Recenze z tisku :

Za uplynulých třicet let se Depeche Mode stali mainstreamovou (avšak inteligentní) kapelou. Jsou elektroničtí klasikové, kteří přežili všechny ty nikdy nekončící změny v hudební kultuře. Jsou mistři zvuku a nálad, které transformují do podoby synth-popu světového věhlasu.

Podařilo se jim to bez jakékoliv kýčovitosti, nejsou karikatuami sama sebe. To byly totiž hlavní chyby, kterých se dopouštěli řady ostatních. Uvnitř jejich písní se nachází jednoduché znepokojivé melodie, motivy sexu a hříšné viny a smutku, ale zároveň dokáží vzpružit nadějí a rozechvěním, pocitem zvláštní romantiky, pocitem černé slavnosti.

Depeche Mode jsou nejlepší v oboru, který dělají. A nyní zde byli o víkendu, aby představili to nejhorší album jejich životů.

V současné době není legrace být špatným fanouškem, který dychtí jen po starých písních. Je těžké neupadnout do stereotypu, po letošním novém albu, které je zvětralé a na jedno brdo. Takže je to dvousečný pohled, se kterým si naštěstí Depeche Mode všeobecně dovedou dobře poradit. První polovina koncertu byla plná tvorby, kterou Depeche Mode složili v průběhu devadesátých let, v době jejich krize v éře Songs Of Faith and Devotion - z tohoto alba rozervaná I Feel You či zvukově dokonalá Walking In My Shoes - jejichž základní myšlenky byly vždy dobré, ale speciálně dnes večer, s kapelou v opačné pozici - na vrcholu, je znát síla těch písní.

Nové písně byly porůznu roztroušené v průběhu večera, stejně jako Gahanovy omšelé rockové klišé, které umrtvovaly show. Byla tu také píseň Home z roku 97, Fly On The Windscreen z roku 86, novinka Wrong, a samozřejmě nikdy nehasnoucí brilatní Enjoy The Silence.

Koncert Depeche Mode je více o vizích Antona Corbijna, než o muzice. Dlouholetý spolupracovník kapely a jejich hlavní designér tentokrát vypracoval minimalistickou stage, sestávající z ohromné digitální obrazovky za kapelou. A z velké koule nad nimi. A to bylo vše. Neobvyklé porovnání : temný černobílý Corbijnův film Control, a tyto úmyslně laciné barevné světelné efekty, stejně jako proměňující se projekce běžící ženy promítané na kulové sféře, kosmonauté, obří oko, či skákající barevné balónky při Policy Of Truth.

Po přestávce se kapela vrací s finálním setem, který nepřekvapuje. Nálož jejich největších hitů, ale zní to nuceně a prázdně. Všechno je příliš předvídatelné. Až do posledního momentu, kdy Dave Gahan a Martin Gore vystoupí na molo s Waiting For The Night, nenápadnou věcí z doby před téměř dvaceti lety, která láme srdce a připomene album Violator, nejlepší počin z oboru čistě elektronické Kraftwerkovské scény, který kdy byl stvořen.

Nevadilo místo. Nevadily ceny. Nevadil ani jejich nový materiál, jejich nekonzistentnost a klišé.

Přesto všechno tu i špatný fanoušek pořád nachází něco, co musí obdivovat.


DEAN FAWKES, Line Out