Samplovací Móda III.



V dokončení článku o samplovacích praktikách Depeche Mode v roce 1984 se dočtete, jak důležité jsou hračkářské prodejny pro vývoj kapely, a také o nejdražším bubeníkovi, kterého si kdy Depeche Mode najali...






(dokončení)


Seznam přístrojů pro Some Great Reward obsahoval zmíňky o chodníku, láhvích a společně svorných starých lidech, a také obsahuje seznam hračkářských nástrojů, který Martin rozšířil, když byl pod větším vlivem alkoholu; a samozřejmě lásky.

„Jednou ráno jsem já a Andy (Fletcher) sešli dolů do Hamleys, hračkářství v Londýně, a zakoupili jsme tolik hračkářských hudebních nástrojů, kolik jsme jen našli. Piána, saxofony, xylofony a vzali jsme je zpět do studia a nasamplovali je. Jeden, který jsme používali hodně byla Marina (?), jedna hračka, velmi zvláštní, ale poté, co jsme jí nasamplovali, to bylo úžasné. Jako hračka to znělo dost hrozně, ale když jsme to snížili o pár oktáv, znělo to opravdu dobře.“

„Lidé se přiklánějí k myšlence, že pokud používáte hračkářské nástroje, pak musejí znít praštěně,“ posteskne si Alan, „ale my některé velmi dobře využíváme, protože jakmile je nasamplujete, celkem nově přiberou na kvalitě a když je transponujete, tak je posadíte úplně do nového kontextu. Jako se zvuky, které Martin dělal hrdlem, jsme jen snížili o tón a bylo to nerozpoznatelné s kýmsi dělajícím „unk“ svým hrdlem.“

Ale láska k samplování není úplně všechno, co stačí k úspěchu a třebaže Depeche Mode se učí ubírat plynuleji k tvrdším směrům, je to trnitá cesta. Alan se odmlčí během dalšího příběhu o jednom pěkně propleteném zvuku a hovoří o peripetiích s jedním starším pánem – hráčem na bicí, který jim byl zapůjčen jako perkusista – neboli tzv „samplovací bubeník.“


„Toto propletení jsme dělali s Martinovým indiánským hlasem v kombinaci s typickým fagotovým zvukem.“

„Bylo to pěkně etnické,“ říká Martin pouštějící se do jeho indiánského hlasu.

Alan si ho nevšímá. Něco má na mysli, ale není si jistý, jestli by nám to měl říct...



„Nejsem si jist, jestli bych vám to měl říkat,“ říká nám, „ale tohoto perkusistu na bicí jsme dostali na odpoledne, abychom nasamplovali jeho bicí a různé techniky jeho hraní. Vůbec jsme neskrývali skutečnost, že jsme ho nahráváme. Řekli jsme: „doufáme, že se necítíte být unesený“ a on souhlasil ať ho nasamplujeme, a bušil najednou jen do jednoho bubnu. My jsme všechny jeho bicí nasamplovali jednou, možná dvakrát. No a zrovna nedávno nás opravdu natáhla Hudební Unie se samplováním - tento chlap je zřejmě kontaktoval, když se dostal domů, protože nám naúčtoval asi 50 různých nahrávání, plus čas strávený samplováním plus konzultační poplatek. Ohromně hloupou věcí bylo, že většina zvuků nebyla dokonce ani tak dobrých jako tento (ťuká dvoumi pintovými sklenicemi o sebe) a použili jsme asi dva, každý možná pro dvě sekundy v pár písních.“

Další problém přišel, když skupina musela rozdělit svůj nahrávací čas mezi nahrávací studio Music Works v Anglii a berlínské studio Hansa s luxusní 56-ti stopou mašinou Solid State.

„V sousedství Music Works byli pořád nějací zedníci,“ běduje Martin, „běžela nám zrovna nahrávací stopa, kde jsme mlátili do klecí a betonu a vedle zrovna demolovali zeď. Potom jsme z výsledné nahrávky nemohli poznat co bylo co. Místy to bylo velmi matoucí.“




Jako láska a manželství, samplování a časování se k sobě hodí jako pověstný kůň a žokej.


„Celý proces to prodlužuje, když se dostanete do jednoho problému, tak si doopravdy nemůžete pomoct, ale dostanete se do dalšího,“ říká Alan. „Nemůžete si pomoct, potom co jste zapletený na chvíli se sekvenčním zpracováním, všimnete si, že tři milisekundy nebo 5 milisekund se neshoduje. Tak ukončujete časový posuv každé sekvence až do té doby, než je to perfektní. Pak jsme se vědomě dostali ke vkládání všeho v trochu nesprávném čase. Jako například pro sbory v People jsme znovu použili kombinovaný zvuk různých sborů na různých syntezátorech a potom vložili v trochu nesprávných časech mezi sebe. Více méně jsme vzali jeden zvuk ze Synclavieru, jeden z PPG a jeden byl z Emulatoru. Jste obeznámený s Friendchipem? Je to časový kód - čtecí stopáž, který může kontrolovat jednotlivá výstupní kliknutí ze všech vašich bicích automatů a všech vašich syntezátorů tak, že všechno, co jde přes Friendchip můžete přizpůsobit pocitu, když vás něco tahá za ucho, řečeno pět nebo šest milisekund v jednom směru.“

„Těch věcí je tolik najednou, že rozhodně nemohou hrát v dokonalém taktu,“ prozrazuje Alan, „Linn není v čase, kdy je v roli bicího automatu, dokonale časově naprogramován bez omylu. Může jít mimo kolem 20 milisekund. Nastavili jsme osciloskop na několik věcí, abychom viděli jak dobře dodržují čas. Ten, který vyšel nejlépe byl TR808 (programovatelný bicí automat Roland TR808 – pozn. překladatele), který se posune jen o dvě milisekundy. To je lepší než Synclavier. Rotten zní stejně. Ale ve skutečnosti jsme dokončili synchronizaci se TR808 jen proto, že je to tak samo o sobě těsné.“

„Vždycky jsme si mysleli, že 808 mělo dobrý cit,“ připojí se předtím nesouhlasící Martin, „třebaže má Alan osm ročníků hraní na piáno, je stále neuvěřitelně mimo rytmus ve srovnání se sekvencerem Synclavieru… a dokonce dělá chyby!“


A co Emulator II?

„Jo,“ připuští Martin uvědomující si, že ho jeho láska změnila téměř na technokrata, „doba samplování je teď asi 17 sekund, myslím, a více samplování můžete získat přes klávesy, dosahující lepší kvality než Fairlight (digitální sampler – pozn. překladatele) a stojí pouze sedm tisíc, což je hodně, ale bude to velká pomoc k našemu přežití.“

A máme tu jemnou piánovou baladu, Somebody, v budoucnu zbožně zpívanou. Cosi slibuje Martin. Je úžasně vlídná.

„Hodláme v ní prodat všechen náš cit. Na piáno hraje Alan, Dave zpívá a Andy nahrává na Fostex X15 (vícestopý záznamník – pozn. překladatele). [1] Bude to velmi neobvyklé.“

Takto vás láska ke zvuku charakterizuje při ohlédnutí se zpět, ale co v budoucnu?

„Nevím“, přiznává Martin, „Synclavier může jít daleko za vaši představivost a přemýšlejí pro něj dodat nový software. Pak je to znovu otázka syntezátorů, které by se mohly stát v několika letech zdrojem, kde můžete čerpat nasamplované zvuky a měnit jen jejich malé části. Je to skutečně nemožné předpovídat. Možná od toho upustíme a uděláme kytarové Rock 'n' Rollové album. Kdo ví?“



…a kdesi, v objetí tetičky Beeb se zestárlou pletí, sedí osamocená žena zápasící se stejně dojímavým dilematem. Je opravdu zamilovaná do svého PPG systému jako do Davida Attenborougha po celou dobu?


[1] Nyní je zajímavé, že od té doby je tato píseň zpívaná vždy Martinem, na albu a dokonce i na Some Great Reward tour. Možná měl Martin původně dvě mínění o zpívání písně živě, tak to poprvé udělal tak, že se zdálo Martinovi divné zpívat na albu, zatímco by Dave zpíval živě.





Text : Adrian Deevoy (International Musician And Recording World, 11/1984)
Překlad : Ivan V. (C) Depeche CZ



Další díly seriálu "Samplovací Móda"



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků