Zápisky z turné - díl 3. (New York)
(12.01.2006)
Dnešním dílem Zápisků se
loučíme s Amerikou – od zítřka nám již začíná (pro nás)
jistě mnohem zajímavější evropská část turné v Drážďanech.
V článku najdete reporty z dvou koncertů odehraných v New
Yorku 7. a 8.12. , v proslulé Madison Square Garden.
Noc první : Report by Glenn Gamboa
Velké a proslulé kapely už nerady riskují, zvláště v dnešní
éře výběrů „největších hitů“ a nostalgických
vzpomínkových koncertů. Vědí, že fanoušci chtějí slyšet ty staré
hity, a také vědí, že fanoušci obyčejně vnímají nové písně jako
ideální chvíle pro odskočení si do sprchy, nebo pro uvaření kávy.
Leč Depeche Mode nikdy nebyli kapelou, vydávající se po bezpečných
stezkách.
Jejich nové album je návratem původního stylu, jiskří tvůrčí
energií, jakou jsme neviděli od dob Personal Jesus a odpálilo jejich tažení
éterem rockových rádií. Na současném turné všichni : zpěvák David
Gahan, zpívající kytarista Martin Gore i klávesista Andy Fletcher,
hodně důvěřují novému materiálu. Z něho zařadili do playlistu
7 písní z 11ti.
Je to určitý risk, že vedou dobře publikovanou kampaň pro nové
věci, na úkor vzpomínek. I když u DM to funguje bezchybně. Je zde
síla nových písní – od jemně uháčkovaného prvního singlu Precious
až po dvě electro-popové řízné věci : A Pain Tha I'm Used To a John
The Revelator. Tyto dvě skladby otvírají koncert, stejně jako i jejich
nové album, a dostávají publikum do varu už v první půlhodině show.
Zdá se že tento risk kapelu spíše nabuzuje enrgií, obzvláště
frontmana Gahana. Čistý zpěv a smělé vykračování si po celém pódiu
Madison Square Garden ve stylu novovlnného Micka Jaggera. Ať už při nové
dusavé skladbě Suffer Well, nebo při staré klasice A Question Of Time
tančil se stojanem od mikrofonu a točil se dokola jako vodní vír, i po
25 letech. Když Martin Gore vstoupil na výběžek pódia se svými
citlivými baladami Home a Somebody (hala ztichla jako hrob), odehrál je
sebevědomě, a s novou svěžestí.
Depeche Mode splnili svůj podíl „hitů“
v dvouhodinovém představení s písněmi, jenž působily více
agresivněji, nakloněné kytarové příchuti nového alba. Vyrukovali
s hrubšími verzemi I Feel You či Walking In My Shoes. Ale také
předvedli bublavý popík typu Just Can't Get Enough nebo Everything Counts,
stále neztrácející svou přitažlivost.
Předskokani The Bravery uvedli večer svými new-wave melodiemi,
naroubovanými do chraptivých kytar. Tento manhattanský kvintet naskočil
svůj pronikavý 35 minutový set chytlavou Public Service Announcement a
rychlou An Honest Mistake. Jejich zpěvák, Sam Endicott si přímo užíval
atmosféru koncertu před velkým obecenstvem.
Noc druhá : Report by Laura Sinagra (NY Times)
Když David Gahan vztyčil své ruce k obloze při Personal Jesus,
kdy Depeche Mode v 89 roce definitivně prorazili, mohlo to vypadat
že se považuje za spasitele synth-popových příznivců. Ovšem, tento song
je ve skutečnosti prostý lament nad jistým druhem každodenní izolace, ve
které jsou Depeche Mode po své 25 leté dráze a vystupování ve
velkých arénách. Středeční nocí v Madison Square Garden se
rozléhalo volání společné fanoušků a Davida : „Reach Out And Touch
Faith“, v touze po vzájemném spojení.
I když kapela dokázala geniálně spojit novoromantický sladkobol
s euro-tanečními rytmy, klíč k dlouhověkosti Depeche Mode leží
v přímočarosti tohoto sentimentu. Temné, silné hity Policy Of Truth a
Never Let Me Down Again byste si mohli vyložit jako obžalobu – obžalobu
nestálé lásky, ale i za větší , mnohem horší zklamání.
Na retro-futuristickém pódiu vypadala kapela jako z regulérního
filmu Eda Wooda. Tři letící kosmické talíře (neboli klávesy) vrhaly
záblesky světla z otvorů umístěných po obvodu, a velká stříbrná
„planeta“ visící nad nimi promítala různá slova – např
„absolution“ (rozhřešení), nebo „spacegoat“ (obětní
beránek). Z kapely čišela samozřejmost a energie – také díky
asi nejlepšímu novému materiálu od roku 1990. Nové album je podněcované
současným osobním dramatem Martina Goreho (rozvod), a také angažovaností
Mr.Gahana v psaní písní, kde získal znovu sebedůvěru.
Odstartování show novou písní A Pain That I'm Used To postavilo
kapelu zpět na nohy, a zahnalo některé možné obavy fanoušků
z hudebních experimentů z období Exciter, kde si trochu
„odskočili“ od svého stylu díky producentu Markovi Bellovi. Nové
písně dominovaly první polovině koncertu – publikum vyrazilo na nohy,
jak při INXS-ovské tanečně-rockové John The Revelator, tak i při
rozvodovém žalozpěvu Precious. Již v úvodu tančící a křepčící
Gahan zahodil svou vestu, a později odhalil svou horní část těla úplně.
Martin Gore hrál úderné kytarové party, a střídavě obsluhoval svou
klávesovou kosmickou loď.Také vyšvihl sólo zpěv při stařičké Somebody
(1984), a při srdcové Home (1997). Goreho balady jsou inspirované tak trochu
výrazem Davida Bowieho, a sklidily velký aplaus od loajálního publika.
Nakonec David Gahan nechal dav odzpívat známou depešáckou „ódu na
ticho“ – Enjoy The Silence.
Znovuzrozená móda : report by Dan Aquilant
Stáli u zrození syntetického rocku, zpopularizovali ho
v 80.letech a pokračují se stejnou písničkou až do dnešní doby.
Nyní ukázali jeho překvapující důležitost po dva večery ve vyprodané
Madison Square Garden.
I když středeční koncert se opíral o klasické depešácké
syntezátory, také ukazoval, jak se vyvinuli za 25 let své existence.
Stali se kapelou, která může rozpínat křídla svých vizí, a realizovat je
ve velké hale v profesionálním zvuku, podloženém silnými perkusemi, a
završeném kytarovými akcenty.
Na to, že jsou kapelou hrající už pěknou řádku let, vypadali a
zněli David Gahan i Martin Gore mladistvě a svěží. Nové a
neoposlouchané věci v setlistu tento dojem jen podporovaly.
V tomto představení se trio rozšířilo na pětici.
V úvodní části předvedli více než polovinu nového alba, a poté
odměnili své věrné fanoušky staršími kousky.
Kapela pojala provedení pódia trochu literárně – pomocí
depresivních nápisů na otáčejícím se velkém glóbu nad jejich hlavami
(smutek, bolest, osamění, utrpení…). Byla to hotová oslava deštivých
dnů a utrápených duší. I když tento velký glóbus vypadal pěkně
hloupě, zbytek vybavení byl docela dobrý – včetně světelné show,
zajímavé videoprojekce a futuristických syntezátorových objektů,
připomínajících záchrannou raketovou loď Králíka Rogera.
DM uvedli svou show klasicky znějící A Pain That I'm Used To.
Čilý a houževnatý David Gahan byl tak hubený, že byste mu nejradši
koupili hamburger. Pohupoval se, tančil , a pracoval se svým místy drsným,
naléhavým barytonem.
„Pain“ byla dobrá, ale prvním impulsem k rozhýbání
publika byla až John The Revelator. Dokazovala, že kapela je zpět, a stejně
dobrá jako kdy jindy. Nejvyšší obrátky nabírala show při starých
známých Personal Jesus a Enjoy The Silence, ale také třeba i u nové
Suffer Well. Diváci si velice užívali i Just Can't Get Enough
(„Já prostě ještě pořád nemám dost“) , která byla pomyslným
mottem fanoušků v průběhu celého koncertu.
Fotky :
001 002 003 004 005 006 007 008 009 010
011 012 013 014 015 016 017 018 019 020
021 022 023 024 025 026 027 028 029 030
031 032 033 034 035 036 037 038 039 040
Další díly
seriálu „Zápisky z turné“
Zápisky z turné - díl 3. (New York)
(12.01.2006)
| Dnešním dílem Zápisků se
loučíme s Amerikou – od zítřka nám již začíná (pro nás)
jistě mnohem zajímavější evropská část turné v Drážďanech.
V článku najdete reporty z dvou koncertů odehraných v New
Yorku 7. a 8.12. , v proslulé Madison Square Garden.
Noc první : Report by Glenn Gamboa Velké a proslulé kapely už nerady riskují, zvláště v dnešní éře výběrů „největších hitů“ a nostalgických vzpomínkových koncertů. Vědí, že fanoušci chtějí slyšet ty staré hity, a také vědí, že fanoušci obyčejně vnímají nové písně jako ideální chvíle pro odskočení si do sprchy, nebo pro uvaření kávy. Leč Depeche Mode nikdy nebyli kapelou, vydávající se po bezpečných stezkách. Jejich nové album je návratem původního stylu, jiskří tvůrčí energií, jakou jsme neviděli od dob Personal Jesus a odpálilo jejich tažení éterem rockových rádií. Na současném turné všichni : zpěvák David Gahan, zpívající kytarista Martin Gore i klávesista Andy Fletcher, hodně důvěřují novému materiálu. Z něho zařadili do playlistu 7 písní z 11ti. Je to určitý risk, že vedou dobře publikovanou kampaň pro nové věci, na úkor vzpomínek. I když u DM to funguje bezchybně. Je zde síla nových písní – od jemně uháčkovaného prvního singlu Precious až po dvě electro-popové řízné věci : A Pain Tha I'm Used To a John The Revelator. Tyto dvě skladby otvírají koncert, stejně jako i jejich nové album, a dostávají publikum do varu už v první půlhodině show. Zdá se že tento risk kapelu spíše nabuzuje enrgií, obzvláště frontmana Gahana. Čistý zpěv a smělé vykračování si po celém pódiu Madison Square Garden ve stylu novovlnného Micka Jaggera. Ať už při nové dusavé skladbě Suffer Well, nebo při staré klasice A Question Of Time tančil se stojanem od mikrofonu a točil se dokola jako vodní vír, i po 25 letech. Když Martin Gore vstoupil na výběžek pódia se svými citlivými baladami Home a Somebody (hala ztichla jako hrob), odehrál je sebevědomě, a s novou svěžestí. Depeche Mode splnili svůj podíl „hitů“ v dvouhodinovém představení s písněmi, jenž působily více agresivněji, nakloněné kytarové příchuti nového alba. Vyrukovali s hrubšími verzemi I Feel You či Walking In My Shoes. Ale také předvedli bublavý popík typu Just Can't Get Enough nebo Everything Counts, stále neztrácející svou přitažlivost. Předskokani The Bravery uvedli večer svými new-wave melodiemi, naroubovanými do chraptivých kytar. Tento manhattanský kvintet naskočil svůj pronikavý 35 minutový set chytlavou Public Service Announcement a rychlou An Honest Mistake. Jejich zpěvák, Sam Endicott si přímo užíval atmosféru koncertu před velkým obecenstvem. Noc druhá : Report by Laura Sinagra (NY Times) Když David Gahan vztyčil své ruce k obloze při Personal Jesus, kdy Depeche Mode v 89 roce definitivně prorazili, mohlo to vypadat že se považuje za spasitele synth-popových příznivců. Ovšem, tento song je ve skutečnosti prostý lament nad jistým druhem každodenní izolace, ve které jsou Depeche Mode po své 25 leté dráze a vystupování ve velkých arénách. Středeční nocí v Madison Square Garden se rozléhalo volání společné fanoušků a Davida : „Reach Out And Touch Faith“, v touze po vzájemném spojení. I když kapela dokázala geniálně spojit novoromantický sladkobol s euro-tanečními rytmy, klíč k dlouhověkosti Depeche Mode leží v přímočarosti tohoto sentimentu. Temné, silné hity Policy Of Truth a Never Let Me Down Again byste si mohli vyložit jako obžalobu – obžalobu nestálé lásky, ale i za větší , mnohem horší zklamání. Na retro-futuristickém pódiu vypadala kapela jako z regulérního filmu Eda Wooda. Tři letící kosmické talíře (neboli klávesy) vrhaly záblesky světla z otvorů umístěných po obvodu, a velká stříbrná „planeta“ visící nad nimi promítala různá slova – např „absolution“ (rozhřešení), nebo „spacegoat“ (obětní beránek). Z kapely čišela samozřejmost a energie – také díky asi nejlepšímu novému materiálu od roku 1990. Nové album je podněcované současným osobním dramatem Martina Goreho (rozvod), a také angažovaností Mr.Gahana v psaní písní, kde získal znovu sebedůvěru. Odstartování show novou písní A Pain That I'm Used To postavilo kapelu zpět na nohy, a zahnalo některé možné obavy fanoušků z hudebních experimentů z období Exciter, kde si trochu „odskočili“ od svého stylu díky producentu Markovi Bellovi. Nové písně dominovaly první polovině koncertu – publikum vyrazilo na nohy, jak při INXS-ovské tanečně-rockové John The Revelator, tak i při rozvodovém žalozpěvu Precious. Již v úvodu tančící a křepčící Gahan zahodil svou vestu, a později odhalil svou horní část těla úplně. Martin Gore hrál úderné kytarové party, a střídavě obsluhoval svou klávesovou kosmickou loď.Také vyšvihl sólo zpěv při stařičké Somebody (1984), a při srdcové Home (1997). Goreho balady jsou inspirované tak trochu výrazem Davida Bowieho, a sklidily velký aplaus od loajálního publika. Nakonec David Gahan nechal dav odzpívat známou depešáckou „ódu na ticho“ – Enjoy The Silence. Znovuzrozená móda : report by Dan Aquilant Stáli u zrození syntetického rocku, zpopularizovali ho v 80.letech a pokračují se stejnou písničkou až do dnešní doby. Nyní ukázali jeho překvapující důležitost po dva večery ve vyprodané Madison Square Garden. I když středeční koncert se opíral o klasické depešácké syntezátory, také ukazoval, jak se vyvinuli za 25 let své existence. Stali se kapelou, která může rozpínat křídla svých vizí, a realizovat je ve velké hale v profesionálním zvuku, podloženém silnými perkusemi, a završeném kytarovými akcenty. Na to, že jsou kapelou hrající už pěknou řádku let, vypadali a zněli David Gahan i Martin Gore mladistvě a svěží. Nové a neoposlouchané věci v setlistu tento dojem jen podporovaly. V tomto představení se trio rozšířilo na pětici. V úvodní části předvedli více než polovinu nového alba, a poté odměnili své věrné fanoušky staršími kousky. Kapela pojala provedení pódia trochu literárně – pomocí depresivních nápisů na otáčejícím se velkém glóbu nad jejich hlavami (smutek, bolest, osamění, utrpení…). Byla to hotová oslava deštivých dnů a utrápených duší. I když tento velký glóbus vypadal pěkně hloupě, zbytek vybavení byl docela dobrý – včetně světelné show, zajímavé videoprojekce a futuristických syntezátorových objektů, připomínajících záchrannou raketovou loď Králíka Rogera. DM uvedli svou show klasicky znějící A Pain That I'm Used To. Čilý a houževnatý David Gahan byl tak hubený, že byste mu nejradši koupili hamburger. Pohupoval se, tančil , a pracoval se svým místy drsným, naléhavým barytonem. „Pain“ byla dobrá, ale prvním impulsem k rozhýbání publika byla až John The Revelator. Dokazovala, že kapela je zpět, a stejně dobrá jako kdy jindy. Nejvyšší obrátky nabírala show při starých známých Personal Jesus a Enjoy The Silence, ale také třeba i u nové Suffer Well. Diváci si velice užívali i Just Can't Get Enough („Já prostě ještě pořád nemám dost“) , která byla pomyslným mottem fanoušků v průběhu celého koncertu. Fotky : 001 002 003 004 005 006 007 008 009 010 011 012 013 014 015 016 017 018 019 020 021 022 023 024 025 026 027 028 029 030 031 032 033 034 035 036 037 038 039 040 Další díly seriálu „Zápisky z turné“ |
(c)