Zápisky z turné - díl 3. (New York)


  (12.01.2006)
Dnešním dílem Zápisků se loučíme s Amerikou – od zítřka nám již začíná (pro nás) jistě mnohem zajímavější evropská část turné v Drážďanech. V článku najdete reporty z dvou koncertů odehraných v New Yorku 7. a 8.12. , v proslulé Madison Square Garden.



Noc první : Report by Glenn Gamboa

Velké a proslulé kapely už nerady riskují, zvláště v dnešní éře výběrů „největších hitů“ a nostalgických vzpomínkových koncertů. Vědí, že fanoušci chtějí slyšet ty staré hity, a také vědí, že fanoušci obyčejně vnímají nové písně jako ideální chvíle pro odskočení si do sprchy, nebo pro uvaření kávy.
Leč Depeche Mode nikdy nebyli kapelou, vydávající se po bezpečných stezkách.
Jejich nové album je návratem původního stylu, jiskří tvůrčí energií, jakou jsme neviděli od dob Personal Jesus a odpálilo jejich tažení éterem rockových rádií. Na současném turné všichni : zpěvák David Gahan, zpívající kytarista Martin Gore i klávesista Andy Fletcher, hodně důvěřují novému materiálu. Z něho zařadili do playlistu 7 písní z 11ti.
Je to určitý risk, že vedou dobře publikovanou kampaň pro nové věci, na úkor vzpomínek. I když u DM to funguje bezchybně. Je zde síla nových písní – od jemně uháčkovaného prvního singlu Precious až po dvě electro-popové řízné věci : A Pain Tha I'm Used To a John The Revelator. Tyto dvě skladby otvírají koncert, stejně jako i jejich nové album, a dostávají publikum do varu už v první půlhodině show.
Zdá se že tento risk kapelu spíše nabuzuje enrgií, obzvláště frontmana Gahana. Čistý zpěv a smělé vykračování si po celém pódiu Madison Square Garden ve stylu novovlnného Micka Jaggera. Ať už při nové dusavé skladbě Suffer Well, nebo při staré klasice A Question Of Time tančil se stojanem od mikrofonu a točil se dokola jako vodní vír, i po 25 letech. Když Martin Gore vstoupil na výběžek pódia se svými citlivými baladami Home a Somebody (hala ztichla jako hrob), odehrál je sebevědomě, a s novou svěžestí.
Depeche Mode splnili svůj podíl „hitů“ v dvouhodinovém představení s písněmi, jenž působily více agresivněji, nakloněné kytarové příchuti nového alba. Vyrukovali s hrubšími verzemi I Feel You či Walking In My Shoes. Ale také předvedli bublavý popík typu Just Can't Get Enough nebo Everything Counts, stále neztrácející svou přitažlivost.
Předskokani The Bravery uvedli večer svými new-wave melodiemi, naroubovanými do chraptivých kytar. Tento manhattanský kvintet naskočil svůj pronikavý 35 minutový set chytlavou Public Service Announcement a rychlou An Honest Mistake. Jejich zpěvák, Sam Endicott si přímo užíval atmosféru koncertu před velkým obecenstvem.



Noc druhá : Report by Laura Sinagra (NY Times)

Když David Gahan vztyčil své ruce k obloze při Personal Jesus, kdy Depeche Mode v 89 roce definitivně prorazili, mohlo to vypadat že se považuje za spasitele synth-popových příznivců. Ovšem, tento song je ve skutečnosti prostý lament nad jistým druhem každodenní izolace, ve které jsou Depeche Mode po své 25 leté dráze a vystupování ve velkých arénách. Středeční nocí v Madison Square Garden se rozléhalo volání společné fanoušků a Davida : „Reach Out And Touch Faith“, v touze po vzájemném spojení.
I když kapela dokázala geniálně spojit novoromantický sladkobol s euro-tanečními rytmy, klíč k dlouhověkosti Depeche Mode leží v přímočarosti tohoto sentimentu. Temné, silné hity Policy Of Truth a Never Let Me Down Again byste si mohli vyložit jako obžalobu – obžalobu nestálé lásky, ale i za větší , mnohem horší zklamání.
Na retro-futuristickém pódiu vypadala kapela jako z regulérního filmu Eda Wooda. Tři letící kosmické talíře (neboli klávesy) vrhaly záblesky světla z otvorů umístěných po obvodu, a velká stříbrná „planeta“ visící nad nimi promítala různá slova – např „absolution“ (rozhřešení), nebo „spacegoat“ (obětní beránek). Z kapely čišela samozřejmost a energie – také díky asi nejlepšímu novému materiálu od roku 1990. Nové album je podněcované současným osobním dramatem Martina Goreho (rozvod), a také angažovaností Mr.Gahana v psaní písní, kde získal znovu sebedůvěru.
Odstartování show novou písní A Pain That I'm Used To postavilo kapelu zpět na nohy, a zahnalo některé možné obavy fanoušků z hudebních experimentů z období Exciter, kde si trochu „odskočili“ od svého stylu díky producentu Markovi Bellovi. Nové písně dominovaly první polovině koncertu – publikum vyrazilo na nohy, jak při INXS-ovské tanečně-rockové John The Revelator, tak i při rozvodovém žalozpěvu Precious. Již v úvodu tančící a křepčící Gahan zahodil svou vestu, a později odhalil svou horní část těla úplně.
Martin Gore hrál úderné kytarové party, a střídavě obsluhoval svou klávesovou kosmickou loď.Také vyšvihl sólo zpěv při stařičké Somebody (1984), a při srdcové Home (1997). Goreho balady jsou inspirované tak trochu výrazem Davida Bowieho, a sklidily velký aplaus od loajálního publika. Nakonec David Gahan nechal dav odzpívat známou depešáckou „ódu na ticho“ – Enjoy The Silence.



Znovuzrozená móda : report by Dan Aquilant

Stáli u zrození syntetického rocku, zpopularizovali ho v 80.letech a pokračují se stejnou písničkou až do dnešní doby. Nyní ukázali jeho překvapující důležitost po dva večery ve vyprodané Madison Square Garden.
I když středeční koncert se opíral o klasické depešácké syntezátory, také ukazoval, jak se vyvinuli za 25 let své existence. Stali se kapelou, která může rozpínat křídla svých vizí, a realizovat je ve velké hale v profesionálním zvuku, podloženém silnými perkusemi, a završeném kytarovými akcenty.
Na to, že jsou kapelou hrající už pěknou řádku let, vypadali a zněli David Gahan i Martin Gore mladistvě a svěží. Nové a neoposlouchané věci v setlistu tento dojem jen podporovaly.
V tomto představení se trio rozšířilo na pětici. V úvodní části předvedli více než polovinu nového alba, a poté odměnili své věrné fanoušky staršími kousky.
Kapela pojala provedení pódia trochu literárně – pomocí depresivních nápisů na otáčejícím se velkém glóbu nad jejich hlavami (smutek, bolest, osamění, utrpení…). Byla to hotová oslava deštivých dnů a utrápených duší. I když tento velký glóbus vypadal pěkně hloupě, zbytek vybavení byl docela dobrý – včetně světelné show, zajímavé videoprojekce a futuristických syntezátorových objektů, připomínajících záchrannou raketovou loď Králíka Rogera.
DM uvedli svou show klasicky znějící A Pain That I'm Used To. Čilý a houževnatý David Gahan byl tak hubený, že byste mu nejradši koupili hamburger. Pohupoval se, tančil , a pracoval se svým místy drsným, naléhavým barytonem.
„Pain“ byla dobrá, ale prvním impulsem k rozhýbání publika byla až John The Revelator. Dokazovala, že kapela je zpět, a stejně dobrá jako kdy jindy. Nejvyšší obrátky nabírala show při starých známých Personal Jesus a Enjoy The Silence, ale také třeba i u nové Suffer Well. Diváci si velice užívali i Just Can't Get Enough („Já prostě ještě pořád nemám dost“) , která byla pomyslným mottem fanoušků v průběhu celého koncertu.


Fotky :

001 002 003 0­04 005 006 007 008 009 0­10
011 012 013 0­14 015 016 017 018 019 0­20 
021 022 023 0­24 025 026 027 028 029 0­30 
031 032 033 034 035 036 0­37 038 039 040 




Další díly seriálu „Zápisky z turné“



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků