Černá revoluce : Praha 1988 (díl 4.)


Devatenáct let. Krásný věk mladého člověka že? Před dvěma týdny tomu bylo právě těch devatenáct let, kdy Depeche Mode v roce 1988 vystoupili poprvé před českým publikem. Zašátrali jsme tedy v archivu, a přidáváme čtvrtý díl k seriálu o tomto pražském koncertě...




Na Depeche Mode !


Vítr, zima, nepohoda, tři hodiny zrána. Na několika pražských ulicích se lidé druží v zástup, který má hlad. Veliký hlad po muzice, slýchané dosud jen z pásků a desek, dovezených z cizích krajů. Zatímco šero řídne, zástup houstne. U dveří předprodejů vstupenek na jediný čekoslovenský koncert britské skupiny Depeche Mode přibývá těch, na něž o pár hodin později lístek stejně nezbyde.

Skutečnost, že do hlavního města míří první rocková skupina vskutku světového renomé a ryze současné popularity, přerostla v událost. Množí se protichůdné, ale vždy údajně zaručené informace, klíčí pověsti. Prahou jde zpráva o čiperovi, jenž vlastnoručně vytiskl a prodal 10 000 falešných vstupenek po 250 korunách. Vydělal dva a půl milionu, navzdory pátrání týmu elitních detektivů se po něm slehla zem. Až se do Sportovní haly pohrne deset tisíc lidí navíc, to bude maso!, prorokují informovaní.

Organizátoři koncertu vědí své, tisíců padělaných vstupenek se nestrachují. Avšak proto, že vystoupení zahraničních hvězd světového rocku před mnohatisícovým davem je pro ně i pro celou zemi z nedostatku zkušeností velkou neznámou, nechtějí ponechat nic náhodě. Určité obavy vyjadřuje na tiskové konferenci Pragokoncertu už koncem února jeho ústřední ředitel JUDr. František Hrabal; k zajištění akce se několikrát scházejí zástupci umělecké agentury Sportovní haly a Bezpečnosti. Tak se zvolna blíží den koncertu, který dostává povahu dne rozhodující zkoušky. Karty jsou rozdány, kostky vrženy. Pokud organizátoři i publikum obstojí, rockovým koncertům mohou být otevřená vrátka. Jestliže selžou, zaznamenají místní rocková pódia svou Bílou Horu. A co po tomto osudném fiasku následovalo, vědí i školáci.

***


Předvečer koncertu. V kanceláři zástupkyně ředitele Sportovní haly ČSTV v Praze, Dany Hálové zvoní telefon. Jemenští diplomaté prosí o lístky na Depeche Mode. Dana Hálová lituje. Mnoho týdnů předtím se na jejím stole sešlo hodně přes 60 000 objednávek, vesměs od organizací. Připočte-li se k nim odhadovaný zájem jednotlivců, lze dojít k závěru, že navzdory ne právě nízké ceně vstupenky by chtělo Depeche Mode na vlastní uši slyšet kolem čtvrt milionu posluchačů.

"Jakým způsobem vstupenky rozdělujete?" Ptám se, abych zjistil, jaká pravidla platí ve hře, kterou touží hrát tolik lidí.

"Tím nejjednodušším. Podle starého dobrého hesla Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Po pravdě ovšem bereme v potaz hlavně kvalifikované úřední objednávky. Tedy na hlavičkovém papíru, opatřené razítkem. S objednávkami jednotlivců bývají potíže - pisatelé často nejsou doma, uvádějí neúplné adresy. A protože se tu jedná o velké peníze - vždyt předprodejová cena pouhých tří lístků dělá 500 Kčs - chceme mít jistotu. Stačilo, když třeba bratislavské gymnázium Juraje Hronce napsalo špatné směrovací číslo, my museli objednavatele shánět zvláštním telegramem; teprve před půlhodinou jsem se dozvěděla, že všechno dobře dopadlo.

"Jak Sportovní hala vstoupila do akce Depeche Mode?"

"Nejsem už ve věku těch, kteří Depeche Mode poslouchají a důvěrně znají. Z Pragokoncertu jsem se ovšem dozvěděla, že jejich honorář nebude na naše poměry právě nízký - a musela jsem se ptát, zda za těchto podmínek naši halu opravdu naplníme. Chtěla jsem dát vytisknout zvláštní leták, abychom zájem nějak zmapovali. Ale znáte to, takový materiál u nás nespatří světlo světa dřív, než za tři týdny. Proto jsme 30.ledna při dvou koncertech Zlatých Slavíků rozdali o chystaném vystoupení Depeche Mode xeroxovanou informaci. Sotva pak uplynulo několik dní a výrobu zamýšleného letáku jsem odvolala. Byli jsme doslova zavaleni objednávkami, jichž stále přibývalo. nejen z českých zemí, ale i ze Slovenska, ze Senice, Šaly, Banské Bystrice..."

"Slyšela jste o tom podnikavci s padělanými vstupenkami?"

Kdo by neslyšel? Vím už taky, jak ta legenda vznikla. V pobočce Čedoku v Mostě viděl kdosi zprávu, že cena vstupenky plus zájezdu do Prahy je 250 Kčs. Spousta lidí se tichou poštou tu informaci dozvěděla. Jenže, jak už to bývá, zkresleně. Z ceny lístku 150 + 15 kčs v předprodeji se stalo 250 Kčs (doprava se někde vytratila), to očividně nesouhlasilo, lístky tedy někdo padělal, nakonec jich prý bylo deset tisíc."

"Když jste vstupenky dali na pulty předprodejů..."

"...byl zájem obrovský. Začali jsme prodávat všude v jeden den, 1.března. Chodila jsem od jednoho místa k druhému; mluvilo se o nadcházejícím srocení deklasovaných živlů, zdrogovaných pološílenců, ohánějících se řetězy. Já ale viděla normální mladé lidi, studenty, učně.."

"Přesto jset ohledně koncertu v hale jistě sáhli k bezpečnostním opatřením."

Nechceme tuhle halu už zítra večer vidět v troskách, máme ji rádi. Co takový rockový odvaz přinese? Kdo to ví? Bezpečnostní opatření jsou mimořádná.

"Jak mimořádná?"

"Mimořádně mimořádná."

***


V noci končí Depeche Mode svůj koncert v Budapešti. Na místě je zástupce Pragokoncertu, dr. Ivo Letov. Jeho hlavní úkol : při rozebírání aparatury a odjezdu směr Praha nestrpět odkladu. Ve 3:15 ráno přejíždí státní hranici anglický kamion, o necelé tři hodiny později další dva, maďarské. Před osmou však zasahuje vrtkavá Štěstěna. Na poslední chvíli hodlá konání pražské rockové události ohrozit. Nedaleko tabule s názvem Hustopeče zůstává jeden z maďarských kamionů stát. A v jeho útrobách i podstatná část aparatury. Olejová pumpa dosloužila.

Praha se o smutném osudu olejové pumpy dozvídá až hodinu poté, co v 10:03 před Sporotvní halu dorazil bez potíží anglický vůz. Pragokoncert zajišťuje vyslání vlastních tahačů, avšak Maďaři mezitím posílají na místo své lidi ze stanice Hungerkamionu v Brně. V porouchaném voze nacházejí jediného člověka, řidiče. Všichni ostatní přesedli, aby mohli v Praze přiložit ruku k dílu při stavbě světelného parku.

Kolem Sportovní haly je zatím stále živěji. Už od úsvitu byly na hlavním nádraží i jinde v metropoli k vidění skupinky černě oděných postav s extravagantními účesy stylu punk. Příslušníci Bezpečnosti se dívají na chromovanými hroty posázené manžety, na nápisy Depeche Mode narychlo vyšité na zádech bund. Dlužno podotknout, že mnozí z těchto mladých přijeli z NDR. Je to nezvyklé - cizinci jedou za rockem do Prahy. Příslušnící se dívají "pankáči" postávají. A tak to půjde celý den.

V 15:09 potkávám v hale dr. Letova, nevyspalého a ne právě pobaveného nehodou u Hustopečí. Co chvíli se dívá na hodinky. "Jaké to bylo v Budapešti?" ptám se. "Výborný koncert ve výborném prostředí!" "Potíže?" "Nebyly. Přinejmenším za jedno ručím - hudba Depeche Mode rozhodně nevyvolává ničitelské nálady. V muzice problém není." A právě v té chvíli přichází zpráva, že ani problém se zatoulanou technikou už neexistuje. K hale konečně dorazil toužebně očekávaný kamion. Hodinky dr. Letova ukazují 15 hodin a 12 minut.

***
Po dřevěné ploše haly rázuje náčelník opatření, major Hron, pověřený vedením akce přímo generálmajorem Cardou. Prosím o odpověď na několik otázek, dostává se mi však striktního odmítnutí. Marně poukazuji na skutečnost, že Mladý Svět stěží něco předčasně prozradí, protože má několikatýdenní výrobní lhůtu. A tak se o pokynu k maximální zdrženlivosti a toleranci pořádkových oddílů vůči publiku dozvídám z jiných úst. Škoda.

Mnohá z podniknutých opatření jsou nicméně očividná. Plocha je vyklizena, nezbývá na ní ani jedna židle. Pod 170 centimetrů vysokým pódiem stojí dobře zajištěné kovové plůtky. Stejné obkrouží i stanoviště zvukařů, zbudované na ploše. Venku se chystá trojitý kordón kontroly.

Jak později zaslechnu, je do haly a kolem ní "nasazená celá sedmička". Předkládám si to do lidské řeči jako "pořádkové oddíly celého sedmého pražsého obvodu".

Pořadatelé mě ovšem informují, že požadavky samotných Depešáků, jsou, cituji, enormní. Žádali především vyblokování prostoru, jejich manžer po dvojnásobné obhlídce přidal seznam dalších detailních požadavků.

Oslovuje mne muž ve středním věku. Jeden z těch, kteří mají bdít nad pořádkem. "Když jste od novin," říká, "povězte mi, jestli ta hudba bude stát večer za to." "Doufám že ano," povídám. "Určitě tu budou reportéři ze západních časopisů," nadhazuje. "Někteří z těch mladých vytáhnou řetězy, strhne se mela, my budeme muset zakročit. A hned budou články o tom, že se v Praze brutálně tyranizuje rockové publikum." "A proč si myslíte, že právě to rockové publikum se skládá z debilů?" "Viděl jste ty pankáče tam venku?", pokračuje můj partner v otázkách neochvějně dál. "Viděl. Není jich zas tak moc. Mají jiné účesy, než vy, nebo já. Vadí to hodně?" "Takovýhle podnik se do haly nehodí. Mělo by se to pořádat na stadionu." "Taky si to myslím, jenomže teď je zima." "Už aby bylo půl jedenácté večer!", přeje si z hloubi duše. V pů čtvrté odpoledne je zde toto soukromé přání, zdá se, všeobecným.

***


Člověk zvaný Chroust je veleknězem automobilismu, byť do rubriky "povolání" vpisuje "kaskadér". Zná všechny vozy světa a každý z nich dokáže nejen řídit, ale i opravit se zavázanýma očima. Pro reportéra je nedocenitelnou známostí, když projevím přání doprovodit Depeche Mode z letiště, přijede nám naproti vskutku stylově. V šedém jaguáru.

Letadlo z Budapešti, které má na ruzyňskou ranvej přistát v 17:15, očekávají ti nejčipernější z pražských fotoreportérů. Proti nám jsou ovšem v jisté nevýhodě, neboť s Chroustem se kamarádíme jen my. Chroust zná totiž nejen veškerá auta, ale i mnohé profesionální řidiče. Taxikáře ovšem do jednoho. Zakrátko se potkáváme s letištním "drožkářem", jehož Chroust střídavě tituluje Piškot a Vitamin. Ten má své konexe, a proto s posléze dozvídáme, že hoši od Depeche Mode nepůjdou veřejně východem pro cestující, ale tajně rovnou z plochy.

Číháme na místě, bohužel se tam však zjevujeme příliš brzy. Daří se nám pouze vydráždit letištní ostrahu. Zatímco se hádáme, kvačí k nám celý zástup kolegů. První kolo jsme nevyhráli.

Skupina Depeche Mode proslula i svou nechutí poskytovat rozhovory, a to i novinářům doma v Anglii. Na fotografování je ovšem přímo alergická. To jí vadí při koncertech. Požadavek na maximální omezení pořizování snímků svých členů a zákaz videozáznamu si dává do smlouvy - naprosto jej odmítá v soukromí. To je ovšem problém Depeche Mode, zatímco náš je právě opačný : abychom ty exkluzivní snímky pořídili.

V bezpečné vzdálenosti, stínění doprovodem, nasedají rockeři do dvou černých tater a jednoho bílého mercedesu. Zatímco se kolegové zklamaně rozcházejí, běžíme k nastartovanému vozu s Chroustem za volantem.

Když kolonu, vezoucí Depeche Mode směr centrum, předjíždíme, vidíme na tvářích muzikantů očividné překvapení. "Koukněte, první auto na české silnici a hned jaguár!" Vidíme je dobře, protože máme stažená okénka a jsme od nich sotva metr daleko. Tehdy přichází fotoreportérova chvíle. Cvak, cvak, cvak, cvak! Pěkná série zleva. Bereme všechny tři vozy postupně. Kdoví, jak se ti hoši rozsadili. Předjíždíme, a mizíme daleko vpředu. "Sedni si na druhou stranu," vyzývá Chroust vzadu sedícího Honzu Šibíka. Netrvá to dlouho a tatry s mercedesem předjíždí zase nás. Cvak, cvak, cvak, cvak! Teď zase momentky zprava. Jen už ne tak přátelsky přijímané. Depeche Mode běsní, Depeche Mode nám dosti jasnými posunky ukazuje, kam máme jít a co tam se sebou udělat. Velká fotografická loupež konči třetím kolem. Depeche Mode rezignovala a přes hlavy si natáhla kabáty.



Ochranka Depeche Mode je bez sebe. Něco takového jako při cestě do Sportovní haly v Praze nezažila. Zatímco "novoromantici" mizí v šatnách, slídí na švestkách nachytní strážcové mezi přítomnými fotografy a hledají toho pravého. Honza Šibík však dávno ukryl exponovaný film v kapse zasloužilého umělce Václava Neckáře. Teď má na sobě místo své bundy můj kabát a na tváři nechápavý úsměv. Je sice dopaden a předveden k šéfovi osobní stráže, avšak nepoznán. Ve finále dokonce dostává jako jeden z pouhých pěti zvláštní oranžový terčík - Depeche Mode nezajímá místní fotografická akreditace, udílí a uznává jen svou vlastní. Kdo ji nemá, ten po prvních třech skladbách už fotit nesmí.

V 18:08 začíná zkouška aparatury, jejíž instalaci anglicko-maďarský tým právě dokončil. Zvukaři zapínají šumový generátor a prostřednictvím analyzéru zjišťují zvukovou chrakteristiku prostoru. Podle výsledku pak některé frekvence na ekvalizéru potlačí, jiné zvýrazní. "Je tam nějaký brum," dá se slyšet kapelník Bacilů, Jan Neckář.

Zlatá slova! Maďarskou část výpravy zkouška uspokojuje, anglická však protestuje - i jí připadá brum přílišný. Žádá změnit uzemnění. Tehdy se vyznamenává domácí parta. Lidé Zdeňka Noska, šéfa techniky Sportovní haly, nalézají řešení. Uzemnění přepojují na vodovodní řad.

V 18:29 je přes jeviště spuštěna černá opona a několik barevných vlajek. Ještě proběhne rychlá zkouška světel. A potom, v 18:38 vydává major Hron rozkaz, na jehož pozadí lze tušit tolik očekávání i tolik obav : "Pouštíme!"

***


Halou se valí lidská bystřina, crčí přes hrazení, rozsévá se po ploše. Je tu závod, dobře známý ze všech končin, kde kvete rock, kdo bude první u pódia?

Pořadatelé postupně vpouštějí další diváky. všechno se opakuje. Padesátimetrový sprint k jevišti, zaujmutí co nejlepšího z dosažitelných míst. Očekávání se přetavuje do sílícího skandování : Depeš mód! Depeš mód! Depeš mód!

Do začátku koncertu zbývá víc než hodina, ale v hale sílí vůně rocku. Depeš mód! Depeš mód! letí ke stropu, který už pohlédl na tolik vítězství i porážek, radostí i nevole, jež přináší hokej. Depeš mód! Depeš mód! zdvihá se pokřik. Jakoby dav povzbuzoval koně, na něhož hodně vsadil. Ten kůň se z dostihu ztratil, bezmála zmizel z dohledu - ale teď nabral rychlost a cválá, útočí, řítí se kupředu. Jeho pozice už není beznadějná - jako politý živou vodou, je plnokrevný rokenrol náhle tu. Depeš mód! Depeš mód! Depeš mód!

Ale ještě není vyhráno. Jsou tu hluboké kořeny obavy z paniky, destrukce. Ať se to těm, kteří se právě tlačí u pódia, líbí nebo ne, nadešel okamžik jejich maturity. Nelze o tom pochybovat - dnes jim bude vystaveno vysvědčení, jež si ponesou do dalších let.

***


Klíčovým místem je prostor těsně pod pódiem. Obecenstvo tam od kapely dělí bílé zábrany, jestliže se začnou zadní řady příliš mačkat vpřed, nemají ti před nimi kam ustoupit. V 19:27 oslovuje publikum diskžokej Jožka Zeman, známý i z obrazovky. V 19:29 dav couvne.

Odměnou je mu reprodukovaná hudba, přivítaná jásotem. Později příchozí však přináší poplašnou zvěst : situace před halou se vymyká kontrole. V bráně 28 jsou vyražena všechna skla. O chvíli později už je zdemolováno deset bran. Střepy. Krev. Psi. Obušky. Masakr.

Jak se ovšem posléze ukáže, jsou to jen další pověsti, které pražské vystoupení Depeche Mode s takovou usilovností opřádají. Skutečná škoda není nakonec o nic větší, než při kterémkoliv podniku, na kterém se sejde 13 000 lidí. V 19:57 zahlédnu Richarda Mullera a Ondřeje Šebana z bratislavské skupiny Banket. Dorazili na poslední chvíli a říkají, že šli rovnou ke vchodu, aniž by museli zvolnit krok.

A ještě jedna pověst : ráno jsem se dozvěděl, že kdo přijde na Depeche Mode jinak než v černém, dostane prý "nakládačku". Nemám rád, když někdo jinému poroučí, jaký má mít účes nebo tričko. Stejně tak ovšem nechci, aby mi kdokoliv předepisoval, co si mám obléci já. Beru si ten nejsvětlejší svetr, co ve skříni najdu.

Mnozí přišli v černém a zachovali styl. Jiní ne. Co se nám stalo? Nic.

***


Ve 20:02 se zpoza jeviště začíná plížit umělý dým. Neklamné znamení začátku koncertu je vítáno hromovým jásotem : děvčata jsou zvedána na ramena urostlých kamarádů, nad hlavami se vlní podomácku spíchnuté transparenty. O čtyři minuty později zazní první tón dosud skrytých kláves. Dav se dívá směrem k pódiu. Uniformovaní příslušníci, stojící nedaleko mne, sledují dav.

Jaký to byl koncert? Hlasitý a hlasitě přijímaný. Domnívám se, že mnozí přišli do haly jen proto, aby "byli u toho". Někteří i možná kvůli tomu, aby byli viděni. Avšak rozhodující část publika rozhodně tvořili ti, kteří přišli hlavně na Depeche Mode. Znali skladby téhle skupiny nazpaměť a když během poslední písně hudba záměrně zmlkla, s chutí ji dozpívali. Tehdy jsem se znovu podíval na mladíky v uniformách. spolu s ostatními koukali k pódiu, kéž jim to major Hron odpustí.



Je mi opravdu líto, že mne osobně vystoupení Depeche Mode v Praze příliš nestrhlo. Nemyslím si však, že by to bylo chybou jejich hudby, že není hudbou mého srdce. Oproti bezmála barokní monumentalitě muziky Genesis, nebo ve srovnání s lidskými vyznáními Petera Gabriela, představili Martin Gore (ročník 1961, zpěv), David Gahan (1962, zpěv, klávesy), Andrew Fletcher (1962, klávesy, kytara, podpůrný vokál), a Alan Wilder (1959, klávesy, podpůrný vokál), kteří tvoří Depeche Mode, sled hudebních figur s vynalézavě rozvíjenými motivy. Rozezněli zajímavé harmonie, zaujali propracovanou instrumentací a experimanty s krápníkovými a kovovými zvuky. Ale kdyby nepřivezli nápaditě a nadmíru vkusně používaná světla - nebyly to jenom ony kouzelné varilighty, ale vcelku běžné reflektory napojené na počítač - nenašel bych mnoho důvodů, proč je vidět živě (kdybych si mohl vybírat). Působili na mě spíš jako vyhraněně studiová kapela. Ostatně, podstatnou část hudby si přivezli už naprogramovanou, "hotovou". Vadí mi, když slyším tolik bicích, a nevidím bubeníka. A tolik další rytmiky, zejména baskytary, aniž by se mi představili lidé, kteří ty nástroje ovládají. Nepřesvědčí mě, nerad to přiznávám, ani živý zpěv Davida Gahana, natož Martina Gora, který se v určitých momentech doslova trápil. Zarážela mě i naprostá nesrozumitelnost textu a také předimenzované basy. Vůbec nejvíc mi však na jevišti chybělo to nejpodstatnější - strhující osobnost. Depeche Mode připomínala spíš tělo se čtyřmi hlavami. Jejich hudba byla studená.

Když jsem přijel z koncertu do supraphonského studia Mozarteum, kde jsem v plné práci na albu Penzion Svět našel anglického mistra zvuku Simona Heyworthe, ptal se mě tento potměšilý host, jak se mi líbil "ten popík". Odpusťte člověku, který si pod takovým pojmem vybaví Pavla Horňáka, že hned nepochopil o čem je řeč. "Názory na to, kde jsou hranice popu se v Anglii mění zhruba týden od týdne," tvrdil Simon Heyworth, "ale Depeche Mode tam patří určitě. Co mohli a uměli říct, to už všechno dávno řekli. Rocku nové cesty neprošlapou, pravověrný rocker má jiné idoly." S tím však nemohu beze zbytku souhlasit. Jestliže toto je "pop", pak je ten náš hodně vedle - a je hodně zajímavé to zjistit. A hlavně : svou přítomností v Praze prošlápli Depeche Mode cestu dosud velmi zarubanou. Cestu za naším poznáním světové scény moderní hudby - ať už jí nazveme "populární", nebo nějak jinak. Kručivý hlad po této kýžené konfrontaci nebyl a nemohl být tímto jediným soustem ukojen. Avšak v tom, co se může a pro dobro celé naší mladé hudební scény musí stát pravidelně podávaným pokrmem, byl naservírován první chod.

***


Koncert, trvající 100 minut po vděčně vytleskaných, vyvolaných a vyskákaných přídavcích končí. O necelou čtvrthodinu později opouští Sportovní halu poslední divák. Potkávám se s Petrem Porkertem a ing. Posejpalem z Pragokoncertu. Během vystoupení stáli u onoho nejcitlivějšího místa, za zábranami před pódiem. Říkají, že ani chvíli neměli pocit hrozícího nebezpečí. V hlase a ve tvářích mají přesto nesmírnou úlevu. Nepochybujeme o tom, že tímto vystoupením Pragokoncert hodně riskoval. Ať už skutečně, nebo jen domněle. Onoho večera mohl však říct : risk je zisk.

P.S. : Vám všem, kteří jste večer, 11.března 1988 přišli do Sportovní haly, by chtěl Mladý Svět s potěšením poděkovat. Byli jste báječným obecenstvem.


Text : Michal Horáček
Foto : Jan Šibík
Mladý svět 1988



Další díly seriálu "Černá Revoluce 1988"






    Zpět na hlavní stránku


    



Komentáře (nové dole):


kverula :

30. března 2007, 12:10     

Ty bláho, Mladý svět! Na ten jsem skoro zapomněla. No, na chvíli jsem se ocitla zas u našich… Krásné bezstarostné období;)


Robert :

31. března 2007, 03:02     

ubohe, ako sa dokazalo za socializmu kritizovat


sinus :

2. dubna 2007, 17:18     

Mám pocit, že DM byli asi tou dobou pro české hudební odborníky něco úplně odlišného než na co byli dosud zvyklí (synťáky, elektronika, žádný rock…)..ne každý se s tím vyrovnal :).


Dac :

8. května 2007, 23:37     

když to zase po letech vidím, tak si vzpomínám, že to bylo opravdu něco vyjímečného…a můj začátek oddanosti DM. Dac


jak74 :

10. května 2007, 22:06     

Taky si na ty články mlhavě pamatuju.Bylo mi tenkrát 14. a o půl roku později jsem poprvé u kámoše slyšel Music for the masses.Jako bych byl v jinym světě.Ač jsem nefetoval,cejtil jsem se jak po šlehu.Úplně jsem zmagořil a chtěl zdrhnout do Anglie,DM bylo to jediný co jsem byl ochoten přijímat,škola šla tenkrát do pr… háje.


kurgan :

12. června 2007, 15:34     

Lidi, bylo to opravdu maso! Spolu s The Cure začátek nové doby. Dnes už ani nemohu jít na vše co bych vidět a slyšet chtěl, je toho tady (zaplať Pánbůh) hodně. Ale DM byli první!


Janny :

7. července 2007, 13:09     

tý jo, docela bych na takový ten „první“ koncert tady zašla…..muselo to být super, myslím to „černý období DM“ – nejvíc mě totiž oslovují písničky z 80.a 90.let. I když fanda DM jsem pořád, možná s menší přestávkou, kdy měl Dave ty svý úlety…jsem ráda, že je z toho venku…chyběl.


Martin :

3. srpna 2007, 12:36     

kouknete kdo je autorem clanku!


Visty :

21. listopadu 2007, 20:38     

Britové jsou vždy nejúspěšnější a nejvytrvalejší kapely a vždy dokáží oslovit fanoušky tak,aby si je ještě dlouho pamatovali.Mě se konkrétně líbili právě mezi 80.-90.rokem.


Zuzana :

2. prosince 2007, 23:17     

bylo mi 12 a už si to pamatuju – v té době mi DM hooooodně učarovali :), muselo to být nádherné, ale tehdy by mě naši ještě určitě nepustili :), jela jsem až s budoucím manželem v roce 1998….


Peter :

10. prosince 2007, 11:53     

Bol som tam, koncert bol super. Mal som vtedy 18 rokov a bol to prvý koncert kde som bol. Bola tam strašná tlačenica pred vchodom aj vnútri, ale bol to naozaj zážitok. Niekde mám doma ešte odložený lístok :)


aliibn :

11. prosince 2007, 14:33     

na tento clanok si pamatam, od horacka sa asi ine cakat nedalo, on bol (je?) v inom hudobnom svete. ja som bol na tom predchadzajucom budapestianskom koncerte, potom este na dvoch (Praha-SFAD a BA-PTA), ale tomuto prvemu sa ani jeden nevyrovnal, ta atmosfera bola sialena, tie ostetne dva boli tiez fajn, ale od pestianskeho sialenstva ukrutne daleko…


majo SK :

12. ledna 2008, 02:25     

Riadny magor komunisticky ten čo topisal.


salvia  :

19. ledna 2008, 13:29     

najkrajšie obdobie mojho života music for the masses


nota :

25. března 2008, 20:21     

bol som tam a so mnou cele Piestany a okolie , super pri tom citani si to uplne predstavujem ako by to bolo pred tyzdnom


Jakub :

22. října 2011, 17:25     

Nejlepší je ten anglickej zvukař, co říká, že v roce 88 už mají DM to nejlepší za sebou .-) A oni měli právě před průlomovým turné v USA, kde byli suverénně nejpopulárnější britskou kapelou. Angličani je nikdy nebrali. Já se na ně dostal až v listopadu 1990 v Berlíně :-(


kukoo :

9. listopadu 2011, 14:18     

Zažil som osobne… dodnes neprekonané !


Peter :

21. prosince 2011, 11:34     

Boli sme tam. Prave vtedy na vikendovom vylete zo Strednej skoly. Triedna ucitelka olutovala, ze cely vylet naplanovala na tento vikend. Nevedomky. Ona nam hovorila o vselijakych muzeach co navstivime ale marne, v nasich hlavach bolo len D.M. a sportova hala v PKO JF. Listky sme nemali ale sme neodolali pokuseniu a prosikali sme aby nas pustila vecer do Prahy, ze si dame na seba pozor. A tak sme isli aspon pred halu. Pocuvat. Vonku bolo vela naroda co len pocuvali. Zacali jednou pesnickou, druhou, tretou. pri stvrtej zacali uz pracovat emocie, roznieslo sa ze su tam este volne miesta a preco nas tam nepustia. Dav zacal byt nespokojny, zacali niektori skadovat . Niekto hodil do okna kameň a rozbil ho. A v tom to vypuklo. Blizko boli Antonicky auta VB, zacala trma vrma, policajti bili obuskami a hadzali ludi do Antonickou. Kazdy utekal kade vedel. Ako na Vaclavaku 89 Z nas nastastie nikoho nevzali. Nakoniec sme sa nasli. Biho /prezivka spoluziaka/ este povedal idem naspat ale niekto povedal uz toho bolo dost a isli sme domov. Na druhy den sme chceli zatajovat co sa stalo pred ucitelkou, no mala medzi nami svojich informatorov a o vsetkom vedela, no nerobila z toho nic ked vedela, ze sme sa vratili vsetci OK. Bol to pekny vecer nasho maladeho uletu a priamo v Prahe. Pekny vecer a adrenalinovy.


lukaš narovec :

21. července 2013, 12:00     

jemi 11 let. miluju depeche mode a ptamse jestli přijedete do strakonic v jihočeskem kraji


notabene :

25. prosince 2013, 21:18     

boli sme tam cela partia z piestan slovensko , nezabudnutelna akcia som nesmierne rad ze som bol ucastny , bolo nas asi 20 niejtory listky nemali , kupoval som listok pred koncertom za 500 čs korun , riadna palba polovica mojej vyplaty , tri krat ,ma sacovala verejna bezbecnost nikdy nezabudnem na te najkrajsi zazitok z mojho zivota


Martin :

3. ledna 2014, 11:27     

Taky jsem tam onoho březnového dne byl… A dost brzo na to, abych s kamarády stál hned před jedním ze vchodů. Zezadu do nás tlačil depešácký dav a zepředu na nás doráželi psi VB, takže jsme chtě nechtě museli vyvíjet protitlak. Chudáci ti uprostřed…
DM jsem poprvé uslyšel asi v 83–4, bylo mi 14 a bylo to hned jasné. Na jaře 88 šlo učení na maturu stranou – nejdřív těšení se a potom ty dozvuky po koncertě. Vidět a slyšet ty, které denodenně posloucháš už cca. 5 let, zpíváš si je a překládáš jejich texty, šetříš si na jejich plakáty z pašovaných Bravíček, skládáš si i jejich Bongy (mimo LP jasná povinnost). A ty nekonečné hovory a poslechy DM s kámarády a kamarádkami. Dost lidí jsem tenkrát přesvědčil o výlučnosti jejich hudby.
Dá se to dnes vůbec popsat a pochopí to někdo jiný? Celý koncert jsem totiž prožil v úplném tranzu, nevnímal jsem čas a celý prostor byl úplně jinde. Po otevření lítaček, ze kterých jsme mezitím již stačili vytlačit sklo (nebudu jmenovat, ale ti psi měli přece jen náhubky), nás dav doslova vylil k pódiu. Byl jsem uprostřed někde ve 4. či 5. řadě, dá-li se to tak nazvat. Po dalším tlakovém naplnění plochy jsem se ocitl přímo na zábranách pod Davym. Můj dloubý černý plášť končil asi 3 řady za mnou. A pak se to rozjelo. CO jsem měl možnost vnímat, tak ten tranz byl i všude kolem mne. Lidi odhazovali věci a oblečení. Jasně, že s mírou, ale ta černovláska bez trička na ramenou kluka za mnou jen dotvořila neskutečnou atmosféru a Dave šel následně taky do půl těla. Jeho triko hozené do publika opět rozpumpovalo dav. Ke kamarádovi vedle mne dolétla čísi černá teniska, tak ji zlehka poslal zase dál. Ehm, bohužel zrovna tam stál Dave. Jeho sice naštěstí netrefil (ani to k němu nedolétlo), ale s dalším kolegou nám dalo dost práce udržet jeho drobné tělo, aby ho namakaná anglická ochranka nepřetáhla přes zábradlí a tam si ho nepodala. No, je vidět, že si pár momentů pamatuji a taky, tuším aspoň 4–5 přídavků, protože jsme je prostě pustit z pódia neuměli. Nešlo to! Mimo jiné jsem z rádoby zpívání textů jejich písní ochraptěl, ale znovu, nešlo to jinak. Odcházeli jsme logicky mezi posledními a plocha byla posetá spostou černých věcí. Uklízečky si asi užily svoje… Tohle a jen tohle byla pro mne ta pravá revoluce a nikoli sametové pindy v 89. Nebýt těch havloidů a patrně domluveného převratu, tak by k celospolečenské revoluci stejně došlo. Třeba o něco později, ale určitě i díky DM!


Radvan :

9. února 2014, 22:45     

Tento koncert byl naprosto kultovní. První svého druhu u nás. Kamarádův otec (policista) mě varoval, ať si dám bacha, že tam bude spousta a budou to všechno šéfovat… :-) Popravdě, ani jsem si na ně nevzpomněl, protože to, co se dělo při koncertu, bylo prostě NĚCO. Největší hity z alba Music for the Masses, které všichni v té době znali, byly nejvíc. To nebyl nějaký přiblblý koncert v Paláci Kultury. Tohle byla západní Evropa v plné síle, kterou nám do té doby zakazovali a snažili se znechutit propagandistickými kecy. Oslava hudby, mládí, života – to byl koncert Depeche Mode. Kromě jediného jsem pak až doteď navštívil všechny, které u nás byly… :-)


Michal :

10. července 2014, 10:33     

Jo to byly časy.. taky jsem tam byl, 17 let, úžasnej zážitek, za bolševika něco jako zázrak :-)

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků