Dave: Memento Mori je moje odpověď
Zajímavé interview pořídil Zane Lowe s Martinem a Davem pro Apple Music. Probrali v něm jak nové skladby, tak i vzpomínky na minulé. Snad jen škoda, že jim tolik skákal do řeči. Ale i tak dobré...:)
To, že se naše cesty se konečně zkřížily, a mluvím tady s vámi, to je pro mě obrovská životní událost! A podělíme se o to i se světem, doufám že si to užijí. Snad ten rozhovor udělám podle fanoušků Depeche Mode dobře, protože se považuju za jednoho z nich.
Dave: Velmi lichotivé, děkuji mnohokrát. To byl ale úvod!
Martin: Ano, díky!
Depeche Mode beru jako něco, co lidé poslouchají, když to potřebují. Nikdy mi to nepřipadalo jako turistický zážitek. Jako : jé, teď jsem narazil na písničku Depeche Mode. Možná o něco později, když začaly první hity, a rádia vás začaly opravdu hrát. Ale to už jste byli velká a úspěšná kapela. Měli jste obrovské publikum, hráli ve velkých arénách a mířili jste tím směrem. Takže, dává tedy smysl to úvodní prohlášení, že vy nezbytně potřebujete dělat hudbu, a my nezbytně potřebujeme vás poslouchat?
Martin: To je velmi dobrá otázka. Hudba byla vždycky naše vášeň, to je definitivní. A myslím, že jsme vždy stáli za tím, co děláme. Snažili jsme se neustále vyvíjet, jít dopředu. Samozřejmě na prvním albu nás beru trochu jako jinou kapelu, protože tehdy napsal většinu písniček Vince. A pak druhé album, kde jsem byl prostě hozen do vody a plavej! Takže já ta první dvě alba tak nějak nepočítám. Asi to bylo až od Construction Time Again, kde jsme si začali teprve hledat vlastní cestu.
Představuju si to album číslo jedna jako dům, kde všechna světla v domě svítí. A vy pak musíte nastavit osvětlení. Takhle o tom přemýšlím, víte, jakože musíte vytvořit různé nálady v každé místnosti. A v některých musí být tma jako v pytli.
Dave: Víš, ta první deska - naprosto souhlasím s Martinem. Byli jsme tak mladí. Ale když se za tím teď ohlédneme - ty písničky z té první desky, kde Vince napsal skoro všechno, kromě dvou co napsal Martin... My jsme je všechny hráli, a díky tomu jsme se nějak zformovali. Jezdili jsme po klubech v Anglii, a pokoušeli se i jinam, ještě než jsme tu první desku vůbec nahráli. Naštěstí nám při tom pomohl Daniel Miller, který desku produkoval a koupil pár kusů vybavení, které jsme na té desce neúnavně používali.
Daniel byl odjakživa takovým vaším patronem že?
Dave: Ano, a je tu s námi pořád. Stále si ho vážíme. Máme v nejvyšší úctě všechno, co pro nás dělá a udělal. Bez něj bychom ty první roky rozhodně nepřežili. Pomohl nám, abychom tak nějak měli odvahu a také schopnost růst.
Je pravda, že vás nikdy nepožádal o podpis smlouvy?
Martin: Jo, potřásli jsme si s ním rukou a souhlasili jsme, že uděláme jeden singl. A myslím, že jsme se pak ani o tom už nebavili, když přišlo na druhý singl nebo album. (smích)
Dave: Tak to bylo. Prostě nás vzal do studia a šli jsme od jednoho k druhému. Myslím, že jsme vlastně nic nepodepsali s Mute, dokud ho Daniel neprodal EMI, což bylo zhruba koncem roku 2001.
Takže jste dostali celých 20 let v tomto utopickém evropském gramofonovém průmyslu? Což je asi tak, jak by to mělo být od začátku! Neuvěřitelné!
Dave: Jo, a věřím, že to samo o sobě mělo docela velký vliv na spoustu dalších umělců. Což nám rovněž velmi lichotí. Mluví o nás jako o jakýchsi influencerech v tom, co dělají. Myslím že je to o určité identitě kapely, která vybudovala něco opravdu od nuly svým vlastním způsobem, jen s pomocí Daniela a pár dalších. Ale taky jsme všechno neudělali dobře. Podepsali jsme smlouvu s americkou nahrávací společností, což byl v té době hrozný nápad. Ale byli jsme příliš mladí a příliš naivní na to, abychom věděli, kdo opravdu jsme. Podepsali jsme to někdy při sedmém albu, tak nějak.
Jo, protože jste, obrazně řečeno, žili v naprosté izolaci. A pak se po vás chce, abyste se přestěhovali do velkého města. Je to jako ve špatným filmu!
Dave: Jo! (smích) A měli jsme štěstí na Daniela, protože jsme mu věřili. Jinak jsme nevěřili vůbec nikomu. Byli jsme takové malé děti z Essexu a všichni vypadali, že nás chtějí nějakým způsobem oškubat. Nebo nám vůbec nerozuměli, a tak. Ale měli jsme jeden druhého a Daniela. A Daniel na svém labelu Mute vydával hudbu, která se nám líbila a opravdu jsme jí respektovali. Ať už jeho projekt The Normal, nebo Fad Gadget... Takže jsme k němu vzhlíželi, a on nás nikdy nevedl špatným směrem.
Martin: Přesně. Dovolil nám, abychom se rozvíjeli vlastním tempem. Myslím že jsme úplně přirozeně vyrůstali. Protože jsme byli hodně mladí, když jsme začínali. A tak jsme rostli, a ty písně, které jsme vydávali, byly pro mě v době, kdy jsem je psal, pravděpodobně důležité. A taky byly důležité i pro nás jako kapelu, protože jsme všichni prožívali podobné věci.
Dave: Ano! Žili jsme společně, všechno jsme dělali společně, a byly to písně, které reprezentovaly to, kým jsme byli, lidi se kterými jsme se stýkali, a kruhy do kterých jsme se míchali. Byli jsme trochu jiní než všichni ostatní. Pořád jsme někam nezapadali. A stále nezapadáme! (smích)
A to je na tom neuvěřitelné. Je to jeden z velkých příběhů o někom kdo je mimo hranice. A pak to vaše psaní. Vytvořili jste krásnou kombinaci jakýchsi dystopických industriálních zvuků smíchaných s toužebnou romantikou. Texty sahají po velkých námětech, jindy zas mluví o obyčejné nudě všedního dne... A to se mi na tom líbilo. V tom psaní je obsažená čirá lidskost. Nešlo jen o vyvolání velkých emocí. Někdy to prostě bylo ve stylu : "hej, holka, nudím se, co budeme dělat?"
(Martin se směje)
Dave: To je taky pravda.
Martin: Psával jsem hodně o lásce, v těch raných časech. Myslím, že jsem měl v podstatě asi tak tři témata, o kterých jsem mluvil.
Můžu hádat? Bůh. Nuda mládí. A asi mi chybí...
Martin : Sex...
Dave: Náboženství...
Martin: To je pravděpodobně součást sexu, možná...?
Dave: Určitě určitý druh víry, nebo dogmatu...
Všichni oblečení do hávu společné sebenenávisti a viny. Jo, to miluju!
Dave: To je perfektní kombinace. A pokud to smícháte s melodií, pak to umí vyvolat radost. Protože, samozřejmě, v tvorbě hudby je radost. A je to způsob, jak vlastně vysvětlit jak se cítíš, aniž by ses vlastně musel snažit to vysvětlovat někomu ve vztahu, v životě, či v čemkoliv. Hudba tohle pro nás vždycky dělala. A my doufáme, že naše hudba tohle dělá pro ostatní.
Před chvílí jsme mluvili o kapelách, které dokáží inspirovat jiné, a pomáhají jim definovat jejich vlastní identitu. Které kapely to byly pro vás?
Dave: Martin mě za ta léta vystavil spoustě různých druhů hudby, ale myslím že původně jsme oba byli velcí fans Bowieho a Glam rocku. T-Rex, Kraftwerk... Když přišli Kraftwerk, hodně to na nás mělo vliv. Chodili jsme a poslouchali muziku Roxy Music a podobné věci. A líbí se mi i Stones! Mám rád Jaggera a mám rád jejich špatnost. Tím mám na mysli, že jsou to prostě ti správní darebáci. A to mám rád!
Martin: Vždycky jsem poslouchal všechny druhy hudby. Pro skladatele písní je důležité mít přehled o všem, co je tam venku. Pokud jsi elektronický hudebník, neměl bys poslouchat jen elektronickou hudbu. Je zajímavé poslechnout si věci jako Kurt Weill například, ty jeho divné akordy. To pro mě bylo vždy velmi důležité. A samozřejmě mě zajímají texty. Mám rád lidi jako jsou Bob Dylan, nebo Neil Young...
To dává smysl. Chci říct... Když jsem prvně slyšel album Black Celebration - vyděsilo mě k smrti hned, jak začalo. Říkal jsem si, že mě vezmou někam, kde je to fakt těžký. Ale pak je v tom albu písnička "Sometimes", která je podle mě na svou dobu i dnešek jedním z nejchytřejších postřehů o tom, jak být k sobě laskavý, ve chvíli kdy jste mimo rovnováhu a zranitelný. Je to silná píseň. A tak když takhle mluvíš o textařích, tak slyším touhu napsat bezchybný emocionální příběh.
Martin. Jo, někdy to bylo hodně krátké. Myslím, že když album vyšlo, lidem se moc nelíbilo. Bylo to zřejmě velmi (textově) zřetelné, nebo tak něco. Ale mně se to vždycky moc líbilo. Bylo to něco opravdu krátkého a jednoduchého, ale k věci.
Taky se mi to líbí. Je to perfektní moment, kdy se můžete otočit a říct někomu: "Teď jsi byl v mé kůži".
Dave: Jsou některé velké písně od lidí jako Bob Marley, nebo John Lennon, u kterých právě ta jednoduchost je to, co v člověku zůstane napořád. Jo, někdy je potřeba použít všechno kuchyňské nádobí, když tvoříš nějakou hudbu, ale někdy stačí obnažit základní věci. Což jsme měli s Martinem na paměti u téhle desky. Byli jsme si velmi dobře vědomi toho, že nejde o to všechno překombinovat nebo překomplikovat. S Jamesem Fordem a Martou Salogni jsme měli skvělý tým. Nakonec jsme byli jen my čtyři, ale dopadlo to opravdu dobře. Byli s námi také na stejné vlně, a snažili se to prostě očistit od zbytečných věcí.
Ale je to tak, že každý nástroj, který jste po cestě našli a ovládli, je tak nějak na té nahrávce odhalen? Jako na začátku alba, kde je to hustá, až děsivá zvuková krajina, doprovázená velmi hymnickým vokálem, ve kterém jsi opravdu dobrý. Hned si při tom pomyslím : "a věci se začínají hroutit..."
Dave: Přesně tak to funguje!
Je to téměř meditativní. Klidně bys mohl pět minut opakovat "Můj vesmír patří mně", jako mantru...
Dave: Je to vlastně jedna z mých nejoblíbenějších na albu. Ale nebylo to tak od začátku. Když mi Martin poslal demo, nějak mě to nezasáhlo. Ale často to bývají právě ty věci, které se k tobě později připlíží, se kterými se pak z nějakého důvodu nejvíc ztotožníš.
A ta písnička byla jedna z těch, u které si pamatuju, jak jsem ji zpíval, pamatuju si, jak jsem šel do Martinova domu a do jeho studia a věděl jsem, že něco chceme zachytit. Že jsme něco hledali, určitou kombinaci věcí. A pak jsem si našel to místo, kde jsem s ní chtěl být. Dostal jsem pocit, že jsem v té písni našel smysl, se kterým jsem se ztotožnil. To se mi nestává moc často. Vlastně jsem o tom moc s Martinem nemluvil. Možná má úplně jinou představu o textu té písně, ale já jsem si v ní našel své místo. Věděl jsem, že to bude skvělý úvod do Memento Mori.
Přemýšlím o písni jako byla Speak To Me - pro mě to je velmi ilustrativní song, o myšlence hledání spásy a hledání něčeho, co je mimo tvou vlastní kontrolu, o touze zjistit jaký je tvůj cíl. A krása je v tom, že když to poslouchám, tak to nakonec najdeš. Co ten song pro tebe znamená?
Dave: Zpočátku ten nápad ke mě nějak přišel. Ale píseň byla neuvěřitelně povýšena Martinem a Jamesem s Martou. Dostala se na úplně jiné místo, do jiného světa. A to přesně tam, kde jsem jí chtěl mít. Bylo to nad rámec toho, co jsem mohl dát dohromady sám. Je to jednoduchá píseň, ale upřímná a skutečná. A taky to byl pro mě klíč, který mi otevřel dveře k tomu, abych chtěl s Martinem znovu nahrávat. Byla to nahrávka Depeche Mode. To byla ta odpověď. Odpověď na tuto otázku.
Když poslouchal to album, tak poslední slova byla: našel jsem to. Našel jsem to.
Dave: Ano, ale je to tak trochu sarkastické. Slyším tě. Jsem tady. Nacházím to. To je lehká ironie. Ale ve stejnou chvíli je tam absolutní mír a radost, v té prázdnotě na konci.
Konec té písně takové pomalé, tušivé budování energie...
Martin: Je to trochu jako slow techno track, či něco takového. Těžký, tepající techno track?
Jo, ale s dynamikou, která se tak pomalu valí, že si ani neuvědomíš že jsi na vrcholu, dokud se to neutne. Nepřijde to hned. Časem si tě to najde.
Dave: Když jsme to dělali ve studiu, bylo to parádní. Marta je génius s analogovýma páskama, a páskovýma přehrávačema, se kterýma dělá různé smyčky. Dospěli jsme k závěru, že právě tohle by mohlo být úplně na konci. A taky to perfektně nastavuje náladu na začátku alba, v My Cosmos Is Mine.
Skrze vaše psaní a skrze hudbu - cítím tam touhu pokusit se pochopit, proč děláme věci, které děláme. Myslím, že ta největší otázka Depeche Mode za celých 40 let je : Proč? Proč se k lidem chováme tak, jak se k nim chováme?
Martin: Nedávno jsem o tom přemýšlel a... Už od samotného založení kapely, či okamžiku kdy jsem převzal psaní, funguju jako jakýsi sdělovatel. Myslím že je skvělá věc tohle umět - prostě sedět v obýváku, napsat pár slov, zhudebnit je, a ty se pak rozletí do celého světa. A lidé je poslouchají a rozumí ti.
Když jsi psal People Are People, čím jsi procházel, že vznikla ta tvá otázka : "Pomozte mi pochopit, proč se lidi k sobě takhle chovají?" Je to velká otázka.
Martin: Tehdy se dělo hodně věcí. A pořád se dějí. Ono se vlastně až tak moc nezměnilo. Lidé se bohužel příliš nemění...
Uvízli jsme v bludném kruhu?
Ano. My jsme pocházeli z malého města, kde byla opravdu "maloměstská" mentalita lidí okolo nás. Ale jak jsme v raných dobách s kapelou začali hodně cestovat, najednou jsme viděli mnohem víc. Myslím že nás to otevřelo tolika věcem, které se ve světě děly. A z toho vznikl námět na People Are People..
Je to zajímavé. V tomhle věku mého života to bylo... Víte jako : jsem sice před finančním krachem, ale snažím se pochopit, o čem ta písnička je. Ale jsem ještě dítě a nechápu, kdo dává jídlo na stůl, odkud pochází, nebo co se děje...
Dave: To pozadí písně je samozřejmě velmi popové. Byla to hodně tanečně zpívaná věc, které jsme tou dobou hodně dělali. Ale vždycky se tam připlížilo něco podvratného, politického...
"Grabbing hands, grab all they can". že ano? Kdo sakra složil ten refrén?
Dave: Hodně nás za to kritizovali, a zároveň jsme byli divní. Vzpomínám si, že v té době o nás říkali že jsme "komunistická kapela", nebo že jsme "socialisté". Ale my byli prostě jen 25 letí kluci, co se nechtěli vydat špatným směrem...
...a snažili se najít nějaké zvuky s ocelovýma trubkama a tyčema, a přijít na to, jak to bude znít drsně!
Dave: Myslím, že to byl spíš Martin, který si uvědomoval souvislosti, jak jsme hodně cestovali. Viděli jsme různé věci. Jeli jsme do různých částí světa. Uvědomovali jsme si, že je to větší svět, než ve kterém jsme žili. A to si nacházelo cestu do naší hudby.
-sin-
Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)
Dave: Memento Mori je moje odpověď
|
Zajímavé interview pořídil Zane Lowe s Martinem a Davem pro Apple Music. Probrali v něm jak nové skladby, tak i vzpomínky na minulé. Snad jen škoda, že jim tolik skákal do řeči. Ale i tak dobré...:)
To, že se naše cesty se konečně zkřížily, a mluvím tady s vámi, to je pro mě obrovská životní událost! A podělíme se o to i se světem, doufám že si to užijí. Snad ten rozhovor udělám podle fanoušků Depeche Mode dobře, protože se považuju za jednoho z nich. Dave: Velmi lichotivé, děkuji mnohokrát. To byl ale úvod! Martin: Ano, díky! Depeche Mode beru jako něco, co lidé poslouchají, když to potřebují. Nikdy mi to nepřipadalo jako turistický zážitek. Jako : jé, teď jsem narazil na písničku Depeche Mode. Možná o něco později, když začaly první hity, a rádia vás začaly opravdu hrát. Ale to už jste byli velká a úspěšná kapela. Měli jste obrovské publikum, hráli ve velkých arénách a mířili jste tím směrem. Takže, dává tedy smysl to úvodní prohlášení, že vy nezbytně potřebujete dělat hudbu, a my nezbytně potřebujeme vás poslouchat? Martin: To je velmi dobrá otázka. Hudba byla vždycky naše vášeň, to je definitivní. A myslím, že jsme vždy stáli za tím, co děláme. Snažili jsme se neustále vyvíjet, jít dopředu. Samozřejmě na prvním albu nás beru trochu jako jinou kapelu, protože tehdy napsal většinu písniček Vince. A pak druhé album, kde jsem byl prostě hozen do vody a plavej! Takže já ta první dvě alba tak nějak nepočítám. Asi to bylo až od Construction Time Again, kde jsme si začali teprve hledat vlastní cestu. Představuju si to album číslo jedna jako dům, kde všechna světla v domě svítí. A vy pak musíte nastavit osvětlení. Takhle o tom přemýšlím, víte, jakože musíte vytvořit různé nálady v každé místnosti. A v některých musí být tma jako v pytli. Dave: Víš, ta první deska - naprosto souhlasím s Martinem. Byli jsme tak mladí. Ale když se za tím teď ohlédneme - ty písničky z té první desky, kde Vince napsal skoro všechno, kromě dvou co napsal Martin... My jsme je všechny hráli, a díky tomu jsme se nějak zformovali. Jezdili jsme po klubech v Anglii, a pokoušeli se i jinam, ještě než jsme tu první desku vůbec nahráli. Naštěstí nám při tom pomohl Daniel Miller, který desku produkoval a koupil pár kusů vybavení, které jsme na té desce neúnavně používali.
Daniel byl odjakživa takovým vaším patronem že? Dave: Ano, a je tu s námi pořád. Stále si ho vážíme. Máme v nejvyšší úctě všechno, co pro nás dělá a udělal. Bez něj bychom ty první roky rozhodně nepřežili. Pomohl nám, abychom tak nějak měli odvahu a také schopnost růst. Je pravda, že vás nikdy nepožádal o podpis smlouvy? Martin: Jo, potřásli jsme si s ním rukou a souhlasili jsme, že uděláme jeden singl. A myslím, že jsme se pak ani o tom už nebavili, když přišlo na druhý singl nebo album. (smích) Dave: Tak to bylo. Prostě nás vzal do studia a šli jsme od jednoho k druhému. Myslím, že jsme vlastně nic nepodepsali s Mute, dokud ho Daniel neprodal EMI, což bylo zhruba koncem roku 2001. Takže jste dostali celých 20 let v tomto utopickém evropském gramofonovém průmyslu? Což je asi tak, jak by to mělo být od začátku! Neuvěřitelné! Dave: Jo, a věřím, že to samo o sobě mělo docela velký vliv na spoustu dalších umělců. Což nám rovněž velmi lichotí. Mluví o nás jako o jakýchsi influencerech v tom, co dělají. Myslím že je to o určité identitě kapely, která vybudovala něco opravdu od nuly svým vlastním způsobem, jen s pomocí Daniela a pár dalších. Ale taky jsme všechno neudělali dobře. Podepsali jsme smlouvu s americkou nahrávací společností, což byl v té době hrozný nápad. Ale byli jsme příliš mladí a příliš naivní na to, abychom věděli, kdo opravdu jsme. Podepsali jsme to někdy při sedmém albu, tak nějak. Jo, protože jste, obrazně řečeno, žili v naprosté izolaci. A pak se po vás chce, abyste se přestěhovali do velkého města. Je to jako ve špatným filmu! Dave: Jo! (smích) A měli jsme štěstí na Daniela, protože jsme mu věřili. Jinak jsme nevěřili vůbec nikomu. Byli jsme takové malé děti z Essexu a všichni vypadali, že nás chtějí nějakým způsobem oškubat. Nebo nám vůbec nerozuměli, a tak. Ale měli jsme jeden druhého a Daniela. A Daniel na svém labelu Mute vydával hudbu, která se nám líbila a opravdu jsme jí respektovali. Ať už jeho projekt The Normal, nebo Fad Gadget... Takže jsme k němu vzhlíželi, a on nás nikdy nevedl špatným směrem. Martin: Přesně. Dovolil nám, abychom se rozvíjeli vlastním tempem. Myslím že jsme úplně přirozeně vyrůstali. Protože jsme byli hodně mladí, když jsme začínali. A tak jsme rostli, a ty písně, které jsme vydávali, byly pro mě v době, kdy jsem je psal, pravděpodobně důležité. A taky byly důležité i pro nás jako kapelu, protože jsme všichni prožívali podobné věci. Dave: Ano! Žili jsme společně, všechno jsme dělali společně, a byly to písně, které reprezentovaly to, kým jsme byli, lidi se kterými jsme se stýkali, a kruhy do kterých jsme se míchali. Byli jsme trochu jiní než všichni ostatní. Pořád jsme někam nezapadali. A stále nezapadáme! (smích) A to je na tom neuvěřitelné. Je to jeden z velkých příběhů o někom kdo je mimo hranice. A pak to vaše psaní. Vytvořili jste krásnou kombinaci jakýchsi dystopických industriálních zvuků smíchaných s toužebnou romantikou. Texty sahají po velkých námětech, jindy zas mluví o obyčejné nudě všedního dne... A to se mi na tom líbilo. V tom psaní je obsažená čirá lidskost. Nešlo jen o vyvolání velkých emocí. Někdy to prostě bylo ve stylu : "hej, holka, nudím se, co budeme dělat?" (Martin se směje) Dave: To je taky pravda. Martin: Psával jsem hodně o lásce, v těch raných časech. Myslím, že jsem měl v podstatě asi tak tři témata, o kterých jsem mluvil. Můžu hádat? Bůh. Nuda mládí. A asi mi chybí... Martin : Sex... Dave: Náboženství... Martin: To je pravděpodobně součást sexu, možná...? Dave: Určitě určitý druh víry, nebo dogmatu... Všichni oblečení do hávu společné sebenenávisti a viny. Jo, to miluju! Dave: To je perfektní kombinace. A pokud to smícháte s melodií, pak to umí vyvolat radost. Protože, samozřejmě, v tvorbě hudby je radost. A je to způsob, jak vlastně vysvětlit jak se cítíš, aniž by ses vlastně musel snažit to vysvětlovat někomu ve vztahu, v životě, či v čemkoliv. Hudba tohle pro nás vždycky dělala. A my doufáme, že naše hudba tohle dělá pro ostatní. Před chvílí jsme mluvili o kapelách, které dokáží inspirovat jiné, a pomáhají jim definovat jejich vlastní identitu. Které kapely to byly pro vás? Dave: Martin mě za ta léta vystavil spoustě různých druhů hudby, ale myslím že původně jsme oba byli velcí fans Bowieho a Glam rocku. T-Rex, Kraftwerk... Když přišli Kraftwerk, hodně to na nás mělo vliv. Chodili jsme a poslouchali muziku Roxy Music a podobné věci. A líbí se mi i Stones! Mám rád Jaggera a mám rád jejich špatnost. Tím mám na mysli, že jsou to prostě ti správní darebáci. A to mám rád! Martin: Vždycky jsem poslouchal všechny druhy hudby. Pro skladatele písní je důležité mít přehled o všem, co je tam venku. Pokud jsi elektronický hudebník, neměl bys poslouchat jen elektronickou hudbu. Je zajímavé poslechnout si věci jako Kurt Weill například, ty jeho divné akordy. To pro mě bylo vždy velmi důležité. A samozřejmě mě zajímají texty. Mám rád lidi jako jsou Bob Dylan, nebo Neil Young...
To dává smysl. Chci říct... Když jsem prvně slyšel album Black Celebration - vyděsilo mě k smrti hned, jak začalo. Říkal jsem si, že mě vezmou někam, kde je to fakt těžký. Ale pak je v tom albu písnička "Sometimes", která je podle mě na svou dobu i dnešek jedním z nejchytřejších postřehů o tom, jak být k sobě laskavý, ve chvíli kdy jste mimo rovnováhu a zranitelný. Je to silná píseň. A tak když takhle mluvíš o textařích, tak slyším touhu napsat bezchybný emocionální příběh. Martin. Jo, někdy to bylo hodně krátké. Myslím, že když album vyšlo, lidem se moc nelíbilo. Bylo to zřejmě velmi (textově) zřetelné, nebo tak něco. Ale mně se to vždycky moc líbilo. Bylo to něco opravdu krátkého a jednoduchého, ale k věci. Taky se mi to líbí. Je to perfektní moment, kdy se můžete otočit a říct někomu: "Teď jsi byl v mé kůži". Dave: Jsou některé velké písně od lidí jako Bob Marley, nebo John Lennon, u kterých právě ta jednoduchost je to, co v člověku zůstane napořád. Jo, někdy je potřeba použít všechno kuchyňské nádobí, když tvoříš nějakou hudbu, ale někdy stačí obnažit základní věci. Což jsme měli s Martinem na paměti u téhle desky. Byli jsme si velmi dobře vědomi toho, že nejde o to všechno překombinovat nebo překomplikovat. S Jamesem Fordem a Martou Salogni jsme měli skvělý tým. Nakonec jsme byli jen my čtyři, ale dopadlo to opravdu dobře. Byli s námi také na stejné vlně, a snažili se to prostě očistit od zbytečných věcí. Ale je to tak, že každý nástroj, který jste po cestě našli a ovládli, je tak nějak na té nahrávce odhalen? Jako na začátku alba, kde je to hustá, až děsivá zvuková krajina, doprovázená velmi hymnickým vokálem, ve kterém jsi opravdu dobrý. Hned si při tom pomyslím : "a věci se začínají hroutit..." Dave: Přesně tak to funguje! Je to téměř meditativní. Klidně bys mohl pět minut opakovat "Můj vesmír patří mně", jako mantru... Dave: Je to vlastně jedna z mých nejoblíbenějších na albu. Ale nebylo to tak od začátku. Když mi Martin poslal demo, nějak mě to nezasáhlo. Ale často to bývají právě ty věci, které se k tobě později připlíží, se kterými se pak z nějakého důvodu nejvíc ztotožníš. A ta písnička byla jedna z těch, u které si pamatuju, jak jsem ji zpíval, pamatuju si, jak jsem šel do Martinova domu a do jeho studia a věděl jsem, že něco chceme zachytit. Že jsme něco hledali, určitou kombinaci věcí. A pak jsem si našel to místo, kde jsem s ní chtěl být. Dostal jsem pocit, že jsem v té písni našel smysl, se kterým jsem se ztotožnil. To se mi nestává moc často. Vlastně jsem o tom moc s Martinem nemluvil. Možná má úplně jinou představu o textu té písně, ale já jsem si v ní našel své místo. Věděl jsem, že to bude skvělý úvod do Memento Mori.
Přemýšlím o písni jako byla Speak To Me - pro mě to je velmi ilustrativní song, o myšlence hledání spásy a hledání něčeho, co je mimo tvou vlastní kontrolu, o touze zjistit jaký je tvůj cíl. A krása je v tom, že když to poslouchám, tak to nakonec najdeš. Co ten song pro tebe znamená? Dave: Zpočátku ten nápad ke mě nějak přišel. Ale píseň byla neuvěřitelně povýšena Martinem a Jamesem s Martou. Dostala se na úplně jiné místo, do jiného světa. A to přesně tam, kde jsem jí chtěl mít. Bylo to nad rámec toho, co jsem mohl dát dohromady sám. Je to jednoduchá píseň, ale upřímná a skutečná. A taky to byl pro mě klíč, který mi otevřel dveře k tomu, abych chtěl s Martinem znovu nahrávat. Byla to nahrávka Depeche Mode. To byla ta odpověď. Odpověď na tuto otázku. Když poslouchal to album, tak poslední slova byla: našel jsem to. Našel jsem to. Dave: Ano, ale je to tak trochu sarkastické. Slyším tě. Jsem tady. Nacházím to. To je lehká ironie. Ale ve stejnou chvíli je tam absolutní mír a radost, v té prázdnotě na konci. Konec té písně takové pomalé, tušivé budování energie... Martin: Je to trochu jako slow techno track, či něco takového. Těžký, tepající techno track? Jo, ale s dynamikou, která se tak pomalu valí, že si ani neuvědomíš že jsi na vrcholu, dokud se to neutne. Nepřijde to hned. Časem si tě to najde. Dave: Když jsme to dělali ve studiu, bylo to parádní. Marta je génius s analogovýma páskama, a páskovýma přehrávačema, se kterýma dělá různé smyčky. Dospěli jsme k závěru, že právě tohle by mohlo být úplně na konci. A taky to perfektně nastavuje náladu na začátku alba, v My Cosmos Is Mine. Skrze vaše psaní a skrze hudbu - cítím tam touhu pokusit se pochopit, proč děláme věci, které děláme. Myslím, že ta největší otázka Depeche Mode za celých 40 let je : Proč? Proč se k lidem chováme tak, jak se k nim chováme? Martin: Nedávno jsem o tom přemýšlel a... Už od samotného založení kapely, či okamžiku kdy jsem převzal psaní, funguju jako jakýsi sdělovatel. Myslím že je skvělá věc tohle umět - prostě sedět v obýváku, napsat pár slov, zhudebnit je, a ty se pak rozletí do celého světa. A lidé je poslouchají a rozumí ti. Když jsi psal People Are People, čím jsi procházel, že vznikla ta tvá otázka : "Pomozte mi pochopit, proč se lidi k sobě takhle chovají?" Je to velká otázka. Martin: Tehdy se dělo hodně věcí. A pořád se dějí. Ono se vlastně až tak moc nezměnilo. Lidé se bohužel příliš nemění... Uvízli jsme v bludném kruhu? Ano. My jsme pocházeli z malého města, kde byla opravdu "maloměstská" mentalita lidí okolo nás. Ale jak jsme v raných dobách s kapelou začali hodně cestovat, najednou jsme viděli mnohem víc. Myslím že nás to otevřelo tolika věcem, které se ve světě děly. A z toho vznikl námět na People Are People.. Je to zajímavé. V tomhle věku mého života to bylo... Víte jako : jsem sice před finančním krachem, ale snažím se pochopit, o čem ta písnička je. Ale jsem ještě dítě a nechápu, kdo dává jídlo na stůl, odkud pochází, nebo co se děje... Dave: To pozadí písně je samozřejmě velmi popové. Byla to hodně tanečně zpívaná věc, které jsme tou dobou hodně dělali. Ale vždycky se tam připlížilo něco podvratného, politického... "Grabbing hands, grab all they can". že ano? Kdo sakra složil ten refrén? Dave: Hodně nás za to kritizovali, a zároveň jsme byli divní. Vzpomínám si, že v té době o nás říkali že jsme "komunistická kapela", nebo že jsme "socialisté". Ale my byli prostě jen 25 letí kluci, co se nechtěli vydat špatným směrem... ...a snažili se najít nějaké zvuky s ocelovýma trubkama a tyčema, a přijít na to, jak to bude znít drsně! Dave: Myslím, že to byl spíš Martin, který si uvědomoval souvislosti, jak jsme hodně cestovali. Viděli jsme různé věci. Jeli jsme do různých částí světa. Uvědomovali jsme si, že je to větší svět, než ve kterém jsme žili. A to si nacházelo cestu do naší hudby. -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník) |
Rubriky článků:
(c)