Uvědomil jsem si, že Martin potřebuje podporu

V aktuálním vydání britského magazínu MOJO bylo věnováno luxusních 12 stránek Depeche Mode. A Danny Eccleston s nimi pořídil velmi otevřený, zajímavý, a poměrně dlouhý rozhovor... Od chvíle, kdy se Gahan po své drogové závislosti koncem 90. let doslova vrátil k životu, má zpěvák nový zvyk – zpochybňovat to, co se považuje za status quo kapely a lobbovat za svojí větší roli v psaní písní. Po Fletcherově pohřbu 20. června to bylo téma, ke kterému se vrátil. "Dave byl ke mně velmi otevřený, než jsme začali nahrávat," říká Gore. "Říkal, že mluvil se svým terapeutem o tom, jak na tom budeme. Jaký bude náš nový vztah." Depeche Mode teď zůstali jako duo. Ale jak přesně to bude fungovat? "Když se to stalo, volal jsem Martinovi," říká. "Oba jsme byli rozrušení. Moje první myšlenka byla: kéž bych byl na Fletche vlídnější..." Vlídnější? "Jo. Jsou věci, které bych chtěl Fletchovi říct. Třeba: Hele, já vím, že na nic nehraješ, ale kurva, jsem tak rád, že jsi tady. Nevím, co sakra děláš, ale něco to je. A možná že je to opravdu, opravdu důležité." "Nepřijde mi to moc podnětné dělat hudbu," řekl Fletcher v roce 1993 Jonu Parelesovi z Musician. "Jsem neužitečný muzikant." Ale s radostí přiznal, že ho fascinuje byznys. "Práce pro kapelu mi přijde náročná, ale prospěšná. Fakt, že něco vytvořím a vydám, marketing, propagační stránka věci..." Gore říká, že při příležitostech, jako byla berlínská tisková konference, by Fletcher byl "ve svém živlu": pamatoval by si jména, upevňoval vztahy, dal si pivo... "Vždycky jsme říkali, že Andy je muž z lidu"," říká Gore. "Reprezentoval průměrného člověka víc než třeba já nebo Dave. Kdyby nám sláva nějak začala stoupat do hlavy, zavětřil by to okamžitě." Gahan odkazuje na Fletche jako na "kapitána lodi". Producent James Ford mu říká "kormidlo". Miller ho popisuje jako "pozitivního pesimistu", který držel ostatní při zemi, zejména v počátcích. "Pořád není úplně reálné, že je pryč," říká Gahan. "S někým takovým pracujete přes 40 let. Víte o sobě všechno. A vlastně nic. Jsou to zvláštní, divné vztahy mezi lidmi v kapelách..." Gahan říká, že si brzy uvědomil, že to bude Gore, kdo bude nejvíc potřebovat podporu ("Cítil jsem jakousi ochranitelskost"). A také to, že Goreova ztráta Fletchera bude vyžadovat, aby se Gore a Gahan podívali na svůj vlastní vztah. Vztah, který ne vždy těžil z Fletcherových dobře míněných přímluv. "Martin ztratil svého šampiona – někoho, kdo za Martina vždycky bojoval," říká Gahan. "Když někdy došlo k neshodě ohledně písně, nebo role, Fletch si se mnou sedl a řekl: 'Podívej Dave.. Probírali jsme to s Martinem a...' No a myslím, že už mi to přišlo opravdu ohrané. Proč mi to Martin neřekne sám? A k tomu jsme se tak nějak dostali na poslední desce. Nahrávání Spirit bylo poznamenané napětím tohoto druhu. Až do té míry, že James Ford byl nucen udělat tomu přítrž. Nakonec nám řekl: 'Už toho mám dost! Chci, aby všichni odešli ze studia. Chci, aby tady seděli jen Martin a Dave a promluvili si o tom!' To se Fletchovi nelíbilo. Doslova se musel nechat naším manažerem odvléct ze studia. Kopal a křičel: 'Jsem taky v kapele! Proč nemůžu být v téhle konverzaci?' " Takže Gahan a Gore to vyřešili bez Fletchera, a během toho si uvědomili, že jejich problémy jsou mnohem rozsáhlejší, než si mysleli. "Měli jsme takové nevyřčené věci. Martin říkal něco jako: 'No, dostaneš píseň a můžeš s ní jít na pódium a všichni se zblázní. A já ty písně píšu.'" A tak Gahan – který přispívá písněmi od roku 2005 – zvedl rukavici. "Kolik písniček pak můžu mít?" "No, když je jich dvanáct, můžeš mít maximálně čtyři." "Fajn! Teď už to vím, ne? Takže se nebudu obtěžovat psát jich deset!" Vypadá to jako hořká ironie, že i přes všechna ta léta věnovaná tomu, aby udržel Depeche Mode pohromadě, vedlejším produktem odchodu Andyho Fletchera by mohly být lepší vztahy mezi Martinem Gorem a Davem Gahanem. "Myslím, že Fletchova přítomnost donutila Martina a mě... možná je to špatné slovo, ale soutěžit," přemítá Gahan. "A vytvořilo to určitou atmosféru, že jsme na sebe byli trošku ostřejší. Takže jsme s Martinem museli najít jiný způsob. Museli jsme najít způsob, jak komunikovat, stát se přáteli." Stát se přáteli, po čtyřiceti letech společného působení v kapele? Gahan se usměje. "Zní to divně, já vím." Hardcore fanoušci, ale i letmí obdivovatelé budou příjemně překvapeni. Ale ne tak, jako byl překvapen Gahan, když mu Gore poslal dema, protože na nich bylo něco neobvyklého. "Mluvili jsme spolu přes FaceTime ," říká Gahan, "a Martin mi řekl: 'Musím tě varovat. Na několika písničkách zpívá Richard Butler..." Gore se s Butlerem, frontmanem Psychedelic Furs přátelil v letech, kdy udeřila pandemie. "Prostě mě oslovil a řekl: 'Měli bychom napsat nějaké písničky,'" vzpomíná Gore. "Myslím, že jsme to už párkrát řešili, ale nikdy z toho nic nebylo. Tentokrát jsem ho ale vyzkoušel: 'Máš nějaké nápady?'" Butler měl nějaké nápady a dvojice si je přeposílala sem a tam. "První písničku, kterou jsme napsali, jsme nakonec zahodili," říká Gore. "Ale standard se pořád zlepšoval. Někdy jsem napsal řádek a on napsal řádek. Nebo on napsal veršovanou melodii a já prostřední osmičku. Byly tam různé přístupy. Gahana to zarazilo. "Pro Martina to byl tak velký skok, psát s někým jiným," říká. "Riskoval, protože je na věci tak háklivý. Má rád všechno na svém místě a tak, jak to má rád." Gahan byl ale také trochu vystrašený — dema nastavovala neobvyklé výzvy. Například tóniny v Ghosts Again. "Když jsem to demo slyšel poprvé, hned jsem se cítil plný radosti (směje se) – byl to pro mě zvláštní pocit. Jen jsem musel dostat z hlavy ven Richardův zpěv. Protože má opravdu výrazný tón a styl. Ale na jeho melodii a intonaci bylo něco, co mě hřálo. A některé verše se silně opírají o Richardovu obrazotvornost. Tak nějak bych to nazval. S čímž jsem se opravdu ztotožnil." Spoluautoři Gore-Butler patří k nejsilnějším písním Depeche Mode a Gahanovým nejsilnějším výkonům za poslední léta. Vznešený a lyrický song Don't Say You Love Me je například ukázkou zpěváka v linii Scotta Walkera... "Jo, je to celý Scott Walker!" rozplývá se Gahan. "Byla to zvláštní náhoda, protože jsem hodně poslouchal Scotta – písničky jako Sundown a A Woman Left Lonely, ty zářivé melodie..." Gahan sám, spolu s pravidelnými písničkářskými partnery, včetně členů turné DM Christiana Eignera a Petera Gordena, přispívá dvěma písněmi, plus spoluautorstvím s Gorem s písni Wagging Tongue. Gahan v ní útočně zpívá, jako by se na někoho zlobil. Ale na koho? "Nejsem si jistý," říká Gahan. "Na někom si vylévám zlost. Je tam část toho pocitu, co jsem měl bezprostředně poté, co mi zavolal Rich ze Soulsavers, a povídá mi : "Kámo, Lanegan umřel..." Gahan byl, jak říká, "překvapen, ale ne šokován", když Lanegan, který přežil mnohonásobné závislosti a eskapády životního stylu, v únoru 2022 vypustil duši. "Viděli jsme ho jako nějakou hříčku přírody..." Gahan zavrtí hlavou. "Podívej, kdo ví co ho nakonec dostalo, ale měl hrozný záchvat Covida, a byl na tom blbě. A strávil hezkých pár měsíců v nemocnici v Irsku. Každopádně z toho vznikla část téhle písničky." Gahan se odmlčí. "Vypravěč... Mark uměl skvěle vyprávět. Jen svým hlasem. Ani jsem nemusel sledovat text písně. Věděl jsem díky jeho tónu, kde je." #POZNÁMKA : V písni Wagging Tongue je přímo verš : "Just to watch another angel die/Vidíš zas umírat dalšího anděla" Album uzavírá další z Gahanových písní. Speak To Me vzplane v epickém víru zvuků. Gore i Ford je připisují éterické práci s analogovými páskami Marty Salogni, která takto ozdobila více songů ("používala techniku Frippertronics", shodují se oba). Text najde svého vypravěče na osamělém místě, v zoufalství natahujícím ruce. Je to píseň o závislosti? "To tam určitě je. Protože je to ve mně prostě zabudované," říká Gahan. "Síla toho pocitu, že mizím s drogou. A síla prosby o pomoc. Ale taky je tam pasáž, kde jsem částečně mluvil s Martinem. Chci aby mezi námi bylo něco, co jsme dosud neměli. Nevím, co to je. A je to trochu děsivé. Protože co když to nebude fungovat?" Na Martinu Goreovi není nic čistě nepřátelského, ani očividně odtažitého. Je opálený a usměvavý, v 61 letech chlapecký a pohotový se zvonivým smíchem. Nemá potřebu zoufale naplnit vzduch svými řečmi. Dokážete si dobře představit, jak on a Gahan, který zase má až terapeutickou potřebu zkoumat své pocity, mohou být každý na různých vlnových délkách. Svým způsobem působí zvláštně vzájemné pouto mezi usedlým a umírněným Fletchem, a tabuizovaným Gorem s koženými řemínky a výstředními oděvy, které ho proslavily v 80.letech. Gore ilustruje jejich rozdíly a vzpomíná na žert, který koncem 80. let provedl svému příteli. "Nepamatuju si, které album to bylo, ale řekli jsme Fletchovi, že ho pojmenujeme Perversion," směje se Gore. "Věděli jsme, že bude vyšilovat. Drželi jsme to v sobě asi den, než jsme mu konečně řekli, že si děláme jen legraci. Myslím, že tehdy naříkal: 'Co na to řekne moje máma?' #POZNÁMKA : Fanoušci ví, že Perversion byl údajný pracovní název pro album Violator. "Když mi Martin poprvé zahrál Blasphemous Rumours, docela mě to urazilo," řekl Fletcher v roce 1985 Maxu Bellovi z časopisu Number 1 o písni, kde se zpívá že "Bůh má zvrácený smysl pro humor". Dnes Gore tvrdí, že nikdy nesdílel ani špetku víry, kterou měli "bibli hltající" Fletcher a Vince Clarke. "Sledovat to jako člověk zvenčí bylo velmi zajímavé," říká. "Víte, na světě je tolik lidí, kteří hledají... Myslím, že to je jeden z důvodů, proč jsme byli tak populární. Možná jsme tady proto, abychom pomohli lidem pokládat otázky, aniž bychom dávali odpovědi." Kolem alba Construction Time Again se zdálo, že Gore prochází změnou. Vystřídal oddaně křesťanskou přítelkyni ("Všechno považovala za 'zvrácené'," řekl spisovateli Stephenu Daltonovi. "Když jsem se díval na něco v televizi a byl tam někdo nahý, hned jsem byl zvrhlík.") za přítelkyni německou. Přestěhovali se do studentského bytu v Charlottenburgu v Berlíně a jeho pobyt ve městě byl klíčem k odvrácení se od toho, co popsal jako : "typicky anglické příměstské smýšlení". "Producent Gareth Jones na mě měl velký vliv," říká dnes Gore. "Byl to vegetarián a to bylo něco, o čem jsem tehdy přemýšlel. Viděl jsem, co jí, zkusil jsem to a v roce 1983 jsem se stal vegetariánem. Když jsme pak dělali Construction Time Again, byl to on, kdo jako první navrhl, abychom to nahráli v Hanse." Berlín, říká Gahan, byl : "Jedinečný a zvláštní - inspirativní. Byla to enkláva umělců. Předpokládám, že tam jsem nasál umělecké...vibrace. Daniel Miller už tam lidi znal. Přijdu do studia a tam sedí Blixa Bargeld z Einstruzende Neubauten. Možná jen čekal na Daniela. Tehdy nám ti připadalo zvláštní. Blixa Bargeld ve studiu s DM Depeche Mode měli image temné, náladové kapely. Necítili jste to někdy na obtíž? "Předpokládám, že když mluvíte o Evropě, tak tady jsme něco jako kult," říká Gore. "Což je ironie, protože jsme právě mluvili o náboženství. Možná že vyplňujeme tohle prázdné místo... Myslím že v Evropě si nás velmi váží. Amerika je ale úplně jiná. Máme tam určitý respekt, ale pořád jsou lidé, kteří když slyší Depeche Mode, tak řeknou : 'Co? Ta kapela z osmdesátých let?' " V roce 2020 byli Depeche Mode uvedeni do Rock and Rollové síně slávy. Ale bylo to během pandemie a vše proběhlo online, přes Zoom. Zklamání? "Myslím, že jsem byl vlastně docela rád, že jsme nemuseli jet do Clevelandu," ušklíbne se Gore. "A tím bych to asi ukončil." Dave Gahan ještě v době před Fletchovým odchodem přemýšlel, jestli by mohl čelit natáčení dalšího alba Depeche Mode. Trávil pandemii zavřený v domě na Montauku, na špičce Long Islandu. "Šel jsem na snídani s jedním mým kamarádem, Craigem. A povídám mu: ,Martin mluví o tom, že uděláme další desku a já nevím, co mám dělat.' Craig na to: ,Nemůžeš prostě tu desku nahrát?' Nene, takhle to s Depeche Mode nefunguje. U každého alba vždycky na pozadí probíhá pomalu vojenská operace – turné, a všechno okolo. Stává se z toho masivní kultovní ceremonie, které jste součástí. Nevěděl jsem, jestli se chci s tímhle monstrem znovu utkat." Nebylo to poprvé, co Gahan uvažoval o konci Depeche Mode. V době, kdy byl zapletený do tvrdých drog, dával přednost rock'n'rollovému směru, který by odpovídal jeho životnímu stylu. A moc se mu nechtělo do nahrávání Songs Of Faith And Devotion. Dokud neuslyšel demo Condemnation. Později, po nevýrazném Exciteru z roku 2001 a úplně kontrastující svobodě a zadostiučinění, které cítil při svém sólovém debutu Paper Monsters, si vyžádal řadu ujištění, než souhlasil, že se vrátí na palubu pro Playing The Angel. Naposledy, jak připouští, jeho návrat do party byl podnícen pocitem nedokončené záležitostí. Tento pocit dokázalo zahladit album Spirit. A pokračující snaha, navzdory obrovskému úspěchu Depeche Mode, dokázat, že si že tu stále jsou. "Víte, vždycky jsme se cítili, trochu jako indie kapela, trochu takoví smolaři," říká Gahan. "Nevidíme se jako některé jiné, úspěšné kapely. Vždycky jsme byli takový ten divný kluk co sedí na party v koutě a úplně neví, jak mluvit s holkama. Pokud si nedá šest piv, no a pak zase všechno pokazí." Gahan se zasměje. "Byl jsem třikrát ženatý. Takže na tom pořád pracuju. Doufám, že tahle je v pořádku! Ne, je skvělá. Musí toho hodně snést..." Gahan je od roku 1999 ženatý s Jennifer Sklias Gahan. Jejich dcera Stella-Rose je také zpěvačka – Gahan nám nadšeně ukazuje její současný singl, rozvernou věc ve stylu P.J. Harvey versus The Birthday Party v ručně vyrobené kazetové krabičce. Bydlí v New Yorku. Gore žije na protějším pobřeží, v Santa Barbaře (v lednu, pár měsíců po rozhovoru s MOJO, byl mezi evakuovanými, když kalifornské pobřeží zažilo ničivé povodně). Je rozvedený, ale se svými dětmi. Oba (Dave i Martin) jsou už léta abstinenti. Fletcher měl oproti tomu rád pivko a cigaretu. Gahan, Gore a James Ford všichni truchlí nad prázdnou židlí, kterou očekávají, že uvidí v různých hotelových barech po celém světě. Kdyby šel cestou abstinence, kterou razili Gahan a Gore, mohl by být ještě tady? "Já nevím, kdo ví?" říká Gore. "Ale nebyl to žádný divoký alkoholik. Posledních deset let chodil do hospody po šesté, a do osmi byl doma. Dal si pár piv, ale nebyl to žádný piják. Dostal infarkt. A víš, i jeho táta měl infarkt, takže by to mohla být genetická záležitost." Gore zavrtí hlavou. "Všechny tyhle otázky jsem si v hlavě prošel, ale došel jsem k závěru, že je zbytečné o tom dál přemýšlet. Nevrátí ho to zpátky." Jednou z největších výčitek Martina Gorea je, že Fletcher nebyl při nahrávání Memento Mori. "Opravdu se těšil, až to začne," říká. "To bylo to, co mě velmi rozrušilo, kromě toho, že můj nejlepší přítel zemřel - že jsme se všichni chystali znovu sejít. Připadalo mi to tak nespravedlivé." James Ford byl překvapen, když mu zavolali, aby pomohl při nahrávání Memento Mori. Nahrávací session při Spirit byly přes všechnu jeho snahu o umírnění "rozhádané" a "intenzivní". A byl překvapen i podruhé, když mu bylo řečeno, že nahrávání začne podle plánu. A potřetí, když práce skutečně začala. "Bylo to, jako by to ani nebyla ta samá kapela," říká Ford. "Byla tam prostě úplně jiná energie. Jako by střet se smrtelností přinesl změnu paradigmatu v náhledu všech. V jejich smyslu pro to, co je důležité a na čem záleží. Je to zvláštní závěr tak tragické věci." Ford vycítil otevřenost vůči myšlenkám a společný záměr, který na Spiritu neviděl. Nemluvě o atmosféře křehkosti a ztráty, která se ocitla v písních. "Je tam spousta zmínek o smrti a koncích," říká Ford. "V těch písních je zvláštní jasnozřivost. A má melancholickou krásu, kterou jsem už nějakou dobu na desce Depeche Mode neslyšel." Po textech alba Spirit, které byly hodně zaměřené na svět okolo, je Memento Mori opět pohledem dovnitř, o osobním bádání a průlomech. V jednu chvíli tu Gahan narazil na zeď. "Nevěděl jsem, k čemu ty písně jsou; nevěděl jsem, proč píšu" – dokud nepřišel song Speak To Me, který jako by shrnoval celý ten boj a jeho význam. "Slyšel jsem tu melodii. Slyšel jsem i nějaká slova, ale neměl jsem u sebe telefon, takže jsem musel spěchat domů, abych to rychle zaznamenal," vzpomíná. "Je to jako ta věc, co říká Keith Richards – ta písnička se vznáší kolem, a pokud jí nechytneš, odletí k zasranýmu Neilu Youngovi nebo někomu jinému. A chytnout Speak To Me za pačesy, to bylo součástí mého rozhodnutí. Tohle jsem musel udělat." Pro Gahana je Depeche Mode stále dostatečnou součástí odpovědi na otázku "kdo jsem?" Je to zdravější cesta k sebepoznání než některé, které vyzkoušel. "Drogy pro mě po dlouhou dobu byly odpovědí," říká. "Konkrétně jde o mou oblíbenou drogu, heroin. Budu upřímný, když to fungovalo, nic jiného jsem nepotřeboval. Bylo mi jedno, co si myslí ostatní. Byla to nějaká nirvána. A když jsem to přestal brát, byla to neuvěřitelná ztráta. Vím, že to zní hrozně. Byl to vztah, který jsem měl a který mi připadal čistý a upřímný. A byl jen můj. Velmi malý, ale zvládnutelný" "Hudba byla jedinou pravdou po celý můj život," říká Gahan. "Vždycky to byla věc, která mě napravovala, nebo alespoň vracela na nějakou cestu naděje sounáležitosti. To o jiných věcech v životě nemůžu říct. Možná že ještě film? Ale lidé – to ne." S blížícím se turné dáváme Martinovi a Daveovi ještě dvě bezprostřední otázky, na které musí odpovědět. Jaký to bude pocit, když poprvé vystoupí na pódiu bez Fletchera? A dokáže Gahan vyvolat svou pódiovou verzi, která zhypnotizuje každou noc 40 tisíc lidí? "Je to skličující", ale jak Gahan dodává : "Nerad si stěžuju. Koneckonců, Fletchův odchod je připomínkou toho, že život je pomíjivý. Víte jak se to říká? Darovanému koni na zuby nekoukej. Vždycky jsem si říkal: ,Tohle je poslední turné! Tohle už dělat nebudu!' Ale co když vlastně už nebudu mít možnost si to zopakovat? Jo. Tak si to radši užiju." A tak se kapela z 80. let se dostala do 20 let nového tisíciletí. Ne neporušená. Ani zdaleka ne. Ale pořád se posouvá dopředu. "Pořád objevujeme," říká Gahan. "Vždycky jsme byli ochotní otevřít dveře novému : atmosféricky, hudebně, nebo tak nějak. Tentokrát Martin hodně zariskoval, otevřel se, aby mohl psát s někým jiným." A Depeche Mode s troškou Richarda Butlera jsou pořád Depeche Mode... "A co jsou Depeche Mode?" ptá se Gahan sám sebe, "Pořád nevíme, co to doopravdy je. Pořád se to snažíme zjistit. Ale došlo to mnohem dál, než si ten kluk z Essexu kdy představoval. Myslím, že Martin to cítí stejně." Gahan se náhle rozzáří : "Bylo to velkolepé." -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)

    21 února 2023

    Zpět na hlavní stránku

    

SLEDUJTE NÁS:

                   


    

Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu

Ghost :

21. února 2023, 13:07

Skvělé čtení, tyhle rozhovory do hloubky mám rád.

Jarda :

21. února 2023, 16:47

Kluci,hlavně ať vám to hraje. Drobnosti hoďte za hlavu a užijte dokud to de!