Příběhy z tourbooků - 1986


  (17.04.2006)
K následujícímu čtení doporučuji si uvařit černou kávu, protože se dostáváme do období Black Celebration. Album s pochmurnými zvukovými aranžemi, s černou atmosférou plnou kovových samplů…Kapela udává tempo ve vývoji populární hudby a vyráží na další turné. Začíná spolupráce s Antonem Corbijnem, který jejich fotografiím a klipům dodá neopakovatelnou depešáckou vizáž…



Život v takzvaném „vesmírném věku“

Je to již pět let od našich začátků – pět let od vydání prvního singlu „Dreaming Of Me“, a navíc ještě historie před tímto datem. Tenkrát byli původní trojice Martin Gore, Andy Fletcher a Vince Clarke – dva kytaristé a jeden klávesista a jejich zkoušení podomácku v Basildonu. V počátcích se potýkali s četnými problémy, psali písně, na některé již zapomněli, a potřebovali někoho, kdo bude ty písně zpívat, a také potřebovali najít své jméno..
Tyto starosti vyřešili zpěvák Dave Gahan a módní časopus „Depeche Mode“, podle kterého si dali název. Kytary vyměnili za syntezátory a tu a tam vystoupili ze stínu své zkušebny na veřejných vystoupeních (Crocs, The Bridge House). Na těchto vysoupeních si jich všiml hlavní muž Mute, Daniel Miller…



Tak takhle začínají první řádky tourbooku, ktery byl k dostání na koncertech „A Black Celebration Tour“. Dále následuje popisování historie do roku 1985, kterou už známe (viz minulé díly „Příběhů z tourbooků“), takže se pojďme věnovat tomu, co se dělo v roce 1985 a 1986.



Shake The Disease a It's Called a Heart

Po skončení Some Great Reward Tour a téměř roční nepřetržité práci se rozhodla kapela trochu zpomalit kolotoč vydávání nových desek a vyjíždění na turné, a předepsali si tříměsíční volno. Pak se kapela sešla znovu v březnu 1985 spolu s Danielem Millerem a Garethem Jonesem, a stvořili nový singl Shake The Disease. Snahou kapely bylo, aby píseň zněla hodně zvláštně, a trochu jinak, než předchozí hity People Are People, či Master And Servant. Výsledný produkt ale vyvolal v tvůrcích smíšené pocity – Alan Wilder říká : „Je to stále jedna z mých nejoblíbenějších Martinových písní, ale nemám opravdu pocit, že bychom z ní dostali to nejlepší…“

Klip k singlu Shake The Disease natáčel Peter Care. Proces filmování popisuje Alan : "Klip používá záběry volného pádu, které vytvářejí celkem jednoduchou optickou iluzi. Osoba je na zadní straně bundy připoutaná tyčí s motorem. Jak se tyč otáčí, bere člověka s sebou a kamera následuje stále ve stejném úhlu, takže má divák dojem, že osoba zůstává v klidu, a všechno na pozadí se hýbe. (Poznámka : při pozorném sledování klipu Shake The Disease je skutečně vidět, že při otáčení Martina Gorea přirozenou gravitací visí dolů jeho copánek, který tehdy nosil na temeni).

Další singl : Its Called A Heart měl poněkud rušné pozadí.. Mezi Alanem Wilderem a zbylými členy Depeche Mode nastal docela vážný rozkol – a to právě kvůli tomuto singlu. Alan vysvětluje : „Its Called A Heart je určitě můj nejneoblíbenější, troufám si říct nejnenáviděnější singl DM vůbec. Já jsem byl i proti tomu, aby se ta píseň vůbec nahrávala, natož vydávala. Ve skutečnosti jsem zuřivě bojoval o B stranu Fly On The Windscreen, která byla mnohem lepší. Měl jsem pocit že jsme pilně zapracovali na tom, abychom si získali uznání za tvrdší zvuk, který měl větší hloubku a zralost, a najednou jsme tu měli tuhle hrozně popovou věc, která pro naši reputaci neudělala nic.“ Nakonec byl přehlasován ostatními, ale uznali, že Fly On The Windscreen je příliš dobrá na béčko singlu, a rozhodli se jí zařadit na nové album.

Rok 1985 byl též ve znamení malého bilancování – v Evropě vyšla výběrovka The Singles 1981–85, v Americe také, ale pod poněkud přitroublým názvem „Catching Up Depeche Mode“ (Dohánění Depeche Mode), a kromě toho i první oficiální videozáznamy : sbírka klipů Some Great Videos 1981–85, a živé vystoupení The World We Live In A Live In Hamburg.



Dospělí Depeche Mode

Depeche Mode se pomalu ale jistě měnili z nezkušených mladíčků na profesionální popové hvězdy, s profesionálním přístupem. David Gahan se rozhodl absolvovat hodiny zpěvu u renomované londýnské učitelky Tony de Brettové..„Cvičili jsme stupnice a podobné věci. Neviděl jsem, jak bych to mohl uplatnit při zpívání popových písní, ale chtěl jsem udělat víc pro ovládání dechu. K větší "profesionalitě“ také hodně pomohlo, že později začali spolupracovat s fotografem a odborníkem na vizuální stránku věci s Antonem Corbijnem. O tom se ale podrobněji zmíníme na konci článku. Ne vždy byla proměna v dospělé hvězdy jednoduchá. Museli nasbírat zkušenosti, jak dělat rozhovory, a co všechno můžou řící médiím, protože ze začátku byli příliš naivní a vypouštěli z úst věci, které média lehce zneužila. Například David Gahan už se přestal zmiňovat o své pubertální minulosti, kdy se několikrát dostal ke křížku se zákonem. Martin Gore zase trochu zmírnil své „oblékací excesy“.

David se po více než šestileté známosti oženil se svou přítelkyní Jo Foxovou. „Jo je jediná žena se ktrou mohu žít“, říká nadšeně David, " U ní se nemusím přetvařovat a být hvězdou, a mohu si taky někdy vyhodit z kopýtka…Když jsem doma, tak se o mě stará – když jsem na turné, vyřizuje všechny papíry. A kromě toho máme stejné zájmy a koníčky." Například motor porsche, který nechal Dave roku 1986 řvát jako zvukovou kulisu pro singl Stripped. O svatbě nechali David a Jo v zahradě jednoho velkého hotelu postavit slavnostní stan, a pozvali jen lidi, které Dave nazval „našimi nejbližšími přáteli“ – mezi nimi i Alison Moyetovou a navzdory všem zprávám o sporech i Vince Clarka. David Gahan prohlásil tehdy k tématu Vince Clarke : „Nevím sice, jaké hudební projekty má v tuto chvíli v běhu, ale vídáme se ještě občas v hospodě a bavíme se o starých dobrých časech.“



Black Celebration

Album Black Celebration se stalo první deskou natočenou na 48 stop. Gareth Jones to komentuje : „Ulehčilo to celý nahrávací proces. Nejenom proto, že jsme měli víc hudebních partů, ale také proto, že jsme mohli nahrát každý part na samostatnou stopu. V minulosti jsme natlačili mnoho různých partů na stejnou stopu, a to byl při míchání problém…Martin Gore též popisuje výhody 48-stopého záznamu oproti dřívějšímu 24 stopému : "Někdy třeba začneme písničku jediným zvukem ze sekvenceru a jak postupuje, přidáme další zvuky jen abychom to obohatili. Hodně jsme to dělali na tomto albu. Vrstvy zvuků hrály stejný part, abychom dosáhli plného a hřejivého efektu.“ Depeche Mode byli vysocí perfekcionisté, a vyhráli si i se zdánlivými maličkostmi – dobře to popisuje příklad, který uvádí Alan : " Na It Doesn't Matter Two je spousta samplů sboru. Bylo by jednoduché vzít jen jeden sample a hrát ho polyfonicky. Ale místo toho jsme na každou notu použili jiný sampl, takže každá nota se trochu od ostatních liší. To přináší velmi realistický pocit. Strávili jsme spoustu času, aby to fungovalo a znělo to lidsky. A to platí pro všechno co děláme, nejen pro tuhle jednu věc."

Samplování hrálo při Black Celebration opět velkou roli. Při vyhledávání zajímavých zvuků se fantazii meze nekladly, a tak slyšíme při úvodu Stripped již výše zmíněné Davidovo Porsche 911, při Fly On The Windscreen zase vrtačku Black & Decker, tu zas rozprašovač anebo zvuky kytary trsané padesátifenikem…Všu­dypřítomným mikrofonům neunikl ani Daniel Miller, jehož hlas slyšíme v úvodu Fly On The Windscreen říkat „Over and done with“ (konec, je hotovo). Jedna poněkud nebezpešná samplovací akce se odehrála na parkovišti, kde rozmístili mikrofony, a odpálovali spoustu pyrotechniky, kterou pak nahrávali. Takže už asi víme, odkud pochází občasné „fičení“ při písni Black Celebration. Andyho Fletchera tato součást nahrávání bavila nejvíc , hovoří nadšeně : „Měli jsme v té době jednu teorii : každý zvuk musí být jiný, a nikdy nesmíš použít stejný zvuk dvakrát. Takže samplování pro nás bylo skvělé!“

Ve studiu se vyrýsoval i model rozdělení pracovních záležitostí jednotlivých členů kapely, který pak fungoval i při dalších albech. Prvním byl zpravidla Martin Gore, který přinesl nápad a základní melodii. Poté demo převzali další členové nahrávacího týmu (hlavně Alan Wilder a Daniel Miller) a zvukově ho vypilovávali. Martinovi to celkem vyhovovalo : „Když Daniel nebo Alan a ostatní dělají něco, co se mi nelíbí, samozřejmě něco řeknu. Ale jsem připraven couvnout, protože kdybych měl dělat všechno, tak by nemělo smysl být v kapele. Je dobré, když se přidá nové nadšení, protože já jsem na písničkách pracoval asi měsíc nebo dva, zatímco pro zbytek kapely jsou skutečně čerstvé a je pravděpodobnější, že přijdou s novými nápady.“

Natáčení Black Celebration bylo velmi intenzivní, někdy až namáhavé. Členové kapely i nahrávacího týmu se sebe vydali téměř maximum, a navíc strávili příliš mnoho času v blízkosti stejných osob, takže si to vybralo daň v lehké ponorkové nemoci. Na tomto albu bylo již zjevné, že to je poslední nahrávací session s Danielem Millerem a Garethem Jonesem. Daniel Miller říká : „Ke konci Black Celebration jsem měl pocit, že moje práce je u konce. Chtěl jsem se koncentrovat víc na svůj label. Natáčení jim trvalo mnohem déle a u mě si to vybíralo svou daň, když jsem se snažil zvládat dvě věci najednou.“

Album Black Celebration 1986 vyšlo 17.března 1986, a setkalo se v tisku se smíšenými reakcemi – pro někoho bylo nepochopitelné, že na něm není příliš mnoho popových melodií, pro jiné zas znamenalo vrchol tvůrčích sil Depeche Mode.



Je čas na turné

Rok 1986 byl ve znamení velkého turné po obou stranách Atlantiku, i na Dálném Východě. Popularita kapely stoupala každým dnem, o to víc , že stále pro mnohé bylo neuvěřitelné, že kapela hrající čistě na elektronické instrumenty,a poháněná podpůrnou páskou, dokáže udělat stejně dobrou (ne-li lepší) show než rockoví hudebníci s kytarami. I když použití podpůrné pásky s sebou neslo jistou svázanost – kapela nemohla jen tak změnit program svého koncertu. I když jednou to udělala, když po několika koncertech vyřadila Here Is The House zpívanou Davidem Gahanem, a nahradili ji New Dress. Pódiové efekty a světelná show byla opět (jako minule) v režii Jane Spiersové, a nechyběly ani podivné „plechové“ instrumenty a tyče, do kterých v průběhu koncertu členové kapely mlátili a spouštěli tak rozličné samplované zvuky.



Anton Corbijn na scéně

Kapela učinila další výborný tah, když svou vizuální stránku a natáčení klipů svěřili novému člověku, Antonu Corbijnovi. Od té doby tato stránka kapely dostala určitý řád, který doposud chyběl. Alan Wilder : „Zdá se to neuvěřitelné, ale všechny změny naší image během let se děly z našeho rozhodnutí a dokud se toho neúčastnil Anton, nebyla v tom žádná kontinuita. Některé ze starších klipů jsou až extrémně trapné. Nechali jsme se vláčet sérií nepříliš dobrých režisérů, kteří se ve svém oboru teprve zapracovávali – napadá mě třeba Julian Temple. Příchod Alntona pro nás znamenal úlevu, i když naše herecké schopnosti se za dobu předchozích zkušeností moc nezlepšily!“ Corbijn se neostýchal řádně se zhostit svojí nové role. „Podle mě, předtím něž jsem byl povolán, něco, co bych nazval balíčkem Depeche Mode, neexistoval. Myslím si, že ke sjednocení hudební a vizuální stránky došlo až po mém příchodu.“ Dave Gahan trefně komentuje přínos Antona pro DM : „Zvolil k naší muzice správnou barvu a správný obraz!“



Kliknutím na obrázek otevřete náhled cca 1000×1000





(zdroje : Tourbook 1986, Jonathan Miller : Stripped, Biography by Steve Malins, internet)

Další díly seriálu „Příběhy z tourbooků“



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


bm :

27. dubna 2008, 01:34     

hezkej clanek a dobra prace. dik!

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků