Výslech Martina Goreho


Něco z archivu, k dnešním Martinovým 55.narozeninám :) Martin Gore v roce 2009 odpovídal na dotazník vytvořený Cam Linsday, který obsahoval poněkud méně tradiční otázky, některé možná i trochu "na tělo". A jak se s tím Mart vypořádal? Čtěte dál...







(rozhovor pořízen v květnu 2009)


Co máš nyní v plánu?

Samozřejmě jsou teď hlavní náplní mého času Depeche Mode. Právě probíhá promotion nového alba, a pak jdeme rovnou zkoušet na koncerty, které začínají již v květnu.

Co je teď tvoje největší závislost?

Jsem závislý na eBay! Kupuju spoustu starých analogových syntezátorů, bicích automatů, či kytarových pedálů... Hodně nám pomůžou definovat zvuk naší nové nahrávky.

Proč žiješ tam kde žiješ? (Santa Barbara, USA - pozn. překl.)

Odpověď na tuhle otázku je vlastně docela obyčejná - oženil jsem se s Američankou, která se mnou trpěla celých 11 let v Anglii, a urychlila mé rozhodnutí žít v Americe, protože už nemohla dál... To už ale dnes není pravda - rozvedl jsem se, a i poté jsem zjistil, že mě život v Santa Barbaře vyhovuje. Je to pěkné město s výborným počasím po celý rok. Vede mě to tady k zdravému životnímu stylu - hraju tu fotbal a tak...

Který umělec podle tebe hodně změnil způsob smýšlení v umění?

Nedávno jsem začal číst básně od starého perského básníka - jmenoval se Hafez, a byl přeložený do angličtiny. Byl to velmi moderní člověk, a je neuvěřitelné, o čem všem psal, a že mu to prošlo. (pozn. překl. : při Tour Of The Universe se při písni Precious na plátně objevoval text, který pocházel právě od tohoto básníka)

Jaký koncert byl pro tebe nejvíc pamětihodný, či nejvíc inspirativní, a proč?

Byly to dva koncerty, které jsem viděl, nedlouho po sobě v roce 1981. Byly od sebe naprosto odlišné, což byl ten důvod, proč jsem je bral jako inspirativní. Viděl jsem nejprve Kraftwerk, s ohromující pódiovou technikou, se vší tou jejich strnulostí v robotickém stylu. Jejich pódiová prezentace byla v absolutním kontrastu s dalším koncertem, o několik týdnů později, když jsem viděl Ramones. Byli neuvěřitelně bouřliví a nespoutaní, nebyla tam snad ani vteřina prázdna mezi písničkami - zkrátka čistý adrenalin.

Jaké byly vzestupy a pády ve vaší kariéře?

Kdybych měl vypíchnout jeden bod našeho úspěchu, tak asi koncert v Rose Bowl v Pasadeně. Tenkrát to nebylo jen o nás, ale i celkově o úspěchu elektronické hudby - uspořádali jsme poprvé festival takových rozměrů pro kapely alternativní scény (což bylo v roce 1988 v USA synonymum pro všechno ne-rockové - na Rose Bowl hráli OMD, Wire, Thomas Dolby a Depeche Mode - pozn. překl.) . Byl to risk - málokdo tenkrát věřil že tato scéna zde má tak velké místo.

(Zde přidávám jako bonus dobový report o koncertě na Rose Bowl z MTV )





Pády v naší kariéře...Ach, no těch jsme několik měli pravda...(smích). Nejspíš asi turné k albu S.O.F.A.D., prostě jsme to neměli tolik přetáhnout... (délka turné čítala přes 160 koncertů - pozn. překl.) . Cítili jsme se příšerně, v jednotlivých etapách, protože tam prostě nebylo žádné světlo na konci tunelu. Nedivím se, že se všichni obrátili k alkoholu, drogám, a podobně, abychom zabili tu nudu. Udělali jsme tzv. "Exotic Tour", kde jsme navštívili třeba Singapur, Filipíny, a občas jsme si říkali : "Proč sakra hrajeme tady? Jsme na turné už přes rok, proč hrajeme ještě v Singapuru..?!" Je to jistě pozoruhodné, hrát na takových místech, ale po roce turné vás napadají spíš myšlenky : "Tady jsme neprodali moc nosičů, tady asi nebude ani žádné publikum - má to vůbec smysl?" Možná kdyby to bylo na začátku turné, nebylo by to pro nás tak skličující. Byla to určitě zkušenost která vám změní život - jakmile jste jednou sami, a spolu s vámi je jen moře drog a alkoholu, způsobí to že se už nemůžete od toho všeho jen tak odvrátit - způsobí vám to i v pozdějším životě řadu problémů.

Jaká byla nejhorší věc, co jste slyšeli před, či po koncertě?

Je tu jedna věc, která nám zůstala v paměti, ale myslím, že ten člověk který to prohlásil, si to asi už nebude pamatovat. Tehdy jsme hráli dvakrát v Ritzu, v New Yorku, bylo to hned v začátcích naší kariéry. Poprvé bylo všechno fajn a odehráli jsme dobrou show. A my se na to místo vrátili podruhé, jen o pár měsíců později. Nejprvě jsme vystupovali v Top Of The Pops v Anglii, a odsud jsme letěli letadlem přímo do New Yorku. Letadlo však mělo nějaké problémy, a přiletěli jsme pozdě. Takže na zvukovku jsme dorazili s pořádným zpožděním. Koncert pak byl naprosto děsivý, nešla nám technika - a tak jsme odcházeli z pódia v totální depresi, vyřízení... A pamatuju si, že k nám přišel nějaký chlapík a povídá : "Co se to s vám stalo pánové? A to jste bývávali tak dobří..." Už je to dávno co se to stalo, ale pořád si to pamatuju! (smích).

Jaké povahové rysy se ti na sobě líbí, a jaké ne?

Jedna z věcí, co se mi na sobě nelíbí, je že jsem někdy příliš posedlý, může být že i přílišný puntičkář v některých věcech. No a co je na mě dobrého...? Myslím že jsem docela tolerantní, a štědrý člověk.

Jak si představuješ dokonalou neděli?

Tak asi nevstát příliš časně, a jít si ven začutat fotbálek. I když doopravdy, radši bych vstal, a šel se na fotbal dívat - řekněme na zápas Arsenalu, kterému fandím. Nechávám si je nahrávat na video (takže opravdu kvůli tomu nemusím brzo vstávat). A až potom bych si asi šel zahrát.

Jaké rady od ostatních sis měl vzít k srdci, a jaké ne?

Spousta lidí mi říkalo už dávno : "Měl bys pít střídmě". Ale víš, pro někoho tohle není opravdu jednoduché dodržet... (pozn. překl: v době tohoto rozhovoru už Martin měl problémy s pitím za sebou)

Co by tě přimělo vykopnout někoho z kapely?

Nikdy jsme nikoho nevykopávali z kapely. Nenacházím ani žádný důvod, proč bych měl nikoho vykopávat, a myslím že ani nemám tu pozici o tomhle rozhodovat.

Co ti první vyvstane v mysli, když se řekne: Kanada?

Myslím že v Kanadě jsme měli spoustu skvělých koncertů, a jsou tam výborní fans. Byl jsem tam i soukromě. Není to tak dlouho, co jsem měl kanadskou přítelkyni, pocházela z Okanagan, takže jsem tam jezdil...

Jaká byla první kazeta (či LP) kterou sis koupil za svoje peníze?

První album které jsem kdy vlastnil bylo ve skutečnosti mého sourozence - Ziggy Stardust - a mělo to na mě opravdu velký vliv. Měl jsem hodně rád celou tu glamovou scénu - Garryho Glittera, Davida Bowieho...Dodnes bych řekl že moji "největší hrdinové" jsou Iggy Pop a David Bowie.

Kdyby jsi nedělal muziku, co by jsi dělal...?

Myslím že bych byl hodně smutný a osamělý jedinec... Je to jediná věc, o kterou jsem jevil zájem už od malička. Do hudby jsem se zamiloval, když jsem objevil v deseti letech rock'n'roll u mé mámy...

S jakou nejdivnější celebritou ses setkal?

Pamatuju si takovou mini-party v mém pokoji po skončení MTV Awards 2006. Myslím že to byla Christina Ricci, co se objevila jen na chvíli, a přezkoušela na sobě všechen můj makeup z koupelny.

Jakou píseň bys chtěl na pohřbu?

Něco z mé hlavy, to by mohlo být opravdu deprimující... Ale mám rád "The Far West" od Rod McEwena. (pozn. překl. : tady došlo nejspíš k překlepu jména interpreta - mělo by se jednat o song Rod McKuen - The Far West



Ale zakončeme článek něčím pozitivnějším :) . Připomeneme si magický moment, který proběhl při koncertu v Praze 23.7.2013. Fanoušci během písně zvedali transparenty Happy Birthaday, a zpívali Martinovi k narozeninám.. Martin byl velmi překvapený, a Dave mu vlepil pořádnou pusu...:) :




rozhovor : exclaim.ca

-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


tina :

4. května 2009, 11:11     

výborné videjko! Ten rozhovor taky. Tím přiznaným puntičkářstvím jen Martin potvrdil svou pověst diktátora, co o něm šíří Dave :)


somebody :

4. května 2009, 14:47     

no, kdyby mu to stale pripominali, at se trochu kroti, tak by se mozna zmenil.


nick :

4. května 2009, 19:02     

metalisti jsou sračky!


lee :

23. července 2016, 11:43     

Všechno nejlepší Marte, a hodně inspirativních chvílí ve studiu!

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků