Příběhy z tourbooků - 1984

  (04.03.2006)

Pokračujeme v našem seriálu – a posouváme se jen pár měsíců dále. Je tu rok 1984, a kapelu čeká spousta práce na čtvrtém studiovém albu. V Evropě už jsou poměrně slavní, a v Americe zatím menší základna posluchačů okolo rádia KROQ netrpělivě čeká, co nového chlapci vymyslí… I u nás v Československu se už najdou první fanoušci, co je zaslechli při ladění zahraničních rádiových vln z Německa či Rakouska… People Are People Je jaro 1984. Depeche Mode si ještě ani pořádně neodpočinuli od turné Construction Tour, a už o sobě dávají vědět singlem People Are People . Tato píseň se v mnoha zdrojích uvádí jako průlomový hit, kterým kapela konečně prorazila. Má všechny prvky, které má mít popový šlágr, a přitom bourá spoustu zažitých představ o popové muzice. Samplovací mánie, kterou načali předchozím albem Construction Time Again se rozjela v této písni na plné obrátky, a masíruje ucho posluchačovo těžkotonážními výbuchy, třískáním i dusavými beaty. Jurgen Seibold píše ve své biografii : " Píseň People Are People zřejmě zasáhla nerv doby. M.L.Gore s Alanem Wilderem spojili výrazněji než kdy jindy všechny stylové prvky skupiny Depeche Mode : hypnoticky dusavý beat pro zuřivé tanečníky, zálibně do detailu vymalované zvukové obrazy pro fandy hi-fi, neobvyklé zvukové úryvky pro hudební kolegy nadšené elektronikou, sociálně angažované texty pro přemýšlivější fanoušky a prostou, snadno zapamatovatelnou melodii pro hitparádu. People Are People byla roku 1984 cosi jako vzor moderního songu, a Depeche Mode se tímto hitem stali vzorem pro moderní skupiny." Trochu z jiného soudku : k nahrávání People Are People se váže jedna humorná historka z úst Alana Wildera : „Bývali bychom ji dokončili mnohem dříve, nebýt toho, že se něco muselo udělat znovu díky ‚neslavnému incidentu‘, kdy se objevil jeden z členů kapely, který zakopl o napájecí kabel, a tak vytáhl zástrčku.“ Wilder neoblomně tají jeho jméno, ale vzhledem k tomu, že jednou z tehdejších oblíbených zábav Martina Gorea bylo schovávání brýlí smolaře Andyho Fletchera, můžeme předpokládat kdo to asi byl :-) Kupodivu, písní People Are People se stali masově známými i ve Spojených Státech, které příliš nepřijaly jejich minulé album, V té době to totiž byla země prakticky odkojená kytarovými kapelami. Anebo možná právě proto – samplová smršt People Are People působila na této scéně jako zjevení – bylo to prostě něco jiného a nového. Proto se kapela později rozhodla využít náhlého zájmu, a vydat pouze pro americký trh výběrovku People Are People, která shrnovala jak výběr songů z předchozích alb, tak i nové písně. Jeden z nadšenců elektroniky v USA, rodilý Brit Richard Blade pracoval v rádiou KROQ v Jižní Kalofornii, a propagoval Depeche Mode na vlnách zmíněného rádia seč mu síly stačily. Popisuje reakce posluchačů : "Od jejich druhého alba je lidi začli pomalu vnímat. A s třetím albem to teprve propuklo. Najednou začaly telefony v KROQ úplně šílet! Lidi říkali : ‚My tuhle kapelu milujeme!‘. Ale na rozdíl od Duran Duran a Spandau Ballet , kteří v té době taky frčeli, lidi neříkali : ‚Panebože já miluju Martina Kempa!‘ nebo ‚Panebože já miluju Johna Taylora!‘ . Lidi říkali : ‚Panebože já miluju muziku Depeche Mode!‘ Rouhači Depeche Mode Další singl Master And Servant způsobil menší obtíže, díky svému kontroverznímu textu narážejícím na sado-masochismus, a ještě kontroverznějšímu klipu. Depeche Mode jen o fous unikli zákazu na BBC. Dave Gahan to komentoval : „Nemůžeš hrát pořád na jistotu, i když proti sobě popudíš některé lidi, kteří začnou sepisovat petice a takové věci. Je to pořád menšina. Navíc tato píseň je prostě o životě a o lásce, ať už forma té lásky je jakákoliv.“ Snad ještě odvážnější text si dovolil Martin Gore v Blasphemous Rumours, kde hlavní refrén („Nechci vést rouhavé řeči / ale zdá se že Bůh má zvláštní smysl pro humor / a až jednou umřu, bude se nejspíš náramně bavit“) přímo pobuřuje. Martin vysvětluje : „Ten text má původ v době, kdy jsme ještě s Andym v rámci Chlapeckého oddílu chodili do kostela. Existoval modlitební seznam lidí, kteří měli nějakou nemoc, nebo něčím trpěli a my jsme se vždy modlili za osobu na začátku tohoto seznamu, dokud nezemřela. Tato píseň vystihuje tehdejší náladu.“ Léto 1984 pak bylo ve znamení nahrávání nového alba Some Great Reward. Tentokrát zvolili studio Music Works v Londýně, a poté se na závěrečnou mixáž přesunuli do více profesionálního prostředí berlínské Hansy, kde už nahrávali loni. Nutno řící, že mírně nestíhali svůj plán, a tak toto závěrečné mixování už bylo ve skluzu. Díky tomu se ve studiu nacházeli pouze Alan Wilder, Gareth Jones a Daniel Miller. Ostatní členové kapely nechtěli rušit své dříve rezervovované termíny dovolené. Martinova nová móda V osobních životech členů kapely nastaly určité změny – Martin Gore se rozhodl nějaký čas žít v Berlíně a pronajal si tam byt. Říká : „Přestěhoval jsem se do Berlína, protože mi vyhovuje 24-hodinový provoz města. Rád zůstávám venku celou noc – je to dekadentní?“. Berlín svou uvolněností byl také lepší prostředí pro Martinovy módní úlety zavánějící transvetismem. Sám v těch dobách tvrdil : „Sexuální bariéry jsou hloupé. My s mojí přítelkyní si prohazujeme šaty, make-up, všechno. No a co?“. Jeho záliba v nošení sukní či lakování nehtů vyvolala v bulvárech spousty různých domněnek a fám o jeho sexuální orientaci, či úchylkách. David Gahan soucítil s Martinem do určité míry : „Mart propásl své dospívání, chození ven, vídání se s různýma holkama každý večer a neustálé opíjení – ta bezstarostná léta. Každý by si měl tou fází projít. Osobně si myslím, že dělá všechny ty věci, které jsem já dělal v šestnácti. Chodil jsem do klubů s lidmi, kteří byli mnohem starší než já. Nosil sem tuny make-upu a taky ženské šaty!“ Co se týče Davida – ten upevnil svůj vztah s Jo Foxovou koupí společného bytu v Laindonu. I Andy a Alan zůstávali a žili nadále v Británii. V září odstartovali turné Some Great Reward Tour. Opět za účasti podpůrné pásky, bez které by se těžko dala vykreslit atmosféra všech těch neopakovatelných zvuků. Pódium bylo vybaveno pohyblivou scénou se spoustou konstrukcí a doprovázené světelnou show. Vedle syntezátorů a samplerů byly na pódiu i perkuse v podobě vlnitého plechu a paprsků z kol bicyklu. Turné proběhlo v průběhu podzimu 1984 ve Velké Británii a Evropě, a poté po tříměsíční přestávce po celý následující rok 1985 v USA, Japonsku a opět v Evropě. Dohromady absolvovali 112 koncertů. Na závěr nesmím zapomenout na recept Alana Wildera jak vytvořit jeho „Skvělý Účes z let 1983/84“. Alan vysvětluje : „Budete potřebovat : jednoho blbečka (nejlépe okolo 22 let), velké zrcadlo (nastavené tak, aby bylo co nejlichotivější), hlavu s nepoddajnými rozcuchanými vlasy (nemýt důkladně), vlasový gel s extra fixací (dvě tuby), chléb Hovis (jeden bochník), silný lak značky Elnette Turbo-Blbec-Hovado (tři plechovky), pošahané názory, jednu ‚přiteplalou‘ popovou kapelu 80.let, hejno dospívajících dívek, jedno balení kondomů. Vezměte blbečka a stůjte půl hodiny před velkým zrcadlem. Začněte důkladným promazáváním nepoddajných vlasů dvěmi tubami vlasového gelu s extra fixací, dejte pozor, abyste nevynechali licousy. Načesejte vlasy hřebenem nahoru, aby připomínaly bochník chleba a okamžitě zastříkejte lakem (nešetřete množstvím, ale nechte si trochu na závěrečné okrašlování). Do začátku koncertu se nepohybujte! Dále si nevšímejte toho, že všichni říkají "Koukni na toho blbečka, co vypadá jako by měl na hlavě bochník chleba“ a zařaďte se do stejně špatně oblečené a přitroublé popové kapely 80.let. Nakonec přidejte zbytek laku Elnette a servírujte hejnu dospívajících dívek, které vám řeknou, že to vypadá skvěle…" Kliknutím na obrázek otevřete náhled cca 1000×1000 (zdroje : Tourbook 1984, Jonathan Miller : Striped, Jurgen Seibold : Depeche Mode, internet) Další díly seriálu „Příběhy z tourbooků“

     4 března 2006

    Zpět na hlavní stránku

    

SLEDUJTE NÁS:

                   


    

Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu

ETS :

1. července 2012, 17:52

mazec ! Alan to zabil na konci !! Jinak sem se konecne dozvedel jaka byla dostupnost DM v cechach kolem roku 80–86.