Po stopách DM IV. : Violator Aligator


Popularita Depeche Mode v USA byla vždycky nevypočitatelná. Paradoxně v tamních končinách měli největší úspěch právě s tím, co se od místní hudby diametrálně odlišovalo – ať už samplovou smrští People Are People v roce 84, nebo provokující klip Personal Jesus s inkriminovaným záběrem na koňský zadek, který tolik vadil MTV…




I přístup fanoušků byl trochu odlišný než ten evropský. Krásně to vystihnula hláška jednoho hrdiny filmu 101 – velkého DM fanouška s extravagantním „depešáckým“ účesem, který při rozhovoru s reportérem udiveně zvolá : „Cože, voni jsou z Ostrovů?“. Pojďme si připomenout atmosféru v předvečer prvního koncertu World Violation Tour, které v roce 1990 startovalo právě za velkou louží.




Violator Aligator


„Dnes mě už aspoň dvacetkrát někdo řekl, že jsem teplouš,“ říká klávesista Depeche Mode Alan Wilder, který se usazuje do křesla v Civic Centre v Pensacole na Floridě, kde synthi-popový soubor začíná další zkoušku. Ptáme se : „Většinou jsou to maníci, co se vyklánějí z náklaďáků že?“ „To je tím účesem,“ říká zpěvák Dave Gahan a obléká si rifle a tričko bez rukávů, na kterém jsou zobrazena ženská ňadra, „v Americe si lidé myslí, že pokud máte krátké vlasy, tak jste homosexuálové.“ Má pravděpodobně na mysli chlapíky z pensacolského letiště. „Námořníci na nás jen mrknou, jakoby říkali : ‚krátký vlasy, to je all right.‘“ Gahan si sedá k Wilderovi. „Budeme muset vystupovat s námořníky.“


Je prodloužený víkend (4.7. se slaví v Americe státní svátek) a Depeche Mode přijeli do Pensacoly rozjet turné „World Violation“ – turné, které doprovází nedávno vydané album Violator. Ačkoliv historicky nejsilnější zázemí mají Depeche Mode v Jižní Kalifornii (v roce 1988 tam přišlo 75000 fanoušků na koncert v Rose Bowl), lístky na jejich show jdou na odbyt velice rychle kdekoliv ve Státech. Arény s 18000 sedadly v Dallasu a Chicagu byly vyprodány během týdne. Stadiony v Orlandu, Tampě a Miami byly také vyprodány, přestože skupina na Floridě nikdy dřív nekoncertovala a místní rozhlasové stanice ji vůbec nehrají. Během jediného týdne bylo pryč i čtyřicet dva tisíc lístků na koncert v Giants Stadium v New Yorku. Zajímavé je i to, že se zároveň s zahájením turné začaly prodávat i alba Depeche Mode. Violator je prvním LP, kterého se v USA prodalo přes milión výlisků. Personal Jesus – jejich jediný hit od People Are People v roce 1985 – byl prvním singlem oceněným zlatou deskou. Enjoy The Silence, druhý singl z alba, bude také brzy „zlatý“. Depeche Mode si vybrali Pensacola Civic Center za místo svých zkoušek ze stejných důvodů jako nedávno i Janet Jackson – nájemné je zde levné. Skupina sice ve městě našla jen jediný klub, kde mají bohužel jen kouli ze zrcadel a diskžokeje, který se pyšně prochází ve smokingu; chlápek z ‚ostrahy‘ pensacolského hotelu Hilton je fanoušek Depeche Mode, který tráví většinu času tím, že shání lístky na jejich koncerty. A k tomu všemu je v této oblasti Mexického zálivu, známé jako Redneck Riviera, tolik maníků v náklaďácích, kteří si myslí, že členové Depeche Mode jsou teplouši…


Po zkoušce celé skupiny přichází David Gahan do haly hotelu, aby mimo jiné vyprávěl o tom, jaké mají Depeche Mode vždy problémy se svou image. Přivádí si sebou i svého tělesného strážce, který slyší na jméno Ingo. Zdá se, že ho David opravdu potřebuje. Ze skupině oddaných příznivců – tisíce z nich vyvolali výtržnost před několika měsíci v Los Angeles – jen několik lidí pozná jednotlivé členy kapely. A když už je pozná, spletou si jejich jména. „Zkoušeli jsme v místním kostele,“ vzpomíná Dave na původní sestavu skupiny s Vincem Clarkem. „Místní vikář nás tam nechal hrát. Museli jsme být hodní, slušní, a nesměli jsme hrát příliš nahlas. Myslím, že aniž bychom si to uvědomovali, jsme začali dělat něco úplně jiného.“ Gahan se na chvíli odmlčí a požádá Inga, aby mu přinesl pomerančový džus. Jeden fanoušek, který předtím nerovózně přecházel po hale, využívá příležitosti a žádá zpěváka : „Martine, mohl bys mi dát autogram? Máš pero?“ „Jistě,“ odpovídá Gahan, „ale jmenuji se David.“


Martin Gore sedí vedle hotelového kulečníku a čte si v životopise Hermanna Hosseho. Je „nahoře bez“, oblečen v černé bermudy a bílé podkolenky. Vypadá úplně stejně jako na pódiu : blonďatý, kudrnatý školáček, synthi-popová odpověď na Anguse Younga z AC/DC. „Když se ohlížím,“ říká Martin, „myslím, že jsme měli mít mnohem více starostí než jsme měli. Když skupinu opustí leader a autor písní, měli byste přeci jenom mít trochu starostí. Předpokládám, že jsme měli jednu z výhod mládí. Kdybychom zpanikařili, pravděpodobně bychom tu vůbec nebyli.“ Stejně jako ostatní členové Depeche Mode, kterým táhne na třicítku, i Martin je dosti osobitý – zábavný, jasně hovořící a bez žádných vážných nároků. Na rozdíl od ostatních členů používá při živých vystoupeních kytaru, vydal sólové album s převzatými skladbami a před několika lety se objevoval na jevišti v sukních. „Martin mi jednou řekl : ‚Před vystoupením se rád dívám do zrcadla, směji se a říkám si – dívej, kolik mi toho večer zase uteče‘ " říká David. "Nejradši by si oblékl kožené kalhoty a pak přes tričko sukni. Sedáváme za pódiem a říkáme : ‚Martine, jako chlap si nemůžeš vzít takové zasr… oblečení!‘ Musíš si to sundat!“ „Vždycky jsem si myslel že to je legrace,“ vysvětluje Martin, „nečekal jsem, že to vyvolá takový povyk.“


Pod Goreovým vedením se hudba Depeche Mode stala – abychom použili názvu alba, které má mnoho příznicvů nejraději – ‚černou slavností‘. Jeho písně, které se styděli v americkém rozhlase pouštět, byly rouhavé (Blasphemous Rumours) i křečovitě násilné (Strangelove, Master And Servant). První singl, který se ve Státech dostal mezi prvních deset, byl laskavě duchaplný – People Are People, singl z alba Some Great Reward. „Někdy v té době se pro nás v Americe začalo něco měnit,“ říká Martin od kulečníku, „na turné po tomto albu jsme byli úplně šokováni, kolik lidí začalo chodit na naše koncerty. Najednou jsme hráli pro 10 000 lidí. Ale i když koncerty byly vyprodané, stále jsme museli bojovat, aby se prodávaly i desky.“ Bruce Kirkland, zástupce Depeche Mode pro USA, říká : „New Order, The Cure, Depeche Mode – přirovnávám tyto kapely k heavymetalovým kapelám sedmdesátých let. Téměř nikdy neměli hitové singly, ale zaplňovali stadiony. Klasický vtip o Iron Maiden byl, že prodali více triček než desek.“


Je den výročí americké nezávislosti, je zároveň i den koncertu Depeche Mode a v obchodním domě v Civic Centre právě utratil jeden fanoušek 686 dolarů. Ale zpět přes ulici do Hiltonu, kde Dave Gahan hovoří o fanoušcích kapely : „Dostával jsme různé pozornosti z celého světa,“ vzpomíná na dny, kdy jeho adresa byla všeobecně známá. „V Německu, Francii, Americe – všude mě pořád sledují. Už se to dostalo tak daleko, že jsem je honil se psem po ulici, protože zpívali naše písně ve dvě hodiny ráno….Jeden z nich – jeho jméno je Sean – si najal soukromého detektiva, aby mne sledoval ze studia a zjistil, kde bydlím. Ztratil jsem sebeovládání a zcela vážně jsem na něj začal křičet. Normálně jsem mu řekl "fuck off“. Později jsem tomu maníkovi poslal dopis, ve kterém jsem napsal: ‚Omlouvám se , ale musíš respektovat mé soukromí. Chci mít nějaký čas pro svou ženu a svého syna.‘ Odpověděl : ‚Je mi líto, že jsem tě zlobil. Už to víckrát neudělám.‘ Pak, úplně na konci dopisu napsal : ‚Mimochodem, bylo by možné, abych přišel někdy v příštím týdnu?‘ Tak jsem si pomyslel . ‚Už je čas se odstěhovat.‘"


Před začátkem show Depeche Mode jsem požádal několik fanoušků, kteří se procházeli v hale hotelu, aby přispěli do tohoto článku několika řádky o kapele. Každý souhlasil, vzal papír a psal bez přestávky třicet minut. Tak jsme se mimo jiné dozvěděli o zasmušilosti Davida Gahana, o skutečnosti, že Depeche Mode sází na „okázalé živé show“, o tom, že členové kapely nejsou pompézní rockové hvězdy, ale že se „drží při zemi“. Jeden teenager tvrdil, že má „každou B-stranu, všechny nahrávky, prostě v š e c h n o.“ Jedna dívka napsala, že „miluje Depeche Mode už od jejich prvních nahrávek“, ačkoliv v době vydání Speak And Spell jí bylo sedm let. Kromě toho napsala pohádkovou esej, kde mimo jiné uvedla : „Dnes večer jsem skočila před Martina Gorea a udělala si fotku. Málem jsem z toho omdlela. Vypadal tak zakomplexovaně. Ráda bych s ním poseděla, promluvila o tom, co nacházím v jeho hudbě…Cítím, že jednou Martina potkám, neexistuje nic, co bych nedotáhla do konce. Jeho dotyk mne bude pálit, zvedne mne a naplní energií…“ (Razal, 16 let, Fort Waltony Beach, Florida).




Mute Magazín 1990 (překlad P.Švarc)






Další díly seriálu „Po stopách Depeche Mode“






    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků