Zápisky z turné - díl 6. (Lipsko)


  (17.07.2006)


V sobotu večer se vypravila parta fanoušků z ČR zájezdem (i samostatně) na koncert Depeche Mode v Lipsku. Jedna z účastnic zájezdu nám poslala hezkou reportáž o svém vůbec prvním koncertě Depeche Mode. Příjemné čtení!





Reportáž o koncertu Depeche Mode z 15. 7. 2006 v Leipzigu

DEPECHE MODE. Co to znamená? Je to deset písmen, která změní váš pohled na svět, na hudbu, na vás samotné. Je to deset písmen nesoucích jméno jedné z nejslavnějších kapel světa. Je to deset písmen, která skandovalo více než padesát tisíc fanoušků na jejich včerejším koncertě! Je to deset písmen, která si lidé budou pamatovat ještě dlouho po nás. DEPECHE MODE je fenomén.

V předvečer tohoto koncertu se z mého mobilu ozvala lákavá nabídka na zájezd do Leipzigu od jednoho mého hodně dobrého kamaráda. Prostě něšlo odmítnout, zkratovitě jsem se rozhodla – jedu!

V Praze kolem deváté hodiny na naši výpravu čekal přistavený autobus a naše společná trasa Praha – Leipzig konečně začala. Já Depeche Mode poslouchám asi tak dva roky a absolutně jsem se do téhle muziky zamilovala, tohle byl můj první koncert, takže jsem byla strašně nedočkavá oproti ostatním starším ,,zkušenějším“ depešákům z paluby našeho busu. Po cestě panovala v pohodě nálada a zanedlouho jsme překračovali hranice. Projeli jsme Chemnitzem a stále více jsme se přibližovali Leipzigu, jak nám prozrazovaly tabule: Leipzig 59 Km, 56 Km, … 5 Km.


Kolem třetí hodiny jsme byli na místě. Většina z nás měla vstupenku již zakoupenou, ale několik lidí ji ještě nemělo. Nebyl to však problém, protože koncert nebyl stále ještě zcela vyprodán, takže se daly sehnat na pokladně za šedesát jedna eur anebo od překupníků, kteří je prodávali pod cenou. Nám se naštěstí podařilo sehnat lístky za padesát eur. Po třetí hodině už dav lidí nervózně přešlapuje ve frontách u vchodových bran, kde následují bezpečnostní prohlídky a kontroly. Naše skupinka poté pokračuje cestičkou plnou rozdavačů letáků až ke schodům nad stadionem. Naskytuje se nám úžasný výhled: obrovské prostranství pro publikum, připravené pódium, stánky s občerstvením a suvenýry, přistavený hasičský vůz, bílé stany s červenými kříži a především spousta lidí, jejichž hemžení v dáli stadionu připomíná mravenčí kolonii. Okamžitě a nekompromisně se vydáváme co nejblíže k pódiu, abychom si zabrali hezká místa, což se nám nakonec podaří.


Je asi půl čtvrté, Slunce svítí stále ještě dost vysoko nad obzorem. Lidé se tu tísní, čekají. Není se kam pohnout. Někteří sedí bezmocně na zemi, ostatní jen tak postávají a baví se, ostatně jako my. Obrovské horko, žízeň. Slunce pálí do zad. Nikomu se však nechce opustit výhodné místo. Návštěvníků rychle přibývá. Čekání je dlouhé, asi tři ženy mně na dohled kolabují, jejich partneři je statečně berou do náruče a prodírají se davem k bílému stanu s červeným křížem, jenž stojí opodál.
Personál organizátorů se snaží alespoň trochu ulevit lidem – rozdává vodu, ne na každého se však dostane. Kelímky s vodou sice posíláme dál a dál za sebe, ale nemůže to stačit, vyjde na vás jen malý doušek a před vámi se z kelímku napije spousta jiných lidí, pokud nemáte to štěstí a nedostane se k vám kelímek ještě plný. Stojí za připomenutí, že uzavíratelné láhve s pitím jsme museli odevzdat z bezpečnostních důvodů u vchodu a nyní se pochopitelně nechce nikomu prodírat se ke stánkům s občerstvením. A ještě jedna informace: všechny nápoje stojí stejně: 3,5 eur + 2 eura záloha na kelímek ( který si mimochodem mnoho lidí ponechává jako hezkou památku, protože je na něm obrázek členů Depeche Mode ).

A tak tu tak stojíte a čekáte, schnete a pečete se, hodinu za hodinou, minutu za minutou a sluníčko ne a ne zapadnout. Ale všechno vydržíte, protože víte, že na konci tohoto všeho čeká sladká odměna a ten fakt vás drží při životě.



Až kolem sedmé hodiny začíná hrát první předkapela – Scarling, po ní druhá a podle mě lepší – Goldfrapp. Slunce pomalu sestupuje níže a níže, začíná se stmívat.Dav šílí a nemůže se dočkat toho, kvůli čemu tu doopravdy všichni jsme. A konečně je to tu!! Skladbou s názvem Intro začíná vytoužené představení skupiny Depeche Mode! Napětí stoupá: čeká se na to, až se stříbrná koule vlevo na pódiu rozzáří červenou barvou, protože pak nastoupí Depeche Mode!

Po chvíli nás oslňuje červená a fonoušci nadšeně skandují jméno slavné skupiny! Je to obrovský rachot, je to kravál, který vám rezonuje tělem, je to nádherná euforie! Přes padesát tisíc lidí tleská a řve, když se na pódiu konečně objeví ONI : DEPECHE MODE!!!!!!!!!!!! Dave Gahan pozdraví a pár vteřin si slastně vychutnává pohled na fanoušky, jejichž nadšený řev se přitom ještě zesiluje! V tom se ozývají první tóny jejich první skladby tohoto večera: A Pain That I'm Used To. Dav prostě šílí, atmosféra je po dlouhém čekání neuvěřitelně emotivní: několik fanynek až pláče radostí!!! Skáču, řvu, mávám, tleskám, prožívám každičkou vteřinu na plno, po únavě ani stopy. Součástí vystoupení je i fantastická projekce. Podle mě je vše geniálně sladěno v show, která vás prostě dostane. Následují další skladby z alba Playing The Angel, ale i skladby starší z jiných alb.

Dave Gahan dává vyniknout svému showmanskému talentu, Martin Gore postává více vlevo a užívá si hru na kytaru a na hlavě mu spočívá typická černá čepice s peřím ( používaná mnichy při obřadech v hinduismu ), více napravo stojí u kláves nenápadný Andy Fletcher a potměšile mrká po davu šílících fanoušků.

Stadionem se rozléhá Daveův kovově čistý a sametově hladký hlas, když přejde po molu o něco blíže k lidem. Je až neuvěřitelné, jakou reakci vyvolá ve fanoušcích každý jeho pohyb, zvláště pak ve fanynkách jeho erotické zavlnění v bocích. Užívám si každý tón, každou melodii, každou skladbu. Daveův ohromující rozsah mi vyráží dech: je schopen zazpívat jak temně rezonující hloubky černé jako káva tak i nebesky pronikavé jemné výšky a vše prožívá stejně citově, jako by danou píseň zpíval poprvé. Snad se skutečně v jeho tváři odráží stav jeho vlastní duše.



Skvělá sóla předvádí i Martin Gore, připomíná mi smutného andílka, když zpívá Home nebo Somebody. Dav mu přizvukuje, emoce hýbou snad s každým, nad hlavami lidí se objevují zapalovače a prskavky, mě se trochu rosí oči, je to naprosto úžasná podívaná, jak kolem vás září tolik světýlek. Smutný andílek končí své nezapomenutelné sólo a střídá ho Dave.

Při skladbě Enjoy The Silence zvedá svůj stojan s mikrofonem a na malý okamžik se zpěváky stáváme my všichni. Jedna z věcí, kterou tenhle frontman ovládá jednoznačně na jedničku je práce s publikem. Během vystoupení postupně představuje všechny členy kapely a publikum každého odměňuje vášnivým potleskem.

Bohužel čas teď utíká neúprosně rychle a představení se blíží ke svému konci. Depeche Mode hrají svou poslední skladbu a pak se klaní publiku, které nekonečně dlouho tleská. Odevšad se ozývá: ZU-GA-BE! ZU-GA-BE!! ZU-GA-BE!!! ( německy přídavek ) Depeche Mode přesto opouštějí scénu, jež smutně potemní. Publikum si však nedá říci a svůj řev snad ještě zesiluje. Asi po dvou minutách světlo ozařující pódium opět prořízne čerň a stíny a Depeche Mode jsou zpět! Hrají několik skladeb jako přídavek a jako úplně poslední píseň se stadionem rozléhá Never Let Me Down Again. Dave rozpohybuje fanoušky a nad našimi hlavami vyroste les rukou. Depeche Mode za neuvěřitelného aplausu mizí kdesi v zákulisí. Pak scéna už potemní nenávratně. „Zkušenější“ depešáci vědí, že dál už nebude nic následovat, proto mi radí ať zanachám potlesku a vydám se na svou golgotu davem směrem ke stánkům se suvenýry a občerstvením.

Teď se naše skupinka musí dostat na místo zvané Volkpalast, kde se koná After party pro pět tisíc lidí. Sváží nás tam tramvaje zdarma. A tak se tak vezeme nočním Leipzigem, v tělech nám stále rezonují zvuky z koncertu. V hlavě mám explozi dojmů, vjemů, myšlenek, pocitů, všechno mi tam víří. Jsme na místě. Některé z nás od After party odradí únava a fakt, že před dveřmi budovy, kde se party koná, stojí asi tak tisíc lidí a než by člověk vystál frontu, byl by čas jet domů. A tak se vydávám se svou skupinkou k našemu autobusu, kde ještě chvilku debatujeme, ale nakonec nás přemůže únava a my usínáme na svých sedadlech.


Byl to můj první koncert. Byl to jeden z nejemotivnějších zážitků mého života. Na závěr chci strašně moc poděkovat jednomu kamarádovi depešákovi, který mi tohle vše umožnil. Děkuji.


článek : Stáňa K.
foto : Martin Malát



Fotogalerie od Mirage – 1.část

Fotogalerie od Mirage – 2.část






Další díly seriálu „Zápisky z turné“





    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


hankaver  :

15. prosince 2006, 04:44     

..Bylo to super !!! ..jen škoda že už je po Všem ;o((


Mira  :

20. srpna 2008, 00:38     

Jo bylo to fakt super:-) všichni si zájezd skvěle užili

Děkuji Stáně za pěkný článek

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků