Po Stopách DM III. : Zvuky Berlína (1984)


Píše se rok 1984 a na pultech obchodů se objevuje nový singl People Are People. Tady v Čechách se většině fanoušků může jenom zdát o originálních nahrávkách DM, či nedejbože rozhovoru s někým z kapely v tisku. Jiné to bylo v západním Německu, které si tou dobou zamiloval Martin Gore. Připomeňme si jeden z jeho rozhovorů pro německé Bravo…






People Are People katapultoval Depeche Mode do popředí zájmu – ne že by použití industriálních prvků bylo úplnou novinkou, ale bylo to poprvé, kdy to někdo použil v popové muzice a měl s tím úspěch. Slovy Jurgena Seibolda (autora jedné z biografií DM) „zasáhli nerv doby“.


Citace : „Více než kdy předtím spojil skladatel Martin L. Gore (na seriózně působící "L“, zkracující druhé křestní jméno Lee, kladl Gore od roku 1983 dost důraz) všechny stylové prvky skupiny Depeche Mode : hypnoticky dusavý beat pro zuřivé tanečníky, zálibně do detailu vymalované zvukové obrazy pro fandy Hi-Fi, neobvyklé zvukové úryvky pro hudební kolegy nadšené elektronikou, sociálně angažované texty pro své přemýšlivější fanoušky a prostou, snadno zapamatovatelnou melodií pro hitparády."


Tady bych jen trochu upřesnil, že lví podíl na zvuku People Are People měl i mistr zvukových aranží a atmosféry, Alan Wilder. Teď už ale pojďme na zmíněný rozhovor…




Váš nový singl „People Are People“ je prozatím to nejtvrdší co jsme mohli od Depeche Mode slyšet. Stojíte před velkou změnou hudebního kursu?


Nepokoušíme se o nějaký velký zásah do hudby, kterou jsme hráli už před dvěma lety – ale je samozřejmé, že se musíme vyvíjet a měnit. Přesto jsme dost překvapení tím, že ten singl má takový velký úspěch. Počítal jsem spíše s tím, že tenhle song propadne. Nevěřil jsem, že by si příznivci mohli tak rychle zvyknout na ten netradiční zvuk. Díky bohu jsem se zklamal.


Můžeme tedy v budoucnu očekávat každou novou desku jako velké překvapení?


Nevím. Rádi bychom si zachovali jistou volnost – tedy vlastně překvapovat s naší hudbou, jít novými cestami.


Nezměnili jste se ovšem jen hudebně a zvukově. Kravaty a vyžehlené límce nahradily černé obleky přístavních dělníků a také vaše texty vypovídají o méně příjemných věcech. Co je za tím vším?


Když jsme v roce 1980 začínali, tak se dá říct, že jsem byl malý kluk, který neznal nic jiného než školní lavici a pár filmů, které promítali v Basildonu. Když se podíváš na fotky z roku 1981, musíš se divit, jak jsme tehdy vypadali bezstarostní a rozesmátí. Když se dívám, jak jsme se za ty dva roky změnili… Díky uskutečněným akcím a cestování po světě jsem poznal hodně lidí. A myslím si, že jsem viděl více těch špatných věcí než těch pozitivních. Pravý šok jsem zažil při našem loňském turné po Asii. Tady jsem se poprvé na vlastní kůži setkal s velkou bídou, ve které žije větší část obyvatelstva naší planety. Ta bída nás čeká také, pokud konečně nedostaneme rozum. Tady končí jakákoliv legrace. Proto jsem to také přenesl do některých svých písní.


Je pravda že nechceš nic mít s mladými fanoušky, kteří požadují jen dobrý zvuk a trochu zábavy, ale chceš hrát jen pro lidi nad dvacet let, kteří už mají stejný názor jako vy?


Samozřejmě že to přináší hodně radosti, když hrajeme, i když z našich písní to nevychází tak najevo. Není to otázka stáří, ale spíš ochoty přicházet na jiné myšlenky. nemám žádné pochopení pro hysterické zbožňování. Příznivci, kteří za námi putují přes celou Evropu nebo stojí celý den ve sněhu či dešti kvůli jedinému podpisu nebo stisku ruky, ti u mě vyvolávají skutečný strach. Jejich představy o nás jsou zcela nerealistické a nadsazené. Takoví lidé nevidí skutečnost. S těmi si nechci nic začínat.


Proč natáčíte nové desky právě v Berlíně?


Klokotající atmosféra v tomto uzavřeném městě mi vždy přináší hodně nápadů. Kromě toho jsem nadšený příznivec Německa. Německy se i trochu domluvím – ve škole jsem se němčinu učil šest let a jeden můj velmi blízký přítel bydlí na statku ve Flenburgu. Tam trávím vždy svou dovolenou.


Kdo je ti ve skupině nejblíž?


Nejlépe znám Fletche. Mnoho lidí si myslí, že je to takový ospalec, který jen leží v knihách, nebo dělá jen něco podobně nudného. Všechno špatně – Andy je fascinující typ plný nápadů. Nejpevnější osobnost ve skupině. Bez něj bychom už dávno utratili všechny vydělané peníze!


Proč byla předchozí deska (Construction Time Again) tak temná a agresivní?


Počítám s nejhorším. Zemi a větší části obyvatelstva dávám jen málo let, než se nějakým způsobem sami zničí. Vše, co nám do té doby leželo těžce na duši, jsme dali do té desky. Udělalo nám to zatracenou radost. Osm měsíců jsme pracovali na nahrávání. Do Pipeline jsme nacpali pomocí synclavieru zvuky tří aut…




použité zdroje:
Bravo 1984, Mute Magazín (překlad rozhovoru), Biografie Depeche Mode (Jurgen Seibold)






Další díly seriálu „Po stopách Depeche Mode“







    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


deepspace101 :

13. března 2007, 21:42     

Vidím, že Martin je ještě větší optimista než já :-))
Btw. dík za tu zmínku o Alanovi, jsem ráda, že se na jeho přínos nezapomíná.


trevor20 :

13. března 2007, 21:54     

people are people je super song a hlavně má strašně zajímavej klip na ty vojensky lodi…


deepspace101 :

13. března 2007, 22:50     

Mně se ten klip vůbec nelíbí. Připadá mi to jako nějaká zahraniční verze Československého filmového týdeníku :-)


trevor20 :

13. března 2007, 22:56     

cha,československy film.týdeník:) ale jo,je docela slušnej…

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků