Martin: můžeme začít nahrávat!


Rob Bell navštívil evidentně dobře naladěného Martina Goreho u něj v domácím studiu, a hodinu si povídali o všem možném. Celé povídání je pak předmětem podcastu číslo 68, který uveřejnil na svém blogu...




Rob Bell:Je to fantastické, Martin Gore je zde, a poprvé v mém RobCastu..

Martin: ...no, vlastně je to pro mě možná poprvé co jsem v nějakém podcastu (smích)

Opravdu?

Nedokážu si vybavit, jestli jsem někdy mluvil pro podcast... Hudební podcasty ano, ale mluvené slovo nevím..

Ano, je to tedy velký moment (smích)... Takže sedíme tady na gauči...tohle je tvé studio?

Ano, přesně tak.

Sem tedy chodíš každý den, a vyrábíš ty nádherné zvuky?

(směje se) Ano, chodím sem každý den..a každý den tady něco udělám. Vytvořím nějaký zvuk, nebo nahraju track... Nebo si prostě jen tak hraju s nástroji...

Stalo se ti někdy, že odpoledně skončíš, a řekneš si : dneska jsem neudělal nic zajímavého...?

Jo, občas se to stane, čas od času.

A naopak - skončíš někdy a řekneš si - dneska jsem udělal fakt dobrou věc..?

No, vždycky mám dobrý pocit, když se mi podaří najít nějaký dobrý nápad pro píseň, to mi úplně změní náladu. Moje žena Kerilee to zná, dokáže poznat dny kdy na něčem dělám, a pak dny, kdy jsem dokončil nějakou píseň, protože jsem pak úplně jiný :)

(Kerilee, která je také ve studiu, ale mimo mikrofon, to potvrzuje)

Kdy jsi poprvé v sobě zjistil, že tě baví muzika?

Moje první zkušenost s muzikou byla, když jsem objevil rock'n'roll.. To mi bylo okolo deseti let. Tenkrát jsem našel takový plastový koš, plný desek, které nasbírala moje máma. No a měli jsme doma gramofon - a mě vždycky fascinovala technika, takže jsem tam dal desku, a zmáčkl tlačítko... No a ty zvuky co se linuly z repráků...Nedokážu úplně popsat přesný moment, pořádně jsem nerozuměl tomu, co mě začalo na tom přitahovat. Myslím že to bylo něco absolutně záhadného... Víš, a dokonce, šel bych tak daleko, že bych to přirovnal k tomu, jak jsem ještě nerozuměl sexualitě - samozřejmě, bylo mi okolo deseti (smích). No zkrátka poslouchal jsem rock'n'roll, a bylo v tom něco, co jsem ještě úplně nechápal, ale chtěl jsem to poznat.

Myslíš, jako když to zahraje na nějakou strunu v tobě, nedokážeš to pojmenovat, ale je to reálné..?

Přesně.

A nějaký konkrétní umělec?

Elvis...byl na spoustě nahrávek. Tehdy byly hlavně singly...

Proč skončil v plastovém koši? Tvoje máma si ho nepouštěla?

No, vlastně ani nevím, ale Elvisovy nahrávky byly všude, nahrál toho spoustu, až do své smrti... No a jednou se stala taková věc - přišel jsem jednoho dne domů, možná že jsem byl už starší, tak osmnáct-devatenáct, když už jsme hráli s kapelou... přišel jsem domů, a chtěl si zase po čase poslechnout ty staré rock'and'rollové desky, a nemohl jsem je najít - a ptám se mámy "Mami, kde jsou ty desky? Kde jsou ty tvé staré desky?" A ona povídá : "Jé, já jsem je vyhodila, když jsi byl na turné.." (směje se)

Ona nevěděla, že jsi je poslouchal?

No, možná že jsem si je dlouho nepustil tenkrát...Tehdy jsem si začal vydělávat, a každý penny jsem utratil za desky.


foto: facebook Rob Bell




A kdy jsi začal poprvé hrát?

Měl jsem kamaráda, co hrál na kytaru, a ukázal mi nějaké akordy, to mi bylo tak třináct. Naučil mě číst kytarové zápisy. Koupil jsem si hned knížku s notami... A taky vycházely časopisy, kde byly texty k popovým písním. Pamatuju si časopis Disco 45 - tam byly texty všech těch písní z hitparád. A já jsem sedával v pokoji, a tvrdě jsem se snažil hrát ty písně. Některé jsem nezvládl, byly příliš komplikované. Ale strávil jsem tím léta... A myslím že to byla jedna z nejlepších věcí, které jsem pro sebe udělal. Prostě jen tak sedět, hledat akordy, zjišťovat jak funguje jejich struktura...zkoušet je různě napojit, protože existuje mnoho způsobů jak to dělat. A opakoval jsem to pořád, pořád znovu... To byl dobrý trénink pro skládání.

Na hudební scéně je úžasné, že je tu tolik lidí, kteří ti řeknou : strávil jsem deset let v pokoji s kytarou. Desetitisíce hodin...

Tak to je. Ale nikdy se ze mě nestal skvělý hráč na kytaru, nikdy jsem nechtěl být kytarový hrdina, co dělá ta velká sóla, celá léta jsem hrál na nylonové akustice. Jsem spíš člověk, co na kytaru skládá písně.

Jeden můj kamarád, ještě na škole, okolo roku 1990, doslova básnil o tom, jak se mu líbí na písních Depeche Mode, že jsou vystavěné na kytaře. Že tam dole, pod tím vším, je cítit ta stará dobrá akustická kytara...

Martin: Ano, takhle jsem to dělal. Vždycky skládám s kytarou, občas použiju piano nebo klávesy. Získám jen základní akordovou strukturu a slova, a když cítím, že píseň funguje v tomhle kontextu, pak teprve přijde na řadu elektronika, bicí a podobně. Snažím se do toho vtisknout nějaký kus sebe... Říkám to pořád, celou dobu - když začneš skládat rovnou s elektronikou, můžeš snadno dostat pocit, že je to lepší než ve skutečnosti je, protože se soustředíš na ty skvělé zvuky, které jsi vytvořil, a neuvažuješ o tom jen jako o textu, nebo o akordech. I když... V poslední době mám momenty, kdy, ačkoliv stále skládám na piano či kytaru, občas čistě pro inspiraci udělám něco s modulárními syntezátory, zajímavou smyčku, basovou linku, a tak...A to mi může vnuknout další nápad pro píseň.

Fajn, takže jsi v 13-14-15 letech hrál na kytaru.. A kdy sis řekl: založím kapelu?

Měl jsem kamaráda, který měl syntezátor. Půjčil mi ho, asi na dva týdny. A mě to s tím hodně bavilo. Tehdy jsem byl velký fanoušek Kraftwerk, a teď jsem mohl dělat ty elektronické zvuky, jaké měly kapely typu Human League - jejich ranou tvorbu mám hodně rád, ze začátku o hodně více experimetovali. Později se stali populární v Americe, hlavně hity typu Don't You Want Me, ale ta první alba byla hodně experimentální... Takže - byly tam ty parádní elektronické zvuky, a já jsem se po dvou týdnech s půjčeným syntezátorem rozhodl, že si pořídím vlastní. No a v té době zrovna Vince a Andy dávali dohromady kapelu.

Norman & The Worms...?

Ne, ne - Worms, to byla moje kapela, a ta ještě nebyla elektronická. Vince a Andy si tehdy říkali No Romance In China.


Martin a Phil Burdett - Norman & The Worms




Wau...to bylo v půlce sedmdesátých let?

To byl asi tak rok 77-78.

Tak to je nejlepší název, co jsem kdy slyšel! "No Romance In China" - představ si to na plakátech!

Jo, tehdy to byli Vince a Andy, a ještě nikde nevystupovali. Potřebovali nějakého troubu, který jim koupí levný syntezátor. Oni se mnou pro něj jeli! Jeli se mnou vlakem do Londýna, a dotáhli mě do obchodu s hudebninama, a tam jsem si koupil svůj první syntezátor, Yamaha CS5. Byl to malý, monofonický synťák.

Miluju ty kapelní historky, kde přesně pojmenovávají typ nástroje :) Takže.. Pak přišli Depeche Mode? Začal jsi hrát s Vincem a Andym, měl jsi velké sny o velké kapele, se spoustou fanynek? Jak jsi to měl?

Já jsem to nebral až tak vážně. Vince ten jo, ten byl velký dříč. Hodně na tom makal, to mu musím přiznat. Ještě se bavíme o době, než jsme potkali Davida. Prozatím byli Andy a Vince nesmírně zaujatí mým syntezátorem...

Oni šli prostě hlavně po tom synťáku..?

Jo! (smích) No a pak se rozhodli si taky koupit nějaké levné mono syntezátory, a řekli jsme si, že dáme dohromady čistě elektronickou kapelu.

Byly tehdy v okolí nějaké další mladé elektronické kapely?

V Anglii se tou dobou tohle dělo, ale myslím že v našem městě to nikdo nedělal. Byla tu jen jedna osoba, můj kamarád Rob Marlow, to byl totiž ten člověk, co mi na začátku půjčil ten syntezátor. Taky jsem s ním chvíli byl v elektronické kapele - v jednu chvíli jsem vlastně byl ve dvou kapelách! (poznámka: jednalo se o French Look)

Takže jste hráli po klubech...?

Víš, měli jsme fakt špatný název... Když jsem se připojil k Andymu a Vincemu, jmenovali jsme se Composition Of Sound, a musím dodat, že to vymyslel Vince (smích). Composition Of Sound - to znělo hrozně!

Zní to trochu obyčejně...

Už jsme zkoušeli, jednou týdně, ve školním mládežnickém centru. Jednou tam byl i Dave, z nějakých důvodů byl na jedné z našich zkoušek. Myslím že ho přivedl Vince, a chtěl ho přidat ke kapele, chtěl někoho kdo bude vepředu, před publikem. No a Dave zpíval Heroes od Bowieho..

Dobrá volba...

Jo, pro nás to bylo jako známka hudební znalosti.

A uměl zpívat?

Jasně, zpíval dobře. Byl od nás o trochu mladší, nám bylo devatenáct, a jemu okolo osmnácti...

Takže se stalo něco, čemu se ve filmech říká: "magický moment", něco že jste si řekli : toho chceme, touhle cestou půjdeme!?

No, v téhle fázi jsme si řekli něco jako: Nu, dobrá, máme frontmana, jsme kapela, takže bysme možná mohli udělat nějaká vystoupení...

Ty o tom mluvíš tak, jako by vás to skoro nudilo, prostě jako typický Brit!

(Martin se směje) Vince z nás nejvíc makal, on to táhl dopředu. Odehráli jsme pár koncertů, před pár místními kamarády. Šli jsme do nahrávacího studia, kde jsme nahráli asi dvě nebo tři písně, a Vince s Davem jezdili do Londýna, a obcházeli s nima nahrávací společnosti. Taky to všude rozesílali. Ale nikdo nám neodpovídal.

Ty jsi v té době ještě měl normální zaměstnání - co jsi to vlastně dělal, když jste ještě byli Composition Of..(Rob nemůže pořádně vyslovit ten název)

..v momentě kdy se Dave přidal ke kapele, změnili jsme název na Depeche Mode. Nevím jestli jsme jako Composition Of Sound vůbec něco odehráli, no možná jeden koncert... Vždycky když si myslím že jsem něco nedělal, přijde někdo a vyvrátí mi to: "Ale ano, dělal jsi to!"


Dave s Joanne, 1980




Takže jsi začal psát...nebo psal Vince?

Vince napsal téměř všechen materiál co jsme v začátcích hráli.

A potom, když jste udělali první album?

Ano, tam jsem napsal dvě písně.

A po prvním albu, potom co odešel, jsi začal teprve doopravdy psát?

Ano. Zvláštní věcí na tom bylo, že ohlásil odchod, ještě předtím než první album vyšlo.

Zpanikařili jste?

Musím žasnout nad naivitou našeho mládí. My jsme vůbec nepanikařili. Našli jsme dobrého rádce a mentora, našeho kamaráda Daniela Millera, šéfa Mute Records, nezávislého labelu. Potkali jsme ho v roce 1980, když jsme dělali předkapelu Fad Gadget, která vydávala album u něj. Bylo to v klubu v Londýně, v Bridgehouse, což byl alternativní klub, kde bylo asi 150 lidí, a když jsme začínali hrát, zvedlo se asi 10-15 lidí, nemělo to žádnou atmosféru. Ale Daniel pak za námi zašel do backstage, a nabídl nám vydání singlu u něj. Samozřejmě jsme souhlasili. Mute byl tehdy pravděpodobně jediný elektronický label v Anglii. Byli jsme fanoušci německé scény, jako DAF a podobně. Daniel měl vlastní projekt The Normal, který vydal Warm Leatherette...

Získali jsme možnost pravidelně vystupovat v klubu Crocs. Tam jsme měli i jiné nabídky - jedna byla úplně bizarní. Znáš Dr. Who...? (poznámka : jedná se britský sci-fi seriál, popisující příhody humanoidního mimozemšťana)

Jo, znám, jasně...

...My jsme tam potkali jednoho chlápka, který, neměl jsem ponětí proč, ale chtěl nás vzít do Afriky, a hrát něco jako covery Dr. Who, nebo něco takového... Nebo počkej, chtěl abysme nosily ty obleky jako Dr. Who. A víš co, byli jsme mladí a naivní, a tak nám běhalo hlavou : "možná že na tom něco bude...? Třeba má nějakou vizi...?" Díkybohu že nás oslovil Daniel! Možná bysme skončili v Dr. Who outfitech v Africe! (smích)

To je opravdu šílená historka :) Stalo se vám víc takových mystérií?

Dalším mystériem pro mě dodnes je, že jsme nakonec šli s Mute. Ten label nám byl sympatický, měl pro nás tu estetiku nezávislého elektronického labelu... Nechtěli jsme se stát částí velkého vydavatelství. Ale samozřejmě - v Mute neměli moc peněz, takže nám nemohli nabídnout skoro nic. A v tu chvíli se nám začínaly ozývat velké firmy, jako Polydor a další, už si nevybavím ty názvy, ale byly asi dvě nebo tři. Jejich nabídky byly na 100-150 000 liber, to byly pro nás šílené peníze! No a my jsme řekli: "Ne, my budeme u Daniela." Prostě jsme mu věřili. Nakonec se to ukázalo jako doslova zázračná volba.

Je to vážně fascinující, že pro vás byla volba nezávislého labelu silnější, než ty ohromné peníze od velkých firem, a ještě lepší je, že se to později ukázalo jako dobrá volba...

Ano, my všichni jsme pocházeli z prostředí pracující třídy, a oni nám nabízeli snadnou možnost přijít k tolika penězům... Pracoval jsem pořád v bance, v Clearing House. Až když jsme vydali s kapelou druhý singl, tak jsem tam skončil. Rozhodl jsem se brát kapelu vážně, až když jsem viděl první singl padesátý v britské hitparádě (poznámka: Dreaming Of Me - 57.místo v UK Chart)

Vybavíš si ten den, kdy jsi to v bance pověsil na hřebík? Prostě jsi řekl: "končím", a když se ptali proč, tak jsi řekl něco jako : "víte, já jdu k syntezátorům..." (smích) To musel být ohromný den!

Jasně, musel jsem to nějak oznámit. Pamatuju si jednoho z manažerů, který mi říkal : "Děláš velké rozhodnutí, a děláš velkou chybu!" (smích). Asi jsem si to začal uvědomovat už dřív, on mě totiž poslal na nějaký kurz, pro moje zaučení v bankingu, musel jsem studovat právo a tak. Mělo to celé trvat asi šest měsíců. Vydržel jsem to asi dva měsíce, až jsem nakonec šel za manažerem, a povídám mu: "Hele, tohle prostě nemůžu dělat, sorry..."

Ok, takže když už Depeche Mode začali, kdy sis poprvé uvědomil, že tvoje písně lidi oslovují? Že když něco napíšeš, můžeš si být jistý že to s lidmi něco udělá?

Myslím že to nějakou chvíli trvalo, víš, první album bylo hodně odlišné, většinu toho napsal Vince. Já jsem začal psát jinak, a dokonce i na druhém albu jsem ještě pořádně nevěděl co a jak. Bylo mi okolo dvaceti, ještě to byl takový miš-maš, bez jasné koncepce. Nemyslím že tam něco lidi vyloženě vzalo. Ty lidi bral hlavně ten aspekt, že jsme byli elektronická kapela, a oni tenhle druh hudby milovali. Pro některé jsme položili základy jejich muziky. Hodně brzy nás zaregistrovali lidé okolo Detroitské techno scény, kteří říkali že náš materiál z raného období je velmi inspiroval.

První desku jste dělali ještě doslova jako děcka... Když se přesuneme o pár alb dál, k Black Celebration, People Are People... To je úplně jiný zvuk, mnohem vážnější témata... A přitom to nebylo tak dlouho od doby, kdy jste ještě byli teenageři? Spousta lidí má rado Depeche Mode právě pro jejich texty, na rozdíl od jiných, kterým stačí "hey baby" a tak...

Pro nás velký bod zvratu bylo setkání s Danielem Millerem, a jako další podobný bod bych označil setkání se zvukovým inženýrem Garethem Jonesem, který tehdy žil v Berlíně. Doporučil nám, abysme tam nahrávali. Hodně mi to pomohlo, mě osobně, inspirovalo mě být vedle Garetha, vedle Daniela. Nahrávali jsme ve studiu Hansa...

..tam nahrával i David Bowie...?

..ano, Bowie a Iggy Pop tam nahrávali... Tam vznikla Heroes. Nemohli jsme uvěřit že nahráváme tady. Ocitli jsme se tam v ten správný čas. Jak jsme už byli starší, víc jsme cestovali po světě - v roce 1982 jsme měli první turné i po Asii, viděli jsme tam tu chudobu, jako 22-23 letí kluci... To mělo velký vliv na texty Construction Time Again, protože tohle nebylo album lovesongů.


Tourbook ke Construction Tour obsahoval i koláž fotek z výletu mladých DM po Asii




Takže jsi byl vychovaný britský chlapec, pracoval jsi v bance, pil jsi čaj od mámy...a potom jsi jel do Berlína, do Asie... Věřím tomu, že jsi mohl být zmatený, v ten moment, daleko od rodné vesnice...Chápeš co myslím? Daleko od toho pokoje kde jsi cvičil na kytaru...

Všechno se to stalo docela rychle. Pamatuju si jak jsem byl poprvé v Londýně někdy v devatenácti, když jsme tam jeli nahrávat první album, a Daniel nám navrhl ať jdeme do Indie (pozn. myslel tím do indické restaurace) , a my se podívali jeden na druhého jako : "Indie, co to jako má být?" Pochop, přišli jsme s Basildonu! Tam bylo jen pár hospod, a myslím snad jen jedno čínské bistro, do kterého když si zašel, koukali na tebe jako na podivína! (smích)

Když o tom tak přemýšlím... To co člověka většinou udělá starším, je když čelí životním zkušenostem, překážkám, ať je to bolest, utrpení... Vy jste ale v podstatě pořád někde jezdili, do Berlína, do Asie...

Když jsme s Garethem nahráli v Berlíně podstatnou část Construction Time Again, vyrostli jsme o pěkný kus nahoru. Líbilo se nám to město, a během dvou let jsem tam i bydlel...Přestěhoval jsem se tam z Basildonu.

Fakticky? A co na to říkala tvoje rodina, doma v Basildonu? Nebyli rádi, ale chápali, že se děje něco velkého..? Dostávali od tebe pohlednice?

No, nikdo za mnou do Berlína nepřijel, když jsem tam pobýval. Ale myslím že tomu rozuměli.. Ostatně, kapela na tom byla dobře, dařilo se nám. Kdyby jsme na tom byli nějak hrozně, asi by namítali : "co to děláš, synku?"

Potom jste vydávali album za albem... Hráli jste v arénách, na stadionech... Kdy nastal ten moment, kdy jste se na sebe podívali, a řekli si : "Tohle už je další úroveň?"

Myslím že jsme měli dost štěstí. Vyvíjelo se to postupně. S prvním albem jsme uspěli v Anglii, a v Evropě o nás skoro nevěděli. Just Cant Get Enough byl něco jako undergroundový hit, možná v klubech v Americe, ale tam jsme v tu dobu skoro nekoncertovali (poznámka: Na Speak & Spell Tour hráli pouze dvě show v klubu Ritz, New York). Možná při druhém či třetím albu se nám začalo v Evropě víc dařit. Pro Ameriku jsme byli až příliš moc evropští...

Aha, a pro britské kapely byla Amerika ten velký širý Západ.. Takže kdy nastala chvíle, že jste řekli: "zkusíme dobýt Ameriku?"

Myslím že tak okolo roku 1983 jsme v USA hráli v malých sálech, a publikum co přišlo z nás nebylo nějak paf. A v každém rozhovoru jsme se museli ospravedlňovat, že jsme taky kapela, i když máme jen elektronické nástroje, a nejsme rock band. Už jsme to chtěli vzdát, ale najednou se okolo roku 1985 začaly syntezátory dostávat do módy, a náhle jsme byli zpět.

Depeche Mode to skoro vzdali?

Ne úplně, jenom v Americe! (smích)

Aha, uff! (smích)

No a když jsme tam přijeli v 85 roce, rozjížděla se tam alternativní rádia. Nedokázali jsme to vysvětlit - ale najednou jsme hráli show před 15 000 lidmi! Nepochopitelné!

A koncert v Rose Bowl byl v roce 1988 že? Takže během, řekněme pěti let, jste se dostali až tam. A co vaši fanoušci, všichni ti superfanoušci, co postávají před hotelem, cestují za vámi, a obklíčí vás při každém pohybu... Jak jsi to ty osobně zvládál, jak jsi ustál tuhle pozici? Často se stává, že zdravý rozum vyletí oknem...

No, myslím že zdravý rozum jsme úplně neztratili, dost jsme pracovali, ale představ si mladé lidi v naší situaci.. Jasně, často jsme skončili na různých parties - víš, koncerty pro nás byly na druhé koleji, pro nás byla víc ta party potom! (smích)

Takže jste odehráli show, a pak jste si řekli : "jdeme na party!"

Jo, přesně tak!

A přišel někdy okamžik, kdy jste zabrzdili?

Ano, v 90 letech, v letech 1993-94, když jsme jeli turné k Songs Of Faith And Devotion. Bylo to 18-měsíční turné, po celém světě. Jednou byla taková chvíle, někde v Singapuru, asi po 14 měsících koncertování, kdy jsme se sami sebe začali ptát : "proč sakra hrajeme v Singapuru, vždyt tu ani neprodáváme desky...?" Už jsem se ani nemohl znovu opít! (smích) Pak už jsme se jen upnuli k tomu, abysme dokončili to turné, a neumřeli přitom...

V tvých textech už od počátku bylo něco jako spiritualita, sexualita... Vždycky tam byla ta hloubka, ta důkladnost, a přitom jste hráli techno hudbu, tvořenou na počítačích. Dá se na to tancovat, ale také to vychází z duše... Je tohle tvoje představa správné písně?

Martin: Nemám žádný model, nebo šablonu... Spiritualita a víra mě vždycky zajímala, ale nikdy jsem nepraktikoval žádné náboženství. I když někdy bych si přál být věřícím, protože mám pocit, že ti lidé mají něco, čeho nikdy nedosáhnu. Bible je mi blízká, četl jsem i jiné náboženské knihy, a shledávám to docela...motivující, když to vkládám do písní. Víra je vždycky dobré téma. Obzvlášt když to potom otočíš v něco čistě světského, trochu si s tím pohraješ.. Vždycky jsem měl takovou ideu - být v popové kapele, ale být schopný to i rozvrátit. Chtěl jsem to takhle dělat. Přeci jen, je na tom cosi pěkného, když řekneš : Jsem v popové kapele!

Opravdu? Jsem rád že to říkáš! Přesně tohle mě napadá, když poslouchám nějakou vaši desku. Říkám si, ví ten chlápek co dělá? (smích) OK...ty věci o kterých jsme mluvili, ty hluboké otázky, věci na které se lidé ptají tisíce let... Začalo to u tebe už v Basildonu, někde v kostele, nebo ve škole?

Andy a Vince chodívali zpívat do metodistického kostela. Když kapela začínala, moc o tom nemluvili. Pamatuju si, že Andy mě tam jednou dovedl, to mi bylo asi 16-17. Konal se tam koncert , a...mám pocit že tam Vince snad i hrál, v nějakém akustickém duu tehdy..? Ale já jsem se v Basildonu od náboženství držel stranou... Seděl jsem v tom svém pokoji s kytarou, a listoval časopisem Disco 45. Nějakou dobu jsem tam chodil, spíš jen kvůli kamarádům, než že bych byl věřící. Ale něco mě na tom zajímalo. Bylo zajímavé každý týden končit modlitbami... Obvykle se modlili za lidi co byli nemocní, a umírali. No a když jsme přišli další týden, většina lidí z toho seznamu už umřelo...

Takže sis řekl, že je to něco, co nefunguje.

Tak nějak... Všeobecně je to ale inspirující, pro psaní písní... Vezmi si třeba Blasphemous Rumours, která je založená na obavách z podobného zážitku...

Stalo se ti někdy, že jsi Davidovi přinesl píseň, a on reagoval : "Co to má být? Tohle nemůžu zpívat..!" Nebo naopak : "Tohle je úžasné...!" Ptal se tě někdy : "Hele, Martine, tohle mi vysvětli..?"

Vlastně si ani nevybavuju, jestli jsme někdy vedli opravdu hlubokou debatu o písních... Dave vždycky říká, že do toho chce dát svou vlastní interpretaci, a já myslím že to je na hudbě to nejlepší. Každý text si kdokoliv může vyložit po svém. V rozhovorech se mě často ptají : "Můžeš mi vysvětlit význam té či oné písně..?", a já říkám: "Ne - když vám řeknu svůj osobní význam - ztratí se z toho veškeré to kouzlo, které z toho tolik lidí cítí..."

Jasně...To je jako když ti někdo řekne : "Celý můj svět je ve tvých písních, zasahují mé srdce...Vysvětlíš mi význam?" a ty mu řekneš něco jako "Éé, to jsem napsal když mi umřel pes, nebo když mi skončil oblíbený seriál..." (smích)

Jojo, asi tak. Napadl mě příklad který jsem zažil já sám - když jsem si říkal, že Sweet Little Sixteen od Chucka Berryho je skvělý rock'n'rollový song... A pak jsem četl jeho biografii, kde popisoval : "No, napsal jsem ten song jen protože mi můj agent doporučil, že to osloví tuhle věkovou skupinu..."

OK, pojďme teď dát pár otázek o písních... Its No Good, a ten refrén: (Rob notuje popěvek): "Don't say you want me..." To sis prozpěvoval nějak při mytí nádobí, nebo...Prostě sis pomyslel : "Tohle zní fantasticky, to chytí každého!". Přišel jsi do studia, měl jsi to "Don't say you want me...", a to jsi pak udělal trochu temnější, aby to udrželo tvůj styl..? Věděl jsi že tohle bude fungovat?

To ne. Konkrétně když si vzpomenu na tuhle píseň, vybavím si jednoho mého přítele, jmenoval se Denis Silver, žil v Austrálii... Totiž když jsem to napsal, připadalo mi to trochu popové...To se stávalo často. Tu píseň jsme neustále přepracovávali, a možná že se tam toho mísilo trochu moc. Pořád jsme si říkali: "mmm, já ti nevím". Nakonec jediné co pomůže, je tu věc úplně změnit... No prostě, není to tak, že bych si pomyslel: "Tohle je skvělý zvuk, ten zabere, tenhle song bude hit!" To ne, většinou jsem spíš na pochybách... To jsem ale odbočil - vraťme se k Denisovi z Austrálie. Když jsem mu potom přehrával Its No Good jen tak na kytaře, tak povídá : "Martine, tamto ne! Takhle je ono! Takhle jsi to měl nahrát! Takhle je to hit!" (smích)

Takže si neuvědomuješ, když něco přineseš do studia, že z toho bude velká věc..?

Většinou to tak není. Stalo se nám jen vzácně, že jsme něco dokončili, a shodli jsme se všichni, že "Tohle by mohl být hit." To bylo opravdu jen párkrát.. Nejvtipnější na tom je, že třeba u Personal Jesus jsme si říkali: "Tohle se nebude hrát asi nikde... V Americe určitě řeknou : Cože, slovo Ježíš v rádiu?" (smích)

Co přišlo poprvé u Personal Jesus? Název, text, kytarový part..? Který je mimochodem fantastický!

Nejprve mi to začalo znít... Když skládám písně, není to tak, že bych si sedl a napsal verš... Spíš si hraju s kusem melodie, a pak mě najednou napadnou slova... Popadnu kytaru, začnu na ní něco hrát, nebo něco na piánu, či nechám běžet nějakou základní linku...a pak najednou do toho začnu zpívat, a vychází to ze mě úplně samo. Takhle přicházejí moje nápady pro písně. Nevím jestli někde naťuknu něco, co kdesi dřímá...nejsem si jistý...Někdy se ty písně píšou samy od sebe.


Nahrávací session k albu Sounds Of The Universe




Přinesl jsi tu píseň kapele, a řekl : "Tohle se jmenuje Personal Jesus!" A oni ti na to řekli : "Jo, zní to fakt skvěle...! Ale ten název...Tentokrát jsi zašel příliš daleko Martine!"

Ne, my hned nepřemýšlíme o tom, jak si povede ten singl... První poslech kapely je spíš o tom, jestli to dobře zní ve studiu, než o tom, že bysme přemýšleli jak to komerčně uspěje... Když jsme se rozhodli Personal Jesus vydat jako singl, trochu jsme nad tím váhali,

Nakonec jsi zjistil, že Personal Jesus dopadl skvěle...

Ano... Všichni z nás. Nemohli jsme uvěřit, že se to stalo tak úspěšné.

Vyšlo to na albu Violator... Tam jste měli i další věc : Policy Of Truth. Co to bylo za neskutečný zvuk... Kdyby přišel někdo z jiné planety, a chtěl by vysvětlit nějakou hudbu, tak bys mu normálně řekl : "Tohle je kytara, tohle jsou bicí, tohle je harfový akord, tohle flétna..." Ale u téhle písně, když jsem si jí přehrával, fakt jsem nevěděl...

Myslíš ten hlavní riff, co je to za zvuk?

Jojo, ten zvuk je tolik zapracovaný do mixu... Jak získáváš tyhle opravdu subjektivní zvuky - je to něco jako rozbíjení sklenic, a podobně..? Jdeš do studia, a chceš prostě nějaký určtiý zvuk?

Ano, hodně zvuků, o kterých jsi mluvil, jsou samply - i při Violator jsme je používali. Vznikaly z různých podivných asijkých nástrojů.. Měli jsme tam CD s klasickou asijskou hudbou, s asijskými kapelami...

Je opravdu mnoho palet zvuků, netušil jsem že asijské kapely jsou i v některých momentech Depeche Mode! OK, jedna z posledních otázek : na vašem DVD Live In Berlin - tam je jeden speciální moment, na konci But Not Tonight. Na konci písně je refrén, který fanoušci pomalu začínají zpívat. Ty když je slyšíš, začneš je vybízet, a oni zpívají více a více... To je úžasný moment, jak se celý ten dav sjednotí, a opakuje dokola ten nápěv... Co ti probíhá v ten okamžik hlavou? Jsi v ten moment přítomný, nebo už přemýšlíš, co si vezmeš za kytaru na další píseň? Nebo si říkáš : "Tak to jsem já, Martin Gore! Já dělám tenhle hukot, a tohle je můj život...!" ?

Víš, je to úžasné. Každý večer na tom turné jsme extrémně nakazili naše diváky, a tyhle magické momenty se stávaly už pravidlem. V průběhu koncertu k tomu došlo tak třikrát-čtyřikrát... Vždycky na konci písně začali nějaký nápěv a... no prostě to pořád pokračovalo, třeba pět minut, a Dave už začal obvykle něco říkat, nebo tleskat, prostě něco čím by to ukončil. Ale víš...vždycky nás zajímalo, prostě jsme někdy chtěli zkusit, jak dlouho to lidi vydrží, když to sami neukončíme.

To by ale mohli taky zpívat celý večer...

Ano.. Mimochodem, tohle je hodně evropská záležitost. Tohle se v Americe moc nestávalo. Evropané milují zpívání! Myslím že v Evropě je jsou fanoušci mnohem víc fanatičtí. Někdy z toho až mrazí - jako by to byli věřící na mši v kostele. V ten moment koncertu - jsou jako určitý druh společenství.

Bude další album Depeche Mode?

Plánujeme setkání, během pár týdnů, a doufáme že začneme v dubnu, věřím tomu.

A běhají ti hlavou (nebo už na tvém harddisku) nějaké nápady, témata, melodie..."Don't say you want me...?" (smích)

Ty jsi úplně klasický zpěvák! Nehledáš nějaký vedlejší job? (smích) OK... Samozřejmě, už mám nějaké písně, dokončuju dema. A Dave má také nějaká dema, takže jsme na dobrém bodě, odkud můžeme začít.

Excelentní...Jsem rád že jsem tě viděl, a vedl s tebou tuhle skvělou konverzaci!

Díky, bylo to fajn!



-sin-




    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


lee :

5. června 2016, 23:28     

luxusní rozhovor!

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků