Anton: S Depeche Mode je to dobrodružství
Holandský magazín OOR přinesl rozsáhlý 16 stránkový článek věnovaný Antonu Corbijnovi a Depeche Mode. Anton zde docela otevřeně pohovořil o kapele, i jeho vztahu k nim. A reportéři měli chvíli "na drátě" i Martina...
Zde najdete výtah zajímavých pasáží. Pro zpestření jsem to doplnil žlutě zbarvenými poznámkami.
Tato kniha ilustruje 40 let důvěry Depeche Mode ve vás, jako jejich "vizuálního šéfa". Takže vám v podstatě vypsali bianko šek?
Ano, ale ne z hlediska peněz, ale z hlediska nápadů. Je to spolupráce, kterou jsem jinde nezažil. Je to zábavné a překvapivé. V určitých momentech to vše opravdu visí jen na otázce důvěry, kde to nechají čistě na mně. To je docela vzácné. Občas řeknou svůj názor, ale většinou až v hodně pozdní fázi. Třeba když dělám tour projekce pro koncerty, tak se s tím seznámí až při zkoušení. Což je jen pár dnů či týdnů před první show. Tam poprvé vidí projekce na obrazovkách, a v tu chvíli už toho lze změnit opravdu málo.
Nikdy neřeknou : "Chceme si stoupnout jinak?"
Při návrhu pódia můžu jen málo měnit pozice hudebníků. Dave má přesnou představu kde chce mít bicí, a kde má svůj prostor. Můžu změnit jen to na čem stojí, nebo design. Úplně první návrh pódia, který jsem pro ně dělal (jednalo se o Devotional Tour), se skládal ze dvou scén nad sebou. Někdy se museli přesouvat nahoru či dolů. Bylo to velmi nepraktické na přepravu, když hráli po celém světě. A podle všeho pekelně drahé. Po šesti měsících se z toho musela stát plochá scéna.
Jsou hudebníci, kteří nedbají na vizuální vzhled. Jiní to zase příliš přehánějí. Vy jste zřejmě ta druhá kategorie. A Depeche Mode ta první?
Myslím že oni si říkají, že psaní a hraní písní je víc než dost. Je to částečně jejich lenost, a částečně tendence svěřit to prostě někomu jinému, někomu kdo o tom ví víc. Vždycky to porovnávám s U2, kteří se naopak velmi zapojují. Bono má o vizuální stránce velmi dobrý přehled, a často přichází s nápady. V zásadě nikdy nic nenechá bez komentáře.
V knize se Depeche Mode mění z chlapců v muže. Z anonymních tváří na světově známé hvězdy. Procházejí různými fázemi a vyvíjejí se...
To ale já taky. Třeba v mých dřívějších pracích jsem občas použil laciné sexuální narážky. Ale to co je na konci knihy už je plně dospělé. Je tam mnohem víc snahy o uměleckou formu. Mnohem lépe je i vidět, jak si rozdělili v kapele role. Dřív to byli kámoši ze školy. Teď to jsou zámožní pánové, kteří žijí každý na jiné straně planety, a už se příliš nepotkávají.
Ale pro vaši kameru se stanou vždy soudržnou jednotkou.
Ano, všichni tři vystupují jako kapela Depeche Mode. Osobně si myslím, že by bylo lepší, kdyby zůstali všichni čtyři. Alan Wilder měl velmi dobrý vliv na zvuk skupiny a co se mě týče, velmi mi chybí. Ale oni tři šli dál. Dva jsou skladatelé a jeden ne. Příležitostně to může vytvářet mezi nimi napětí, ale to už si vyříkali.
Ten kdo nepíše písně, Andrew Fletcher, toho byste asi nanazvali na první pohled fotogenickým. Na fotkách je vždy tak trochu třetí. Zato Dave Gahan je opravdu herec, to je vidět na první pohled...
Dave je doslova filmová hvězda. Ve videích ho vždy obsadím do hlavní role, protože vážně umí docela hrát. Ti ostatní fakt ne. Martin Gore se před kamerou velmi zdráhá. Každý je také úplně rozdílný typ. Fletcher vypadá civilně, jako normální člověk, a proto je obrovským faktorem ve spojení s fanoušky.
Je snadné ho řídit?
Ano, ale je trochu strnulý.
Je mu to nepříjemné?
Asi trochu. Taky bych řekl že i na jevišti se cítí nepříjemně. Každopádně při focení se snažím aby se všichni cítili komfortně, jinak to na výsledné fotce je poznat. A je jasné že by člověk byl hloupý, kdyby Davea schovával vzadu. Martin má fantastickou vizáž - je stále velmi experimentální. On dokáže zasáhnout lidi, kteří se obvykle ve skupinách cítí jako samotáři, nebo outsideři. Zkouší také spoustu různých oblečení či kostýmů.
Jednou se objevil na fotce ve svatebních šatech. Byl to jeho, nebo váš nápad?
To přišlo ze scénáře videa k písni Suffer Well, odkud ta fotka pochází. Martinovi ty šaty nevadily. Rád zkouší různé převleky. Třeba i U2 to mají podobně. Trochu to stírá tu přílišnou vážnost vaší vlastní bytosti. Na chvíli se stanete někým jiným. Jako herec, co hraje roli.
Čím déle s nimi pracujete, tím je vaše pouto silnější. V polovině 90 let to s nimi bylo špatné. Dave opravdu sešel z cesty...
Ano, předávkoval se.
Co to s vámi v tu chvíli udělalo? Cítil jste že byste měl zasáhnout? Nebo jste si řekl: "nebudu se do toho motat a nechám to být?".
Já si prostě vůbec neuvědomil, jak vážné to s ním bylo. S Davem jsem strávil nějaký čas. Občas mě zval k němu do bytu v Londýně. Ale bylo těžké s ním komunikovat, měl hlavu už někde jinde. Vždy jsem chvíli pobyl, a pak šel domů. Potom mi jednou volal Michael Stipe (R.E.M.). Viděl Davea v hotelu Sunset Marquis v Los Angeles, a povídá mi: "Antone, není na tom dobře, měl by sis s ním promluvit." O dva dny později došlo k tomu předávkování a na chvíli zůstal klinicky mrtvý.
Potom se z něj stal úplně jiný chlápek. Byl čistý, a hodně se začal chránit. Třeba na koncertech má vlastní šatnu. Občas měl s sebou někoho z Addiction Anonymous. Hodně chodil na ta jejich setkání. Hodně lidí s tím bojuje. Někdo s tím skončí, a nemá potřebu chodit na tyhle schůzky, ale Dave tuhle potřebu cítil. Kromě toho se hodně soustředí na svou rodinu, kariéru a hlas. Právě jsem dostal jeho novou desku se Soulsavers - je fakt dobrá! Dave je v kapele rockový element. Martin je spíš ten romantický prvek.A je o něco víc experimentální.
Procházíme fotky s Davidem z roku 1992. Tam už byl mimo?
Nevím, ale v té době často byl. Bylo to v suterénu studia v Madridu. Bože, to bylo depresivní místo! Hamburk byl v tomhle ohledu mnohem lepší. Zatímco tam natáčeli album, šel jsem udělat nějaké fotky do čtvrti červených luceren. To byla ta doba, kdy jsem si pohrával s tou (teď už možná dětskou) symbolikou svobody a sexuality. V určité fázi života to považuješ za zajímavé.
Pro booklet Songs Of Faith And Devotion jsem vyfotil výkladní skříň sex shopu v Hamburku. Byla plná pornografických obrázků. Vydavatelství Warner v Americe se to nelíbilo. Chtěli, abych získal od všech těch lidí na obrázcích souhlas, že to můžu použít. No a to fakt nešlo! V Anglii prostě řekli "ok, uděláme to." Ale ti Američané byli paranoidní.
Další fotka ukazuje Davea v posteli...
Je tam jako jako postava podobná Ježíši, se všemi těmi škrábanci. Bylo to ve Frankfurtu na hotelu, po koncertě.
Je Dave věřící? Na krku nosí kříž.
Ne, ale má ženu z Řecka, a jejich svatba byla ve stylu ortodoxního pravoslavného náboženství, a byl tam pokřtěn.
Další černobílá fotka Davida, z klipu Barrel Of A Gun...
To je starý trik - namaluješ na víčka oči, a vypadá to že pořád zíráš. Jednou jsem to udělal i s Trentem Reznorem. Při natáčení jsme museli dávat pozor, aby Dave nešlápl do výkalů, protože se zavřenýma očima neviděl.
A tahle fotka je z Johannesburgu - bylo to poslední focení s Alanem Wilderem. Martin byl pěkně opilý. Dave taky něco vypil. Tohle bylo opravdu turné, o kterém se říká, že se jim vymklo z rukou. Pro Alana to zašlo až příliš daleko, a dál už nechtěl pokračovat.
Zajímavou věcí je, že jakmile do fotografie nebo klipu vložíte nějaký ženský prvek, dostane to novou energii...
Jasně, nemá smysl tm přidávat chlapa. Taková žena je vnějším prvkem, který dodává napětí. Třeba ve videu Personal Jesus, které je takový příběh z bordelu. Samozřejmě jsem to přesně těmito slovy nahrávací společnosti nepopsal, ale je to tak. Najal jsem pro to modelky z Milána. Fotky z klipu vypadají docela smyslně, stále mi připadají půvabné.
Ano, ty ženy v klipu, jak se dívají na členy kapely a reagují na ně...
Tím vytváříš určitý náboj. Zábavné zpestření. Je to ten vnější prvek, co k tomu dodáš navíc, dělá to příběh.
Jo a mimochodem : s obalem alba Music For The Masses sice nemám nic společného, jen jsem kolem toho udělal pár drobností. Ale přichystali mi tam překvápko - přímo na středovém kruhu vinylu mi nechali vzkaz "Corby, you are so jazz". To mě vážně potěšilo, skvělý kompliment. Sám už to nemůžu najít, bylo to jen na některých prvních sériích.
(Poznámka #1):
Jedná se o údaj ve slangu sběratelů označovaný jako tzv. Matrix / Runout. Na vinylu je prostor mezi koncem zvukové stopy a středovým kruhem, tam kde "dojíždí jehla". Mnohé kapely na své singly či maxáče (vzácně i LP) využívají tento prostor k očíslování nějaké šarže, či informace o masteringu při prvních zkušebních výliscích apod. Ale mnohdy zde jsou napsané různé vzkazy. Není to na všech, ale obvykle jen na prvních sériích, nebo určitých vydáních. Depeche Mode v 80.letech měli mnoho takových různých vzkazů a vtípků. Někdy se tomu pověnujeme podrobněji, ale namátkou pár zajímavých :
"MUSICAL MOMENTS" - nacházel se na 7" verzi New Life. Mělo jít o první (a dle Martina celkem mizerný) Vincův návrh na název kapely, a později alba.
"THIS ONE’S FOR JO" - na 7" Just Can't Get Enough. Tímto občas na raných live koncertech Dave věnoval píseň své tehdejší přítelkyni Joanne.
"POSH CLOBBER COULD CLINCH IT" - na 12" Just Can't Get Enough. Titulek v novinách, který velmi špatně hodnotil první singl Depeche Mode. Martin tvrdí: "Ten titulek byl tak hrozný, že se stal nesmrtelný!"
"TOAST HAWAII-COMING SOON!" - na 7" People Are People. Jasná narážka na legendární projekt Toast Hawaii, kde údajně měl zpívat Fletch.
"GONE FISHING" - na 12" Never Let Me Down Again. Patrně narážka na nahrávání, které probíhalo ve studiu PUK na dánském venkově. Alan : "Nedalo se tam nikam jít pařit. Nejbližší město dvě hodiny cesty. Museli jsme buďto nahrávat, nebo se tam dalo akorát tak jít na ryby!"
"CORBY’ YOU’RE SO JAZZ" jak již Anton výše zmiňoval, na LP Music For The Masses. Vzácnost tohoto vzkazu spočívá v tom, že se nenacházel na singlu, ale přímo na albu.
Prý jedna z velmi mála věcí, o kterou vás kdy požádali, bylo : "Přidejte na obal desky trochu barvy..."
Jo, to byl Martin. Bylo to u alba Exciter. Všechno, co jsem předtím udělal bylo většinou velmi tmavé. Violator, S.O.F.A.D, Ultra... Docela temné obaly. U alba Violator (Násilník) přišla inspirace intuitivně. Pomyslel jsem si: jak symbolizovat násilí? Květina přibitá na zdi! Tak jsem vzal růži, natřel jí na červeno a přibil na černou tabuli. A pod to jen napsal "Violator" a vyfotil to. Pro to album ten symbol pasoval skvěle.
Vaše fotky naznačují, že si hodně rozumíte. Ale ve skutečnosti žijete daleko od sebe.
Všichni bydlíme daleko od sebe a moc času spolu netrávíme. Kdysi Martin bydlel kousek ode mě v Londýně, ve stejné čtvrti Maida Vale. Hodně jsme se vídali, ale vždy to bylo na různých mejdanech. To není příliš vhodné prostředí pro hluboké konverzace.
Martin Gore vám pomohl financovat váš první film "Control" o Ianu Curtisovi z Joy Division, že ?
Ano, byli to Martin a Herbert Grönemeyer. Herbert mi vždycky říkal : "Musíš natočit nějaký film!" Povídal jsem mu: "To nemůžu, ale jestli nějaký natočím, budeš v něm hrát." Býval známým hercem, samozřejmě, Das Boot a tak. Martin ani Herbert nikdy svoje vložené prostředky nedostali zpátky, vlastně ani já. Ale to pro ně nebylo důležité. Jsem velmi vděčný za jejich podporu. Hodně mi to pomohlo. Martin opravdu věřil, že bych mohl natočit dobrý film. Chtěl to podpořit stůj co stůj, i proti vůli svého účetního. Martin je fantastický člověk.
Má zvláštní vizáž. Je napůl černoch. Nevěděl to hodně dlouho. (V biografii Stripped se píše, že se to dozvěděl až když čekala jeho tehdejší žena první dítě, a Martinova máma měla obavy, aby se nenarodil černoušek, a oni nevěděli proč.) Tehdy mi zavolal : "Nebudeš tomu věřit, ale můj biologický táta je černej!". Dokázal svého otce vystopovat, tuším někde ve Philadephii, a pozval ho na koncert. Pak mi řekl: "Seděl vepředu a jen se na mě díval, celý ten koncert. Cítil jsem se docela nepříjemně - někdo se na tebe furt dívá, bez ohledu na to, co se děje na jevišti."
Kniha svědčí o mnohých cestách, které jste s kapelou podnikl. Cestujete sem a tam. Hledáte vhodné místo?
Nejsem ateliérový fotograf. Líbí se mi, jak určité prostředí dodává určitý tón. Ale často jsem je fotil prostě na místě, kde zrovna byli nebo hráli. Jednou jsme jeli do Prahy. Pak třeba do Maroka. V Johannesburgu jsme byli díky turné.
(Poznámka #2):
Při návštěvě Prahy na podzim 1988 nafotil s kapelou pěkné fotky vydané v knize Strangers. Průvodce po lokalitách "Corbijnovy Prahy", aneb "Po stopách Strangers" najdete zde)
.
V Depeche Mode je ale stále cosi britského...
Ano, jsou z Basildonu. Docela vtipné. To město je v rámci Británie hrozná díra.
Z toho období jsou i tyhle fotky na lodičce. Jsou to vážně ještě klučinové...
Tehdy byli úplně jiní než teď. Dave byl, a stále je velmi zábavný. Dokáže vyprávět skvělé historky a dobře napodobovat lidi. Umí ten hluboký hlas Alison Moyet, protože spolu chodili do školy. Když je ve svém živlu, je vážně zábavný. Z tehdejšího Fletche už dnes zbylo málo. Už se zajímá víc o fotbal, než o muziku. V tom je ten problém, není to skutečný hudebník.
(Poznámka #3):
Daveovy schopnosti napodobovat hlasy máme trochu zdokumentované. Zde jsou dvě audio ukázky z rozhovorů:
1) DAVE : "Bohužel, dnes se díky internetu dá vyhrabat ledacos. Docela často se stává, že můj šestnáctiletý syn vběhne do místnosti a povídá (paroduje mutujícího teenagera) : „Hej, už jsi viděl tady tuhle fotku? Koukni na ten sestřih, tati? Tyhle vlasy jsi vážně nosil? Co sis myslel?“
(Rozhovor pro BBC6, 2009)
2) Dave vzpomíná, a napodobuje reakci jeho mámy, když zahlédla koncem 70tek pankáče Johnny Rottena v telce : "Ta reakce mě úplně nadchla, pomyslel jsem si : jo, to je vono! Tohle chci dělat!"
(Nerdist podcast, 2017)
Na poslední fotografii knihy necháváš Daveovi prosýpat písek rukou. Je to znamení, že čas je neúprosný? Mohl byste udělat podobnou práci s někým, komu je teď dvacet ?
Už ne. Ze dvou důvodů. Zaprvé: tehdy jsem byl stejně starý jako oni. Navzájem jsme byli spojení, byli jsme součástí toho dění okolo nás. Spal jsem na hotelových pokojích s Echo & The Bunnymen, nebo s U2. Někdy jsem přebýval ve squatech. To už bych s dnešními mladými hudebníky nedělal. Druhá věc je, že už se nechci opakovat. Chci dělat jen nové věci. Natáčení filmů je mnohem větší dobrodružství. A to co dělám s Depeche Mode je také dobrodružné. Protože tak můžu rozšířit své hranice.
TELEFONICKÝ ROZHOVOR S MARTINEM :
Martin: S Antonem jsme se poprvé potkali v roce 1981, kdy dělal pro NME. Dostal za úkol nás nafotit. Připadal nám v pohodě, ale proběhlo to rychle. O pár dní později přijel do Basildonu, a tam proběhlo druhé focení. Jako kapela jsme se mu moc nelíbili. Obě strany zjevně neplánovaly velký vztah. Ale jeho styl se nám moc líbil. Několikrát jsme se ho pokusili kontaktovat, ale nikdy neměl zájem. Až v roce 1986, kdy jsme ho požádali o video A Question Of Time, souhlasil. Později jsme zjistili, že to vzal jen proto, že se chtěl dostat do Ameriky! (smích). Naše hudba se v letech 1981 až 1986 drasticky změnila. Od té chvíle jsme se spřátelili, a stal se naším "uměleckým šéfem". Postupně přijal další a další role.
Jak se váš vztah za těch 40 let vyvinul?
Protože jeho výsledky byly vždy dobré, rychle si získal naší důvěru. Udělali jsme všechno, co po nás žádal. I věci, u kterých bysme jinému řekli : "Cože, děláš si z nás srandu?". Často nás donutil dělat věci, které nám připadaly směšné. Ale věděli jsme, že ve výsledku to bude vypadat dobře. Na to jsme přišli celkem brzy.
Jakou nejpodivnější věc vás přiměl udělat?
Na videu Halo jsem musel být převlečený za klauna, a Dave pózoval jako "nejsilnější chlápek na světě" (smích). A jednou jsem byl na videu v dámských svatebních šatech. Nevím proč, ale nesehnali mojí velikost, byly mi moc velké, a vypadal jsem v nich docela blbě.
Ty a Anton sdílíte podobný zájem o náboženství, a všechno to pozadí okolo toho. Mluvil jsi s ním někdy o tom?
Věděl jsem že Antonův otec byl pastor, ale o náboženství jsme se moc nebavili. Víra mě trochu přitahovala, i když v konvenčním smyslu nejsem nijak zvlášť věřící člověk. Jsem spíš z těch agnostických lidí, kteří vždy hledají odpovědi. Anton to měl naopak. Byl nábožensky vychovaný, ale trochu se proti tomu bouřil. Nějak jsme se našli někde uprostřed. '
Pomohl vám Anton porozumět vaší práci způsobem, kterým jste to sami možná neviděli ?
Těžká otázka. Změnil vnímání naší hudby po celém světě. To si samozřejmě uvědomujeme. To, jak vás svět vnímá, vás přirozeně ovlivňuje. Možná to má i určitý vliv na to, co byste měli napsat a jak byste se měli cítit. Je však těžké určit, do jaké míry to hraje roli.
-sin-
13 srpna 2021
Zpět na hlavní stránku
SLEDUJTE NÁS:
Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu
Pavel :
17. srpna 2021, 07:39
Skvělý, celkem zajímavý věci.
Anton: S Depeche Mode je to dobrodružství
|
Holandský magazín OOR přinesl rozsáhlý 16 stránkový článek věnovaný Antonu Corbijnovi a Depeche Mode. Anton zde docela otevřeně pohovořil o kapele, i jeho vztahu k nim. A reportéři měli chvíli "na drátě" i Martina...
Zde najdete výtah zajímavých pasáží. Pro zpestření jsem to doplnil žlutě zbarvenými poznámkami. Tato kniha ilustruje 40 let důvěry Depeche Mode ve vás, jako jejich "vizuálního šéfa". Takže vám v podstatě vypsali bianko šek? Ano, ale ne z hlediska peněz, ale z hlediska nápadů. Je to spolupráce, kterou jsem jinde nezažil. Je to zábavné a překvapivé. V určitých momentech to vše opravdu visí jen na otázce důvěry, kde to nechají čistě na mně. To je docela vzácné. Občas řeknou svůj názor, ale většinou až v hodně pozdní fázi. Třeba když dělám tour projekce pro koncerty, tak se s tím seznámí až při zkoušení. Což je jen pár dnů či týdnů před první show. Tam poprvé vidí projekce na obrazovkách, a v tu chvíli už toho lze změnit opravdu málo. Nikdy neřeknou : "Chceme si stoupnout jinak?" Při návrhu pódia můžu jen málo měnit pozice hudebníků. Dave má přesnou představu kde chce mít bicí, a kde má svůj prostor. Můžu změnit jen to na čem stojí, nebo design. Úplně první návrh pódia, který jsem pro ně dělal (jednalo se o Devotional Tour), se skládal ze dvou scén nad sebou. Někdy se museli přesouvat nahoru či dolů. Bylo to velmi nepraktické na přepravu, když hráli po celém světě. A podle všeho pekelně drahé. Po šesti měsících se z toho musela stát plochá scéna. Jsou hudebníci, kteří nedbají na vizuální vzhled. Jiní to zase příliš přehánějí. Vy jste zřejmě ta druhá kategorie. A Depeche Mode ta první? Myslím že oni si říkají, že psaní a hraní písní je víc než dost. Je to částečně jejich lenost, a částečně tendence svěřit to prostě někomu jinému, někomu kdo o tom ví víc. Vždycky to porovnávám s U2, kteří se naopak velmi zapojují. Bono má o vizuální stránce velmi dobrý přehled, a často přichází s nápady. V zásadě nikdy nic nenechá bez komentáře. V knize se Depeche Mode mění z chlapců v muže. Z anonymních tváří na světově známé hvězdy. Procházejí různými fázemi a vyvíjejí se... To ale já taky. Třeba v mých dřívějších pracích jsem občas použil laciné sexuální narážky. Ale to co je na konci knihy už je plně dospělé. Je tam mnohem víc snahy o uměleckou formu. Mnohem lépe je i vidět, jak si rozdělili v kapele role. Dřív to byli kámoši ze školy. Teď to jsou zámožní pánové, kteří žijí každý na jiné straně planety, a už se příliš nepotkávají. Ale pro vaši kameru se stanou vždy soudržnou jednotkou. Ano, všichni tři vystupují jako kapela Depeche Mode. Osobně si myslím, že by bylo lepší, kdyby zůstali všichni čtyři. Alan Wilder měl velmi dobrý vliv na zvuk skupiny a co se mě týče, velmi mi chybí. Ale oni tři šli dál. Dva jsou skladatelé a jeden ne. Příležitostně to může vytvářet mezi nimi napětí, ale to už si vyříkali. Ten kdo nepíše písně, Andrew Fletcher, toho byste asi nanazvali na první pohled fotogenickým. Na fotkách je vždy tak trochu třetí. Zato Dave Gahan je opravdu herec, to je vidět na první pohled... Dave je doslova filmová hvězda. Ve videích ho vždy obsadím do hlavní role, protože vážně umí docela hrát. Ti ostatní fakt ne. Martin Gore se před kamerou velmi zdráhá. Každý je také úplně rozdílný typ. Fletcher vypadá civilně, jako normální člověk, a proto je obrovským faktorem ve spojení s fanoušky. Je snadné ho řídit? Ano, ale je trochu strnulý. Je mu to nepříjemné? Asi trochu. Taky bych řekl že i na jevišti se cítí nepříjemně. Každopádně při focení se snažím aby se všichni cítili komfortně, jinak to na výsledné fotce je poznat. A je jasné že by člověk byl hloupý, kdyby Davea schovával vzadu. Martin má fantastickou vizáž - je stále velmi experimentální. On dokáže zasáhnout lidi, kteří se obvykle ve skupinách cítí jako samotáři, nebo outsideři. Zkouší také spoustu různých oblečení či kostýmů.
Jednou se objevil na fotce ve svatebních šatech. Byl to jeho, nebo váš nápad? To přišlo ze scénáře videa k písni Suffer Well, odkud ta fotka pochází. Martinovi ty šaty nevadily. Rád zkouší různé převleky. Třeba i U2 to mají podobně. Trochu to stírá tu přílišnou vážnost vaší vlastní bytosti. Na chvíli se stanete někým jiným. Jako herec, co hraje roli. Čím déle s nimi pracujete, tím je vaše pouto silnější. V polovině 90 let to s nimi bylo špatné. Dave opravdu sešel z cesty... Ano, předávkoval se. Co to s vámi v tu chvíli udělalo? Cítil jste že byste měl zasáhnout? Nebo jste si řekl: "nebudu se do toho motat a nechám to být?". Já si prostě vůbec neuvědomil, jak vážné to s ním bylo. S Davem jsem strávil nějaký čas. Občas mě zval k němu do bytu v Londýně. Ale bylo těžké s ním komunikovat, měl hlavu už někde jinde. Vždy jsem chvíli pobyl, a pak šel domů. Potom mi jednou volal Michael Stipe (R.E.M.). Viděl Davea v hotelu Sunset Marquis v Los Angeles, a povídá mi: "Antone, není na tom dobře, měl by sis s ním promluvit." O dva dny později došlo k tomu předávkování a na chvíli zůstal klinicky mrtvý. Potom se z něj stal úplně jiný chlápek. Byl čistý, a hodně se začal chránit. Třeba na koncertech má vlastní šatnu. Občas měl s sebou někoho z Addiction Anonymous. Hodně chodil na ta jejich setkání. Hodně lidí s tím bojuje. Někdo s tím skončí, a nemá potřebu chodit na tyhle schůzky, ale Dave tuhle potřebu cítil. Kromě toho se hodně soustředí na svou rodinu, kariéru a hlas. Právě jsem dostal jeho novou desku se Soulsavers - je fakt dobrá! Dave je v kapele rockový element. Martin je spíš ten romantický prvek.A je o něco víc experimentální.
Procházíme fotky s Davidem z roku 1992. Tam už byl mimo? Nevím, ale v té době často byl. Bylo to v suterénu studia v Madridu. Bože, to bylo depresivní místo! Hamburk byl v tomhle ohledu mnohem lepší. Zatímco tam natáčeli album, šel jsem udělat nějaké fotky do čtvrti červených luceren. To byla ta doba, kdy jsem si pohrával s tou (teď už možná dětskou) symbolikou svobody a sexuality. V určité fázi života to považuješ za zajímavé.
Pro booklet Songs Of Faith And Devotion jsem vyfotil výkladní skříň sex shopu v Hamburku. Byla plná pornografických obrázků. Vydavatelství Warner v Americe se to nelíbilo. Chtěli, abych získal od všech těch lidí na obrázcích souhlas, že to můžu použít. No a to fakt nešlo! V Anglii prostě řekli "ok, uděláme to." Ale ti Američané byli paranoidní.
Další fotka ukazuje Davea v posteli... Je tam jako jako postava podobná Ježíši, se všemi těmi škrábanci. Bylo to ve Frankfurtu na hotelu, po koncertě. Je Dave věřící? Na krku nosí kříž. Ne, ale má ženu z Řecka, a jejich svatba byla ve stylu ortodoxního pravoslavného náboženství, a byl tam pokřtěn.
Další černobílá fotka Davida, z klipu Barrel Of A Gun... To je starý trik - namaluješ na víčka oči, a vypadá to že pořád zíráš. Jednou jsem to udělal i s Trentem Reznorem. Při natáčení jsme museli dávat pozor, aby Dave nešlápl do výkalů, protože se zavřenýma očima neviděl.
A tahle fotka je z Johannesburgu - bylo to poslední focení s Alanem Wilderem. Martin byl pěkně opilý. Dave taky něco vypil. Tohle bylo opravdu turné, o kterém se říká, že se jim vymklo z rukou. Pro Alana to zašlo až příliš daleko, a dál už nechtěl pokračovat. Zajímavou věcí je, že jakmile do fotografie nebo klipu vložíte nějaký ženský prvek, dostane to novou energii... Jasně, nemá smysl tm přidávat chlapa. Taková žena je vnějším prvkem, který dodává napětí. Třeba ve videu Personal Jesus, které je takový příběh z bordelu. Samozřejmě jsem to přesně těmito slovy nahrávací společnosti nepopsal, ale je to tak. Najal jsem pro to modelky z Milána. Fotky z klipu vypadají docela smyslně, stále mi připadají půvabné.
Ano, ty ženy v klipu, jak se dívají na členy kapely a reagují na ně... Tím vytváříš určitý náboj. Zábavné zpestření. Je to ten vnější prvek, co k tomu dodáš navíc, dělá to příběh. Jo a mimochodem : s obalem alba Music For The Masses sice nemám nic společného, jen jsem kolem toho udělal pár drobností. Ale přichystali mi tam překvápko - přímo na středovém kruhu vinylu mi nechali vzkaz "Corby, you are so jazz". To mě vážně potěšilo, skvělý kompliment. Sám už to nemůžu najít, bylo to jen na některých prvních sériích. (Poznámka #1): Jedná se o údaj ve slangu sběratelů označovaný jako tzv. Matrix / Runout. Na vinylu je prostor mezi koncem zvukové stopy a středovým kruhem, tam kde "dojíždí jehla". Mnohé kapely na své singly či maxáče (vzácně i LP) využívají tento prostor k očíslování nějaké šarže, či informace o masteringu při prvních zkušebních výliscích apod. Ale mnohdy zde jsou napsané různé vzkazy. Není to na všech, ale obvykle jen na prvních sériích, nebo určitých vydáních. Depeche Mode v 80.letech měli mnoho takových různých vzkazů a vtípků. Někdy se tomu pověnujeme podrobněji, ale namátkou pár zajímavých : "MUSICAL MOMENTS" - nacházel se na 7" verzi New Life. Mělo jít o první (a dle Martina celkem mizerný) Vincův návrh na název kapely, a později alba. "THIS ONE’S FOR JO" - na 7" Just Can't Get Enough. Tímto občas na raných live koncertech Dave věnoval píseň své tehdejší přítelkyni Joanne. "POSH CLOBBER COULD CLINCH IT" - na 12" Just Can't Get Enough. Titulek v novinách, který velmi špatně hodnotil první singl Depeche Mode. Martin tvrdí: "Ten titulek byl tak hrozný, že se stal nesmrtelný!" "TOAST HAWAII-COMING SOON!" - na 7" People Are People. Jasná narážka na legendární projekt Toast Hawaii, kde údajně měl zpívat Fletch. "GONE FISHING" - na 12" Never Let Me Down Again. Patrně narážka na nahrávání, které probíhalo ve studiu PUK na dánském venkově. Alan : "Nedalo se tam nikam jít pařit. Nejbližší město dvě hodiny cesty. Museli jsme buďto nahrávat, nebo se tam dalo akorát tak jít na ryby!" "CORBY’ YOU’RE SO JAZZ" jak již Anton výše zmiňoval, na LP Music For The Masses. Vzácnost tohoto vzkazu spočívá v tom, že se nenacházel na singlu, ale přímo na albu.
Prý jedna z velmi mála věcí, o kterou vás kdy požádali, bylo : "Přidejte na obal desky trochu barvy..." Jo, to byl Martin. Bylo to u alba Exciter. Všechno, co jsem předtím udělal bylo většinou velmi tmavé. Violator, S.O.F.A.D, Ultra... Docela temné obaly. U alba Violator (Násilník) přišla inspirace intuitivně. Pomyslel jsem si: jak symbolizovat násilí? Květina přibitá na zdi! Tak jsem vzal růži, natřel jí na červeno a přibil na černou tabuli. A pod to jen napsal "Violator" a vyfotil to. Pro to album ten symbol pasoval skvěle. Vaše fotky naznačují, že si hodně rozumíte. Ale ve skutečnosti žijete daleko od sebe. Všichni bydlíme daleko od sebe a moc času spolu netrávíme. Kdysi Martin bydlel kousek ode mě v Londýně, ve stejné čtvrti Maida Vale. Hodně jsme se vídali, ale vždy to bylo na různých mejdanech. To není příliš vhodné prostředí pro hluboké konverzace. Martin Gore vám pomohl financovat váš první film "Control" o Ianu Curtisovi z Joy Division, že ? Ano, byli to Martin a Herbert Grönemeyer. Herbert mi vždycky říkal : "Musíš natočit nějaký film!" Povídal jsem mu: "To nemůžu, ale jestli nějaký natočím, budeš v něm hrát." Býval známým hercem, samozřejmě, Das Boot a tak. Martin ani Herbert nikdy svoje vložené prostředky nedostali zpátky, vlastně ani já. Ale to pro ně nebylo důležité. Jsem velmi vděčný za jejich podporu. Hodně mi to pomohlo. Martin opravdu věřil, že bych mohl natočit dobrý film. Chtěl to podpořit stůj co stůj, i proti vůli svého účetního. Martin je fantastický člověk. Má zvláštní vizáž. Je napůl černoch. Nevěděl to hodně dlouho. (V biografii Stripped se píše, že se to dozvěděl až když čekala jeho tehdejší žena první dítě, a Martinova máma měla obavy, aby se nenarodil černoušek, a oni nevěděli proč.) Tehdy mi zavolal : "Nebudeš tomu věřit, ale můj biologický táta je černej!". Dokázal svého otce vystopovat, tuším někde ve Philadephii, a pozval ho na koncert. Pak mi řekl: "Seděl vepředu a jen se na mě díval, celý ten koncert. Cítil jsem se docela nepříjemně - někdo se na tebe furt dívá, bez ohledu na to, co se děje na jevišti." Kniha svědčí o mnohých cestách, které jste s kapelou podnikl. Cestujete sem a tam. Hledáte vhodné místo? Nejsem ateliérový fotograf. Líbí se mi, jak určité prostředí dodává určitý tón. Ale často jsem je fotil prostě na místě, kde zrovna byli nebo hráli. Jednou jsme jeli do Prahy. Pak třeba do Maroka. V Johannesburgu jsme byli díky turné. (Poznámka #2): Při návštěvě Prahy na podzim 1988 nafotil s kapelou pěkné fotky vydané v knize Strangers. Průvodce po lokalitách "Corbijnovy Prahy", aneb "Po stopách Strangers" najdete zde) . V Depeche Mode je ale stále cosi britského... Ano, jsou z Basildonu. Docela vtipné. To město je v rámci Británie hrozná díra.
Z toho období jsou i tyhle fotky na lodičce. Jsou to vážně ještě klučinové... Tehdy byli úplně jiní než teď. Dave byl, a stále je velmi zábavný. Dokáže vyprávět skvělé historky a dobře napodobovat lidi. Umí ten hluboký hlas Alison Moyet, protože spolu chodili do školy. Když je ve svém živlu, je vážně zábavný. Z tehdejšího Fletche už dnes zbylo málo. Už se zajímá víc o fotbal, než o muziku. V tom je ten problém, není to skutečný hudebník. (Poznámka #3): Daveovy schopnosti napodobovat hlasy máme trochu zdokumentované. Zde jsou dvě audio ukázky z rozhovorů: 1) DAVE : "Bohužel, dnes se díky internetu dá vyhrabat ledacos. Docela často se stává, že můj šestnáctiletý syn vběhne do místnosti a povídá (paroduje mutujícího teenagera) : „Hej, už jsi viděl tady tuhle fotku? Koukni na ten sestřih, tati? Tyhle vlasy jsi vážně nosil? Co sis myslel?“ (Rozhovor pro BBC6, 2009) 2) Dave vzpomíná, a napodobuje reakci jeho mámy, když zahlédla koncem 70tek pankáče Johnny Rottena v telce : "Ta reakce mě úplně nadchla, pomyslel jsem si : jo, to je vono! Tohle chci dělat!" (Nerdist podcast, 2017)
Na poslední fotografii knihy necháváš Daveovi prosýpat písek rukou. Je to znamení, že čas je neúprosný? Mohl byste udělat podobnou práci s někým, komu je teď dvacet ? Už ne. Ze dvou důvodů. Zaprvé: tehdy jsem byl stejně starý jako oni. Navzájem jsme byli spojení, byli jsme součástí toho dění okolo nás. Spal jsem na hotelových pokojích s Echo & The Bunnymen, nebo s U2. Někdy jsem přebýval ve squatech. To už bych s dnešními mladými hudebníky nedělal. Druhá věc je, že už se nechci opakovat. Chci dělat jen nové věci. Natáčení filmů je mnohem větší dobrodružství. A to co dělám s Depeche Mode je také dobrodružné. Protože tak můžu rozšířit své hranice. TELEFONICKÝ ROZHOVOR S MARTINEM :
Martin: S Antonem jsme se poprvé potkali v roce 1981, kdy dělal pro NME. Dostal za úkol nás nafotit. Připadal nám v pohodě, ale proběhlo to rychle. O pár dní později přijel do Basildonu, a tam proběhlo druhé focení. Jako kapela jsme se mu moc nelíbili. Obě strany zjevně neplánovaly velký vztah. Ale jeho styl se nám moc líbil. Několikrát jsme se ho pokusili kontaktovat, ale nikdy neměl zájem. Až v roce 1986, kdy jsme ho požádali o video A Question Of Time, souhlasil. Později jsme zjistili, že to vzal jen proto, že se chtěl dostat do Ameriky! (smích). Naše hudba se v letech 1981 až 1986 drasticky změnila. Od té chvíle jsme se spřátelili, a stal se naším "uměleckým šéfem". Postupně přijal další a další role.
Jak se váš vztah za těch 40 let vyvinul? Protože jeho výsledky byly vždy dobré, rychle si získal naší důvěru. Udělali jsme všechno, co po nás žádal. I věci, u kterých bysme jinému řekli : "Cože, děláš si z nás srandu?". Často nás donutil dělat věci, které nám připadaly směšné. Ale věděli jsme, že ve výsledku to bude vypadat dobře. Na to jsme přišli celkem brzy. Jakou nejpodivnější věc vás přiměl udělat? Na videu Halo jsem musel být převlečený za klauna, a Dave pózoval jako "nejsilnější chlápek na světě" (smích). A jednou jsem byl na videu v dámských svatebních šatech. Nevím proč, ale nesehnali mojí velikost, byly mi moc velké, a vypadal jsem v nich docela blbě. Ty a Anton sdílíte podobný zájem o náboženství, a všechno to pozadí okolo toho. Mluvil jsi s ním někdy o tom? Věděl jsem že Antonův otec byl pastor, ale o náboženství jsme se moc nebavili. Víra mě trochu přitahovala, i když v konvenčním smyslu nejsem nijak zvlášť věřící člověk. Jsem spíš z těch agnostických lidí, kteří vždy hledají odpovědi. Anton to měl naopak. Byl nábožensky vychovaný, ale trochu se proti tomu bouřil. Nějak jsme se našli někde uprostřed. ' Pomohl vám Anton porozumět vaší práci způsobem, kterým jste to sami možná neviděli ? Těžká otázka. Změnil vnímání naší hudby po celém světě. To si samozřejmě uvědomujeme. To, jak vás svět vnímá, vás přirozeně ovlivňuje. Možná to má i určitý vliv na to, co byste měli napsat a jak byste se měli cítit. Je však těžké určit, do jaké míry to hraje roli. -sin- |
13 srpna 2021
Zpět na hlavní stránku
SLEDUJTE NÁS:
Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu
|
Pavel : |
17. srpna 2021, 07:39 |
|
Skvělý, celkem zajímavý věci. |
Rubriky článků:
(c)