Zápisky z turné - díl 1. (Chicago)
(01.12.2005)
Začíná turné Depeche Mode, a tak rozjíždíme nový seriál, ve
kterém budeme vybírat zajímavé reportáže z tisku či internetu. Snad
vás tyto reporty správně naladí na očekávaný pražský koncert :).
V dnešním díle se zaměříme na koncert v Chicagu
z 29.listopadu.
Depeche Mode se hazardovali s nejnovějšími druhy
bolesti
Ostrou palbou zkreslených zvuků syntezátorů, připomínající
vzdušný nálet či bouři, odstartovali Depeche Mode závodní běh úterní
nocí v Allstate Arena, ve kterém se ani jednou neohlédli dozadu.
V popředí úchvatně provedeného pódia s osvětlenými
konstrukcemi a „herními konzolemi“ , podobnými právě
přistálému UFO, zpěvák David Gahan okamžitě naladil hlas s
„A Pain That I'm Used To“. Potom kapela vystřelila song
„John The Revelator“, s poselstvím o přetvářce, kterou
posílají výtahu jedoucího do nebe, s gospelovým refrénem, za který
byl odpovědný Gahan, jako kdyby byl ostrým kazatelem, kázajícím o lži,
hanbě a obětech.
Těžko bychom našli víc důvěryhodnějších osob v těchto
tématech, než Gahana, jehož členství v přecitlivělé elektropopové
kapele bylo v rozporu s jeho pestrou minulostí, připomínající
nejhorší rockové úlety. 43 letý zpěvák, přeživší své vlastní
podřezání po přílišně velké dávce heroinu, po které byl na chvíli
v komatu. Gahan je čistý již osm let, po kterých Depeche Mode hledali
svou tvář, a balancovali mezi dnešní hudební scénou a starou klasikou.
Zatímco pro jiné anglické kapely bylo snadné dostat se
z výsluní popularity, a upadaly v zapomění se svým repertoárem
stále stejných hitů, Depeche Mode místo toho vystavují více než půl
tuctu nových songů, všechny čerstvé a oblečené v tísnivých
industriálních aranžích,spoutaných s jemným tepem svých
zádumčivých a osudových předků, tak jako bychom obnažili třeba
„Policy Of Truth“.
Gahanův baryton a jeho fyzická kondice byla v bezvadné formě, a
jeho sugestivní gesta nám ho připomněla takového, jako ho už dlouho
známe. Doprovázený Martinovým pohodovým „kafíčkovým“
kytarovým rytmem, násobený bohatou bankou syntezátorových zvuků, a
přesně tepajícími bicími v podání „tour člena kapely“
Christiana Eignera, „Precious“ rozprostřela lehkou lítost,
zatímco „The Sinner In Me“ prosakovala ven se svou odporností a
zhnusením.
Gore kráčel s mikrofonem trochu nejistě, třebaže „Damaged
People“ naháněla husí kůži svou pohřební náladou, kterou potom
setřela pryč „Home“, což je jedna z několika málo
záležitostí, ve kterých pocit potěšení překonává hloubavé napětí.
Depeche Mode se stále specializují na tvorbu strašidelně příjemného
zvuku, a Gahan není elementem, který by to změnil.
Chicago Tribune
Koncert Depeche Mode
Vypravili jsme se na výlet do Allstate Areny, kde jsme nemohli téměř
najít místo k zaparkování, ale Depeche Mode jsme nemohli zmeškat za
nic na světě!
Vybavení na pódiu připomínalo vnitřek UFO, a každé klávesy
vypadaly jako kontrolní panel kosmické lodi USS Enterprise. Dave, Martin a
Fletch vstoupili před diváky s „A Pain That I'm Used To“ , a
poté přešli do trvdě bušící „John The Revelator“. Je to
trochu smutné, ale musíme říct, že Davidův hlas byl trochu slabší
v průběhu prvních několika písní, obzvláště při výškách, ale
potom svůj hlas konečně našel zpět, po kráké pauze, kdy nezpíval on, ale
Martin. Martin se oblékl do výstroje připomínající havrana, či krkavce,
s peřím na zádech a na pokrývce hlavy.
s 25 letými zasloužilými hity, ze kterých mohli vybýrat,
Depeche Mode zvolili písně o bolesti a trápení z celé své éry
– poctivý stnth-pop „Just Can't Get Enough“,
„A Question Of Time“, tvrdší či špinavější věci jako
„I Feel You“, „Walking In my Shoes“, Martinovy
momenty „Somebody“ či „Home“, nebo megahity
„Personal Jesus“ a „Enjoy The Silence“. Věci
z posledního alba byly roztroušeny mezi ostatními skladbami , a
zkoušely zdali přítomní znají či neznají nazpaměť texty. Docela dost
nás již zpívalo.
Celkově vzato, koncert Depeche Mode je shromážděnímpodobně
smýšlejících osobností, jistým druhem obřadu, a my všichni jsme byli
v jedné komunitě, tancujíc a zpívajíc. Dokonce ani když toto nebyla
nejlepší show, kterou jsme viděli, nebylo to důležité, protože jsme mohli
vidět Davida Gahana, jak ze sebe trhá své tričko, a vydává ze sebe
maximum. A nebylo zas tak špatné vidět Martina , jak stále stejně
dobře rozechvívá své ovečky…Jistě, tohle jsme cítili mnohem
silněji v našich mladších letech, ale stále nás to oslovuje
i dnes.
Chicagoist
Setlist :
Intro
A Pain That I'm Used To
John The Revelator
A Question of Time
Policy of Truth
Precious
Walking In my Shoes
Suffer Well
Damaged People
Home
I Want It All
The Sinner In Me
I Feel You
Behind The Wheel
World In My Eyes
Personal Jesus
Enjoy The Silence
Somebody
Just Can't Get Enough
Everything Counts
Never Let Me Down Again
Goodnight Lovers
Další díly
seriálu „Zápisky z turné“
Zápisky z turné - díl 1. (Chicago)
(01.12.2005)
Začíná turné Depeche Mode, a tak rozjíždíme nový seriál, ve
kterém budeme vybírat zajímavé reportáže z tisku či internetu. Snad
vás tyto reporty správně naladí na očekávaný pražský koncert :).
V dnešním díle se zaměříme na koncert v Chicagu
z 29.listopadu.
Depeche Mode se hazardovali s nejnovějšími druhy
bolesti
Ostrou palbou zkreslených zvuků syntezátorů, připomínající
vzdušný nálet či bouři, odstartovali Depeche Mode závodní běh úterní
nocí v Allstate Arena, ve kterém se ani jednou neohlédli dozadu.
V popředí úchvatně provedeného pódia s osvětlenými
konstrukcemi a „herními konzolemi“ , podobnými právě
přistálému UFO, zpěvák David Gahan okamžitě naladil hlas s
„A Pain That I'm Used To“. Potom kapela vystřelila song
„John The Revelator“, s poselstvím o přetvářce, kterou
posílají výtahu jedoucího do nebe, s gospelovým refrénem, za který
byl odpovědný Gahan, jako kdyby byl ostrým kazatelem, kázajícím o lži,
hanbě a obětech.
Těžko bychom našli víc důvěryhodnějších osob v těchto
tématech, než Gahana, jehož členství v přecitlivělé elektropopové
kapele bylo v rozporu s jeho pestrou minulostí, připomínající
nejhorší rockové úlety. 43 letý zpěvák, přeživší své vlastní
podřezání po přílišně velké dávce heroinu, po které byl na chvíli
v komatu. Gahan je čistý již osm let, po kterých Depeche Mode hledali
svou tvář, a balancovali mezi dnešní hudební scénou a starou klasikou.
Zatímco pro jiné anglické kapely bylo snadné dostat se
z výsluní popularity, a upadaly v zapomění se svým repertoárem
stále stejných hitů, Depeche Mode místo toho vystavují více než půl
tuctu nových songů, všechny čerstvé a oblečené v tísnivých
industriálních aranžích,spoutaných s jemným tepem svých
zádumčivých a osudových předků, tak jako bychom obnažili třeba
„Policy Of Truth“.
Gahanův baryton a jeho fyzická kondice byla v bezvadné formě, a
jeho sugestivní gesta nám ho připomněla takového, jako ho už dlouho
známe. Doprovázený Martinovým pohodovým „kafíčkovým“
kytarovým rytmem, násobený bohatou bankou syntezátorových zvuků, a
přesně tepajícími bicími v podání „tour člena kapely“
Christiana Eignera, „Precious“ rozprostřela lehkou lítost,
zatímco „The Sinner In Me“ prosakovala ven se svou odporností a
zhnusením.
Gore kráčel s mikrofonem trochu nejistě, třebaže „Damaged
People“ naháněla husí kůži svou pohřební náladou, kterou potom
setřela pryč „Home“, což je jedna z několika málo
záležitostí, ve kterých pocit potěšení překonává hloubavé napětí.
Depeche Mode se stále specializují na tvorbu strašidelně příjemného
zvuku, a Gahan není elementem, který by to změnil.
Chicago Tribune
Koncert Depeche Mode
Vypravili jsme se na výlet do Allstate Areny, kde jsme nemohli téměř
najít místo k zaparkování, ale Depeche Mode jsme nemohli zmeškat za
nic na světě!
Vybavení na pódiu připomínalo vnitřek UFO, a každé klávesy
vypadaly jako kontrolní panel kosmické lodi USS Enterprise. Dave, Martin a
Fletch vstoupili před diváky s „A Pain That I'm Used To“ , a
poté přešli do trvdě bušící „John The Revelator“. Je to
trochu smutné, ale musíme říct, že Davidův hlas byl trochu slabší
v průběhu prvních několika písní, obzvláště při výškách, ale
potom svůj hlas konečně našel zpět, po kráké pauze, kdy nezpíval on, ale
Martin. Martin se oblékl do výstroje připomínající havrana, či krkavce,
s peřím na zádech a na pokrývce hlavy.
s 25 letými zasloužilými hity, ze kterých mohli vybýrat,
Depeche Mode zvolili písně o bolesti a trápení z celé své éry
– poctivý stnth-pop „Just Can't Get Enough“,
„A Question Of Time“, tvrdší či špinavější věci jako
„I Feel You“, „Walking In my Shoes“, Martinovy
momenty „Somebody“ či „Home“, nebo megahity
„Personal Jesus“ a „Enjoy The Silence“. Věci
z posledního alba byly roztroušeny mezi ostatními skladbami , a
zkoušely zdali přítomní znají či neznají nazpaměť texty. Docela dost
nás již zpívalo.
Celkově vzato, koncert Depeche Mode je shromážděnímpodobně
smýšlejících osobností, jistým druhem obřadu, a my všichni jsme byli
v jedné komunitě, tancujíc a zpívajíc. Dokonce ani když toto nebyla
nejlepší show, kterou jsme viděli, nebylo to důležité, protože jsme mohli
vidět Davida Gahana, jak ze sebe trhá své tričko, a vydává ze sebe
maximum. A nebylo zas tak špatné vidět Martina , jak stále stejně
dobře rozechvívá své ovečky…Jistě, tohle jsme cítili mnohem
silněji v našich mladších letech, ale stále nás to oslovuje
i dnes.
Chicagoist
Setlist :
Intro
A Pain That I'm Used To
John The Revelator
A Question of Time
Policy of Truth
Precious
Walking In my Shoes
Suffer Well
Damaged People
Home
I Want It All
The Sinner In Me
I Feel You
Behind The Wheel
World In My Eyes
Personal Jesus
Enjoy The Silence
Somebody
Just Can't Get Enough
Everything Counts
Never Let Me Down Again
Goodnight Lovers
Další díly
seriálu „Zápisky z turné“
(c)