Momentky života s Davidem Gahanem

Źivotní příběh Davida Gahana je doslova námět na thriller, a vlastně se tak trochu divím, že to ještě nikoho nenapadlo zfilmovat. Dave Gahan pro časopis Uncut (červencové číslo 2011) okomentoval deset filmových políček z různých období jeho životní dráhy... Zde je ke stažení sken celého článku, a pozorný fanoušek v něm najde několik chyb v datech ;). Basildon, 1981 To bylo na zahradě mojí mámy. Za tou zdí stála řada garáží vedoucí k poli. Panebože, vypadám tam tak na 17! Moje vzpomínky na Basildon jsou asi tak v duchu: "Už abych odtud vypadl!" Cítil jsem, že musím odjet do Londýna jak to jen bude možné, usadit se tam a ponořit se do tamní punkové scény. Pamatuju se, jak jsem se tam vrátil po letech, a viděl své staré přítelkyně jak před sebou tlačí kočárky, ověšené asi půltuctem dětí. To byla opravdu konečná. Vždycky jsem chtěl být někde jinde než jsem zrovna byl. A dosahoval jsem toho mnoha různými způsoby. Londýn 1982 V té době si, zdá se, s námi mohl dělat každý co chtěl...Když si to zpětně vracím, uvědomuju si, že spousta lidí si z nás dělalo jen srandu. Ale byli jsme děti. Za takovéhle obrázky později platíš. Bývaly časy kdy ta naše takzvaná image daleko zaostávala za muzikou. Novináři nás nenáviděli protože jsme nezapadali do žádné normy. A Britové na takovéhle věci nikdy nezapomínají. Když v Londýně nastoupím na taxíka, a řidič mě pozná, hned povídá: "Stále nemáte dost, co?" (narážka na Just Can't Get Enough). To je jediné místo na světě, kde se to může stát! Teď už to tam mám docela rád. Ale nesmím tam být moc dlouho... Londýn, 1987 Jsme v obchodě HMV, ještě v dobách kdy lidé kupovali desky. Pamatuju si na tu štaci. Alan a já jsme v téhle chvíli byli už dost namol. Máme v ruce plechovky piva Carlsberg. Martin tam nevypadá moc šťastně. On z duše nenáviděl tyhle promo akce. Prostě to rychle sfouknout, a zapadnout někam do knajpy! - to bylo nejčastější Martinovo motto. Hodně britských novinářů nás v tu chvíli odepisovalo. Ale i tehdy jsme chtěli posunout tradiční píseň o něco dál, pomocí technologií. (Více raritních fotek ze této podepisovací akce najdete tady ) Rose Bowl, Pasadena, 1988 Jen tak se potloukáme po stadioně, s Antonem. Stal se na dlouhou dobu naším doslova pátým členem. Všechno jsme dělali dohromady. On nám dal jednotnou atmosféru a serióznost. A jestli byl přínosem i po hudební stránce? Myslím že ano. On nam dal pocit jistoty. A cítili jsme že to mělo vliv i na vývoj naší hudby. Spolupracoval s více kapelami, ale více než jim nám dal přesně to co jsme potřebovali vizuálně - ty palety barev, liduprázdné krajiny v jednotlivých obrazech, to skutečně vystihovalo naši muziku a povýšilo náš vizuál natolik, že si ho lidé začali všímat. Los Angeles, 1993 Je to zvláštní, koukat se na tuhle fotku. Měli jsme pár let přestávku, a já odešel do L.A. "hledat sám sebe". Tehdy tam začínali v malých klubech hrát Jane's Addiction a Nirvana. Takže když jsme se zase dali dohromady při práci na novém albu Depeche Mode, myslím že jsem se změnil, všemi těmi pochybnými vlivy. V L.A. bylo spousta zábavy, dokud nezačalo být příliš pozdě. A nikdy nepoznáte, kdy přijde ten okamžik. Moje žena mi připomíná: "Když jsme se poprvé potkali, vypadal jsi fakt vyždímaně." A já když se na to zpětně podívám, říkám: "Já se cítil tou dobou skvěle, opravdu. Nebylo to všechno jen špatné."  Los Angeles, 1997 Časy okolo alba Ultra. Martin nevypadá moc dobře. Pravěpodobně už je po pár drincích. Tady jsem půl roku bez drog a alkoholu. A necítím se úplně na 100 procent. Rozhodnutí kapely nejet na turné byl fakt dobrý nápad. Nevím, jestli bych byl schopný to všechno zvládnout. Potřebujete nějaký čas mezi rozhodnutím přestat s drogami, a mezi tím než se to skutečně naučíte. V té době jsem jen přemýšlel, jak vydržet. Hned jak jsem se ráno probudil, hned jsem to cítil. Takže tohle foto, víc než ty předchozí, mi připomíná tu dobu. Cítil jsem se, myslím, dost ztraceně... New York, 1997  Dělali jsme video k It's No Good na Lower East Side. Užil jsem si spoustu legrace s těmi převleky. Byla to skvělá práce, chodit na pódium, a být čímkoliv jsem chtěl. Na té fotce, to je taková moje představa pasáka. Taky tam měli pár tanečníků, dvě dívky, u kterých ale bylo otázkou, zda jsou opravdu dívky nebo ne. Pořád si myslím že Anton prostě čapl k natáčení pár transsexuálů. Krásné černé dívky. Ale to označení používám s malou jistotou. New York, 2002 David Bowie a já máme stejného tiskového agenta. Jednou mi volá a říká: "Bowie se chystá představit celé album Low.." Byl jsem nadšen a povídám: "Hned jsem tam." A asi v půlce show mi povídá: "David (Bowie) by tě chtěl vidět." A já: "David, fakt?" Pomyslel jsem, jestli David vůbec věděl, čím jsem byl... a řekl jsem: "Nevím jestli budu moci.." Nechtěl jsem si zničit iluze. Co když ze z něj vyklube blb? Ale nakonec to bylo skvělé, potkat se s jedním z mých idolů. On prošel přes dav lidí, já se na něj podíval, on na mne a praví. "Já vás znám." Neřekl: "Ty jsi ten kluk z Depeche Mode." Oba jsme mívali stejné problémy. Neustále jsme se snažili být tím, kým nejsme. Santa Barbara, 2001  Nahrávali jsme Exciter. To bylo s Antonem, šli jsme z toho fantastického domu přímo dolů na pláž, kde byl tento nekonečný bazén. A Anton měl pocit, že bysme měli jít do vody. Byla totální zima. Já a Fletch jsme tam skočili, samozřejmě. A Martin, který se klepal chladem, byl velice neochotný nás následovat. Myslím že když to nakonec udělal, měl na sobě všechno oblečení. Nejsem si jistý jestli tam opravdu je. Možná že Anton dodatečně do fotky přidal jeho hlavu... Opět to byly takové divné časy. Soustředil jsem se na zlepšení mého hlasu, a trávil jsem hodně času ve zvláštní místnosti, oddělený od ostatních. Tohle album bylo hodně rozkouskované. Ne že bychom v té době mezi sebou měli špatné vztahy...Ale bylo tam málo energie do práce. Byl jsem jednou nohou tam a jednou nohou jinde.  New York, 2003  Při nahrávání alba Exciter jsem psal mnoho písní, které byly později zařazeny na Paper Monsters. Přehrál jsem kapele pár demosnímků, a nedočkal se žádné reakce. A tak jsem dostal vztek, a pomyslel si: "Do háje, tak to prostě všechno vezmu a nahraju si vlastní album." Skládal jsem spolu s Knoxem Chandlerem v jeho bytě v New Yorku, a na konci každého dne jsme měli vždy nový song...Byl jsem jako u vytržení. Všechno to začalo, když jsem sebral odvahu se s ním setkat a říct: "Mám nápady na písně, pomůžeš mi?" Nahrání toho alba a následné turné mi zase dodalo energii pokračovat v tvorbě hudby. Mým dalším albem Hourglass to pokračovalo.   -sin-

    20 listopadu 2011

    Zpět na hlavní stránku

    

SLEDUJTE NÁS:

                   


    

Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu

Ivan V. :

22. listopadu 2011, 23:51

Zajímavé čtení. Díky za překlad.

Tonda :

3. února 2012, 10:41

Pěkné čtení. Mohlo by být na pokračování, zase někdy ukázat někomu z DM 5 až 10 fotek a požádat o komentář :-)

ETS :

7. února 2012, 19:29

pecka !!! to me vzdycky zajimalo, jak Dave vzpomina na ty roky ! :)

Dave Pátys :

28. dubna 2012, 18:57

Jo dobrý a i zajímavý, ale chtělo byto trochu víc z jeho soukromého života si myslím,vždyt už není co skrývat a mě i spousta lidí si myslím by zajímalo toho daleko víc,teda jestli něco pustíl do éteru,dám příklad, v pauze mezi nahrávání desek jak a z čeho žil a pod.jinak kazdopádně děkuji za aspon pro mě zajímavé čtení s pozdravem DP.

Máca :

2. prosince 2015, 10:04

Díky za vzpomínky, fotky, překlad, prostě o ten Tvůj zájem, který nedává pocit blaženosti jen mě… Jako bychom je znali , stejně jako kámoše s kterými se vídáme a máme je rádi. Prostě díky :-)