Dave : S Martinem musíme ladit
Dave Gahan zítra (5.12.) vystoupí na vzpomínkové akci na Marka Lanegana v Londýně. Při té příležitosti s ním hudební magazín NME pořídil zbrusu nový rozhovor. Řeč se samozřejmě točí především okolo Marka, ale na konci nechyběl nezbytný dotaz : co nového u Depeche Mode ?
Dave Gahan : "Upřímně řečeno, trvalo mi docela dlouho, než jsem se zotavil po Memento Mori tour. Bylo fantastické - nakonec proběhlo v mnoha ohledech lépe, než jsme si s Martinem dokázali představit. Na pódiu jsme si užili spoustu legrace. Posledních pět měsíců, co jsem přijel domů, jsem strávil tím, že jsem se snažil vrátit do svého běžného života. Byl jsem s rodinou, přáteli, tu a tam jsem trochu psal. Ale abych byl upřímný, nic moc mě neinspirovalo. Od dob, kdy jsme přišli o Fletche, se hodně změnil náš pohled na věc. Slovy skupiny "Spinal Tap: 'Příliš mnoho perspektivy!'
S ohledem na tuto perspektivu, jak nyní na sobě vnímáš vliv Marka Lanegana ?
Trávili jsme spolu čas, když byl zdravý, a ještě když Soulsavers předskakovali Depeche Mode v roce 2009. Občas jsme spolu někam vyrazili. Jeho styl změnil můj pohled na hudbu, písničky, psaní písní a využití hlasu jako nástroje k vytvoření úžasného filmového příběhu. I když tě třeba nezajímá, co zpívá v konkrétní větě, je něco zváštního na tom způsobu, jakým otevírá ústa, jak to říká. Naprosto mě to zaujalo.
Kdy ses stal fanouškem jeho tvorby?
Nemůžu říct, že bych byl velkým fanouškem The Screaming Trees. To mě minulo, pravděpodobně kvůli mým vlastním výstřelkům a vylomeninám co jsem v té době prováděl. Marka jsem poprvé slyšel zpívat, když vystoupil na pódiu s Mad Season. Z nějakého důvodu jsem byl u toho v jednom malém divadle v Seattlu. Přišel a zazpíval píseň Lead Belly. Pamatuji si jen jeho hlas. Podobně na mě působil Layne Staley (Alice In Chains), u kterého jste si říkali : "Jak z něj jen ten zvuk může vycházet?".
Mnohem později to byla jeho sólová deska "Bubblegum" z roku 2004. To mi neustálo hrálo v uších, když jsme s Christianem (Eignerem), Andrewem (Phillpottem) a Kurtem (Uenalou) tvořili dema na sólovku Hourglass. Hrálo nám to tam každý den ! Točil jsem to častěji než kteroukoli jinou desku, snad kromě Bowieho. Víc než moje oblíbené desky Nicka Cavea nebo PJ Harvey, Johnnyho Cashe, Billie Holiday. Pro mě to zásadní vždycky bude hlas. Vždycky se snažím vytvořit nějaký imaginární svět, filmový moment, nebo něco mnohem intimnějšího. V tom jsem se zlepšil, ale snažím se učit od těch nejlepších. Marka bych zařadil přímo mezi ně.
Dave a Mark Lanegan (2019)
Poslouchal jsi i jeho starší alba ?
Jasně, jeho desky 'Whiskey For The Holy Ghost' a 'Field Songs', jsou taky úžasné. Tyhle desky jsem si pouštěl pořád. Jeho hudbu poslouchám i teď, ale... Ale nějakou dobu jsem nemohl. Asi rok po Markově smrti jsem nemohl poslouchat jeho hlas. Prostě mě to rozesmutnilo a trochu mě znepokojovala moje vlastní smrtelnost. Všechny tyhle věci se stávají, když mi odcházejí blízcí lidé. Vždycky je šokující když začneš přemýšlet o své vlastní smrtelnosti a o smrtelnosti lidí okolo. "Kolik času mi zbývá? Co s tím můžu dělat ?" O těchle všech sračkách člověk nepřemýšlí, když je mladší : je to prostě jako koule na noze. Ale jak stárneš, přestáváš.
Máš pocit, že se to samé stalo i Markovi v jeho posledních letech ?
Mark se snažil až do konce. I když byl v nemocnici, pořád se snažil něco psát - něco z toho vyšlo i v několika knihách, které vydal. Líbilo se mi i jeho poslední album 'Straight Songs Of Sorrow'. Hodně jsem si ho pouštěl na turné Memento Mori.
Hned po vydání jsem ho sice nemohl poslouchat, ale na turné už ano. Teď už jsem zase schopen poslouchat jeho hlas. Teď je v něm víc radosti. Spousta lidí by možná řekla, že z Laneganova zpěvu moc radosti necítí, ale já ano ! A taky humor. Bowie to samé. Byli prostě tak zatraceně chytří. Všechno to působí tak nenuceně, chytře,melodicky... A provokuje k zamyšlení...
Neexistuje žádná škatulka, který do které by zapadl. Je to typ otrhané, neochotné rockové figury, grungeové hvězdy plné duše…
Přesně. Ale zároveň má spousta jeho věcí gospelový, folkový aspekt. Taková ta americká road thing, cestování po širých pláních, náhodné setkání s někým v malém městě, které obvykle nedopadne dobře ! V písni jako 'Kingdoms Of Rain' je tolik naděje - melodicky - a tolik citu. Už jsem tyhle písničky pouštěl jiným lidem a viděl jsem, jak jim přerostly přes hlavu. Nebo jak si řeknou: 'Jo, to je v pohodě'. Pro mě je to hlas a autor 20.-21. století. Mluvíme o Nicku Caveovi a Johnny Cashovi tohoto světa, pokud jde o to, co umí s hlasem. Je jich málo, ale Mark je na špičce tohoto seznamu.
Jaké bylo být v jeho blízkosti? Co můžeš říct o poutu, které vás pojilo mimo společnou práci ?
Měl velmi suchý smysl pro humor. Když bylo něco vtipné, smál se a pak zvážněl. Vzpomínám si, jak jsme jednou seděli vzadu v dodávce na cestě na setkání Anonymních narkomanů. Mluvili jsme o strašných zvěrstvech nacistů a Hitlera. Pak se ze zadní části dodávky ozval hluboký hlas, který zavrčel: "Mussolini byl horší". Chvíli bylo ticho, a pak jsme se všichni rozchechtali, protože to hodně vystihlo jeho osobnost. Byl tichý a mírný, ale zároveň byste se nechtěli dostat na špatnou stranu když se hněval. Byl to velký chlap, ale v srdci byl velký měkota. Nenáviděl by mě teď za to, že jsem to řekl !
Tohle se projevuje i v tvojí nejnovější spolupráci s Humanist : v písni "Brother". Zpíval jsi v ní, ale vše vzniklo na základě rozhovoru mezi Robem Marshallem a Edem Harcourtem o tom, jaký dokázal být přítel, že ?
Mark mi posílal playlisty písní, u kterých ho zajímalo jak by zněly v mém podání. Cokoli od Micka Ronsona po Nicka Drakea, Scotta Walkera, Gene Clarka... V tomhle směru byl velmi přátelský. Bylo fajn udělat tuhle píseň (Brother), protože se v ní objevilo hodně pocitů. Bude zajímavé udělat tenhle tribute večer Laneganových písní. Zazpívám různé písně po boku všech těchto hudebníků. Lanegan se možná bude dívat dolů na plný sál v Roundhouse, který poslouchá jeho písně, a bude se smát té ironii. Klidně bysme mohli udělat i pět večerů, protože se to tak rychle vyprodalo. Je tu spousta zpěváků a hudebníků, kteří si Lanegana opravdu vážili.
Podobně jsi vyprávěl, jak píseň Humanist - "Shock Collar" původně napsal Lanegan pro sebe, ale nakonec tě k tomu přetáhl, aby ji hrála rádia. Jaké to bylo zabydlet jeho píseň tímto způsobem ?
Vlastně to bylo docela těžké. Chtěl ji zazpívat v tónině, která byla i pro něj napínavá - chtěl posunout svůj hlas až na hranici svých výšek. Upřímně řečeno, byla to pro mě čest. Bavilo mě zabydlovat se v jeho slovech a snažit se být věrný pocitu, o který se snažil.
To bylo od Marka úplně klasické: "Hele, mám tady písničku, kterou potřebuju nazpívat, a hned jsem si na tebe vzpomněl ! BBC po mě chce další song, takže tě budeme potřebovat !" Obvyklý chaos !
Nazpívali jste také společně coververzi Davida Bowieho : "Cat People (Putting Out Fire)". A ty jsi Bowieho písně zpíval již mnohokrát. Máš pocit, že jste byli dvě strany jedné mince ?
Na to už jsem skoro zapomněl. Nebyli jsme kvůli tomu spolu ve studiu, ale bylo to skvělé. Na barvě našich hlasů je něco, co spolu dobře fungovalo. V jistém ohledu jsme možná dvě strany téže mince. Mám to tak i s Martinem z Depeche Mode. Když spolu ladíme, naše hlasy spolu prostě dobře fungují. Ne s každým to tak jde.
Podobně ke mě pasuje i Wendi Rose, T. Jae Cole a Janet Ramus, které zpívají se Soulsavers. Teď jsou na cestách s Nickem Cavem & The Bad Seeds, ale na tenhle Laneganův londýnský koncert přijedou. Když takovéhle hlasové souznění zažiješ, uvědomíš si, proč to děláš. Chceš prostě zažít ten pocit, aniž bys o tom musel nějak mluvit.
Jaké jsou tvoje pocity z koncertu a oslav Markova odkazu ?
Díky bohu, že tam jsou všechny jeho písničky! Znám spoustu kapel, které tam hrají. Základní kapela budou Soulsavers, takže tam všechny znám. Pracoval jsem na pěti nebo šesti písničkách ve svém malém studiu. Bylo to zajímavé. Nikdy jsem se k tomu pořádně nedostal. Dokážu si představit, že bychom to v budoucnu udělali spolu, kdyby tu ještě byl. Pravděpodobně z těch písní zazpívám polovinu, ale uvidíme, jak to půjde.
Byl jsi v kontaktu s někým dalším ze sestavy připravovaného večera ?
Asi před sedmi měsíci jsem narazil na Bobbyho Gillespieho (starého známého z Primal Scream). Byl jsem na módní přehlídce Ann Demeulemeester v Paříži jako doprovod své dcery Stelly Rose, která tam dělá nějaké věci s Ann D. Normálně na tyhle akce nechodím, ale posadili mě vedle Ann a poblíž ve stínu číhala tahle postava. A pak najednou slyším ten jeho skotský přízvuk : "Vše v pořádku, pane Gé...?" Byl to Bobby ! Ptá se mě, co tam dělám, a já mu říkám, že jsem tady s dcerou. On povídá, že je tam zase se svým synem. Vedle Bobbyho ženy stál Jimmy Page, a v tu chvíli mi dochází, že už jsme v kategorii "starých rockových hvězd" ! Všichni mladí trendy lidé byli na druhé straně. Ale já se v té pozici cítil docela dobře.
Dave a Bobby v Paříži (2024)
S Bobbym jsme se pořádně neviděli od konce turné Devotional. Říkali jsme si : "Už je to skoro třicet let, kurva, kámo !" Byl to fajn důvěrný pokec, a Bobby je opravdu milý chlapík. Ptal se mě, jestli budu na tom večeru s Laneganem. A taky jsme zjistili, že když Mark zemřel, měli jsme oba trochu divné zážitky. Tehdy jsem napsal písničku, ze které se nakonec vyklubala "Wagging Tongue". Zní to trochu duchařsky, ale měl jsem pocit, že tu Mark s náma ještě chvíli je. Bobby říkal, že měl úplně stejný zážitek, když seděl na zahradě. S Fletchem jsem to zažil taky, to když jsme vyrazili na turné. Jsou věci za hranicemi našeho myšlení, a asi existují důvody, proč o tom nic nevíme. Člověk se prostě musí ukázat, když ho o to tyhle věci požádají, aby viděl, co se stane.
Na začátku našeho rozhovoru jsi zmínil, že píšeš písně. Jsou to takové ty začátky, kdy se cítíš jako ve tmě ?
Ano, je to jako když vzniká něco z ničeho. Záměrně se snažím nedělat si v tomto směru žádné tvůrčí plány. Vezmu kytaru a brnkám. Když se objeví zajímavý akord, vytáhnu iPhone a nahraju ho. Je to automatické. Momentálně mě hodně inspiruje moje dcera a snažím se jí být skutečnou oporou. Byla v Evropě a hrála klubové koncerty. To mě vážně baví a chci vidět, co se tam děje.
.. Ale jsem její táta, takže mi věřte - staví zdi a říká mi : brzdi trochu ! Jako výkonný producent se snažím mít trochu vliv, ale ona si stejně jde za svým. Má velmi silný hlas. Byl jsem v šoku, když jsem ji slyšel, jak si ve svém pokoji zpívá Billie Holiday. Ta intonace, ten tón, to všechno bylo úžasné !
Fotka z pobytu Martina a Davea v Římě (2024)
Bude to ještě pár let, než zase nastartuje mašina Depeche Mode ?
S Martinem jsme spolu mluvili. Nedávno jsme se vlastně viděli a bylo to moc hezké. Strávili jsme nějaký čas v Itálii, kde Anton a jeho žena obnovovali svůj svatební slib, na opravdu pěkném místě kousek od Říma. Bylo to příjemné, bez jakéhokoli pracovního tlaku. Vlastně jsem se Martina zeptal, jestli už něco píše, a on jen zavrtěl hlavou: "Né..!". Ale to je normální - zvlášť když člověk několik let intenzivně pracuje. Chvíli to trvá. Počkej a uvidíš. Nevylučoval bych, že se někdy sejdeme, ale v tuto chvíli to není na pořadu dne.
-sin-
Dave : S Martinem musíme ladit
|
Dave Gahan zítra (5.12.) vystoupí na vzpomínkové akci na Marka Lanegana v Londýně. Při té příležitosti s ním hudební magazín NME pořídil zbrusu nový rozhovor. Řeč se samozřejmě točí především okolo Marka, ale na konci nechyběl nezbytný dotaz : co nového u Depeche Mode ?
Dave Gahan : "Upřímně řečeno, trvalo mi docela dlouho, než jsem se zotavil po Memento Mori tour. Bylo fantastické - nakonec proběhlo v mnoha ohledech lépe, než jsme si s Martinem dokázali představit. Na pódiu jsme si užili spoustu legrace. Posledních pět měsíců, co jsem přijel domů, jsem strávil tím, že jsem se snažil vrátit do svého běžného života. Byl jsem s rodinou, přáteli, tu a tam jsem trochu psal. Ale abych byl upřímný, nic moc mě neinspirovalo. Od dob, kdy jsme přišli o Fletche, se hodně změnil náš pohled na věc. Slovy skupiny "Spinal Tap: 'Příliš mnoho perspektivy!' S ohledem na tuto perspektivu, jak nyní na sobě vnímáš vliv Marka Lanegana ? Trávili jsme spolu čas, když byl zdravý, a ještě když Soulsavers předskakovali Depeche Mode v roce 2009. Občas jsme spolu někam vyrazili. Jeho styl změnil můj pohled na hudbu, písničky, psaní písní a využití hlasu jako nástroje k vytvoření úžasného filmového příběhu. I když tě třeba nezajímá, co zpívá v konkrétní větě, je něco zváštního na tom způsobu, jakým otevírá ústa, jak to říká. Naprosto mě to zaujalo. Kdy ses stal fanouškem jeho tvorby? Nemůžu říct, že bych byl velkým fanouškem The Screaming Trees. To mě minulo, pravděpodobně kvůli mým vlastním výstřelkům a vylomeninám co jsem v té době prováděl. Marka jsem poprvé slyšel zpívat, když vystoupil na pódiu s Mad Season. Z nějakého důvodu jsem byl u toho v jednom malém divadle v Seattlu. Přišel a zazpíval píseň Lead Belly. Pamatuji si jen jeho hlas. Podobně na mě působil Layne Staley (Alice In Chains), u kterého jste si říkali : "Jak z něj jen ten zvuk může vycházet?". Mnohem později to byla jeho sólová deska "Bubblegum" z roku 2004. To mi neustálo hrálo v uších, když jsme s Christianem (Eignerem), Andrewem (Phillpottem) a Kurtem (Uenalou) tvořili dema na sólovku Hourglass. Hrálo nám to tam každý den ! Točil jsem to častěji než kteroukoli jinou desku, snad kromě Bowieho. Víc než moje oblíbené desky Nicka Cavea nebo PJ Harvey, Johnnyho Cashe, Billie Holiday. Pro mě to zásadní vždycky bude hlas. Vždycky se snažím vytvořit nějaký imaginární svět, filmový moment, nebo něco mnohem intimnějšího. V tom jsem se zlepšil, ale snažím se učit od těch nejlepších. Marka bych zařadil přímo mezi ně.
Dave a Mark Lanegan (2019) Poslouchal jsi i jeho starší alba ? Jasně, jeho desky 'Whiskey For The Holy Ghost' a 'Field Songs', jsou taky úžasné. Tyhle desky jsem si pouštěl pořád. Jeho hudbu poslouchám i teď, ale... Ale nějakou dobu jsem nemohl. Asi rok po Markově smrti jsem nemohl poslouchat jeho hlas. Prostě mě to rozesmutnilo a trochu mě znepokojovala moje vlastní smrtelnost. Všechny tyhle věci se stávají, když mi odcházejí blízcí lidé. Vždycky je šokující když začneš přemýšlet o své vlastní smrtelnosti a o smrtelnosti lidí okolo. "Kolik času mi zbývá? Co s tím můžu dělat ?" O těchle všech sračkách člověk nepřemýšlí, když je mladší : je to prostě jako koule na noze. Ale jak stárneš, přestáváš. Máš pocit, že se to samé stalo i Markovi v jeho posledních letech ? Mark se snažil až do konce. I když byl v nemocnici, pořád se snažil něco psát - něco z toho vyšlo i v několika knihách, které vydal. Líbilo se mi i jeho poslední album 'Straight Songs Of Sorrow'. Hodně jsem si ho pouštěl na turné Memento Mori. Hned po vydání jsem ho sice nemohl poslouchat, ale na turné už ano. Teď už jsem zase schopen poslouchat jeho hlas. Teď je v něm víc radosti. Spousta lidí by možná řekla, že z Laneganova zpěvu moc radosti necítí, ale já ano ! A taky humor. Bowie to samé. Byli prostě tak zatraceně chytří. Všechno to působí tak nenuceně, chytře,melodicky... A provokuje k zamyšlení... Neexistuje žádná škatulka, který do které by zapadl. Je to typ otrhané, neochotné rockové figury, grungeové hvězdy plné duše… Přesně. Ale zároveň má spousta jeho věcí gospelový, folkový aspekt. Taková ta americká road thing, cestování po širých pláních, náhodné setkání s někým v malém městě, které obvykle nedopadne dobře ! V písni jako 'Kingdoms Of Rain' je tolik naděje - melodicky - a tolik citu. Už jsem tyhle písničky pouštěl jiným lidem a viděl jsem, jak jim přerostly přes hlavu. Nebo jak si řeknou: 'Jo, to je v pohodě'. Pro mě je to hlas a autor 20.-21. století. Mluvíme o Nicku Caveovi a Johnny Cashovi tohoto světa, pokud jde o to, co umí s hlasem. Je jich málo, ale Mark je na špičce tohoto seznamu. Jaké bylo být v jeho blízkosti? Co můžeš říct o poutu, které vás pojilo mimo společnou práci ? Měl velmi suchý smysl pro humor. Když bylo něco vtipné, smál se a pak zvážněl. Vzpomínám si, jak jsme jednou seděli vzadu v dodávce na cestě na setkání Anonymních narkomanů. Mluvili jsme o strašných zvěrstvech nacistů a Hitlera. Pak se ze zadní části dodávky ozval hluboký hlas, který zavrčel: "Mussolini byl horší". Chvíli bylo ticho, a pak jsme se všichni rozchechtali, protože to hodně vystihlo jeho osobnost. Byl tichý a mírný, ale zároveň byste se nechtěli dostat na špatnou stranu když se hněval. Byl to velký chlap, ale v srdci byl velký měkota. Nenáviděl by mě teď za to, že jsem to řekl ! Tohle se projevuje i v tvojí nejnovější spolupráci s Humanist : v písni "Brother". Zpíval jsi v ní, ale vše vzniklo na základě rozhovoru mezi Robem Marshallem a Edem Harcourtem o tom, jaký dokázal být přítel, že ? Mark mi posílal playlisty písní, u kterých ho zajímalo jak by zněly v mém podání. Cokoli od Micka Ronsona po Nicka Drakea, Scotta Walkera, Gene Clarka... V tomhle směru byl velmi přátelský. Bylo fajn udělat tuhle píseň (Brother), protože se v ní objevilo hodně pocitů. Bude zajímavé udělat tenhle tribute večer Laneganových písní. Zazpívám různé písně po boku všech těchto hudebníků. Lanegan se možná bude dívat dolů na plný sál v Roundhouse, který poslouchá jeho písně, a bude se smát té ironii. Klidně bysme mohli udělat i pět večerů, protože se to tak rychle vyprodalo. Je tu spousta zpěváků a hudebníků, kteří si Lanegana opravdu vážili. Podobně jsi vyprávěl, jak píseň Humanist - "Shock Collar" původně napsal Lanegan pro sebe, ale nakonec tě k tomu přetáhl, aby ji hrála rádia. Jaké to bylo zabydlet jeho píseň tímto způsobem ? Vlastně to bylo docela těžké. Chtěl ji zazpívat v tónině, která byla i pro něj napínavá - chtěl posunout svůj hlas až na hranici svých výšek. Upřímně řečeno, byla to pro mě čest. Bavilo mě zabydlovat se v jeho slovech a snažit se být věrný pocitu, o který se snažil. To bylo od Marka úplně klasické: "Hele, mám tady písničku, kterou potřebuju nazpívat, a hned jsem si na tebe vzpomněl ! BBC po mě chce další song, takže tě budeme potřebovat !" Obvyklý chaos ! Nazpívali jste také společně coververzi Davida Bowieho : "Cat People (Putting Out Fire)". A ty jsi Bowieho písně zpíval již mnohokrát. Máš pocit, že jste byli dvě strany jedné mince ? Na to už jsem skoro zapomněl. Nebyli jsme kvůli tomu spolu ve studiu, ale bylo to skvělé. Na barvě našich hlasů je něco, co spolu dobře fungovalo. V jistém ohledu jsme možná dvě strany téže mince. Mám to tak i s Martinem z Depeche Mode. Když spolu ladíme, naše hlasy spolu prostě dobře fungují. Ne s každým to tak jde. Podobně ke mě pasuje i Wendi Rose, T. Jae Cole a Janet Ramus, které zpívají se Soulsavers. Teď jsou na cestách s Nickem Cavem & The Bad Seeds, ale na tenhle Laneganův londýnský koncert přijedou. Když takovéhle hlasové souznění zažiješ, uvědomíš si, proč to děláš. Chceš prostě zažít ten pocit, aniž bys o tom musel nějak mluvit. Jaké jsou tvoje pocity z koncertu a oslav Markova odkazu ? Díky bohu, že tam jsou všechny jeho písničky! Znám spoustu kapel, které tam hrají. Základní kapela budou Soulsavers, takže tam všechny znám. Pracoval jsem na pěti nebo šesti písničkách ve svém malém studiu. Bylo to zajímavé. Nikdy jsem se k tomu pořádně nedostal. Dokážu si představit, že bychom to v budoucnu udělali spolu, kdyby tu ještě byl. Pravděpodobně z těch písní zazpívám polovinu, ale uvidíme, jak to půjde. Byl jsi v kontaktu s někým dalším ze sestavy připravovaného večera ? Asi před sedmi měsíci jsem narazil na Bobbyho Gillespieho (starého známého z Primal Scream). Byl jsem na módní přehlídce Ann Demeulemeester v Paříži jako doprovod své dcery Stelly Rose, která tam dělá nějaké věci s Ann D. Normálně na tyhle akce nechodím, ale posadili mě vedle Ann a poblíž ve stínu číhala tahle postava. A pak najednou slyším ten jeho skotský přízvuk : "Vše v pořádku, pane Gé...?" Byl to Bobby ! Ptá se mě, co tam dělám, a já mu říkám, že jsem tady s dcerou. On povídá, že je tam zase se svým synem. Vedle Bobbyho ženy stál Jimmy Page, a v tu chvíli mi dochází, že už jsme v kategorii "starých rockových hvězd" ! Všichni mladí trendy lidé byli na druhé straně. Ale já se v té pozici cítil docela dobře.
Dave a Bobby v Paříži (2024) S Bobbym jsme se pořádně neviděli od konce turné Devotional. Říkali jsme si : "Už je to skoro třicet let, kurva, kámo !" Byl to fajn důvěrný pokec, a Bobby je opravdu milý chlapík. Ptal se mě, jestli budu na tom večeru s Laneganem. A taky jsme zjistili, že když Mark zemřel, měli jsme oba trochu divné zážitky. Tehdy jsem napsal písničku, ze které se nakonec vyklubala "Wagging Tongue". Zní to trochu duchařsky, ale měl jsem pocit, že tu Mark s náma ještě chvíli je. Bobby říkal, že měl úplně stejný zážitek, když seděl na zahradě. S Fletchem jsem to zažil taky, to když jsme vyrazili na turné. Jsou věci za hranicemi našeho myšlení, a asi existují důvody, proč o tom nic nevíme. Člověk se prostě musí ukázat, když ho o to tyhle věci požádají, aby viděl, co se stane. Na začátku našeho rozhovoru jsi zmínil, že píšeš písně. Jsou to takové ty začátky, kdy se cítíš jako ve tmě ? Ano, je to jako když vzniká něco z ničeho. Záměrně se snažím nedělat si v tomto směru žádné tvůrčí plány. Vezmu kytaru a brnkám. Když se objeví zajímavý akord, vytáhnu iPhone a nahraju ho. Je to automatické. Momentálně mě hodně inspiruje moje dcera a snažím se jí být skutečnou oporou. Byla v Evropě a hrála klubové koncerty. To mě vážně baví a chci vidět, co se tam děje. .. Ale jsem její táta, takže mi věřte - staví zdi a říká mi : brzdi trochu ! Jako výkonný producent se snažím mít trochu vliv, ale ona si stejně jde za svým. Má velmi silný hlas. Byl jsem v šoku, když jsem ji slyšel, jak si ve svém pokoji zpívá Billie Holiday. Ta intonace, ten tón, to všechno bylo úžasné !
Fotka z pobytu Martina a Davea v Římě (2024) Bude to ještě pár let, než zase nastartuje mašina Depeche Mode ? S Martinem jsme spolu mluvili. Nedávno jsme se vlastně viděli a bylo to moc hezké. Strávili jsme nějaký čas v Itálii, kde Anton a jeho žena obnovovali svůj svatební slib, na opravdu pěkném místě kousek od Říma. Bylo to příjemné, bez jakéhokoli pracovního tlaku. Vlastně jsem se Martina zeptal, jestli už něco píše, a on jen zavrtěl hlavou: "Né..!". Ale to je normální - zvlášť když člověk několik let intenzivně pracuje. Chvíli to trvá. Počkej a uvidíš. Nevylučoval bych, že se někdy sejdeme, ale v tuto chvíli to není na pořadu dne. -sin- |
Rubriky článků:
(c)