při nahrávání, ale ke změně nejdůležitější : k znovuotevření vzájemných mezilidských vztahů mezi členy kapely. Jejich vztahy dostaly řádně na frak při ponorkovém mamutím Devotional Tour, kdy to ve finále dopadlo tak, že se vídali jen na pódiu, a z koncertu jel každý vlastním taxíkem do jiného hotelu, aby se nemuseli vidět. Tyto šrámy pořád byly cítit i dlouhá léta potom. Nyní, po více než desetiletém odstupu však přichází něco, co bylo dosud nevídané - Gore a Gahan se spolu pokouší při nahrávacím procesu otevřeně komunikovat.
Nebylo to úplně jednoduché, neboť oba jsou velcí individualisté, a navíc David Gahan posílený úspěchem svého sólového alba Paper Monsters již nechce stát textařsky v pozadí. Snad k tomu pomohla i volba producenta Bena Hilliera, kterému nakonec nechali vždy poslední slovo při rozhodování, a který někdy působil jako v roli "nestranného soudce". Výsledkem bylo, že Depeche Mode působili zase jednou jako "úzce sevřená jednotka", a na novém albu Playing The Angel to bylo znát.
Album Playing The Angel bylo návratem k charakteristickému zvuku Depeche Mode, plnému elektroniky i kytar, a použití analogových syntezátorů trochu podpořilo zvláštní "retro" nádech, který však šel ruku v ruce s moderními vychytávkami. Textařsky se na albu plně projevila Martinova krize z rozvodového řízení, které před nedávnem absolvoval, a Davidovo rozhřešení nad bývalými neřestmi. Současně je ale znát, že skladatelům už je přes 40 let - už to není o tom, že je konec světa, ale je to o jakémsi smíření, o nadhledu, který člověk získá až s přibývajícími křížky na krku. Plně to vystihuje lehce humoristické motto na obalu desky : "Bolest a utrpení v různých tempech".

Sotva oznámili první data koncertů Touring The Angel, setkali se (zejména v Evropě) s ohromným zájmem. Vstupenky v mnoha zemích byly vyprodány už půl roku před samotným koncertem, a tak kapela přidávala několik desítek dalších vystoupení na letních stadionech. Snad bude stačit pár čísel : Turné trvalo 10 měsíců, mělo 127 koncertů, na které bylo prodáno cca 2000 000 vstupenek.

Vydavatelská firma šikovně využila nové vlny fanoušků, a vydala pro ně Best Ofku, která by je měla seznámit v kostce s tvorbou Depeche Mode.

Rok 2006 tedy znamenal návrat ve velkém stylu, a znovuprobuzení všeobecného zájmu o kapelu. I když, co si budeme povídat - tato kapela stále trpí zvláštním paradoxem : v rádiu ani v televizi ji moc neuslyšíte, média ji moc ráda nemají, ale kupodivu mají miliony prodaných desek a narvané stadiony při koncertech. Takže nic nového pod sluncem :).


Dave Gahan přesýpá hodiny


David Gahan ani potom nezahálel. Prakticky okamžitě po skončení Touring The Angel se sešel s Christianem Eignerem a Andrewem Phillpottem, se kterými začal pracovat na druhém sólovém albu Hourglass. Tentokrát již šlo o mnohem dospělejší a propracovanější album - již žádné dokazování druhým že na to má. Hourglass - to je sebejistý Dave Gahan, který se v rozhovorech přiznává, že konečně začíná chápat, jak bylo pro Martina frustrující když někdo jiný zpíval jeho písně. Druhá Davidova solovka je mnohem více elektroničtější, a mnohem více podobná hudbě domovské kapely - což bylo často kritiky vytýkáno. Nicméně ihned dodávali, že je rozhodně mnohem lepší než první solovka Paper Monsters. David nevyráží na žádné turné - odehraje jen několik komorních koncertů pro rádia, a začíná se opět věnovat kapele.

Andrew Fletcher pojal rok 2007 velkolepě – v období mezi červencem a prosincem odehrál celkem 26 Djských setů v jedenácti zemích světa, včetně třeba Jižní Ameriky nebo Ruska. Řada z vás se na něj jistě byla podívat 22.11. , kdy hrál v pražském Abatonu.
Co k tomu říci – o kvalitě jeho práce s deskami mluví odborníci spíše s pobavením, Andy je především velký nadšenec, než profesionální DJ. Ale bylo fajn ho u nás v Praze vidět, a poslechnout si mixy klasiků elektroniky 80.let, prokládané remixy ze starých dobrých maxáčů Depeche Mode. Co si budeme nalhávat, 90 procent jeho obecenstva jsou hlavně zvědaví fanoušci DM :).

Martin Gore si užíval volna, psal nové písně, a občas si zahrál jako DJ se svými minimal-techno sety na několika charitativních akcích v Santa Barbaře, a v Mexiku.


Zvuky z vesmíru

V roce 2008 se Depeche Mode opět scházejí ve studiu. Podvanácté. A opět si zvou stejného producenta jako minule - Bena Hilliera. Jestliže při poslední nahrávací session byly nějaké zbytky tvůrčího napětí mezi Davidem a Martinem, nyní se už dávno rozplynuly. V rozhovorech si navzájem skládají komplimenty, a hovoří se o vůbec nejpohodovější atmosféře ve studiu za dobu existence Depeche Mode. Martin se svěřuje že už nadobro skoncoval s démonem alkoholem, a píše se mu teď mnohem lépe. Spolu s Davidem dávají dohromady přes dvacítku písní, z nichž 18 se nakonec objeví na albu, nazvaném Sounds Of The Universe (Zvuky z vesmíru). Jméno je to příhodné, neboť pro tvorbu atmosféry a nálad bylo ve studiu použito mnoho historických mašinek - retro syntezátorů ze 70. a 80. let, které Martin vášnivě skupoval přes internetové aukce. Martin shrnuje zvukovou vizi alba jako "použití retro nástrojů v moderním kontextu."

Album je fanoušky přijímáno dost rozporuplně, mnozí neváhají hovořit o velkém zklamání, jiní zas vynáší "nové DM" do nebes. Z hlediska prodeje se o nějakém propadáku nedá hovořit - ve 21 zemích světa dosáhlo album na první příčku prodejnosti, a po 12 týdnech se ho prodalo více než milion kusů. U nás v ČR kralovalo prodejnosti po dobu 6 týdnů, a z první dvacítky vypadlo po 13 týdnech. První nasazený singl Wrong šokuje svou úderností a drásavým klipem režiséra Patricka Daughterse. Trefa do černého - tento tah přitahuje ke kapele zájem širší veřejnosti, nejen z řad dlouholetých fanoušků.




Turné plné smůly


Vypadalo to, že k dovyprávění pohádky o Depeche Mode už chybí jen úspěšně odehrát turné. A tady se na kapelu přilepila smůla. Odehráli dva koncerty, a na začátku třetího těsně před příchodem kapely na pódium náhle pořadatelé plnému stadionu ohlašují, že koncert je zrušen, protože zpěvákovi se udělalo v šatně nevolno. Šlo o střevní potíže - avšak díky nim se při lékařském vyšetření přišlo na závažnější věc - nádor v močovém měchýři v počátečním stadiu. Dave okamžitě cestuje do New Yorku kde se podrobuje operaci. Následná rehabilitace trvá zhruba měsíc, a mezitím je zrušeno či přesunuto 15 koncertů.


Poté kapela rozjíždí turné znovu. Tentokrát už úspěšně, a působí jako znovuzrozená. První část koncertů se odehrává na velkých stadionech pod širým nebem, nezřídka s více než 50 000 diváky. Vyprodaný berlínský Olympijský Stadion se 70 000 diváky se může hrdě řadit vedle legendární Pasadeny. Poté kapela míří do Ameriky, a opět zpátky přes Evropu do Ruska. Počet koncertů se ustálil na čísle 102.


Co přinese čas dál? Kdo ví...Necháme se překvapit.



Autoři : Jindřich Göth (1981-2001)
Michal Ferenc (2003-2010)