Černá revoluce: Praha 1988 - část 2.


(02.08.2005)

V dalším pokračování seriálu o památném prvním koncertu Depeche Mode v Československu 1988 přinášíme rozsáhlou reportáž z tehdejší Mladé Fronty…



KDO DALŠÍ?

Jedenáctého března vystoupila v Praze špičková rocková kapela. V předvečer koncertu jsme se sešli s ing. Janem Posejpalem, náměstkem ústředního ředitele Pragokoncertu.

Jak se podařilo Pragokoncertu zajistit takovou skupinu jako DEPECHE MODE?

"Všechno začalo vlastně tím, že manažer, který nám přislíbil účast Chrise Normana na loňském Intertalentu, nesplnil smlouvu. Norman nepřijel, prý pro onemocnění. A tak jakozadostiučinění za čas nabídl DEPECHE MODE.

Kolik požadovali za jeden koncert?„Prozradím jenom, že celý projekt byl více než pětkrát levnější než než Genesis v Budapešti.“

Zájem veřejnosti byl mnohonásobně větší, než je kapacita Sportovní haly. Nebylo možné uskutečnit alespoň dva koncerty?"Opravdu jsme dostali na Pragokoncert okolo devadesáti tisíc žádostí o vstupenky. Původně jsme proto plánovali dvě vystoupení – na 8. a 9. březen. Ale manažer turné měl nesplněnézávazky k NDR, a tak jeden koncert zprostředkoval kolegům v Berlíně."

Tím koncertem se splnilo moje největší přání. Připadala jsem si jako ve snu. Na vlastní oči jsem mohla vidět čtyři sympatický kluky z Londýna. Bojím se , že se mi už nikdy nepodaří zažít takbožskou atmosféru, jako byla ta depešácká.

Andrea


V prosinci se o tom začalo mluvit. Poslední únorové dny prodávat lístky. Za stopadesát korun. Den před koncertem uveřejňuje pražský večerník zprávu : kdosi ukradl z pokladny lístky za21 tisíc korun… Leckdo nemá jistotu, že právě ten jeho není mezi nimi – tedy neplatný. Obavy, živené navíc mnohaletým neuspokojeným hladem slyšet na vlastní uši své hudební favority,rostou. Proroci předpovídají : to bude mela; přísní rodiče vyhrožují : nenechám si ušlapat dítě. Jen ti nejskalnější věří a těší se.

11.března 1988 v 17:10 vystupuje na ruzyňském letišti z letadla čtveřice kluků. Depeche Mode ! Sympatičtí, milí. Žádná ramena, žádný nedosažitelný idol. Kdekdo třeba ze Žižkova se jimmůže podobat. Soukromí jim ale hlídá a gloriolu nedosažitelnosti šíří personál : personal security – osobní stráž, manažer turné, ředitel turné a další. Že umějí své řemeslo, pocítil na vlastníkůži i náš fotoreportér na letišti : slovy „no money – no pictures“ (neplatíš – nefoť) doprovázenými lehkým a jednoznačným odstrčením, předvedli základní pravidlo velkého byznysu.

Je to hrozně perfektní skupina. Děsně se mi líbí Martin Lee Gore, jeho hlas, všechno. Ale samozřejmě zbožňuji celou skupinu.
Monika


ČERNÝ BARET NA TEMENI

Pro třináct tisíc šťastlivců, kterým se podařilo sehnat lístky, se stává tenhle obyčejný předjarní pátek svátkem. Od rána Prahou procházejí jednotlivci i skupinky. Všichni nejlépe v černém,občas i s „kovovými aplikacemi“ v podobě nesčetných cvočků a kování. Na pečlivě upravených kšticích potom nejrůznější rádiovky a barety elegantně posunuté do týla. Móda "novýchromantiků" styl, který v život uvedli právě muzikanti z Depeche Mode. Jejich jména září na improvizovaných transparentech, vlajkách, na kožených bundách i tvářích. Všichni jsouukáznění, nikdo nechce pokazit tento den s velkým D. Už okolo sedmé ráno stojí před pokladnami u pražské Sportovní haly v areálu PKOJF dobrá stovka čekajících. Na zbylé lístky.Každého kdo vystupuje z tramvaje, toužebně oslovují – nemáte lístek? V češtině, slovenštině, němčině ! Počasí nemá s březnem moc společného. Zima splácí své dluhy. Ostrý ledový vítr,občas sníh nekonečné čekání rozhodně nezpříjemňují.

Dozvěděly jsme se o koncertu strašně pozdě. Lidi stáli na lístky celou noc a ráno se dozvěděli, že někdo padělal lístky. Jsme tu od půl třetí odpoledne. Venku to bylo hrozný. Lidi se děsnětlačili, měli strach, že jim to uteče. Lístek mi zaplatila maminka.Mě to budou naši strhávat z kapesného. Tři měsíce.

Gábina a Betina


Sportovní hala je stále neprodyšně uzavřená. Žádný poutač v blízkosti neupozorňuje na nastávající událost – náhodný kolemjdoucí možná kroutí hlavou – proč právě dneska takový zájemo Matějskou? Uvnitř haly už není po ledové ploše ani památky. Pokrývá jí palubovka. Zatím stojí jen pódium se zeleným kobercem.V deset přijíždí kamion a autobus. Začínají malé manévry, při nichž má hlavní slovo anglický šéf přes techniku : on rozhoduje, kdo a co chytne, vyloží, kam co odtáhne – všechny bednyjsou pojízdné. Ochotných rukou je nespočet. Chvíli trvá, než se najde společný jazyk mezi angličtinou, češtinou a maďarštinou. Proč maďarštinou? Na turné Berlín, Budapešť, Praha, Vídeňse totiž vydatně podílí i maďarská strana : zvukovou aparaturou skupiny Omega, částí světelných prostředků. „Vykládka“ trvá hodinu. Potom opět klid. Polední pauza se najednou začínáprotahovat. Zbylé dva kamiony uvízly pro poruchu na cestě mezi Budapeští a Prahou někde u Brna ! Závadu se včas podařilo odstranit. Zbytek konvoje přijíždí s dvouhodinovou ztrátou.

Staví se scéna. Jednoduchá, účelná. Po stranách bariéry reproduktorů, uprostřed lehká konstrukce – šplhá až po strop. Při koncertním show hraje hlavní roli patnáct reflektorů firmyVarilite, vytvářející pozoruhodné efekty. Po lešeních se s bravurou pohybuje ve výšce technik a každé světlo posouvá s milimetrovou přesností tam, kde dokonale ukáže, co umí.

V sedmnáct hodin stojí všechno na svých místech. Ve stejnou dobu na ruzyňském letišti přistává TU-154 se čtyřmi hvězdami na palubě : Andrew John Fletcher, Martin Lee Gore, AlanWilder , David Gahan.

Byla to mimořádná věc. To se hned tak nezažije. Do Prahy jsme přijeli v půl sedmé ráno. Od té doby jsme tady. Nic lepšího jsme nezažili, neviděli. Jsme děsně unavení – ale to je fuk. Tamuzika stála za to.

Juraj a Peter


MÓDA V TRYSKU

Název si zvolili podle francouzského časopisu Depeche Mode (móda v trysku) v roce 1980, kdy vznikli.Tehdy se sešla dnešní „hlava“ skupiny M.L.Gore, zelenooký blonďák a určovatel vkusu, spolu s Vincem Clarkem. Ten však po prvním albu odchází a uvolňuje prostor Goreho tvůrčí invenci: sám píše texty i hudbu. Na místo uvolněné Clarkem nastoupil A.Wilder a záhy se stal jedním z tahounů kapely : je prý vůbec nejzručnější instrumentalista. Podobně jako předchozí dvojicehraje na syntezátor také A.J.Fletcher. A tak vlastně jediným opravdu akustickým nástrojem tohoto elektropopového sdružení je hlas D. Gahana, zpěváka a tanečníka. Zanedlouho po startuse tito mladíčci dostali na výsluní evropské populární hudby. Velkou roli kromě nesporných muzikantských kvalit sehrál jejich image – účesy, kostýmy, chování, který nachází odezvu utisíců chlapců a dívek po celé Evropě.

PŘED MODRÝM NEBEM

Od dvanácti hodin stály před určenými vstupy zástupy fanoušků. Neuvěřitelně spořádaně. Stály, občas si zaskandovali „depeš, depeš, depeš mód“ a zase stály. Nikdo nechtěl riskovat,že by se snad nedostal do haly. A tak kluci, kteří přijeli třeba z Bratislavy, před ní strávili půl dne, než zazněl signál k otevření vchodů : v 18:30. Během čtyřiceti minut se hala naplnila odpodlahy až po strop, nápory masy těl nevydržely některé dveře. Dalo se tomu předejít otevřením více vchodů současně.

V půl osmé vítá diváky Jožka Zeman. „Víte, co pro mne bylo největším překvapením?“ říká nám po koncertě. "Publikum ! Měl jsem strach, že budou příliš spontánní, ale byli nesmírně slušní,decentní. Až neuvěřitelně. Snad to vyplývá i z té muziky – není nikterak provokativní."Chvilku po dvacáté se hala noří do tmy. Devadesátiminutová hra světel a barev začíná. Ozývají se tóny první písně. Toužebně očekávaný kvartet se mlhavě rýsuje za clonou tříhedvábných blankytně modrých opon.A už je to jisté : jsou tady – bouřlivě a radostně uvítáni. Wilder, Fletcher a Gore téměř skrytí za syntezátory, před ně vbíhá a už zpívá rtuťovitý Gahan. O čem? O ekologii, o hladu v Africe,o problémech v současné Velké Británii (M.L.Gore : „Nechceme nic měnit, jen bychom si přáli, aby se posluchači hlouběji zamysleli nad věcmi okolo sebe“) , pochopitelně o lásce, přičemžtexty jsou prosty tradičních banalit : Bývaly časy / kdy jsem nemyslel na nic než na lásku / Dnes mi dochází, že láska sama o sobě nestačí (Love In Itself).Už při druhé skladbě se vrací z publika zpívaná ozvěna. Všichni jsou od počátku na nohou, v rukou diváků občas zabliká plamínek, prskavka. Bez nejmenšího náznaku pobízení DavidGahan okamžitě navazuje kontakt s nevídaně živým a vnímavým hledištěm. Jeho pohyb na pódiu je sugestivní. Ze scény mizí pouze ve chvílích, kdy ho střídá ve zpěvu Martin Lee Gore,neméně perfektně intonující, v projevu však klidnější. Pohyblivá světla a lasery při každé písni – následují po sobě téměř vzápětí, s minimálními pauzami – kouzlí na zadní oponu nové a novéabstraktní obrazy a halu neustále prosvěcují kužely modravých loučí. Uprostřed plochy mezi zpívajícími a tančícími diváky je malý ostrůvek osmičlenné party zvukařů a osvětlovačů, kteří tébarevné show vládnou.Každý z aktérů na jevišti působí absolutně soustředěně, jakoby byl uzavřen zcela do sebe. Takhle „industriální“ předem naprogramovaná hudba dokáže vytvořit stejně živou atmosférujako při bigbítu. Koncert vrcholí a Gahan výmluvně obrací mikrofon směrem k divákům a halou se ozývá jednotlivá odezva mnohatisícového chóru. Při prvním přídavku se strop změní vnádhernou hvězdnou oblohu, která odráží plamínky vyzařující z nadšené hladiny posluchačů. Vyslouží si pak ještě druhý a třetí přídavek.

Trvalo pořádně dlouho, než jsme v Praze uvítali rockovou skupinu takového významu a kvalit. Od aktuální skladby Behind The Wheel až po třetí přídavek jsme byli svědky špičkové apředevším současné rockové produkce – a to jak po stránce autorské tak interpretační i zvukové. Nabitá hala vytvořila nadšenou, skvělou a současně bezproblémovou atmosféru,Depeche Mode zněli v živém vystoupení jako z kvalitních hi-fi nahrávek a věřím, že jejich koncert byl první v dlouhé řadě podobných vystoupení dalších špičkových kapel.

Miloš Skalka, hudební publicista


Je kolem desáté večer. Od haly se k metru trousí „depešáci“ , černě oblečení, nadšení. Vyprávějí si. Sen se tedy stal skutečností.V hotelu Intercontinental zatím k pozdní večeři usedá David, Alan, Martin a Andy. Objednávají si biftek, kachnu, pstruha, ochutnávají české pivo, od místní hudební skupiny si nechávajízahrát české lidovky. Teď tleskají oni. Na dveřích jejich pokoje pak až do druhého dne po poledni visí cedulka Nerušit ! Pak už jen cesta na letiště.O Praze, o nás , se příliš nedozvěděli.Přivezli ovšem radost. Přivezli to, co toužili zažít dnešní čtyřicátníci s Beatles, padesátníci s Elvisem Presleym….



Mladá Fronta 1988



Další díly seriálu „Černá Rrevoluce 1988“



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


Visty :

21. listopadu 2007, 20:00     

Pěkně napsané,jako bych tam byla.Jenže mě bylo v té době jen 8.Ale měla jsem je ráda.Byli to moji favoriti číslo 1.Nesnášela jsem za to pár lidí ve třídě,kteří na ně nadávali.


Míša :

16. ledna 2010, 01:55     

Ten koncert v 88 byl nejskvělejší ze všech,celou dobu jsme mysleli,že nepřijedou a že si ze všech někdo vystřelil a uvěřili jsme, až když jsme je viděli na vlastní oči.Byl to nepopsatelnej zážitek a moc děkuju naší tehdejší partě,že sem tam mohla být s nima a vše to zažít!!!Bylo mi tehdy 17let a myslím, že se to už nikdy nebude opakovat,v té době to pro nás bylo opravdu něco posvátného a něco co nás z tehdejší reality dostalo úplně někam jinam.DM jsou a budou ty nejlepší na celém světě!Zdravím všechny fanoušky a hlavně ty z 11.3.1988 Míša


notabene :

25. prosince 2013, 20:56     

bol som tam , a bolo to fntasticke nezabudenem do smrti.


vanda :

10. dubna 2015, 09:42     

jsou to úžasní kluci!
Uhrančivý,okou­zlující Dave,sympatický Andy,roztomilý andílek Mart…
jejich muzika je nesmrtelná!
už nikdy nezapomenu jejich tvářičky a na to, co nám všem dali…

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků