Fletch nás měl všechny přežít
Alexis Petridis z časopisu Guardian dostal k dispozici Davea a Martina, aby s nimi probral jejich životní ztráty a výhry, a samozřejmě co nového je u Depeche Mode...
Jak Dave Gahan přiznává, byla chvíle, kdy si myslel, že další album Depeche Mode už nikdy nebude. Ve skutečnosti, byly dvě. První přišla v důsledku pandemie, v období "Velké Rezignace", fenoménu, kdy lidé, kteří zůstali zavření doma, začali přehodnocovat své priority.
Na konci roku 2021, mezi prvním a druhým lockdownem, se pokusil vystupovat se svou druhou kapelou Soulsavers „Báječné show, ale celé to bylo za neustálého stavu úzkosti – budeme moci někam letět? Co se bude dít zítra?“. Ale většinu času strávil doma v USA. Byla to nejdelší doba, kterou kdy strávil mimo turné.
„Nenahrávat žádnou hudbu; trávit čas s rodinou, přáteli, a mojí zasranou kočkou,“ říká Dave. „Říkal jsem si: Už chci tady zůstat. Byl jsem docela šťastný když jsem poslouchal desky, sledoval, jak Knicks prohrávají v basketbalu, zapojoval jsem kytaru přes kombo a hrál muziku někoho jiného... Vlastně jsem neměl zájem dělat novou hudbu.“ Usměje se. „Jsem v Depeche Mode už od osmnácti. Pomyslel jsem si: Už to stačilo. Byla to dobrá jízda.“ Takže když zavolal manažer a řekl: „Je čas“, upřímně jsem řekl: ‚Jonathane, nevím, jestli to ještě chci dělat.‘“
Gahan byl nakonec přemluven zpět, povzbuzený novými písněmi, které mu poslal jeho spoluhráč Martin Gore. Téma alba se točí okolo smrti, což bylo možná nevyhnutelným důsledkem psaní během globální pandemie. Gahan se těšil, že na nich bude ve studiu pracovat, aby byly písně : „...barevnější, aby povznášely, aby se dostaly do bodu, kdy by Fletch řekl (napodobuje drsný essexský přízvuk) :„Nechme to být, máme to. Nekomplikujte to kurva moc!“ Také zaměstnal trenéra, aby ho dostal do formy pro nadcházející turné : „...sportovního terapeuta, který trénuje americké fotbalisty, a s ničím se nesere! Je mi 60 a nebudu tam něco sakra dělat napůl!“
Šest týdnů před nahráváním patnáctého alba Depeche Mode Fletcher náhle zemřel ve svém londýnském domě na disekci aorty. Reakce uvnitř kapely byla ohromená : "Cože?“ říká Dave a vrtí hlavou. „Alan říkával: ‚Přežije nás úplně všechny!‘ Fletch byl vždycky ten držák.“ Dave dodává, že Fletcherova smrt ho plně zasáhla až na pohřbu, když spatřil Daniela Millera, zakladatele Mute Records. „Vešel dovnitř se svou ženou, já a Martin jsme vstali a tak nějak se na něj vrhli, on nás objal a všichni jsme jen...vzlykali. Byli jsme jen my tři. Nedokážu to vysvětlit, ale tehdy jsem ho doopravdy ztratil. Když jsem ho poprvé potkal, byl jsem teenager, bylo mi devatenáct. Přemýšlel jsem o tom. Bylo to něco kolem čtyřiceti let. Celý můj dospělý život.“
V návaznosti na Fletcherovu smrt Gahan říká, že „na minutu“ byl znovu přesvědčen, že Depeche Mode skončili. „Ale zrovna jsem volal Martinovi, abych se zeptal, jak se mu daří, a on na to: ‚Jedeme dál, ne?‘ A já povídám : jo! Neváhal jsem ani chvíli.“
Gore zase říká, že vlastně nikdy neuvažoval o tom, že by kapela skončila. „Na vteřinu jsem si položil otázku, jestli je dobrý nápad pokračovat v rozvrhu, který jsme měli,“ vzpomíná, „protože jsme měli začít ve studiu šest týdnů po jeho smrti, a přemýšlel jsem, jestli bychom to neměli trochu odložit. Ale rozhodli jsme se, že pro nás bude asi nejlepší, když se budeme soustředit na album, na hudbu, na něco, co známe, na něco, co nám odpoutá myšlenky od Andyho smrti.“
Nahrávání šlo pozoruhodně hladce. „Myslím, že jediná věc, která vzešla z Andyho umírání, je možná, víte, pozitivní,“ říká Gore, než se jeho hlas odmlčí a on si to rozmyslí. „Ne, není na tom nic pozitivního. Ale víte, jedna dobrá věc je, že mě to s Davem sblížilo. Musíme se rozhodovat jako my dva, takže si věci vyříkáme, mnohem víc si povídáme po telefonu, někdy dokonce i přes FaceTime. To je něco, co jsme prostě nikdy předtím nedělali.“
Gore připouští, že je to trochu zvláštní situace: vydat album plné náznaků smrtelnosti necelý rok po smrti spoluzakladatele. „Nechci, aby to znělo příliš ezotericky, ale někdy si při psaní písniček říkáte, jestli tam někde v éteru není něco, na co se napojíte. Někdy si sednu a něco napíšu a ono to přijde samo a pluje to okolo, a já vlastně nevím, odkud se ta slova berou. Když se na to podívám, říkám si: Jo, je to tak.“
Třicet let po svém nejprodávanějším albu Violator by se mohli stále nazývat největší kultovní kapelou na světě, aniž by jim to někdo rozporoval. Jak Gore upozorňuje, turné, na které se chystají, „bude pravděpodobně největší turné, jaké jsme kdy absolvovali. A přitom turné předtím bylo nejdelší. Pokaždé, když někam jedeme, připadá mi, že hrajeme pro víc a víc lidí.“
A přesto na nich lpí jakási aura outsiderů. Na konci roku 2020 byli uvedeni do Rock and Rollové síně slávy, kde si Gahan podle svých slov připadal podivně nepatřičně. „Pár let předtím, když jsme byli poprvé nominováni, jsem slyšel, že někdo z poroty říkal něco o tom, že jsme ‚umdlení podivíni s očními linkami‘.“ Zasměje se. „To se mi líbilo. Pojďme se podívat na řadu podělaných podivínů, co nosí oční linky : Prince, Micka Jaggera, Davea Vaniana z Damned. Jsem rád, že do tohoto klubu můžu vstoupit.“
Je pochopitelně nadšený z Memento Mori, alba, které nabízí dokonalou směs zlověstné nálady, elektronických textur, které sahají od intenzivní až po éterickou a klasický styl Depeche Mode s melancholickou, ale neodbytnou melodií. Singl Ghosts Again přirovnává k Enjoy the Silence, „jedné z těch písní, které jsou pro mě klíčovými kotvami Depeche Mode“. Je to další píseň o prchavé a křehké povaze života: „Všichni se loučí/šeptají, že z nás znovu budou duchové...“ Je to téma, o kterém Gahan jedinečně zpívá, ne kvůli Fletcherově smrti, ale proto, že sám klinicky zemřel v dobách, kdy, jak sám říká : „následoval život rockové hvězdy způsobem, který byl za hranicí klišé“. Jeho srdce přestalo bít na dvě minuty poté, co se v roce 1996 předávkoval heroinem a kokainem, což byl incident, který ho nakonec dovedl k tomu, aby se očistil.
„Byla tam naprostá temnota a pocit úplné hrůzy, který jsem nikdy předtím nepocítil. Žádný zvuk v místnosti, nic, ale ta temnota vám připadala blízká. Měl jsem tu věc, o které lidé mluví, zážitek z mimotělního prostředí, a pak už jen vím, že jsem seděl na zadním sedadle sanitky. V tom okamžiku jediná skutečná myšlenka co mi proběhla hlavou byla, že já nerozhoduju o tom, co se stane. Myslel jsem, že rozhoduju. Tehdy jsem prostě fungoval stylem : půjdu ven, prostě si šlehnu, a budu se bavit, jak jsem si myslel, obklopen dalšími zasranými patolízalskými ztroskotanci. Jednou to přijde na nás všechny, ale vlastně nevíte kdy.“
Což Gahana zase vrací ke Fletchovi. O tom, jak je divné dělat poprvé věci bez něj: rozhovory, televizní vystoupení, focení s dlouhodobým spolupracovníkem Antonem Corbijnem. Ukáže na balkon vedle. „Pořád čekám, že ho uslyším před svým pokojem,“ řekne. „Nebo ucítím, jak si zapaluje cigaretu. ‚Dej tu zasranou věc pryč, Fletchi! Večer budu vystupovat!“
Říká, že bez něj na pódiu to bude divné. „Mým úkolem je vystupovat. Jde o to vytvořit něco, co je větší než jakákoliv existence, kterou jste mohli mít. Martin je něco jako pistolník po mém boku. A Fletch - to byl náš superfanoušek.“
Odmlčí se a zazubí se na mě, jako by si vzpomínal, proč se navzdory počátečním pochybnostem rozhodl vrátit do Depeche Mode. „Věděl jsem, že je to ta nejlepší práce na světě. Víte, vyhrál jsem v loterii. A to už tisíckrát, sakra!“
-sin-
Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)
Fletch nás měl všechny přežít
|
Alexis Petridis z časopisu Guardian dostal k dispozici Davea a Martina, aby s nimi probral jejich životní ztráty a výhry, a samozřejmě co nového je u Depeche Mode...
Jak Dave Gahan přiznává, byla chvíle, kdy si myslel, že další album Depeche Mode už nikdy nebude. Ve skutečnosti, byly dvě. První přišla v důsledku pandemie, v období "Velké Rezignace", fenoménu, kdy lidé, kteří zůstali zavření doma, začali přehodnocovat své priority. Na konci roku 2021, mezi prvním a druhým lockdownem, se pokusil vystupovat se svou druhou kapelou Soulsavers „Báječné show, ale celé to bylo za neustálého stavu úzkosti – budeme moci někam letět? Co se bude dít zítra?“. Ale většinu času strávil doma v USA. Byla to nejdelší doba, kterou kdy strávil mimo turné. „Nenahrávat žádnou hudbu; trávit čas s rodinou, přáteli, a mojí zasranou kočkou,“ říká Dave. „Říkal jsem si: Už chci tady zůstat. Byl jsem docela šťastný když jsem poslouchal desky, sledoval, jak Knicks prohrávají v basketbalu, zapojoval jsem kytaru přes kombo a hrál muziku někoho jiného... Vlastně jsem neměl zájem dělat novou hudbu.“ Usměje se. „Jsem v Depeche Mode už od osmnácti. Pomyslel jsem si: Už to stačilo. Byla to dobrá jízda.“ Takže když zavolal manažer a řekl: „Je čas“, upřímně jsem řekl: ‚Jonathane, nevím, jestli to ještě chci dělat.‘“ Gahan byl nakonec přemluven zpět, povzbuzený novými písněmi, které mu poslal jeho spoluhráč Martin Gore. Téma alba se točí okolo smrti, což bylo možná nevyhnutelným důsledkem psaní během globální pandemie. Gahan se těšil, že na nich bude ve studiu pracovat, aby byly písně : „...barevnější, aby povznášely, aby se dostaly do bodu, kdy by Fletch řekl (napodobuje drsný essexský přízvuk) :„Nechme to být, máme to. Nekomplikujte to kurva moc!“ Také zaměstnal trenéra, aby ho dostal do formy pro nadcházející turné : „...sportovního terapeuta, který trénuje americké fotbalisty, a s ničím se nesere! Je mi 60 a nebudu tam něco sakra dělat napůl!“ Šest týdnů před nahráváním patnáctého alba Depeche Mode Fletcher náhle zemřel ve svém londýnském domě na disekci aorty. Reakce uvnitř kapely byla ohromená : "Cože?“ říká Dave a vrtí hlavou. „Alan říkával: ‚Přežije nás úplně všechny!‘ Fletch byl vždycky ten držák.“ Dave dodává, že Fletcherova smrt ho plně zasáhla až na pohřbu, když spatřil Daniela Millera, zakladatele Mute Records. „Vešel dovnitř se svou ženou, já a Martin jsme vstali a tak nějak se na něj vrhli, on nás objal a všichni jsme jen...vzlykali. Byli jsme jen my tři. Nedokážu to vysvětlit, ale tehdy jsem ho doopravdy ztratil. Když jsem ho poprvé potkal, byl jsem teenager, bylo mi devatenáct. Přemýšlel jsem o tom. Bylo to něco kolem čtyřiceti let. Celý můj dospělý život.“ V návaznosti na Fletcherovu smrt Gahan říká, že „na minutu“ byl znovu přesvědčen, že Depeche Mode skončili. „Ale zrovna jsem volal Martinovi, abych se zeptal, jak se mu daří, a on na to: ‚Jedeme dál, ne?‘ A já povídám : jo! Neváhal jsem ani chvíli.“ Gore zase říká, že vlastně nikdy neuvažoval o tom, že by kapela skončila. „Na vteřinu jsem si položil otázku, jestli je dobrý nápad pokračovat v rozvrhu, který jsme měli,“ vzpomíná, „protože jsme měli začít ve studiu šest týdnů po jeho smrti, a přemýšlel jsem, jestli bychom to neměli trochu odložit. Ale rozhodli jsme se, že pro nás bude asi nejlepší, když se budeme soustředit na album, na hudbu, na něco, co známe, na něco, co nám odpoutá myšlenky od Andyho smrti.“
Nahrávání šlo pozoruhodně hladce. „Myslím, že jediná věc, která vzešla z Andyho umírání, je možná, víte, pozitivní,“ říká Gore, než se jeho hlas odmlčí a on si to rozmyslí. „Ne, není na tom nic pozitivního. Ale víte, jedna dobrá věc je, že mě to s Davem sblížilo. Musíme se rozhodovat jako my dva, takže si věci vyříkáme, mnohem víc si povídáme po telefonu, někdy dokonce i přes FaceTime. To je něco, co jsme prostě nikdy předtím nedělali.“ Gore připouští, že je to trochu zvláštní situace: vydat album plné náznaků smrtelnosti necelý rok po smrti spoluzakladatele. „Nechci, aby to znělo příliš ezotericky, ale někdy si při psaní písniček říkáte, jestli tam někde v éteru není něco, na co se napojíte. Někdy si sednu a něco napíšu a ono to přijde samo a pluje to okolo, a já vlastně nevím, odkud se ta slova berou. Když se na to podívám, říkám si: Jo, je to tak.“ Třicet let po svém nejprodávanějším albu Violator by se mohli stále nazývat největší kultovní kapelou na světě, aniž by jim to někdo rozporoval. Jak Gore upozorňuje, turné, na které se chystají, „bude pravděpodobně největší turné, jaké jsme kdy absolvovali. A přitom turné předtím bylo nejdelší. Pokaždé, když někam jedeme, připadá mi, že hrajeme pro víc a víc lidí.“ A přesto na nich lpí jakási aura outsiderů. Na konci roku 2020 byli uvedeni do Rock and Rollové síně slávy, kde si Gahan podle svých slov připadal podivně nepatřičně. „Pár let předtím, když jsme byli poprvé nominováni, jsem slyšel, že někdo z poroty říkal něco o tom, že jsme ‚umdlení podivíni s očními linkami‘.“ Zasměje se. „To se mi líbilo. Pojďme se podívat na řadu podělaných podivínů, co nosí oční linky : Prince, Micka Jaggera, Davea Vaniana z Damned. Jsem rád, že do tohoto klubu můžu vstoupit.“ Je pochopitelně nadšený z Memento Mori, alba, které nabízí dokonalou směs zlověstné nálady, elektronických textur, které sahají od intenzivní až po éterickou a klasický styl Depeche Mode s melancholickou, ale neodbytnou melodií. Singl Ghosts Again přirovnává k Enjoy the Silence, „jedné z těch písní, které jsou pro mě klíčovými kotvami Depeche Mode“. Je to další píseň o prchavé a křehké povaze života: „Všichni se loučí/šeptají, že z nás znovu budou duchové...“ Je to téma, o kterém Gahan jedinečně zpívá, ne kvůli Fletcherově smrti, ale proto, že sám klinicky zemřel v dobách, kdy, jak sám říká : „následoval život rockové hvězdy způsobem, který byl za hranicí klišé“. Jeho srdce přestalo bít na dvě minuty poté, co se v roce 1996 předávkoval heroinem a kokainem, což byl incident, který ho nakonec dovedl k tomu, aby se očistil. „Byla tam naprostá temnota a pocit úplné hrůzy, který jsem nikdy předtím nepocítil. Žádný zvuk v místnosti, nic, ale ta temnota vám připadala blízká. Měl jsem tu věc, o které lidé mluví, zážitek z mimotělního prostředí, a pak už jen vím, že jsem seděl na zadním sedadle sanitky. V tom okamžiku jediná skutečná myšlenka co mi proběhla hlavou byla, že já nerozhoduju o tom, co se stane. Myslel jsem, že rozhoduju. Tehdy jsem prostě fungoval stylem : půjdu ven, prostě si šlehnu, a budu se bavit, jak jsem si myslel, obklopen dalšími zasranými patolízalskými ztroskotanci. Jednou to přijde na nás všechny, ale vlastně nevíte kdy.“ Což Gahana zase vrací ke Fletchovi. O tom, jak je divné dělat poprvé věci bez něj: rozhovory, televizní vystoupení, focení s dlouhodobým spolupracovníkem Antonem Corbijnem. Ukáže na balkon vedle. „Pořád čekám, že ho uslyším před svým pokojem,“ řekne. „Nebo ucítím, jak si zapaluje cigaretu. ‚Dej tu zasranou věc pryč, Fletchi! Večer budu vystupovat!“ Říká, že bez něj na pódiu to bude divné. „Mým úkolem je vystupovat. Jde o to vytvořit něco, co je větší než jakákoliv existence, kterou jste mohli mít. Martin je něco jako pistolník po mém boku. A Fletch - to byl náš superfanoušek.“ Odmlčí se a zazubí se na mě, jako by si vzpomínal, proč se navzdory počátečním pochybnostem rozhodl vrátit do Depeche Mode. „Věděl jsem, že je to ta nejlepší práce na světě. Víte, vyhrál jsem v loterii. A to už tisíckrát, sakra!“ -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník) |
Rubriky článků:
(c)