Dave: Čas se mi krátí

Dnešní výběr z rozhovorů je věnován Daveovi. Řeč se bude točit okolo živého vystupování, vzpomínek na vztah s Fletchem, i neochotě řešit vzdálenější budoucnost... Zdroje: Jyllands-Posten, Dzien Dobry TVN, NME a Paris Match. Dave : Nikdy nezapomenu na telefonát, který jsem toho květnového dne ráno dostal od manažera Jonathana Kesslera. Fletch umřel. Je pro mě těžké říct, co jsem cítil, když jsem se to dozvěděl. Bylo to zvláštní a tak nečekané. Cenu člověka doopravdy poznáte teprve až když ho ztratíte. Víte, mohl být totální osina v zadku, ale neměl problém to přiznat. Po hádce byl první, kdo zavolal : "Hele, Dave, sorry, neměl jsem to říkat." Když jsem během koncertu bojoval s hlasem, Fletch byl taky první, kdo mi druhý den ráno zavolal: "Čau, jsi už OK? Vím, že jsi včera večer ztratil hlas." To byl celej on. Vždycky jsem se k němu choval tak trochu jako čurák. Ale on se ke mně taky choval taky tak. Takhle byl postavenej náš vztah. To bylo na tom to skvělý! Když jsem měl v životě okamžiky kdy to šlo do kopru, býval první kdo se staral... Na posledním turné panovaly různé pravidelné rituály... Před vydáním sólovky Imposter jsem měl s tebou interview, kde jsi mluvil o tom, jak jsi byl po DM turné unavený, jak tě zmohla celá ta mašinérie okolo Depeche Mode... Víš, jako by mi došel plyn. Na posledním turné jsem šel na maximum. A nějak jsem si to neulehčoval. Skončil jsem úplně hotový. Končil jsem to s myšlenkou: "Nevím, jestli v tom chci ještě pokračovat." Ne proto, že by to nebylo skvělé, ono to bylo skvělé. Ale vždy, když zdoláte tu horu, dostanete se do určitého bodu, kdy máte pocit: "Tak a je to. Už nic nemůže být lepší. Tak proč to už nepověsit na hřebík?" Za ta léta se tenhlo pocit objevil už hodněkrát. Takže poslední věc, po které jsem toužil, bylo nahrát album, které by nemělo náležitý význam. To, jak s Martinem navzájem spolupracujeme, to vše musí být pro mě silný zážitek. Nechtěl jsem se jen protrpět nahráváním a pak čekat jak to celé dopadne, jaká všechna politická rozhodnutí budou zapojená do tvorby nahrávky... Také jsem neměl chuť na velké světové turné s cílem zpropagovat album, a udělat to celé v zažitém stylu Depeche Mode. Do ničeho z těch věcí bych se nepustil bez 100% jistoty. I když ani teď ji pořád nemám! Řekl bych, že jsem na úrovni asi 75. Počáteční stav byl takových 25%. Ale to mluvíme o období, kdy jsem dokončil album Imposter, což bylo samo o sobě náročné, pokusit se dát něco dohromady i tak malém měřítku. Je název alba „Memento Mori“ také způsob, jak připravit fanouškovskou základnu pro blížící se konec Depeche Mode? Všechno musí jednou zemřít. Nemusí to ale nutně znamenat, že musí zemřít i Depeche Mode. Za těch 40 let jsme vydali tolik písní, že by to mohlo pokračovat bez ohledu na to, zda vydáme novou hudbu nebo ne. Neříkám že potom už nic společně nevydáme. Ale prostě teď, uprostřed příprav na aktuální album tyhle věci vůbec neřeším. My bereme jednu desku po druhé. A taky - čím jsem starší, tím míň přemýšlím o tom, co přinese budoucnost. Když mluvíme o věku: Mnoho umělců postupně s věkem zpomaluje. Například na pódiu sedí na stoličce, a podobně. Ty jdeš opačným směrem. Na pódiu jsi divočejší a divočejší. Jak to skončí? Nedokážu si představit, že bych se takhle choval. Ano, čas se mi krátí. Na tomhle turné tohle musíme zhodnotit. Můžu se chovat tak, jak chci? Můžu jít do písní, které chci? Budou mě posluchači ještě brát? To všechno sice není jen na mých bedrech, ale většina ano. Musí tam být ten interpret ve mně, který bude schopen dělat na pódiu to, co chce. Když už to nebudu zvládat, bude čas přestat. Je to turné od turné těžší? Na poslední šňůře jsem to tlačil na hranici svých možností. A vem si, že je to už pět let. Tak uvidíme. Nedávno jsem mluvil s Christianem, naším bubeníkem, a on se ptal, co dělám, abych se připravil na turné. Mám trenéra, hodně na sobě fyzicky makám. Nicméně - nemůžete se připravit na to, co se bude dít mezi kapelou a publikem. Na turné Depeche Mode se podílí mraky lidí. Připomíná to vojenskou operaci. Jsou tam stovky lidí, technické posádky, autobusy, náklaďáky, letadla. Všechno je spolu propojené, spolupráce na tolika úrovních je výzvou. Děláte, co můžete, abyste zůstali nohama na zemi a mohli oslovit své publikum. Když stojím na jevišti a vidím padesátitisícový dav, může mě to na chvíli zahltit. Ale pomůže pocit, že to nenesu sám, že je tu se mnou i kapela, že je tu publikum, a celou tu věc děláme vlastně společně. Raději stadiony, než arény? Anton Corbijn v tuhle chvíli pracuje na vhodných vizuálech, fotkách a videích. My ještě pořád natáčíme album, ale po tom do toho procesu vstoupíme s ním, abychom zjistili, co se dá ještě udělat dál. Nové skladby musí fungovat s těmi staršími. Mohli bysme tentokrát dát šanci i nekterým léta nehraným skladbách, třeba jako The Sun And The Rainfall... Ve vašich úplných začátcích - už tehdy jsi byl z kapely největší rebel... Každý jsme byl úplně jiný! Asi proto to bylo tak zajímavé. Když jsem se s nima poprvé potkal, bylo to zvláštní. Úplně něco jiného, než s čím jsem se do té doby setkával. Na klucích bylo něco, co mě přimělo přemýšlet. Šlo právě o to, čím jsme se odlišovali. Myslím, že to dalo směr a smysl mému životu, i když mi v té době bylo pouhých 17 let. Co v tomhle věku můžeš vědět o životě! -sin- Další rozhovory z období Memento Mori (rozcestník)

     7 listopadu 2022

    Zpět na hlavní stránku

    

SLEDUJTE NÁS:

                        


    

Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu