Nejbizarnější smrt v dějinách rock'n'rollu

(19.6.2018) Před dvěma týdny byli Martin s Peterem hosty v show své kamarádky Eriky Anderson, která jim předskakuje na aktuálním turné s projektem EMA. Jelikož se znají z turné, konverzace probíhala velmi uvolněně, ale také otevřeně... Erika: Ahoj pánové, jak se máte? Jste právě na turné, a už je to docela dlouho že? Martin: Ano, už koncertujeme docela dlouho, od loňského května. A předtím jsme ještě dělali pár měsíců promotion. Takže jsme doma nestrávili moc času. Erika: A domov je pro vás momentálně kde? Peter: Já bydlím v Londýně... Martin tam taky dřív bydlel, ale teď už je jinde... Kde to bydlíš Martine? Martin: Já už jsem 18 let v Santa Barbaře. Erika: Wow, takže máš rád Kalifornii? Martin: Jo, je tu skvěle. Až na nějaké ty lesní požáry, sesuvy půdy, občasné zemětřesení a hrozbu tsunami je to docela pěkné místo na žití ! (smích). Erika: Jsem ráda že že jste přišli do mé show! Myslím že bude docela poetické, když jako první song pustím demo verzi Enjoy The Silence. Když jsem se tak rozhlížela po internetu po demech některých známých písní, viděla jsem na Youtube doslova tuny různých raných verzí. Co na to říkáte? Martin: No, to záleží jak hodně daleko do minulosti se vracíš. Tehdy jsme nahrávali velmi jednoduše. Myslím že jsem pro nahrávání tracků používal diktafon Tascam, nebo něco podobného, nahrávali jsme to na kazety s úplně obyčejným vybavením. Erika: Nahrával jsi tedy prostě někde u sebe v pokoji...? Martin: To bylo v těch úplných začátcích. Doma to nešlo - bydlel jsem ještě s rodiči - bylo mi 19, když jsme se dali dohromady. Když Vince po prvním roce opustil kapelu, pronajal jsem si pokoj u jednoho kamaráda - protože měli větší dům, a já jsem si mohl do jedné ložnice natahat svoje vybavení. Takže tam vznikala moje první dema. Erika: Jo, mám je moc ráda, protože mají takovou úžasnou atmosféru. Nevadí vám, že jsou na internetu volně dostupná - co na to říkáte? Martin: Já se snažím je moc nehledat. Víš, když moc hledáš, moc toho najdeš! A můžeš najít hodně špatných věcí. A ty asi chceš právě o nějakých takových vyprávět že? (smích). Peter (šeptem k Emě): Povím ti o nich později...(smích). Martin: ...ale díkybohu už jsem opustil to paření po koncertech. Protože znáš dnešní dobu - každý má v ruce smartphone s kamerou. Takže jsem v tomhle ohledu měl celkem štěstí. Peter: Jo, ale byl jsem tam já! A umím docela pěkně malovat, takže jestli chceš, můžu ti to nakreslit !(smích) Erika: Mohlo by to zdobit něčí dům jako malba ! Peter: Pamatuju si jeden hotel v Londýně, kde býval Martin ubytovaný. Co je zvláštní - potom tam najednou začali mít potřebu zveřejnit upozornění : "Zákaz nahoty ve veřejných prostorách". Ale Martin tvrdil, že to s ním nemělo nic společného, že to jen nějaká shoda okolností! Byla s ním legrace když pil, tedy po určitou dobu. Byl zábavný, i když to vlastně nebyla zas taková legrace, a naštěstí s tím přestal. A je tu stále s náma, což je skvělá věc. Martin: Nechodil jsem pokaždé nahý... Ale nejspíš jsem jsem takhle rád jistým způsobem byl v kontaktu s mým vnitřním hippie. Peter: Aha, tak takhle mu říkáš...(smích) Erika: Tohle na vás musím obdivovat, a jsem na stejné vlně - taky jsem docela dost popíjela před každým koncertem, a celkem nedávno jsem to utnula. A myslím že si to teď užívám o dost víc - prostě potom co sejdu z pódia, cítím se dobře, a ne takový ten pocit : sakra, co se to právě stalo? Chtěla bych se vás zeptat - čím myslíte že to je, že tolik muzikantů projde tím těžkým obdobím alkoholu a drog? Myslíte že je to životním stylem během turné, nebo je to tak běžné? Martin: Částečně to tak je. Myslím že kreativní lidé mají tendenci žít trochu na hraně. A taky myslím, že podlehnou falešnému dojmu, že nedokážou být kreativní bez drog a alkoholu. Víš, já když jsem se zříkal pití, byl jsem vždycky hrozně vyděšený. Bál jsem se že nenapíšu už žádný další song. Erika: Vážně? Ale ty jsi psal, jen když jsi pil? Peter: Ano, skoro všechny písně... (smích) Martin: To ne. Tedy několik jsem jich možná takhle napsal, ale nebylo jich moc. Tady jde ale spíš o to, že žiješ určitý životní styl, víš, celou dobu visíš v určitém druhu prostoru. Erika: Jasně, alkohol i jiné věci ti dodávají to drama, které v životě potřebuješ. Martin: Přesně tak. Peter: Myslím že je až s podivem, v kolika různých profesích převládá sklon k nadměrnému pití - je to v celé řadě oblastí, v mnoha různých oborech... Ale prostě se to častěji stane spíše špičkovému muzikantovi, někomu jako je Martin...než třeba někomu kdo dělá účetního. Martin: A taky když piješ na veřejnosti, a jsi přístupný člověk, láká to lidi za tebou chodit a zvát tě na další drinky, nebo ti nabízí drogy. To se účetnímu nestane. Tomu nikdo drogy nenabízí! (smích) Erika: To asi ne. Peter: Ta příležitost dělá hodně. A lidi prostě mají chuť s tebou pařit. Pokušení je na každém rohu, a ďábel se někde schovává, a čeká na tebe... Martin: Vždycky se objevil v pondělí, kdy jsem ho nejméně očekával! (smích) Erika: Chtěla bych probrat jednu věc, a možná o ní nebudete chtít mluvit.. Ale jednou jste se zmiňovali o tom, že Martin málem zemřel jednou z nejbizarnějších smrtí v dějinách rock'n'rollu... Nevím jestli chcete o tom povědět víc...? Peter: Čí verzi chceš slyšet, mojí, nebo Martinovu? Martin: (na Petera): Myslím že ty to řekneš líp než já... Peter: Jo, jasně, ty si vlastně z toho moc nebudeš pamatovat (smích). Kdy to bylo...když Fletch slavil čtyřicetiny? Martin: Ano, byla to společná narozeninová party mě i Fletche, protože my to máme jen 14 dní od sebe. Peter: Jojo. Byli jsme v New Orleans, a byla to lehce bláznivá noc, se spoustou divokých drinků. No a další den jsme vyrazili na výlet, k nějakému močálu. No, nikdo z nás nevypadal dobře, i když myslím že Martin byl v pohodě..? Martin: Nikdy bych do toho nešel, kdybych nebyl pořád ještě nakalený! Musel jsem být očividně opilý, když jsem souhlasil s tím, že půjdeme někam k bažině! Peter: No, takže jsme sedli na loďku, a jeli k tomu močálu, kde obvykle všude kolem lezou aligátoři. No a normálně jsme se o něčem bavili - Martin říkal něco jako : "Co by sis dal dneska k večeři, nějaké kari?", a já na to: "jo, jasně, dáme něco indickýho..." Na chvíli jsem se otočil jinam, a když jsem se zas na Martina ohlédl, tak stál na kraji lodi, začal zvláštně koulet očima, a vypadal nějak divně. Říkal jsem si : Co to sakra dělá? To není normální? No a on pak dostal nějaký záchvat a upadl na podlahu - později jsem se dozvěděl, že tyhle záchvaty měl i předtím - ale vypadalo to dost divně - kroutil se a točil dokola, a choval se fakt bizarně. Naštěstí tam s náma byl jeden fanoušek kapely, který měl zdravotnický kurz, a zachytil ho na lodi - jinak by se mohlo stát, že spadne do té vody plné aligátorů. Což by byla vážně spektakulární rock'n'rollová smrt! No a taky to byl velký test našeho přátelství. Víte kdyby spadl do toho jezera plného aligátorů, asi bych měl pro něho skočit a vytáhnout ho, ale já nevěděl co mám dělat! Moje reakce byla příliš pomalá. Martin: Prostě mě nechytil! (smích) Erika: Vážně ne? Peter: No, byl jsem v šoku, zmohl jsem se jen na to pomyslet si: Co to s ním je? Proč je na zemi? Erika: Říkal sis: Proč je tak naštvaný kvůli kari..? (smích) Peter: Jo tak nějak! No ale vážně, bylo to docela děsivé. Když na to vzpomínáme, tak to zní legračně, ale nikdy jsem předtím neviděl někoho mít záchvat... Tekla mu krev z nosu... A pak se probral a nic si nepamatoval. Vstal a řekl: "Tak se jdeme najíst ne?" A já mu povídám: "Spíš bychom tě měli odvézt do nemocnice Martine..." Ema (káravě): Chlapi! Martin: Potom si většinou nic nepamatuješ. Víš, někdy si ani nevzpomeneš co je za rok, po nějakou chvíli si nevzpomínáš vůbec na nic. Chvilku trvá, než se ti všechno zas postupně vrátí. Erika: Takže jsi nakonec rád, že jsi nebyl sežrán aligátory... Teď ale vypadáš skvěle! Myslím že celá kapela vyzařuje spoustu energie. Víte, já jsem po několika koncertech už unavená, ale vy chlapci, každý večer jdete a předvedete úžasnou show! V čem to vězí? Peter: Jsme dvakrát starší než ty, a hrajeme dvakrát delší set! Erika: Jo, já vím! Martin: Nevím jestli to má cenu rozebírat, protože je to vlastně docela nudné... Erika: OK. Když se vrátíme zpět do minulosti - je už součástí depešácké legendy, že tys nebyl původní skladatel kapely, viď Martine? Martin: Ne, nejdřív psal pro kapelu Vince Clarke, on byl hnacím motorem kapely. Dokud se nerozhodl odejít, zrovna když nám mělo vyjít první album. Ještě s námi dojel nasmlouvané koncerty, a pak prostě odešel. Erika: Šílené! A ty jsi musel náhle na to místo naskočit... Jak jsi na tom byl se zkušenostmi ve skládání? Martin: No, tak to můžeš posoudit, když si poslechneš album co přišlo potom. Musel jsem dost přidat. Nějaké věci jsem měl už z minula, třeba See You jsem složil v šestnácti... Některé věci vznikly až ve studiu. Erika: Takže jsi něco už o akordech věděl. Neříkal sis tedy: "Do prdele, teď se musím naučit psát písničky..."? Martin: Nene, já jsem na kytaru hrál od třinácti, kamarád mě naučil pár akordů, a pak jsem se učil sám podle zpěvníku. Určitým způsobem jsem se učil skládání písní. Složil jsem nějaké ne moc povedené věci. Už jsem to říkal ve více rozhovorech - posloužily mi časopisy Disco 45. Tam byly texty všech tehdejších písní z hitparád. Odebíral jsem je každý týden, a učil jsem se zahrát všechny ty songy. To byla skvělá škola. 1977 - Martin Gore & Phil Burdett v akustickém duu Norman and The Worms. Erika: Uvízlo ti v paměti něco, co jsi cvičil, a opravdu rád hrál? Martin: Ani moc ne. Byly to všechny ty známé hity té doby, a v hitparádách je vždycky spousta mizerných písní... Já nevím... vzpomínám třeba na kapelu 10 CC. (smích) Peter: To jsou ty věci, co si zpíváš v šatně před koncertem? Martin: Oh, ne...! Peter: Znáš to, takové ty vlezlé melodie, strašné, ale chytlavé, co se ti dostanou do hlavy, a ty si říkáš "Proboha ne, teď si to budu broukat celou hodinu!" Erika: Každopádně - vy oba jste odjakživa měli vztah k hudbě... Martin: Jasně. Peter: Jasně. Erika (na Petera): Viděla jsem nějaká videa s tvým otcem... Peter: Ano, můj táta byl velmi nadšený tanečník. Vyrůstal v Kalkatě, a odmalička rád sledoval filmy s tanečníky - Fredem Astairem, Genem Kellym a podobně. Začal se sám učit tančit, na což byl velmi talentovaný. Nakonec to dotáhl k roli v Londýnské premiéře muzikálu West Side Story. Pak byl hodně v televizi jako zpěvák a tanečník, v 70. a 80.letech. Erika: A jak na něj vzpomínáš? Peter: Když mě bral na jeho show, docela mě to zajímalo. Především jeho doprovodné kapely, jak hrajou na nástroje... Když mi bylo 11, koupil mi saxofon. Tehdy jsem si pomyslel: "Na tohle žádné baby nesbalím!" Znáš to, v tomhle věku na nic jiného nemyslíš. Erika: Ale tvůj táta musel být obležený dívkami, alespoň podle těch starých videí...! Peter: Jo, on byl magnet na ženský. Byl to takový ten typ idola - slušňáka. Martin: Ale on měl přece ještě jeden job... Myslím že jeho hlavní prací bylo zachraňovat svět? Střílet mimozemšťany? Peter: Á.. jasně, taky se objevil jedné sci-fi sérii v 70. letech. Znáte to, invaze mimozemšťanů na Zemi, a hrdinové co ji brání. Můj táta byl jeden z nich - Kapitán Carlin. Když si vyhledáš to jméno - táta se jmenuje stejně jako já - najdeš spousta fotek, jak střílí mimozemšťany! V tom příběhu byl členem tajné organizace Shadow, která z nějakého důvodu tajila před lidmi ze Země, že na ně ti vetřelci útočí. Peterův otec v roli Kapitána Carlina v seriálu "UFO" Martin: Proč vlastně byla ta organizace tajná? A že nedali světu o všem vědět..? Nezní to moc realisticky... Peter: No, víš, bylo to něco jako Roswell, který je považovaný za konspirační teorii... Martin: Jen si dělám srandu! Peter: Já vím, znám tě! Jen se snažím být seriózní...Vlastně se o to snažím skoro pořád! (smích) Erika (na Petera) : Jednou jsem četla, myslím že někde na Facebooku, jak jsi popisoval tvoje první setkání s Martinem. A tam jsi psal něco jako : "Někdo Martina přede mnou varoval, prý že jsem arogantní. Jenže já jsem zkrátka věděl, že jsem lepší než kterýkoliv muzikant, kterého do té doby potkal!" Peter: Jasně, pořád jsem si tím jistý! Erika: Martine, pamatuješ si na to setkání? Martin: Jasně, vzpomínám... Myslím že to byl tour manažer, asi Andy Franks. Tehdy vybral dva lidi na konkurz, a s těma jsme se měli setkat. A tu práci nakonec získal Peter, i přesto že byl totálně arogantní! (smích) Peter: Kdepak, to si myslel jen ten tour manažer. Prý že: "toho týpka nebudeš chtít vidět, je trochu arogantní...", což si myslím, že nebylo spravedlivé. Erika: No a nakonec hraješ na klávesy, zpíváš backvokály, a hraješ na basu na koncertech Depeche Mode... Peter: "Hraju na basu" je trochu silný výraz... Vzniklo to, když jsme zařadili ten remix A Pain That Im Used To, kde je ta výrazná basová linka. Zkusil jsem to na pár show, a pak jsem si začal užívat to procházení po pódiu. Prostě se to nějak samo vyvinulo. Pak jsme s basou začali hrát ještě cover Heroes, a taky Useless. Takže jo, je to zábava, a opravdu si to užívám. Ale plně přiznávám, že nejsem ve hře na basu nějaká třída. Jsem v tom dobrý tak akorát na to, co hrajeme. Nejsem žádný Rodgers! Erika: Chtěla bych se zeptat na něco z pohledu muzikantů na ostatní lidi z branže. Víte, někdy dochází mezi hudebníky k různým třenicím. Dám příklad: třeba Katty Perry nemá ráda Taylor Swift, nebo Severní Dakota si dělá legraci z lidí z Jižní Dakoty a podobně... Stalo se vám někdy, ať už teď, nebo v minulosti, že jste cítili něco jako rivalství, s nějakou jinou kapelou? Martin: V současné době nic takového vážně nepociťuju. Je možné, že v 80.letech bylo mezi kapelami té rivality trochu víc. Nás tehdy srovnávali s kapelami jako Duran Duran, což jsme vůbec nechápali. Tehdy byla spousta různých TV shows, kde se všechny ty kapely objevovaly. Potkávali jsme se tam navzájem, a to víš, někdy se stávalo, že někdo nebyl moc příjemný, nebo byli nafoukaní... Takže jsi prostě chtěl být úspěšnější než oni. Erika: Jasně. Depeche Mode jsou dnes na úrovni, kdy už se s nimi těžko někdo srovnává. Ale jen tak z mého pohledu - nepomysleli jste si někdy věci jako "Sakra, ti posraní U2 vždycky zaberou letní termíny", nebo něco v tom smyslu? Martin: Chápu, ale takhle fakt vůbec nepřemýšlíme. Kluky z U2 nevídám příliš často, ale řekl bych, že jsou to moc fajn lidi. Peter: Myslím že to je hodně zveličené médii. Přeci jen, titulek "Katty Perry v noci klidně spala, a Taylor Swift jí vůbec netrápí", to by byl pěkně nudný titulek. To noviny neprodává. Martin: Ať si píší titulky jaké chtějí. Jsme příliš staří na to, abychom se něčím takovým obtěžovali. Peter: Jasně. Ale tak dobře: odpověď zní: One Direction! Ti nás opravdu znepokojují! (smích) Erika: Ok, tak pojďme se bavit o nové hudbě. Co právě posloucháte, a je něco, co vás potěšilo? Martin: Jak o tom začnu přemýšlet, zjišťuju, že je to pro mě dost složitá otázka... Neustále hledám novou hudbu, ale je pro mě dnes těžké najít něco, co by mě opravdu chytlo. Erika: Jasně, je velká spousta hudby, a dnes už je to jiné, spousta je toho jen v digitální formě... Martin: Jedna z věcí je, že všechna ta hudba je v podstatě stejná. Není tam tak velká odlišnost jako dřív. Mladí hudebníci mají zaběhlé algoritmy kterých se drží, než aby zkoušeli něco co se liší, jako to bylo v 60-70-80 letech. Je tady mraky písní, které jsou úplně stejné, a liší se možná tak ve dvou procentech... Peter: Oni mají šablony, jak to vše má znít, aby se to dostalo do hitparády. Mají šablony jaký má být text, jaké harmonie, jaká má být melodie... A podle toho to také všechno splývá. Jasně, je to jen popový odpad, něco co se hodí tak pro hraní ve fitku. Vypadá to, že dnešní generace je spokojená, když poslouchá 50 krát za sebou ten samý song. Liší se to jen tempem, a občas aranžemi... Martin: Jsou tam stále stejné akordy... Peter: Jasně..ale nebavme se o komerční hudbě - za tou beztak stojí většinou stejné producentské týmy. Martin: Za vším stojí ti samí tři lidé.... Peter: Myslím že je to něco, co nám prostě umožnily technologie. Erika: Slyšel jsi, že existuje hudba, kterou vytváří umělá inteligence? Peter: Ó, ne. Ale ani mě to nepřekvapuje. Martin: Viděl jsem nějaký počítačový program, kde si můžeš navolit intro, hlavní část songu, vybereš si akordy a nástroje, kdy a na jakém místě mají hrát... A zkrátka si složíš song. Ale nemyslím si, že jsme ještě tak daleko, že bude kdokoliv schopný skládat. Že by sis prostě řekl: "chci tam mít hlas, který zní jako něco mezi Elvisem a Frankem Sinatrou!" Erika: Wow, to by znělo asi jako Chris Isaak (smích). Martin: Ten byl dobrý! Erika: Ale ta příležitost je asi pro lidi lákavá - že jsou schopní vytvořit pop song, i když nic netuší o skládání. Peter: Jo, asi jo. Je to jako hrát videohru Guitar Hero. Proč se trápit hraním na kytaru, když si můžu zahrát videohru. Martin: A trávit tím stovky hodin, abych se stal hodně dobrým Guitar Hero! Peter: Jo, teď už jsem jako důchodce, co nadává: "ta dnešní mládež a ty jejich moderní hry!" (smích) Erika: Jo, ale hraní her není věc, kterou sbalíte holku, nebo kluka. Lepší je reálný rock'n'roll. Peter: Přesně tak, svatá pravda. Erika: Vaše poslední deska je skvělá. Pořád mám v hlavě "Where's The Revolution". Byl to nějaký konkrétní podnět, který tě inspiroval k napsání té písně? Martin: Napsal jsem jí ještě před těmi událostmi - před Brexitem a než se k moci dostal Trump. Možná to byla taková předvěst blížící se zkázy, a taky tím, že americké volby se vlekly tak dlouho... Svět se pořád řítí někam dolů, a já nevím, kdy narazíme na tvrdou zem. Myslím že je potřeba o tom mluvit - podívej, lidi co se mají špatně, se mají stále hůř. A podle mě se stále víc k něčemu blížíme, revoluce musí být za rohem. Ať už za tři , nebo za deset let. Erika: Jak si myslíš, že to bude vypadat? Martin: No, to záleží na tom, jestli vlády nasadí robotické armády (smích). Erika: Ovšem, přes všechny ty věci co se ve světě dějou, vypadáte pánové celkem vyrovnaně. Jak se vám daří držet vaše srdce otevřená, a nepropadnout cynismu? Martin: Vlastně nevím. Pořád si na něco stěžujeme, při každé jízdě autem, při každém letu letadlem... Možná prostě jen mezi sebou mluvíme. Vyříkáme si to mezi sebou, a pak se snažíme se dělat svět šťastnějším, zpíváme a tančíme každou noc. Pořád pokračujeme v tom co děláme. Peter: Problém je, že nejjednodušší cesta je prostě vše vytěsnit. Přestat sledovat zprávy, nezajímat se o nic... Ale pak už budeš jen figurka v něčí hře. Je to nevypočitatelné. Ale jak zjišťuju, je pro mě těžké koukat na zprávy. Neustále se tam valí špatné věci, a člověk je pak v permanentním stavu rozmrzelosti. Nejradši by někoho nakopal! Martin: A pak je tady to Muellerovo vyšetřování, které tu a tam něco poodhalí (Robert Mueller, bývalý ředitel FBI, byl pověřen vyšetřováním vazeb prezidentské kampaně Donalda Trumpa k Rusku, i jiných podezřelých vazeb jeho týmu. Trump o něm prohlásil, že pořádá "hon na čarodějnice"). Ale i přesto že je tu někdo, kdo by chtěl Trumpa obvinit, tak ty drobné informace co unikají, člověka jen otráví. Proč už nejsou nějaké výsledky? Ať už to prostě dokončí. Nebo ať alespoň nic neuniká ven, dokud nebude celá věc hotová. Erika: Ale abysme mluvili i o tom dobrém, povězte nám něco o Charity:Water, ve které se vaše kapela dlouhodobě angažuje. Martin: Jasně...to začalo před lety, kdy jsem byl u kamaráda na grilovačce, o on mi vyprávěl že byl nedávno v Etiopii kopat studny, s projektem Charity:Water. Zaujalo mě to, a tak jsem potom doma sedl a něco si o tom vygooglil. Přišlo mi to jako skvělá věc - jako smělá mise: přeměňovat špinavou vodu na čistou, po celém světě. A byla tam možnost je kontaktovat, v případě zájmu o vybudování studny. To byla první věc, co jsem udělal. Erika: Bylo tam prostě tlačítko: "Máte zájem o vybudování studny?"? Martin: Jo, tak nějak. Vybereš si nějaké místo na mapě světa. První jsem si vybral Nepál. Ale zabralo to asi 18 měsíců, než se objevily první výsledky. Přišla mi poštou zásilka s fotkami jak to tam vypadá, se smějícími se lidmi s čistou vodou. A pak mi došlo, že je to skvělá věc, jak můžu ovlivnit něco, co se děje na druhé straně planety. Pak jsem se stal tzv. členem "Studny", což je společenství asi 120-130 lidí, kteří financují a zajišťují všechno okolo toho. No a samozřejmě jsem zapojil do charity i kapelu. A také spolupracujeme s výrobcem hodinek Hublot. V Moskvě jsme udělali velkou charitativní aukci, kde se nasbírala spousta peněz, ze kterých vzniklo asi 35 studní. Erika: To je skvělé. Pánové, díky moc, že jste se tu dnes zastavili, moc si toho cením! Martin: Bylo nám potěšením! Peter: Taky moc děkujeme! Ahoj! -sin-

    19 června 2018

    Zpět na hlavní stránku

    

SLEDUJTE NÁS:

                        


    

Komentáře jsou vypnuté kvůli spamu