Dave: Depeche Mode nikdy neměli lídra
Další ze zajímavých a uvolněných rozhovorů pořídil reportér pro německý Live Nation. V křesle mu odpovídal David Gahan, a mluvili, jak jinak, především o koncertování, ale dotkli se i mnoha dalších témat. Překlad rozhovoru níže...
Davide, nejprve ti musím pogratulovat k tvým novým botám...
Dave: Díky. Víš, ty jsem prostě nemohl nekoupit...
...jsou to ty nejzlatější boty, jaké jsem kdy viděl! A ponožky taky padnou skvěle!
Dave: ...hned jak jsem vešel jsem do obchodu, prodavač povídá : Já vím pro co jdeš! Mám pro tebe perfektní boty!
...a ty jsi hned vědel, že je Martin a Fletch budou nenávidět. Protože všichni budou chtít mluvit jen o nich!
Dave: Jó, přesně! Víš, zjistil jsem že jediné, komu se ty boty líbí, jsou malé děti. Jdu takhle po ulici v New Yorku, a slyším "Mami, podívej, ten strejda má zlaté boty!". A já vždycky ukážu palec nahoru : "Jo, přesně tak!"
...jako hustá rocková hvězda!
Dave: Jo, to už mi asi nikdo neodpáře.
A ještě ti musím pogratulovat k tomu jak vypadáš, protože bych ti rozhodně netipoval 54 let! Jsou někdy chvíle, kdy se cítíš na svých 54?
Dave: Ano, občas mi to tělo samo připomene. Třeba když ráno vstávám.
Sportuješ?
Dave: Chodím do posilovny, párkrát do týdne. Mám posilovnu v domě kde bydlím, takže je to pro mě snadné. Chodím tam rád ráno, pak si dám kafe, poslouchám hudbu... A pak den může začít. Můžu jít do studia, nebo jít něco udělat, a bude to úspěšný den. Jinak to většinou není tak dobré.
Už jsi měl nějakou diskusi s dětmi, typu : "Tati, až pojedeš na další turné, už si nesundávej tu vestu..."
Dave: Ano... Ale víš, tohle já jen tak nedokážu.
Je to prostě styl rockové hvězdy...
Dave: Ano, prostě se nechám unést vírem koncertu. Vždycky si vzpomenu na Iggyho Popa nebo někoho takového. Když jdu na stage, stanu se někým, kým bych chtěl v tu chvíli být, tím chlápkem na pódiu, všechno špatné jde stranou... A sám nevím kam mě to zavede.
Prostě jako živé hraní - vejdeš do zóny, a uvidíš co se bude dít...
Dave: Přesně tak. Miluju koncerty.
Předtím než jdeš na věc, máš nějaký rituál?
Dave: Ano, mám určitou rutinu, v tom jak se chovám během vystoupení. Většinou nerad s někým mluvím. Tak hodinu před koncertem strávím v šatně a nechci nikoho vidět. A pak prostě jdu rovnou na stage. Trochu mi to něco připomíná... Víš, v New Yorku jsem chodil hodně na basketbal, na Knicks... No a na tom basketbalovém zápase je to podobné - ti chlápci jsou prostě ve svojí zóně, po dobu dvou hodin, a jsou naprosto ponoření do hry. Nezajímá je, jestli je někdo pozoruje nebo ne.
Nahrávali jste s novým producentem Jamesem Fordem. Je pro vás důležité, aby s vámi spolupracovali muzikanti s otevřenou myslí, přístupní novým nápadům?
Dave: Pro mě je to zásadní věc. Přineseš do studia svoje nápady, nějaká dobrá dema písní. No a pak začne ta zajímavá fáze, když se to toho zapojí další lidé, s dalšími ideami. Důležitá je výměna nápadů, komunikace skrze hudbu... Je to něco, co se někdy nedá pojmenovat, ale je to určité propojení. A tyhle okamžiky mi dávají pocit že jsem...člověk. Že jsem něčeho součástí.
Možná že název alba "Spirit" je právě o tom, zachovat si určitého ducha, být v určité "své zóně", o které jsi před chvílí hovořil...
Dave: Každý může název "Spirit" inerpretovat po svém, to je naprosto v pořádku. Pro mě to reprezentuje to, co je obsaženo v tvorbě hudby. Musíš do toho dát svojí duši, musíš to toho investovat kus sebe. Jinak to prostě nebude autentické, není to o tobě. Takže pokud do něčeho nedám kus sebe, kus své duše, pak to pro mě nemá žádný smysl. Pak bych nechápal, proč to vlastně dělám.
Byly v minulosti nějaké vaše nahrávky, kde sis poté řekl: "Necítím v tom svoji duši?"
Dave: No...částečně někdy. Když jsem byl mladší, myslím že tam bylo té mojí duše méně.
...protože se stalo spousta těch věcí okolo...
Dave: Ano, kolem tebe se děje tolik věcí... A pak se najednou otočíš v posteli a je ti třicet, a říkáš si: co dál? Nemůžeš zůstat pořád na jednom místě. Snažím se do toho dávat víc sebe. Protože... Když si vezmu hudbu kterou mám rád : Johnny Cash, Sigur Ros, Nick Cave, David Bowie...
...ti dali do svého díla celý svůj život...
Dave: Tak nějak. Cítím jak v té hudbě odhalují svou duši. Možná se mýlím, a je to jen určitá hra, jakási show. Ale vyvolává to ve mě pocity... Když třeba poslouchám PJ Harvey, věřím jí. Věřím jejímu hlasu.
...a když miluješ tyhle typy umělců, tak se logicky snažíš dosáhnout toho samého, co oni.
Dave: Ano. Když ty umělce pozoruju, vidím za tím i to, jaký odvedli velký kus práce, kolik do toho ze sebe vydali. A výsledek není jistý - někdy to funguje, někdy ne. Ale přesto pořád pokračují.
Pojďme mluvit o turné. Teď jste měli tiskovou konferenci v Miláně, a taky jste tu jednou nahrávali live DVD... Jak vás napadlo Miláno?
Dave: Tak, navrhl nám to náš management. Hledali jsme nějaké místo, kde to všechno oznámíme, všechno co další dva roky budeme dělat. A zkrátka se naskytla příležitost to udělat tady, tak jsme jí využili. Miláno milujeme, ostatně kdo ho nemiluje?
Máte už dobře zavedený cyklus: pauza, album, turné... To vám funguje dobře. Ale když uplyne rok, a ty si tak sedíš na gauči, nezačneš se najednou ošívat, a říkat si : "sakra, potřebuju zase jít na pódium..." ?
Dave: A víš že ani ne? Takhle jsem to nikdy neměl. I když ano, bylo tu období, kdy to byla pravda. V určité době jsem neměl kromě hudby reálně žádný jiný život. Celý můj svět byl jen o nahrávání ve studiu, či vystupování na turné. Dnes už to mám jinak. Samozřejmě, stále to tvoří velkou část mého života. Ale už je tu pro mě i mnoho dalších, důležitých věcí. Věcí, které mě třicet let nezajímaly! (smích). Už nemůžu říct, že se něčemu věnuju absolutně na sto procent. Můžu říct jen, že miluju být součástí tvůrčího procesu, když s někým něco tvoříme, nebo píšeme písně, ať už plody této práce skončí na albu Depeche Mode, nebo na albu Soulsavers.
Dobrá, ale potom, když jedete 150 koncertů za sebou, tam už je to o něčem jiném, tam doslova jedeš jako stroj...?
Dave: Jo, to je něco úplně jiného. To je show, představení. Nikdy si nemůžeš být jistý, jak to bude probíhat. Někdy je to úžasné, někdy je to dobré, a někdy je to jenom OK. Pro mě je to tak, že když vím že mám v pořádku hlas, a jsem na tom fyzicky dobře, tak věřím že ta show dopadně skvěle.
Víš to už dopředu?
Dave: Ano. Už v průběhu prvních dvou písní je něco v atmosféře, a já se doslova začnu vznášet... Vím že můžu udělat cokoliv, jakýkoliv pohyb, jakékoliv gesto, všechno něco představuje.
To je zajímavé... Tuhle otázku jsem pokládal mnoha hudebníkům před tebou, a odpovídali: Ne, dopředu nic netuším, nevím... Ale asi máš už hodně zkušeností.
Dave: To ne... Ale prostě poznám rozdíl mezi úžasnou show, a jen dobrou show... Už jsem to zažil. Přiznám se, že úžasný koncert - to je poměrně rarita. To se stane tak pětkrát za turné, které má 120 koncertů. Tím myslím opravdu úžasný koncert. Samozřejmě, většina koncertů je velmi dobrých. Ale někdy se to stane - něco, co se nedá popsat - něco visí ve vzduchu, koncert má takového zvláštního "ducha"... Víš, obvykle když jsi na pódiu, snažíš se mít všechno pod kontrolou...
...a ty to najednou necháš volně běžet
Dave: Přesně! Najednou je ze mě to zelené monstrum...
...pán loutek!
Dave: Jo! A pak to všechno najednou běží samo, události se dějí jedna po druhé...A ty si uvědomíš, že tohle je ten úžasný koncert. Je to nádherný pocit. Jsem vděčný, že jsem to v životě mohl zažít.
Chci se zeptat na vašeho tour manažera, Marka Lieberberga. Spolupracujete s ním snad už přes třicet let..? Jaké máte spolu vztahy?
Dave: Velmi blízké. Marek s námi byl, když jsme dosáhli největších úspěchů, za posledních 20 let. To období, co bylo předtím, to mám hodně v mlze. Pamatuju si jak jsme se potkali po delší pauze, kdy proběhly v mém životě ty drastické změny... A on byl tehdy jeden z prvních lidí, který si mě vzal stranou a povídá mi: "Co to se sebou provádíš?" Slyšel jsem co říkal... Ale trvalo ještě dlouho, než mi to všechno došlo. Takových lidí bylo v mém životě víc - Anton Corbijn, Jonathan Kessler, moje nynější žena Jennifer...Lidi kteří do mě viděli, a mluvili se mnou na rovinu. Je důležité mít takové lidi okolo sebe. Ti lidé tvoří velkou část mého úspěchu.
A co Fletch a Martin? Jsou to tvoji největší přátelé? Nebo jsou spíše spolupracovníci?
Dave: Nejtrefnější popis je asi : rodina. Jsou to prostě něco jako bratři. Někdy spolu bojujeme, někdy sedíme každý v jiném rohu, někdy si úplně nerozumíme... Ale jindy jsme zase spolu. Každý máme v kapele svoje určité místo. A Depeche Mode nikdy neměli lídra. Jsme prostě parta lidí, ne jenom kapela. Myslím tím, že nejsme jen chlápci, kteří jsou v nějaké kapele, mezi námi je něco víc. Peter a Christian s námi hrají na koncertech už skoro 20 let. Teď jsme spolu ve studiu složili i několik písní, a věřím že se objeví na albu. S Christianem už skládám delší dobu. Je skvělé, že jsou oba dva teď také zapojeni do kapely.
Poslední, jednoduchá otázka: Jsi šťasný muž?
Dave: Jestli jsem šťastný...? To ale není jednoduchá otázka...
Správná odpověď! Děkuji Davide!
-sin-
25 října 2016
Zpět na hlavní stránku
SLEDUJTE NÁS:
Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu
lee :
26. října 2016, 18:06
Ano, i Fletcher se zmińoval o tom, že v Depeche Mode panuje demokracie.
Dave: Depeche Mode nikdy neměli lídra
|
Další ze zajímavých a uvolněných rozhovorů pořídil reportér pro německý Live Nation. V křesle mu odpovídal David Gahan, a mluvili, jak jinak, především o koncertování, ale dotkli se i mnoha dalších témat. Překlad rozhovoru níže...
Davide, nejprve ti musím pogratulovat k tvým novým botám... Dave: Díky. Víš, ty jsem prostě nemohl nekoupit... ...jsou to ty nejzlatější boty, jaké jsem kdy viděl! A ponožky taky padnou skvěle! Dave: ...hned jak jsem vešel jsem do obchodu, prodavač povídá : Já vím pro co jdeš! Mám pro tebe perfektní boty! ...a ty jsi hned vědel, že je Martin a Fletch budou nenávidět. Protože všichni budou chtít mluvit jen o nich! Dave: Jó, přesně! Víš, zjistil jsem že jediné, komu se ty boty líbí, jsou malé děti. Jdu takhle po ulici v New Yorku, a slyším "Mami, podívej, ten strejda má zlaté boty!". A já vždycky ukážu palec nahoru : "Jo, přesně tak!" ...jako hustá rocková hvězda! Dave: Jo, to už mi asi nikdo neodpáře. A ještě ti musím pogratulovat k tomu jak vypadáš, protože bych ti rozhodně netipoval 54 let! Jsou někdy chvíle, kdy se cítíš na svých 54? Dave: Ano, občas mi to tělo samo připomene. Třeba když ráno vstávám. Sportuješ? Dave: Chodím do posilovny, párkrát do týdne. Mám posilovnu v domě kde bydlím, takže je to pro mě snadné. Chodím tam rád ráno, pak si dám kafe, poslouchám hudbu... A pak den může začít. Můžu jít do studia, nebo jít něco udělat, a bude to úspěšný den. Jinak to většinou není tak dobré. Už jsi měl nějakou diskusi s dětmi, typu : "Tati, až pojedeš na další turné, už si nesundávej tu vestu..." Dave: Ano... Ale víš, tohle já jen tak nedokážu. Je to prostě styl rockové hvězdy... Dave: Ano, prostě se nechám unést vírem koncertu. Vždycky si vzpomenu na Iggyho Popa nebo někoho takového. Když jdu na stage, stanu se někým, kým bych chtěl v tu chvíli být, tím chlápkem na pódiu, všechno špatné jde stranou... A sám nevím kam mě to zavede. Prostě jako živé hraní - vejdeš do zóny, a uvidíš co se bude dít... Dave: Přesně tak. Miluju koncerty. Předtím než jdeš na věc, máš nějaký rituál? Dave: Ano, mám určitou rutinu, v tom jak se chovám během vystoupení. Většinou nerad s někým mluvím. Tak hodinu před koncertem strávím v šatně a nechci nikoho vidět. A pak prostě jdu rovnou na stage. Trochu mi to něco připomíná... Víš, v New Yorku jsem chodil hodně na basketbal, na Knicks... No a na tom basketbalovém zápase je to podobné - ti chlápci jsou prostě ve svojí zóně, po dobu dvou hodin, a jsou naprosto ponoření do hry. Nezajímá je, jestli je někdo pozoruje nebo ne. Nahrávali jste s novým producentem Jamesem Fordem. Je pro vás důležité, aby s vámi spolupracovali muzikanti s otevřenou myslí, přístupní novým nápadům? Dave: Pro mě je to zásadní věc. Přineseš do studia svoje nápady, nějaká dobrá dema písní. No a pak začne ta zajímavá fáze, když se to toho zapojí další lidé, s dalšími ideami. Důležitá je výměna nápadů, komunikace skrze hudbu... Je to něco, co se někdy nedá pojmenovat, ale je to určité propojení. A tyhle okamžiky mi dávají pocit že jsem...člověk. Že jsem něčeho součástí.
Možná že název alba "Spirit" je právě o tom, zachovat si určitého ducha, být v určité "své zóně", o které jsi před chvílí hovořil... Dave: Každý může název "Spirit" inerpretovat po svém, to je naprosto v pořádku. Pro mě to reprezentuje to, co je obsaženo v tvorbě hudby. Musíš do toho dát svojí duši, musíš to toho investovat kus sebe. Jinak to prostě nebude autentické, není to o tobě. Takže pokud do něčeho nedám kus sebe, kus své duše, pak to pro mě nemá žádný smysl. Pak bych nechápal, proč to vlastně dělám. Byly v minulosti nějaké vaše nahrávky, kde sis poté řekl: "Necítím v tom svoji duši?" Dave: No...částečně někdy. Když jsem byl mladší, myslím že tam bylo té mojí duše méně. ...protože se stalo spousta těch věcí okolo... Dave: Ano, kolem tebe se děje tolik věcí... A pak se najednou otočíš v posteli a je ti třicet, a říkáš si: co dál? Nemůžeš zůstat pořád na jednom místě. Snažím se do toho dávat víc sebe. Protože... Když si vezmu hudbu kterou mám rád : Johnny Cash, Sigur Ros, Nick Cave, David Bowie... ...ti dali do svého díla celý svůj život... Dave: Tak nějak. Cítím jak v té hudbě odhalují svou duši. Možná se mýlím, a je to jen určitá hra, jakási show. Ale vyvolává to ve mě pocity... Když třeba poslouchám PJ Harvey, věřím jí. Věřím jejímu hlasu. ...a když miluješ tyhle typy umělců, tak se logicky snažíš dosáhnout toho samého, co oni. Dave: Ano. Když ty umělce pozoruju, vidím za tím i to, jaký odvedli velký kus práce, kolik do toho ze sebe vydali. A výsledek není jistý - někdy to funguje, někdy ne. Ale přesto pořád pokračují. Pojďme mluvit o turné. Teď jste měli tiskovou konferenci v Miláně, a taky jste tu jednou nahrávali live DVD... Jak vás napadlo Miláno? Dave: Tak, navrhl nám to náš management. Hledali jsme nějaké místo, kde to všechno oznámíme, všechno co další dva roky budeme dělat. A zkrátka se naskytla příležitost to udělat tady, tak jsme jí využili. Miláno milujeme, ostatně kdo ho nemiluje? Máte už dobře zavedený cyklus: pauza, album, turné... To vám funguje dobře. Ale když uplyne rok, a ty si tak sedíš na gauči, nezačneš se najednou ošívat, a říkat si : "sakra, potřebuju zase jít na pódium..." ? Dave: A víš že ani ne? Takhle jsem to nikdy neměl. I když ano, bylo tu období, kdy to byla pravda. V určité době jsem neměl kromě hudby reálně žádný jiný život. Celý můj svět byl jen o nahrávání ve studiu, či vystupování na turné. Dnes už to mám jinak. Samozřejmě, stále to tvoří velkou část mého života. Ale už je tu pro mě i mnoho dalších, důležitých věcí. Věcí, které mě třicet let nezajímaly! (smích). Už nemůžu říct, že se něčemu věnuju absolutně na sto procent. Můžu říct jen, že miluju být součástí tvůrčího procesu, když s někým něco tvoříme, nebo píšeme písně, ať už plody této práce skončí na albu Depeche Mode, nebo na albu Soulsavers. Dobrá, ale potom, když jedete 150 koncertů za sebou, tam už je to o něčem jiném, tam doslova jedeš jako stroj...? Dave: Jo, to je něco úplně jiného. To je show, představení. Nikdy si nemůžeš být jistý, jak to bude probíhat. Někdy je to úžasné, někdy je to dobré, a někdy je to jenom OK. Pro mě je to tak, že když vím že mám v pořádku hlas, a jsem na tom fyzicky dobře, tak věřím že ta show dopadně skvěle. Víš to už dopředu? Dave: Ano. Už v průběhu prvních dvou písní je něco v atmosféře, a já se doslova začnu vznášet... Vím že můžu udělat cokoliv, jakýkoliv pohyb, jakékoliv gesto, všechno něco představuje.
To je zajímavé... Tuhle otázku jsem pokládal mnoha hudebníkům před tebou, a odpovídali: Ne, dopředu nic netuším, nevím... Ale asi máš už hodně zkušeností. Dave: To ne... Ale prostě poznám rozdíl mezi úžasnou show, a jen dobrou show... Už jsem to zažil. Přiznám se, že úžasný koncert - to je poměrně rarita. To se stane tak pětkrát za turné, které má 120 koncertů. Tím myslím opravdu úžasný koncert. Samozřejmě, většina koncertů je velmi dobrých. Ale někdy se to stane - něco, co se nedá popsat - něco visí ve vzduchu, koncert má takového zvláštního "ducha"... Víš, obvykle když jsi na pódiu, snažíš se mít všechno pod kontrolou... ...a ty to najednou necháš volně běžet Dave: Přesně! Najednou je ze mě to zelené monstrum... ...pán loutek! Dave: Jo! A pak to všechno najednou běží samo, události se dějí jedna po druhé...A ty si uvědomíš, že tohle je ten úžasný koncert. Je to nádherný pocit. Jsem vděčný, že jsem to v životě mohl zažít. Chci se zeptat na vašeho tour manažera, Marka Lieberberga. Spolupracujete s ním snad už přes třicet let..? Jaké máte spolu vztahy? Dave: Velmi blízké. Marek s námi byl, když jsme dosáhli největších úspěchů, za posledních 20 let. To období, co bylo předtím, to mám hodně v mlze. Pamatuju si jak jsme se potkali po delší pauze, kdy proběhly v mém životě ty drastické změny... A on byl tehdy jeden z prvních lidí, který si mě vzal stranou a povídá mi: "Co to se sebou provádíš?" Slyšel jsem co říkal... Ale trvalo ještě dlouho, než mi to všechno došlo. Takových lidí bylo v mém životě víc - Anton Corbijn, Jonathan Kessler, moje nynější žena Jennifer...Lidi kteří do mě viděli, a mluvili se mnou na rovinu. Je důležité mít takové lidi okolo sebe. Ti lidé tvoří velkou část mého úspěchu. A co Fletch a Martin? Jsou to tvoji největší přátelé? Nebo jsou spíše spolupracovníci? Dave: Nejtrefnější popis je asi : rodina. Jsou to prostě něco jako bratři. Někdy spolu bojujeme, někdy sedíme každý v jiném rohu, někdy si úplně nerozumíme... Ale jindy jsme zase spolu. Každý máme v kapele svoje určité místo. A Depeche Mode nikdy neměli lídra. Jsme prostě parta lidí, ne jenom kapela. Myslím tím, že nejsme jen chlápci, kteří jsou v nějaké kapele, mezi námi je něco víc. Peter a Christian s námi hrají na koncertech už skoro 20 let. Teď jsme spolu ve studiu složili i několik písní, a věřím že se objeví na albu. S Christianem už skládám delší dobu. Je skvělé, že jsou oba dva teď také zapojeni do kapely. Poslední, jednoduchá otázka: Jsi šťasný muž? Dave: Jestli jsem šťastný...? To ale není jednoduchá otázka... Správná odpověď! Děkuji Davide! -sin- |
25 října 2016
Zpět na hlavní stránku
SLEDUJTE NÁS:
Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu
|
lee : |
26. října 2016, 18:06 |
|
Ano, i Fletcher se zmińoval o tom, že v Depeche Mode panuje demokracie. |
(c)