Černá revoluce: Praha 1988 - část 3.


(17.09.2005)


V třetím pokračování seriálu o prvním koncertu Depeche Mode v Čechách (březen 1988) přinášíme rozsáhlou reportáž z tehdejšího hudebního časopisu Melodie.






Vypuklo to deset minut po osmé, v pátek 11.března 1988 v Pražské Sportovní hale. Depeche Mode přidali po včerejším vystoupení v už zavedené Budapešti do kolekce dobytých měst také Prahu, tu Prahu, která od návštěvy Beach Boys v devětašedesátém neměla šanci zažít špičkovou světovou rockovou skupinu.


Depeche Mode je původně název francouzského mírně nekonformního časopisu. V roce 1980 se podle něj pojmenovala čtveřice mladíčků z anglického Basildonu. Původně hráli i na kytary, ale v rozhodujícím okamžiku jim kdosi z kamarádů řekl : což takhle víc kláves? Doba jim přeje, vždyť i Human League mají hit, zatímco ještě před nedávnem by nekytarová kapela o hit nezavadila ani náhodou. Doporučení padlo na úrodnou půdu, zejména u Vince Clarka, téměř výsadního autora v první fázi vývoje skupiny.


Ne náhodou také v této době vzkvétajícího synthpopu vznikla nezávislá nahrávací společnost Mute. Její šéf Daniel Miller se na syntezátorové kapely zaměřil hned od počátku – ale navíc mohl skupině nabídnout cosi v pop byznysu vždy vzácného : čestné jednání. „Strýček Daniel“ dal Depeche Mode pevné zázemí a jistou producentskou ruku. První singl který spolu natočili, vyšel v únoru 1981. Písnička Dreaming Of Me sice žádnou díru do britské hitparády neudělala, ale třiapadesáté místo stačilo, aby hudební kritika objevila „bubblegum 80.let“. Obvyklým způsobem pak novináři provětrali životy členů kapely – nezaujal je bývalý pojišťovák Andy Fletcher, ale mezi ostatními rozdělili pozornost rovnoměrně, asi také proto, že skupina neměla jediného mluvčího : Dave Gahan, vyučený aranžér a pilný posluchač funkové a soulové hudby, na sebe upozornil ohebným a současně svíravým zpěvem; Martin Gore, kdysi pracující v bance, svou andělskou tvářičkou a sólovými party syntezátoru; Vince Clarke, vždy nezaměstnaný, pochopitelně autorstvím vesele poskakujících melodií. Bylo mu jedenadvacet let, jediný ne-teenager v kapele. Po vydání prvního alba Speak & Spell z října 1981 od skupiny odešel, protože mu bylo líp ve studiu než na cestách. Sám totální nezpěvák, musel v dalších letech své kariéry hledat zpívajícího partnera pro své vždycky optimisticky působící melodie (Yazoo, Erasure).


Depeche Mode na tom byli v období vzestupu Yazoo velmi špatně. Ve trojici, mnohými už odepisováni, točili druhou velkou desku A Broken Frame. Vyšla v září 1982 a je počátkem „goreovských“ Depeche Mode, deska vlastně znovu první, učňovská. Martin chce „trošku experimentovat“ se zvuky a na rozdíl od Clarka ho zajímají texty; jeho první písničky jsou ovšem posbírané drobty, spíchnuté narychlo a v nervózní atmosféře.


Obrat přichází s třetí velkou deskou Construction Time Again, ze srpna 1983; bohatý vrstvený zvuk syntezátorů s ozvuky industriální hudby, texty, které bychom u nás označili jako „angažované“; zabývají se ekologickými problémy, hladem v Africe, nadnárodními monopoly utiskujícími země třetího světa.


„Láska sama o sobě je málo“ zní ústřední krédo nejen písničky Love In Itself, ale celé desky: skladatel Gore poznává na koncertních turné, kdy Depeche Mode zavítali i do zemí, jako je Thajsko nebo Jižní Korea, že jen o lásce se zpívat nedá. Skupina byla rázem pasována na „chudé rockery“, ale ohradila se : „Tohle není deska politická, spíš deska zdravého rozumu“. Takovéto vysvětlování postojů je ostatně příznačné pro celou dobu existence kapely. Její hudba totiž dokáže oslovit různorodé vrstvy posluchačů, přivlastňují si jí návštěvníci tanečních diskoték stejně jako na kontinentě nebo v Americe příznivci skupin typu The Cure ("Nedovedeme si představit že by na nás chodili v Anglii stejní fanoušci jako na The Cure , a obráceně). Navíc, publicisté a kritika se tvrdošíjně pokouší už léta skupinu vměstnávat do nejrůznějších představ a často jim uniká to podstatné : že totiž Depeche Mode jsou osobitá zvukovo a stylotvorná skupina která si (také díky Mute a Danielu Millerovi) dokázala zachovat dosažitelnou dávku nezávislosti a která to, co dělá, dělá se vkusem a ještě se přitom baví. A nechce se opakovat.


Poslední tři velké desky, Some Great Reward (říjen 1984), Black Celebration (březen 1986) a Music For The Masses (září 1987) charakterizuje autorská invence Martina Gora – mnohé překvapí, že Martin své písničky skládá na kytaru – řemeslný fundament a zkušenosti všech členů skupiny (nejzručnějším instrumentalistou je bezesporu Alan Wilder, Londýňan, který do kapely přišel ve dvaaosmdesátém jako nutně potřebný „dvouruký hráč“), chuť experimentovat se zvukem, i – kupodivu po všech těch letech stále – image kamarádů ze sousední ulice, normálních kluků a antihvězd, zpívajících i za nás. Na tom nic nemění úzkostlivě dodržované pravidlo totální obrany vlastního soukromí, které pocítili i pražští novináři.


Z posledních tří alb také Depeche Mode téměř výhradně volili repertoár pro současné turné a tedy i pro pražské vystoupení ; z devatenácti písniček jich sedm pocházelo z poslední velké desky, navíc odpíchnutá Pleasure, Little Treasure je béčko singlu Never Let Me Down Again. Je to obvyklá propagace – nová deska rovná se nové turné. Praha by bývala jistě uvítala širší průřez repertoárem, ale nedočkala se ani ještě nedávno hrané See You nebo Leave In Silence z druhé desky, natož clarkeovských dlouho obehrávaných „jističů“ New Life nabo Just Can't Get Enough. Pražské publikum je naživo nikdy neslyšelo, a tak jsme vlastně vletěli do Depeche Mode od konce, bez kontinuity. Vzhledem ke stupni dosažitelnosti jejich desek je pak pochopitelné, že největší ohlas zaznamenaly skladby z Black Celebration, které spolu s výběrovým albem The Singles 1981 – 1985 prodávalo před časem Polské informační kulturní středisko v Praze ; a naopak dramaturgické propady zaznamenala místa, kde byly zařazeny některé skladby z Music For The Masses, včetně nového singlu Nothing.


Koncepce a uspořádání scény i světel korespondovala s otevřenější (tj. popovější, chceme-li) image Hudby pro masy : tlampače nad jevištěm, hedvábné opony, střízlivě pojatá scéna nezastavěná nástroji a světelnými zdvihacími rampami, v průběhu vystoupení nasvěcovaná jasnými barevnými kombinacemi – žádná nekonečná mlžná oblaka zdůrazňovaná industriálně syrovými světelnými děly, jak jsme je mohli sledovat před třemi roky, kdy Depeche Mode přijeli do Budapešti.


První čtyři skladby pražského koncertu byly všechny z posledního alba. Po úvodní instrumentálce Pimpf hybný hit Behind The Wheel, Strange Love a Sacred. Tahle poslední písnička je na desce zdánlivě nenápadná, avšak naživo dostává nový náboj a vychází velmi dobře. Something To Do a Blasphemous Rumours pocházejí stejně jako People Are People a Master And Servant ze Some Great Reward ; zejména kolem tří posledně uvedených skladeb se i u předchozího turné hodně hovořilo o tom, co že to vlastně všechno Depeche Mode nehrají na koncertech živě, co všechno je playback. Ono u skupiny, která programově experimentuje se zvukem, musíme počítat s tím, že chceme-li na jeviště převést všechny prvky, dotvářející její osobitost, musí použít i samply, které jsou neopakovatelné. Naprogramované jsou také všechny základní rytmy. Přesto jsme se mohli přesvědčit, že všichni tři instrumentalisté ve skupině mají doslova plné ruce práce.


Koncertní provedení ukazuje, že Depeche Mode jsou bez diskusí rocková kapela. Proto je také důležitý Gahanův pohyb, typické našlapování na špičky, hra pánve, odstrkované piruety, vyzývání publika. Musí se hýbat za čtyři, protože ostatní mají ruce připoutané ke klaviatuře.
Pro spád a vývoj pořadu jsou důležité i vstupy Martina Gora, dnes častější než kdy dříve. Pražské publikum obdařil hned třemi svými baladami, a i když vynechal klasickou Somebody, dokázal je nahradit zejména nádherně klenutými The Things You Said nebo Question Of Lust – i když je nezazpíval v optimální formě.


Martin je pozoruhodný a přitažlivý člověk, nenápadným protikladem – z jeho pohybů, gest, jednání máte dojem plachosti, snahy neupozorňovat na sebe, držet se v pozadí, ale přitom se dokáže na jeviště vystrojit tak, že ostatní, často překvapeni až v šatně těsně před koncertem, jen zoufale zalomí rukama : " Martine, jestli takhle vylezeš pře lidi, tak jsme v téhle zemi skončili ! „. A Martin se baví a vysvětluje – moje oblečení, to nejsou žádné symboly, nesmíte to rozebírat a zatěžovat si tím hlavu, prostě se mi líbí takhle si vymýšlet. V Praze přišel v pruhovaných podkolenkách a kožených kraťasech, nahoře – naštěstí – bez. Už se stalo, že přišel i "s“ a v kožené sukni.


Samozřejmě že celá Sportovní hala čekala na Never Let Me Down Again. Tuto a většinu ostatních písniček – nevynechme např. Black Celebration, Stripped, Shake The Disease nebo Question Of Time – zpívaly stovky skalních „depešáků“ spolu s kapelou, a koncert jí vrcholil. V prvním přídavku jsme slyšeli Question Of Lust a Master And Servant, úplně na závěr pak Everything Counts ze třetí velké desky.


Koncert skončil. Jak asi bude vypadat příští album Depeche Mode? Hudba pro masy ještě širší? Ještě znatelnější průnik kytary? Martin si prý v šatně a na zkouškách drnká rokenroly, na současném turné používá kytaru více než kdy jindy. Ale všichni čtyři shodně tvrdí : na tohle všichni čekají – až syntezátorové skupině dojde dech a začne hrát na kytary. Ale tohle pro nás neplatí.


Hudba Depeche Mode, byť nepatří do absolutní, řekněme gabrielovské, ligy, oplývá sdělností na úrovni, má vypovídací schopnost, reprezentuje dobu. A je tím ve svém oboru o krok před ostatními. Bylo moc příjemné mít v Praze kapelu, která je ještě pořád důležitá.



Melodie






Další díly seriálu „Černá Rrevoluce 1988“





    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


Jakub :

22. října 2011, 17:18     

To je článek od Ivana Cafourka. pamatuji si na něj. Ivan byl vyjímečnej publicista

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků