Samplovací móda II.


Pokračujeme v článku z roku 1984, ve kterém Depeche Mode probírají, jak vznikaly zvuky pro People Are People a Master And Servant, a že to vlastně všechno je jen o náhodě…



2.část



Dostáváme se zpět k People Are People, Martin přerušuje krátkou anekdotou o samplování: Láska k létání.


„Vzal jsem si stereo walkman, když jsem letěl kamsi z Anglie,“ začíná. „Původně jsem si ho přinesl s sebou k zachycení startu, ale zatímco letuška prováděla svoji bezpečnostní řeč na začátku letu, rozhodl jsem se, že bych jí mohl také nahrát. Ale jakmile každému řekla: „zkontrolujte si instrukční karty pod vaším sedadlem“, dveře se otevřely a dovnitř se vehnal všechen vzduch, což způsobilo skutečný rámus a každý se smál. Uřízl jsem pak zvukový úsek na konci toho, co říkala a s mým vyprsknutím smíchy. „…kční karty ha ha ha ha …kční karty ha ha ha ha,“ což zní legračně, ale použil jsem to společně se sborovým zvukem a přidal k opravdu pěkné struktuře v People.“

„Je tam ve slokách harfový zvuk Synclavieru,“ přidává Alan, „a sekvencer ARP hrající velmi rychle v refrénech a jsou tam nějaké Emulátorové zvuky, které jsme používali tu a tam pro přidávání několika parádiček.“

Tři krknutí na konci každého refrénu jsou ve skutečnosti dílem Martina.

„Byl to kombinovaný zvuk,“ říká Alan. „Nejprve jsme sampovali Martina dělajícího: „Unk Unk Unk“ jeho hrdlem, pak jsme přidali zvonkový zvuk a tympány pro dodání hloubky.“

„Bylo mi trochu hloupé to dělat,“ připouští Martin. „Ale je to prostě láska ke zvukům.“



Hlasová linka, „It’s a lot… like life,“ na začátku Master And Servant byla ještě větším krmivem pro Synclavier, jak vysvětluje Alan.

„Nejprve jsme nahráli hodně lidí zpívajících vysoko : „It’s a lot“, a potom hluboko : „Like life“. Nemusíte hrát jeden pomaleji nebo rychleji než druhý, abyste dostali o oktávu výš, protože vytvoříte vsuvku na klávesnici Synclavieru pro každou část a potom hrajete jednotlivé části v jejich přirozených intonacích a obě ve stejné rychlosti, což je velmi užitečné.“

Hlavní vokály v People Are People a Master And Servant (nebo M&S jak je Depešáky nazývaná) na 7´´ mixech byly v podstatě jediné zvuky, které nebyly samplovány.

„Vokály,“ vysvětluje Alan, „byly nahrány ve velké místnosti. Totiž vokály byly poslány dolů přes PA (PA systém = soubor komponentů pro předprodukci – pozn. překladatele) do velké, obytné místnosti, tak jsme mohli získat nejen úžasný silný zvuk, ale také jsme mohli na zpěv dát efekty typu echa v době kdy byl nahráván, a pak na pultu mixován.

„Ačkoliv samplujeme všechny smyčky zvuků,“ přidá tak dodatečnou výhodu obytné místnosti, „vždy nahrajeme počáteční zvuk v okolním prostoru. Chceme-li hodně změnit smyčku zvuků, tak nahrajeme všechny akustické smyčky v různých místnostech a omezíme mikrofon nebo mikrofon nastavíme ve vzdálenosti v závislosti na rozpětí zvuku kterého chceme dosáhnout. Elektronické bicí Simmons? Ne, nemám je rád. I přesto, když pracně doladíte všechny ty titěrnosti kolem, tak to stejně vytváří dojem toho továrního přednastaveného zvuku. Úplně stejně dobré můžete mít i na Synclavieru. Elektronické bicí Simmons mi příliš nápadně připomínají, že továrna Howarda Jonese příliš přednastavuje a je tam ten syndrom Drumulatoru (EMU Drumulator = automatický bubeník – pozn. překladatele). Opravdu nudné synťákové zvuky. Ony jsou nejen nezajímavé, ony na vás přes DX7! a JP8! (Yamaha DX7 a JP8 = syntezátory – pozn. překladatele) jaksi ječí.“



Poslední album Depeche Mode se honosí nesčetnými zvuky, zjevně méně kovovými než na socialistickými postoji odrážejícím se Costruction Time Again, ale neméně tak fascinujícími. Všude je láska v kontrastech.

„Nemyslíme si, že jsme to přehnali s kovovými údery na Construction Time,“ říká Martin, „ale na další desce jsme samozřejmě chtěli udělat méně kovových zvuků. Chtěli jsme trochu více jemnosti…“


A tak namísto chybějících řemenů se opásají betonem…


„Jo, na jedné písni na albu, Blasphemous Rumours,“ podrobně rozvádí Alan, „jsme nasamplovali nějaký beton, na který jsme udeřili právě tak, jak se jevil zvuk smyčky. To znamenalo, že jsme udeřili do velké hromady betonu samplovacím kladivem…“

„…Jsem si jistý, že se ve skutečnosti nenazývaly sampovací kladiva,“ prohodí chichotající se Martin.

„V každém případě,“ pokračuje Alan, „zvukař/producent, kterého využíváme : Gareth Jones, vlastní brilantní malý záznamník jménem Stellavox, jenž používáme se dvěma stereo mikrofony. Stellavox e stejně dobrý jako každý standartní 30-ti rychlostní kotoučák, ovšem má tu výhodu, že je velmi malý a tudíž velmi přenosný. Tak jsme jen vzali ten Stellavox ven doprostřed otevřeného prostoru, mikrofon umístili nad zemí a mlátili velkým kovovým kladivem. Zvuk zněl… jako údery do betonu. Opravdu ho nemohu vyjádřit jinak.“



DOKONČENÍ PŘÍŠTÍ PONDĚLÍ


Text : Adrian Deevoy (International Musician And Recording World, 11/1984)
Překlad : Ivan V. © Depeche CZ

Další díly seriálu „Samplovací Móda“


    23 dubna 2007

    Zpět na hlavní stránku

    
SLEDUJTE NÁS:

                   


    




Komentáře (nové dole):




wifi :

24. dubna 2007, 13:25     

skvělej článek – to byly časy! Dneska už se tohle všechno dělá na kompu…


sinus :

24. dubna 2007, 14:36     

Docela bych chtěl vidět, jak vypadal ten „walkman“, co nosil Daniel Miller.

Já si pamatuju ten legendární „Sony“, co měl přetáčení jen dopředu, a byl na 4 tužkové baterky. Ovšem vydržel zhruba asi jen 3 přehrání kazety.:))


Ivan V. :

24. dubna 2007, 14:56     

  • to sinus:…a pak si ho musel vyhodit a koupit si novej. :-)) Já si pamatuju, že walkmany byly ještě hodně populární v období, kdy jsem končil školku a nastupoval na základku. Přál jsem si ho, ale nikdy jsem ho nedostal. Později přišly na scénu discmany a teď jsou tu „mp-trojky“. Mp3 player mám, jde s ním také nahrávat, takže zas takovej pokrok od dob walkmanu D. Millera to není. :-)…ale alespoň že existují nabíjecí monočlánky.


sinus :

24. dubna 2007, 15:07     

to Ivan : no jo, jenomže jsi přišel o ten skvělý zážitek přetáčení kazety na tužce :))


Ivan V. :

24. dubna 2007, 16:04     

  • to sinus: Přišel, ale přetáčení na tužce si taky pamatuju. ;) Průser asi byl, když nikdo neměl tužku o šestiúhelníkovém profilu. :-)


Janny :

6. června 2007, 19:17     

jo – docela mazec :-) taky jsem měla walkmana a kazety přemotávala na tužce, hlavně Everything counts, což byla první písnička, která mě přivedla k DM a pouštěla jsem si ji furt dokola :-)…fakt dobrý…


fanda 80 let :

31. října 2009, 21:22     

že simmonsy měly podle něj blbé zvuky je jeho věc. většině se lidí líbily. měly problémy s midi.to tím asi myslel. poslední typy už byly s tímto OK.


majky :

9. března 2010, 22:32     

No já měl Sony Walkmana s nahráváním už za bolševika, mám někde nahranej ten koncert v 88mym. Ale byl to shit za 5 litru tehdy, ne profi, nahraval stereo, ale ne v dolby, v tom jen prehraval. Miller musel nosit snad Sony WMD6C, to bylo dělo už tehdy snad za 20 litrů, nahrávalo to v dolby c a mělo to i linkovej vstup, co se dal napíchnout rovnou na nakej mixák. Takle sem to videl na Rockfestu 86, jak typci nahravali, tam sem videl taky prvne a naposled Ocean :))) asi tak no, hehe, presny, DX7 a podobna konfekce, to me nebralo uz tehdy :)))





Přidej komentář :



Toto není spam.







Výpis všech článků




SLEDUJTE NÁS