Přesvědčil jsem Martina, aby víc zpíval
V dalším průzkumu promo rozhovorů kapely se nyní zaměříme na zajímavé Daveovy odpovědi pro německé Radio Eins, a švýcarský portál Blick. Prozradil třeba, jak jim to jde s Martinem ve dvojici, i jak se vyrovnává s věkem...
Přemýšleli jste s Martinem o dokončení příbehu Depeche Mode?
Myslím že jsme nikdy nepoužili slovo "dokončit". Vždycky mluvíme spíš o "posunutí se dál". To může znamenat to samé. Fletchova smrt byla šok, a chvíli jsme si museli pročistit hlavu. Ale oba jsme věděli že chceme pokračovat. Za posledních 20 let jsme si s Martinem vybudovali určitý kreativní mechanismus. Čas od času napíšeme pár písní. Svojí roli bych popsal v basketbalové terminologii - já jsem ten hráč co sedí na lavičce, a čeká na pokyn kdy se může zapojit. Občas vstoupím do hry, ale nejsem na hřišti neustále! (smích). To mi úplně vyhovuje.
Ty a Martin jste v kapele přes 42 let, to je jako dlouholetá rodina. Oba jste výrazné osobnosti. Jak se vyrovnáváte s rozdílnými názory? (smích)
Řekl bych, že jsme se za ta léta symbolicky párkrát „rozvedli“, ale pak jsme se k sobě vrátili. (smích) V našem vztahu je určité napětí, o kterém oba dobře víme. Někdy se do toho připlete ego. To se stává, když se silné osobnosti snaží dělat něco společně. Ale postupem času si uvědomíš, že když tvoříš hudbu v týmu, musíš být schopný naslouchat, sdílet věci, a uvažovat o radách, které dostaneš. To je kreativita. Během nahrávání tohoto alba jsme rozhodně pracovali jako tým. A odchod Fletche nás pravděpodobně nemohl jinak než spojit.
Depeche Mode - to jsou pro mě nádherné melodie, důvěrně známý, a přesto pokaždé nový zvuk. Můžeme očekávat to samé od nového alba?
To co říkáš je zajímavé. Během nahrávání jsem měl často pocit, že v mnoha písních je určitá melancholická radost, dokonce i v těch trochu temnějších. A když je potřeba, mají melodičnost a povznášející vibraci. Ať už v hudbě nebo v našich vokálech. Přesvědčil jsem Martina, aby víc zpíval. Vždycky jsem měl pocit, a na téhle nahrávce obzvlášť : když se naše hlasy ozvou společně, zní to mimořádně. Získáme zvláštní tonalitu. Probírali jsme to i s Danem Millerem, když nás byl na týden navštívit v Santa Barbara při nahrávání. Jsou i jiné kapely, které to mají, a jsou snadno rozeznatelné : Beach Boys, Beatles, Ramones... Prostě jedinečné hlasy. Taky je to slyšitelné u Joea Strummera a Micka Jonese z The Clash. Ve Walker Brothers je to hlas Scotta Walkera... Někdy hlas může ovlivnit vaše pocity. A když se takhle zkombinují dva hlasy, dokáže to zasáhnout.
Před rokem jsem byl na Soulsavers v Berlíně - skvělý koncert! Máš tento projekt tolik v oblibě, protože jsi tam šéfem?
Nechci tam velet. Na tomto projektu, zejména na posledním albu Imposter se mi líbilo, že na něm pracovalo asi devět muzikantů a když jsme na pódiu a dokonce i během zkoušek, ve studiu, tak mě tak nějak obklopují a podporují.
Ale ty to vedeš.
Někdo to vést musí. A mě to baví.
V Depeche Mode je to jiné.
Ano. Když jsem na pódiu s DM, tak musím být taky šéf. Ale to jsou velmi rozdílné věci, i když se mi to líbí v obou případech. A podle mého názoru, posledních 10 let, jeden projekt doplňuje druhý.
Jak se vyrovnáváš s přibývajícícm věkem?
Ale celkem pozitivně. Jelikož jsem rozumnější, tak už se mi mnohé věci zdají jasnější než dřív. Věcí na kterých mému srdci záleží ubývá, a to mi usnadňuje život. Už se nerozčiluju kvůli maličkostem, protože je prostě vůbec neřeším. Vím líp co chci, ale co je důležitější : vím co, anebo koho ve svém životě nechci. Dokážu se líp soustředit - a to je opravdu příjemné.
Jsi o 10 let starší než já, ale vypadáš skvěle. Trénuješ před turné?
Svojí duši jsem prodal už dávno, takže to tak naštěstí zůstane. Ale samozřejmě tvrdě makám na tom, abych byl duševně i fyzicky zdravý. Rád bych řekl, že je to snadné, ale není. (smích) Je to podobné jako s kreativitou : v obojím se potřebujete pohybovat. Když jsem doma v New Yorku, opravdu rád si ráno vypiju kávu a jdu na procházku. Pozoruju lidi, poslouchám hovory, a hledám inspiraci. Moje máma vždycky říkala, že chůze a pohyb je důležitý. Příští rok jí bude 90 a bude ve skvělé formě. Neustále na něčem dělá na zahradě.
Co je pro tebe dnes největší výzvou?
Asi stejně jako pro všechny lidi: být šťastný. Neustále jsme bombardováni negativitou, a to i prostřednictvím sociálních sítí, takže je stále těžší vidět krásu života a najít štěstí.
(Dave se synem na zápase NY Knicks)
Kde nacházíš štěstí ty?
Rád občas zmizím, prostě se zašiju od světa venku, vypnu televizi, mobil a jdu si přečíst nějakou pěknou knihu, nebo si poslechnu dobrou desku. Snažím se trávit co nejvíc času se svou rodinou. Zajít na basket se synem Jimmym, nebo vzít přátele do Jeffovy pizzerie na příjemný večer. To je pro mě štěstí.
Máš ještě sny?
Ale jo. Chtěl bych se potápět se žraloky. Ponořit se v jedné z těch klecí u pobřeží Jižní Afriky, zatímco kolem bude plavat pár těch velkých bílých kusů. Mohlo by to být působivé. Ale prosím, neříkejte o tom snu mé ženě ! (smích).
-sin-
Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)
Přesvědčil jsem Martina, aby víc zpíval
|
V dalším průzkumu promo rozhovorů kapely se nyní zaměříme na zajímavé Daveovy odpovědi pro německé Radio Eins, a švýcarský portál Blick. Prozradil třeba, jak jim to jde s Martinem ve dvojici, i jak se vyrovnává s věkem...
Přemýšleli jste s Martinem o dokončení příbehu Depeche Mode? Myslím že jsme nikdy nepoužili slovo "dokončit". Vždycky mluvíme spíš o "posunutí se dál". To může znamenat to samé. Fletchova smrt byla šok, a chvíli jsme si museli pročistit hlavu. Ale oba jsme věděli že chceme pokračovat. Za posledních 20 let jsme si s Martinem vybudovali určitý kreativní mechanismus. Čas od času napíšeme pár písní. Svojí roli bych popsal v basketbalové terminologii - já jsem ten hráč co sedí na lavičce, a čeká na pokyn kdy se může zapojit. Občas vstoupím do hry, ale nejsem na hřišti neustále! (smích). To mi úplně vyhovuje. Ty a Martin jste v kapele přes 42 let, to je jako dlouholetá rodina. Oba jste výrazné osobnosti. Jak se vyrovnáváte s rozdílnými názory? (smích) Řekl bych, že jsme se za ta léta symbolicky párkrát „rozvedli“, ale pak jsme se k sobě vrátili. (smích) V našem vztahu je určité napětí, o kterém oba dobře víme. Někdy se do toho připlete ego. To se stává, když se silné osobnosti snaží dělat něco společně. Ale postupem času si uvědomíš, že když tvoříš hudbu v týmu, musíš být schopný naslouchat, sdílet věci, a uvažovat o radách, které dostaneš. To je kreativita. Během nahrávání tohoto alba jsme rozhodně pracovali jako tým. A odchod Fletche nás pravděpodobně nemohl jinak než spojit.
Depeche Mode - to jsou pro mě nádherné melodie, důvěrně známý, a přesto pokaždé nový zvuk. Můžeme očekávat to samé od nového alba? To co říkáš je zajímavé. Během nahrávání jsem měl často pocit, že v mnoha písních je určitá melancholická radost, dokonce i v těch trochu temnějších. A když je potřeba, mají melodičnost a povznášející vibraci. Ať už v hudbě nebo v našich vokálech. Přesvědčil jsem Martina, aby víc zpíval. Vždycky jsem měl pocit, a na téhle nahrávce obzvlášť : když se naše hlasy ozvou společně, zní to mimořádně. Získáme zvláštní tonalitu. Probírali jsme to i s Danem Millerem, když nás byl na týden navštívit v Santa Barbara při nahrávání. Jsou i jiné kapely, které to mají, a jsou snadno rozeznatelné : Beach Boys, Beatles, Ramones... Prostě jedinečné hlasy. Taky je to slyšitelné u Joea Strummera a Micka Jonese z The Clash. Ve Walker Brothers je to hlas Scotta Walkera... Někdy hlas může ovlivnit vaše pocity. A když se takhle zkombinují dva hlasy, dokáže to zasáhnout. Před rokem jsem byl na Soulsavers v Berlíně - skvělý koncert! Máš tento projekt tolik v oblibě, protože jsi tam šéfem? Nechci tam velet. Na tomto projektu, zejména na posledním albu Imposter se mi líbilo, že na něm pracovalo asi devět muzikantů a když jsme na pódiu a dokonce i během zkoušek, ve studiu, tak mě tak nějak obklopují a podporují. Ale ty to vedeš. Někdo to vést musí. A mě to baví. V Depeche Mode je to jiné. Ano. Když jsem na pódiu s DM, tak musím být taky šéf. Ale to jsou velmi rozdílné věci, i když se mi to líbí v obou případech. A podle mého názoru, posledních 10 let, jeden projekt doplňuje druhý. Jak se vyrovnáváš s přibývajícícm věkem? Ale celkem pozitivně. Jelikož jsem rozumnější, tak už se mi mnohé věci zdají jasnější než dřív. Věcí na kterých mému srdci záleží ubývá, a to mi usnadňuje život. Už se nerozčiluju kvůli maličkostem, protože je prostě vůbec neřeším. Vím líp co chci, ale co je důležitější : vím co, anebo koho ve svém životě nechci. Dokážu se líp soustředit - a to je opravdu příjemné. Jsi o 10 let starší než já, ale vypadáš skvěle. Trénuješ před turné? Svojí duši jsem prodal už dávno, takže to tak naštěstí zůstane. Ale samozřejmě tvrdě makám na tom, abych byl duševně i fyzicky zdravý. Rád bych řekl, že je to snadné, ale není. (smích) Je to podobné jako s kreativitou : v obojím se potřebujete pohybovat. Když jsem doma v New Yorku, opravdu rád si ráno vypiju kávu a jdu na procházku. Pozoruju lidi, poslouchám hovory, a hledám inspiraci. Moje máma vždycky říkala, že chůze a pohyb je důležitý. Příští rok jí bude 90 a bude ve skvělé formě. Neustále na něčem dělá na zahradě. Co je pro tebe dnes největší výzvou? Asi stejně jako pro všechny lidi: být šťastný. Neustále jsme bombardováni negativitou, a to i prostřednictvím sociálních sítí, takže je stále těžší vidět krásu života a najít štěstí.
(Dave se synem na zápase NY Knicks) Kde nacházíš štěstí ty? Rád občas zmizím, prostě se zašiju od světa venku, vypnu televizi, mobil a jdu si přečíst nějakou pěknou knihu, nebo si poslechnu dobrou desku. Snažím se trávit co nejvíc času se svou rodinou. Zajít na basket se synem Jimmym, nebo vzít přátele do Jeffovy pizzerie na příjemný večer. To je pro mě štěstí. Máš ještě sny? Ale jo. Chtěl bych se potápět se žraloky. Ponořit se v jedné z těch klecí u pobřeží Jižní Afriky, zatímco kolem bude plavat pár těch velkých bílých kusů. Mohlo by to být působivé. Ale prosím, neříkejte o tom snu mé ženě ! (smích). -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník) |
Rubriky článků:
(c)