Martin: Nikdy jsme neuvažovali o konci
V dalším rozhovoru, tentokrát s Martinem Gorem pro Holywood Reporter se příliš neprobíralo nové album, ale probíraly se zajímavosti z minulosti. Došlo na začátek kariéry i éru 101...
Jak jste dokázali pokračovat, dál tvořit a být produktivní po hluboké ztrátě vašeho přítele a spoluhráče, Andyho Fletchera? Protože si myslím, že jste byli uprostřed prací na albu, když se to stalo?
No, vlastně jsme nebyli uprostřed alba. Měli jsme napsané všechny písně a už jsme měli nápad na název. Bylo v plánu začít nahrávat s Andym asi sedm týdnů po jeho smrti. Byl nadšený že začne znovu pracovat. A pak zemřel. Je to prostě velmi smutné, tak nečekané.
Zpomalilo to ten proces, nebo jste se cítili nějak zavázáni to dokončit za něj ?
Myslím že jsme nikdy vážně neuvažovali o konci kapely, nebo o něčem takovém. Zkrátka jsme cítili, že je pro nás asi zdravější pokračovat v tom programu, který jsme už měli naplánovaný. V takové situaci je vážně dobré mít se na co soustředit a hudba je každopádně vždycky trochu léčitel, jak jednou řekl John Lee Hooker. Přišlo mi přirozené se na něco soustředit a dotáhnout to do konce.
A název, který jste si vybrali před tím vším, je Memento Mori. Odkazuje na nevyhnutelnost smrti. Jaké jsou tvé myšlenky o smrtelnosti?
Důvod, proč mi ta fráze opravdu utkvěla v paměti, byla pandemie a sledování jak stoupají čísla úmrtí po celém světě i v Americe. A taky můj osobní milník - šedesátiny, což pro mě bylo trochu jako rána palicí. Začneš najednou víc přemýšlet o smrtelnosti. Tu frázi (Memento Mori) jsem dlouho neznal, ale od chvíle kdy jsem jí poprvé slyšel, pomyslel jsem si : "To by perfektně vystihovalo písně, které máme připravené na tuhle desku." A taky je velmi silný titul.
Řekl jsem pár přátelům, že s vámi budu dělat rozhovor a pořád dokola jsem od LGBTQ přátel slýchával, jak moc jim Depeche Mode pomohli překonat pubertu. Věděl jsi, že vaše hudba se specificky spojuje s gay mládeží, když jste ji tvořili?
Myslím, že jsme si toho byli vždycky trochu vědomi, ano. Hlavně tedy v 80. letech. Možná i později. Nevím přesně proč. Snad to bylo kvůli image. Naše image byla v 80. letech obzvlášť androgynní.
Neměli jste za vaší image odmítavé reakce ? Neřekl vám třeba někdo od nahrávací společnosti: "Dokážete se trochu vzmužit?"
(Směje se.) My jsme měli štěstí, že jsme byli vždycky, nebo alespoň po dobu 80/90 let na malém nezávislém labelu. Byli jsme v Mute Records, a to pak bylo licencováno přes různé velké společnosti do celého světa. Takže jsme měli něco jako ochranný deštník, který nás chránil v mnoha ohledech. Mohli jsme také hudebně experimentovat a dělat, co jsme chtěli. Nikdy nám nefuněli za krk a neříkali: "To nemůžete." Daniel Miller, který se s námi angažuje dodnes, nám byl v naší kariéře velmi nápomocný. Dal nám tu svobodu přirozeně se vyvíjet.
Viděl jsem rozporuplné zprávy o tom, jak jste kapelu pojmenovali. Jaký je oficiální důvod, proč se kapela jmenuje Depeche Mode?
Dave byl na umělecké škole a zajímal se o módu a v té době existoval časopis Depeche Mode z Francie. Takže to byl původně Daveův nápad. Tak nějak jsme ten název tomu časopisu ukradli.
Protože se vám líbil jeho zvuk?
Jo, jo. Opravdu. Já nevím. Je to trochu divný příběh, ale lidé se tím moc nezabývají. S názvy kapel je to legrační. Po určité době je lidé prostě přijmou.
Nedávno proběhla médii historka, jak hodně na začátku vaší kariéry, při vašem vystoupení v Belfastu hodil na pódium fanoušek v obálce kinofilm se svou adresou. A vy jste udělali pár fotek, a poslali mu to zpátky. Nedávno to jeho vdova zveřejnila na Facebooku. Viděl jsi to?
Viděl jsem ten příběh, ano.
Pamatuješ si to vůbec?
Abych byl upřímný, tak ne, ale umím si představit, že se to stalo. V prvních letech Daveova a moje přítelkyně provozovaly náš fanklub. A pravděpodobně byly s námi na turné, a viděly, jak to někdo hodil na pódium. Asi to pro nás udělaly. Tak to tipuju. Byli jsme tenkrát ještě mladí a milí.
Z fotek, které v roce 1983 zaslali fanouškovi.
Když jsi ty fotky poprvé viděl – vyvolalo to něco? Co ti proběhne hlavou, když se vidíš takhle mladý, na začátku?
Viděl jsem mraky fotek z téhle fáze naší kariéry. Jsem už na to zvyklý.
Chtěl jsem se zeptat na show v Rose Bowl z roku 1988. To byla další věc, kterou mi lidé pořád připomínali – jak to bylo přelomové, jak to bylo historické, jak to změnilo jejich život. Z vašeho pohledu, být tam nahoře na pódiu, co bylo na té show tak zvláštního?
No, byl to pro nás takový milník. Možná trochu milník i pro alternativní hudbu. Je to vtipné, nedávno jsem mluvil s Danielem Millerem o tom, že jsme jen sedm let před tou show hráli v hospodě Bridge House v Londýně, asi pro 30 lidí.
Páni.
Je to prostě neuvěřitelné. Sedm let. Teď, sedm let uteče mrknutím oka a my vydáme album nebo tak něco. Teď to bylo šest let mezi naším posledním albem a tímhle. Kvůli pandemii.
Je tam takový záběr na tebe a Davea, během Behind The Wheel. Díváte se na sebe těsně před vystoupením na pódium. A vy tomu prostě nemůžete uvěřit. Jen se hihňáte jeden druhému.
Jsem si jistý, že jsme byli vyděšení. Ale byla to úžasná show.
Zahráli byste ještě někdy na Rose Bowl? Možná udělat něco jako 101: Part Two?
Určitě bychom to mohli zvážit, ale opravdu nevíme, co ještě uděláme mimo data, která jsme zatím oznámili. Kdo ví, co nás čeká v budoucnosti?
-sin-
Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)
Martin: Nikdy jsme neuvažovali o konci
|
V dalším rozhovoru, tentokrát s Martinem Gorem pro Holywood Reporter se příliš neprobíralo nové album, ale probíraly se zajímavosti z minulosti. Došlo na začátek kariéry i éru 101...
Jak jste dokázali pokračovat, dál tvořit a být produktivní po hluboké ztrátě vašeho přítele a spoluhráče, Andyho Fletchera? Protože si myslím, že jste byli uprostřed prací na albu, když se to stalo? No, vlastně jsme nebyli uprostřed alba. Měli jsme napsané všechny písně a už jsme měli nápad na název. Bylo v plánu začít nahrávat s Andym asi sedm týdnů po jeho smrti. Byl nadšený že začne znovu pracovat. A pak zemřel. Je to prostě velmi smutné, tak nečekané. Zpomalilo to ten proces, nebo jste se cítili nějak zavázáni to dokončit za něj ? Myslím že jsme nikdy vážně neuvažovali o konci kapely, nebo o něčem takovém. Zkrátka jsme cítili, že je pro nás asi zdravější pokračovat v tom programu, který jsme už měli naplánovaný. V takové situaci je vážně dobré mít se na co soustředit a hudba je každopádně vždycky trochu léčitel, jak jednou řekl John Lee Hooker. Přišlo mi přirozené se na něco soustředit a dotáhnout to do konce. A název, který jste si vybrali před tím vším, je Memento Mori. Odkazuje na nevyhnutelnost smrti. Jaké jsou tvé myšlenky o smrtelnosti? Důvod, proč mi ta fráze opravdu utkvěla v paměti, byla pandemie a sledování jak stoupají čísla úmrtí po celém světě i v Americe. A taky můj osobní milník - šedesátiny, což pro mě bylo trochu jako rána palicí. Začneš najednou víc přemýšlet o smrtelnosti. Tu frázi (Memento Mori) jsem dlouho neznal, ale od chvíle kdy jsem jí poprvé slyšel, pomyslel jsem si : "To by perfektně vystihovalo písně, které máme připravené na tuhle desku." A taky je velmi silný titul.
Řekl jsem pár přátelům, že s vámi budu dělat rozhovor a pořád dokola jsem od LGBTQ přátel slýchával, jak moc jim Depeche Mode pomohli překonat pubertu. Věděl jsi, že vaše hudba se specificky spojuje s gay mládeží, když jste ji tvořili? Myslím, že jsme si toho byli vždycky trochu vědomi, ano. Hlavně tedy v 80. letech. Možná i později. Nevím přesně proč. Snad to bylo kvůli image. Naše image byla v 80. letech obzvlášť androgynní. Neměli jste za vaší image odmítavé reakce ? Neřekl vám třeba někdo od nahrávací společnosti: "Dokážete se trochu vzmužit?" (Směje se.) My jsme měli štěstí, že jsme byli vždycky, nebo alespoň po dobu 80/90 let na malém nezávislém labelu. Byli jsme v Mute Records, a to pak bylo licencováno přes různé velké společnosti do celého světa. Takže jsme měli něco jako ochranný deštník, který nás chránil v mnoha ohledech. Mohli jsme také hudebně experimentovat a dělat, co jsme chtěli. Nikdy nám nefuněli za krk a neříkali: "To nemůžete." Daniel Miller, který se s námi angažuje dodnes, nám byl v naší kariéře velmi nápomocný. Dal nám tu svobodu přirozeně se vyvíjet. Viděl jsem rozporuplné zprávy o tom, jak jste kapelu pojmenovali. Jaký je oficiální důvod, proč se kapela jmenuje Depeche Mode? Dave byl na umělecké škole a zajímal se o módu a v té době existoval časopis Depeche Mode z Francie. Takže to byl původně Daveův nápad. Tak nějak jsme ten název tomu časopisu ukradli. Protože se vám líbil jeho zvuk? Jo, jo. Opravdu. Já nevím. Je to trochu divný příběh, ale lidé se tím moc nezabývají. S názvy kapel je to legrační. Po určité době je lidé prostě přijmou. Nedávno proběhla médii historka, jak hodně na začátku vaší kariéry, při vašem vystoupení v Belfastu hodil na pódium fanoušek v obálce kinofilm se svou adresou. A vy jste udělali pár fotek, a poslali mu to zpátky. Nedávno to jeho vdova zveřejnila na Facebooku. Viděl jsi to? Viděl jsem ten příběh, ano. Pamatuješ si to vůbec? Abych byl upřímný, tak ne, ale umím si představit, že se to stalo. V prvních letech Daveova a moje přítelkyně provozovaly náš fanklub. A pravděpodobně byly s námi na turné, a viděly, jak to někdo hodil na pódium. Asi to pro nás udělaly. Tak to tipuju. Byli jsme tenkrát ještě mladí a milí.
Z fotek, které v roce 1983 zaslali fanouškovi. Když jsi ty fotky poprvé viděl – vyvolalo to něco? Co ti proběhne hlavou, když se vidíš takhle mladý, na začátku? Viděl jsem mraky fotek z téhle fáze naší kariéry. Jsem už na to zvyklý. Chtěl jsem se zeptat na show v Rose Bowl z roku 1988. To byla další věc, kterou mi lidé pořád připomínali – jak to bylo přelomové, jak to bylo historické, jak to změnilo jejich život. Z vašeho pohledu, být tam nahoře na pódiu, co bylo na té show tak zvláštního? No, byl to pro nás takový milník. Možná trochu milník i pro alternativní hudbu. Je to vtipné, nedávno jsem mluvil s Danielem Millerem o tom, že jsme jen sedm let před tou show hráli v hospodě Bridge House v Londýně, asi pro 30 lidí. Páni. Je to prostě neuvěřitelné. Sedm let. Teď, sedm let uteče mrknutím oka a my vydáme album nebo tak něco. Teď to bylo šest let mezi naším posledním albem a tímhle. Kvůli pandemii. Je tam takový záběr na tebe a Davea, během Behind The Wheel. Díváte se na sebe těsně před vystoupením na pódium. A vy tomu prostě nemůžete uvěřit. Jen se hihňáte jeden druhému. Jsem si jistý, že jsme byli vyděšení. Ale byla to úžasná show. Zahráli byste ještě někdy na Rose Bowl? Možná udělat něco jako 101: Part Two? Určitě bychom to mohli zvážit, ale opravdu nevíme, co ještě uděláme mimo data, která jsme zatím oznámili. Kdo ví, co nás čeká v budoucnosti? -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník) |
Rubriky článků:
(c)