Martin : Moje máma měla dobrý hudební vkus


Ahoj všem, tady je Kevin Raffy z kanálu 1049 v San Franciscu, je 15.března 2009, a čirou náhodou tu mám dnes na telefonu Martina Gorea z Depeche Mode…






Martine, jak se vede?

Martin: No, teď jsem zrovna v Anglii a máme propagační období. Celé čtyři týdny jsme bez přestávky dělali rozhovory a už mě začíná vážně unavovat, že pořád musím mluvit o sobě. (směje se)

A co takhle, kdybys ty udělal rozhovor se mnou? Ty mi budeš klást otázky a já ti budu vyprávět o svém životě. Bylo by to lepší?

Mart: Dobře, tak kde jste přišel k tomu jménu, pane Odporný? (Raffy znamená v hovorové angličtině odporný, protivný nebo nechutný, pozn.překl.)

Já si dělal legraci! (směje se) Co dělal Martin Gore než se začal zabývat hudbou?

Mart: Byl ve škole.

Učil se?

Mart: Začali jsme hrát opravdu brzo.

Kdy přesně tě napadlo, že budeš hrát? Kdy jsi vzal poprvé do ruky hudební nástroj a rozhodl ses hrát?

Mart: Poprvé jsem zkoušel hrát na kytaru, když mi bylo asi třináct. Ale rock'n'roll jsem objevil už někdy v deseti – našel jsem máminy desky a začal je poslouchat. Byl tam Elvis a Chuck Berry a další – díky nim jsem se zamiloval do muziky.

Tvoje máma měla docela dobrý hudební vkus..

Mart: Ano, to měla.

A co tě přimělo se přenést od tohohle k elektronice a tomu, co děláte?

Mart: Tehdy jsme poslouchali Kraftwerk. Řekl bych, že právě díky nim jsem si koupil svůj první syntetizátor.

Byl jsi velký fanoušek, chtěl jsi dělat to, co oni?

Mart: Ano, tehdy to bylo velmi neobvyklé. Dělali skutečnou elektronickou hudbu už někdy v '74 a to bylo něco velmi neobvyklého, bylo to úplně jiné.

Vždycky mě hrozně zajímalo – když kapela jako vy, která dělá hudbu už hodně dlouho, pracuje s někým, s nějakým producentem, řeknete mu, jak chcete, aby album znělo a on vám pomůže ten zvuk nalézt?

Mart: Pro nás je velmi důležité, aby s námi pracoval někdo, kdo má svůj vlastní názor a nebojí se ho říct. Někdo, kdo nám pomáhá se na to soustředit. A Ben Hillier měl svojí představu, jak by to chtěl udělat, a snažil se, abychom se dostali na stejnou vlnu.

A jak moc takoví producenti zasahují do vaší práce? Skáčou vám do toho a říkají, že tohle by udělali jinak, tohle by přehráli tak a tak? Nebo se spíš tak ochomítají okolo a moc vám do řemesla nemluví – nechají vás dělat, co umíte nejlíp?

Mart: No, Ben je známý tyran. (směje se) Říkáme mu „Benellini“.

To je to s ním tak hrozné?

Mart: No, on je schopen dělat nějakou věc třeba tisíckrát – pořád donekonečna, dokud s ní není spokojen.

Lidé si představují, že si nakráčíte do studia a tam se vlastně jen bavíte. Že si tam ve studiu trochu pohrajete a najednou to máte hotové a pak už si jen koncertujete. Ale ona to není tak úplně pravda, že?

Mart: Ano, tak to opravdu není. Dave má takové výstižné pořekadlo – rád často říká, že se rozhodně nekopeme do zadku. (směje se)

To má pravdu, to by byl zase opačný extrém. Ale stane se někdy, že tam tak sedíte a říkáte si „proboha, to už ne, prosím už ne znovu!“

Mart: Zase tak špatné to ve studiu není. Abych řekl pravdu, tak ve srovnání s těmi čtyřmi týdny dělání rozhovorů je pobyt ve studiu vlastně docela brnkačka. (směje se)

Naznačuješ snad, že tě tenhle rozhovor se mnou nebaví, Martine? (směje se)

Mart: Tenhle rozhovor je světlá výjimka.

Ano, to je správná odpověď! Velmi dobrá odpověď, opravdu. (směje se) Inu, tahle oblast byla vždycky vstřícná k Depeche Mode. Kdykoliv v průběhu vaší kariéry jste sem přijeli, vždycky byli všichni nadšení. Existují nějaká města, kde jste třeba byli na turné, kde jste zahráli a řekli si „ať už jsme pryč, sem se už nikdy nevrátíme!“?

Mart: V tomhle máme obrovské štěstí. Máme spoustu fanoušků po celém světě a kdekoliv hrajeme, všude je cítit taková slavnostní atmosféra. Na všech koncertech je úžasná atmosféra. V San Franciscu a všeobecně v Kalifornii je to hodně cítit, ale také třeba v Evropě. Vlastně skoro všude.

Další zajímavá otázka: když jste byli poprvé na pódiu, když jste poprvé hráli, určitě jste byli hrozně nervózní. Změnilo se to nějak nebo jste pořád stejně nervózní? Je to pořád stejně vzrušující jít na pódium nebo už to necítíte po všech těch letech?

Mart: Já jsem pořád stejně nervózní. Zrovna jsme byli hrát na nějakém předávání cen v Německu (asi myslí tu premiéru Wrong), to jsme byli na pódiu vlastně poprvé po třech letech a bylo tam asi osm tisíc lidí. A já si přišel úplně v pohodě, dokud jsem ovšem nedorazil přímo na místo konání. Myslím, že je to přirozené. Myslím, že kdyby se nám to nedělo, tak bychom už nebyli normální.

To je takové prokletí muzikantů, že když odejdou z pódia, tak jim to schází, ale jakmile se tam vrátí, vrátí se i všechen ten adrenalin a to vzrušení z toho, že je najednou sledují tisíce lidí. Je to tak?

Mart: Ano, řekl bych, že je to naprosto přirozená věc.

Tak vy tu budete hrát 12.srpna v Shoreline Amphitheater a spousta lidí na blogu chce vědět víc o vašem posledním albu. Takže já se zeptám, jaká je tvá nejoblíbenější nahrávka na albu? Kdyby měla být jedna jediná, kterou bys poslouchal pořád dokolečka, která by to byla?

Mart: Moje nejoblíbenější píseň na albu je Peace.

Dobře, Peace.. a nechceš nám o ní něco málo povědět? Tedy kromě toho, co už víme z názvu? (*Peace – anglicky mír, pokoj nebo vyrovnanost, pozn.překl.)

Mart: No, nechtěli jsme znít jako new age, i když tam u tebe v Kalifornii vůbec nevadí, když to zní jako new age. (směje se) Je to hodně duchovní píseň, v refrénu se zpívá Peace Will Come to Me (Mír se ke mně navrátí), pro mě to vyjadřuje jakési pátrání po vnitřním míru, po klidu uvnitř duše.

No páni, to je velmi zajímavé! Touhle písničkou byste měli začít koncert tady v San Franciscu.

Mart: No, na playlistu zatím pracujeme.. (směje se)

Pojďme si teď chvilku povídat o iTunes. Vím, že je to pro vás něco nového, je to velká věc. Mohl bys nám o tom něco říct?

Mart: No, my tam připravili spoustu zvláštních věcí. Každý, kdo si koupí album přes iTunes, získá každých čtrnáct dní nějaký bonus, něco, co jsme za tu dobu nahráli, nějaký remix. A tak to nepůjde jen do vydání alba, ale vlastně až do června. Myslím, že pro fanoušky je to určitě dobrý balíček.

Souhlasím s tím, že pro fans je úžasné získávat novinky takhle z první ruky. Je to fantastické.

Mart: Hodně mi to připomíná dobu starých fanklubů, kdy se také rozesílaly fanziny a i muzika každých čtrnáct dní..

To máš naprostou pravdu, v tomhle je to návrat do starých časů. A tady hezká otázečka pro tebe: Kdyby dnes Martin Gore skončil s muzikou, co by dělal?

Mart: No, těžko bych to mohl dělat profesionálně, ale asi bych šel hrát fotbal.

Vážně?

Mart: Ano, to bych si užíval, to by mě bavilo.

Hraješ dlouho fotbal? Vyrůstal jsi s kopačákem v kolébce?

Mart: Ano, hraju už odmalička.

A komu fandíš?

Mart: Arsenalu. Letos si nevedou moc dobře, abych řekl pravdu.

No, to nevedou, mám dojem, že se teď zase propadli, že ano?

Mart: No, teď jsou na pátém místě a když se chceš kvalifikovat na šampionát, tak musíš být čtvrtý, ale ještě pořád zbývá dvanáct zápasů, tak je šance, že se kvalifikují.

Jistě, chápu. Budu držet palce, aby se zase dostali nahoru. Je ještě něco, o co bys ses s námi chtěl podělit? Něco, na co jsem se tě dnes zapomněl zeptat nebo na co se tě ještě nikdo nezeptal?

Mart: Neřekl bych.

Tvá oblíbená barva? To je určitě neobvyklá otázka: jaká je tvá oblíbená brava? (směje se)

Mart: Černá! (směje se)

Děláte taky rozhovory pro takové magazíny jako Tiger Beat? (anglická obdoba Bravíčka)

Mart: No, udělali jsme jich spoustu, když jsme začínali.

A dělali jste je rádi nebo jste jen obraceli oči v sloup?

Mart: Obraceli jsme oči v sloup, ale dělali jsme všechno, co nám lidi říkali, abychom udělali, byli jsme poslušní. (směje se)

Skvěle! (směje se) Tak my se budeme těšit, až se na nás v srpnu přijedete podívat. Měj se!



zdroj : Channel 1049 (přímý link)
překlad : Lucish

    22 dubna 2009

    Zpět na hlavní stránku

    
SLEDUJTE NÁS:

                   


    




Komentáře (nové dole):




Denisa :

24. dubna 2009, 17:08     

Díky moc za ten přímej link!





Přidej komentář :



Toto není spam.







Výpis všech článků




SLEDUJTE NÁS