Příběhy z tourbooků - 1990


V novém díle „Příběhů“ postupejeme dál historií Depeche Mode, a dostáváme se do přelomového roku 1990. 80 léta jsou na konci, a díky nástupu výpočetní techniky v technologiích nastávají obří skoky. To se týká i hudebního průmyslu. Depeche Mode byli doposud na špici, co se týče inovací v muzice, objevovali nové světy s každým novým albem. Jde to ale donekonečna?




Nový způsob nahrávání

David Gahan na konci 80.let glosuje vývoj kapely : „Pořád jsme se učili něco nového, a po každém albu bylo stále co zlepšovat. Music For The Masses bylo naše první skutečně aranžované album. Zároveň jsme dosáhli bodu, ve kterém jsme už nemohli pokračovat dál ve stejném směru. Věděli jsme, že musíme změnit způsob naší práce. Museli jsme jít ven, a všechno znovu promyslet..“


Změn bylo několik. První byla ve způsobu, jakým nahrával Martin svá dema. Doposud to bylo tak, že ve svém domácím studiu vytvořil poměrně propracovaný základ písně. Tím pádem byl dost pevně určen i směr, kterým se píseň bude dál vyvíjet. Nyní ale kapela řekla Martinovi : „Nahrávej ty dema jen na akustickou kytaru a varhany – jen s textem a akordama, abychom mohli jako skupina určit směr, jakým ty písničky upravíme.“


Druhou zásadní změnou bylo, že DM využili poprvé služeb skutečného producenta (nikoliv produkujícího zvukového inženýra). Tím dostali při vytváření muziky i nezávislý „pohled z venku“. Oslovili Flooda – který s nimi již před časem pracoval na remixu Stripped (Highland Mix).


Flood měl za sebou spolupráci s U2 (album Joshua Tree) a s Erasure (album Circus). Vyzkoušel si tedy svět rocku a kytar, a zároveň i svět elektronického popu. A tady ho poprvé napadlo, že by se tyto dva světy daly spojit. Říká : „Uvědomil jsem si, že by se mohly tyto dva žánry navzájem ovlivńovat. Neznamená to, že musíš hrát riff ve druhé sloce na synťáku – ale proč bysme tenhle koncept nemohli uplatnit v rockové písni a naopak?. Tohle mi otevřelo oči.“


První schůzku s Floodem si vybavuje Alan Wilder asi takto : „Tenhle ošuntělý, obrýlený a nepříjemně vyhlížející chlápek se přišoural, nadvakrát vybrakoval ledničku, praštil sebou na gauč, udělal malé kázání a nový produkční tým byl na světě…“


Už při prvních pracích na Violatoru se začaly prohlubovat trhliny v dosavadní „pevně sevřené jednotce“ Depeche Mode. Zatímco Alan Wilder společně s Floodem se ponořili do peripetií nových sekvencí a zvuků, ostatní víc času strávili na pařbách. Během těchto prvotních prací vnikl i singl Personal Jesus. Hlavní rytmus tvořila nahrávka dvou nebo tří lidí skákajících na lodních kufrech, a vedle toho zněl Martinův kytarový riff ve stylu Johna Lee Hookera a kraftwerkovské syntezátorové party.


K tomu text, který na první poslech zněl pro mnohé rouhavě. Martin sice nerad mluví o svých textech, ale zde udělal výjimku : „Inspirací mi byla kniha Elvis a já – upřímná autobiografie Priscilly Beaulieuové Presleyové, popisující část života strávenou s "králem“. Je to píseň o tom, když je někdo pro někoho jiného „Ježíšem“, který mu dodává naději a věnuje péči.." Kapela už přímo počítala s tím, že budou v USA problémy. Kupodivu ale největší problém zbůsobil záběr ve westernovém klipu na koňský zadek, který musel být pro USA vystřižen. Martin Gore k tomu říká : „Stalo se to, když byl klip rozeslán do televizních stanic. Myslím že to byla MTV, která protestovala proti záběru na koňskou prdel, poté co je tam to velké dýchání. Nevím jestli se Anton (režisér) pokoušel být úmyslně perverzní, ale mám pocit že v tomto případě šlo spíš o náhodu. Tyhleti televizáci viděj věci dost podivně!“
Alan Wilder : "Prdele jsou pro americkou televizi nepřijatelné. Je ale v pořádku, když někomu vystřelíš mozek. Nedokážu vysvětlit, co se děje v hlavách cenzorů. Paradox cenzury spočívá v tom, že většinou přesně té věci kterou chce potlačit, přinese největší popularitu.




Trhliny ve vztazích



V létě 1989 se sešli Depeche Mode podruhé, aby pokračovali v nahrávání alba Violator. Zvolili PUK Studios v Dánsku. Poloha tohoto studia se zdála být ideální – na venkově, široko daleko ani živáčka. Bylo zde málo příležitostí si někam vyrazit zapařit, a tak kapela trávila společně mnohem víc času při práci, než bývalo dříve zvykem. Jak Alan Wilder, tak David Gahan přiznali, že období v PUK Studios byla nejplodnější část v celém nahrávání alba.


Andy Fletcher si nahrávání příliš neužíval. Právě v Dánsku se u něj začaly projevovat účinky chorobných depresí. Nikdo přesně nevěděl, jaké mechnismy tyto problémy spouštěly, ale svůj díl měla i smrt jeho sestry, která zemřela na rakovinu. Ostatní členové kapely nejdřív nerozpoznali vážnost jeho situace. Martin o tom říká : „Sedával ve studiu a bědoval – měl ten nejprotáhlejší obličej a pak vstal a sunul se ke dveřím jako stařík. My jsme se na sebe podívali a vyprskli smíchem, protože to vypadalo, že to jen hraje. Říkali jsme si : tohle nemůže myslet vážně!“ Fletcherova krize vyvrcholila nakonec tím, že odjel do jednoho soukromého ústavu pro léčení duševních nemocí v Británii.




Violator



Konečné dílo Violator sice bylo velmi syntezátorové, ale dominantní roli v řadě písniček hrály i vybrnkávané zvuky kytar. Z hudebního hlediska má mnoho zajímavých míst. Například opakovaná a zpožděná basa, která je v úvodu Clean, se značně podobá basové lince ze skladby One Of These Day od Pink Floyd..„Tu podobnost uznávám, " hovoří Alan Wilder, "ale sampl Floydů to není. Ta basa byla naprogramovaná a zvuk je kombinací analogového synťáku a samplované baskytary.“ Dalším zajímavým místem je například podklad u Waiting For The Night – to by se dalo označit jako pocta moogovským skicám Tangerine Dream ze sedmdesátých let. Alan Wilder : „Flood i já jsme Tangerine Dream poslouchali, a rozhodli jsme se k pokusu o vytvoření podobné atmosféry. Hlavní sekvence byla vytvořena pomocí Floodova ARP a přídavného sekvenceru. Kouzlo sekvenceru ARP vzniká díky drobným variacím ladění a časování, které se objevují pokaždé, když se určitý part hraje. To dodává partu určitý pocit pružnosti a neustálé proměny.“ Díky nadcházejícímu úspěchu Violatora se tak synkopovaný zvuk sekvenceru, jehož průkopníci byli Tangerine Dream, stal známým široké posluchačské veřejnosti.


Ukázkový příklad nového způsobu nahrávání písní je píseň Enjoy The Silence. Daniel Miller : „Historie Enjoy The Silence je docela zajímavá. Nejdřív to byla vlastně balada a myslím že to byl Alan Wilder, který měl myšlenku, že ji zrychlíme a proměníme na rytmičtější píseň.“ Alan Wilder : „Požádali jsme Martina, aby nám dodával dema v té nejelementárnéjší podobě a takové bylo i demo Enjoy The Silence. První věc, která mě napadla, byla že jsem si představil, že ji zpívá Neil Tennat (zpěvák Pet Shop Boys). Ta linka "all i ever wanted“ zněla hodně jako křečci (Alanovo označení kapely Pet Shop Boys – což v překladu je něco jako Chlapci ze Zverimexu). Napadlo mě, ža by to mohla být skvělá, rychlá taneční věc. Měl jsem pocit, že přistupovat k této písni jako k baladě by bylo zločinem proti jejímu obrovskému komerčnímu potenciálu." Výsledek můžete sami porovnat – stačí si poslechnout rozdíl mezi Enjoy the Silence – Harmonium (což je v podstatě Martinovo demo) a mezi albovou verzí.


Natáčení klipu Enjoy the Silence probíhalo v Portugalsku, ve Skotsku a ve francouzských Alpách. Byly to poněkud mrazivé podmínky, a tak ke konci klipu už nekoukáme na Davida, ale na někoho jiného. David vysvětluje : „Ke konci filmování byl jeden záběr, kde jsem toho měl už plné zuby. Chtěl jsem se prostě vrátit do hotelu. Měli jsme sebou helikoptéru, která stála na vrcholu hory, a Anton mě chtěl nafilmovat z opravdu velké, veliké vzdálenosti. Byla tam ta krásná scéna, všude samý sníh a já jako takový malý pidižvík. A já jsem řekl : "Víš co Richarde“, sundal jsem si tu korunu, dal mu jí na hlavu a oblékl ho to té róby. A pak jsem řekl : „Udělej si to sám vole!“ Nastoupil jsem do helikoptéry a dal si v hotelu šálek horké čokolády!




World Violation Tour



Rok 1990 znamenal pro Depeche Mode průlom na všech frontách. Když v Los Angeles měla proběhnout autogramiáda v jednom ohromném obchodě s deskami, tábořilo na 5000 fanoušků před obchodem už 4 dny v předstihu, a v den autogramiády ucpalo ulici asi 17000 fans. Autogramiáda se nakonec neuskutečnila, protože policie v L.A. cítila, že životy čelnů kapely jsou v ohrožení, a dav rozpustila. Velitel zásahu prohlásil, že „toto byla největší policejní operace od návštěvy prezidenta.“


28.května 1990 pak odstartovalo turné World Violation Tour. Ohromná pódiová scéna navržená Antonem Corbijnem stavěla hodně na kulisách i na filmové projekci k jednotlivým písním. Bohužel, právě toto turné je prozatím málo zdokumentované – ale uvidíme co se bude dít za pár let, až EMI otevře své tajné šuplíky..


Alan Wilder popisuje typický den na turné v USA : "Vyrazit v hotelu v jednu nebo dvě odpoledne, jet na místní letiště. Letět soukromým letadlem do dalšího města, přiletět přibližně v 16 hodin a jet hned na zvukovku. Návrat do hotelu v 18 hodin, rychlá sauna nebo cvičení, pokud zbývá čas, odjezd na koncert v 19:45. Na jevišti v 20:30/21:00, z jeviště ve 23 a následuje přívětivá náruč nočního města, což trvá až do ranních hodin…A to vše 44-krát !


Po Americe pokračovali v Japonsku, Austrálii a v Evropě… Právě na turné World Violation Tour můžeme hledat začátky velké proměny Davida Gahana. Sláva u něj měla i své stinné stránky. Do té doby byl spíše nezbedný klučina, domácký typ spokojený s rodinou i malým synkem. Po skončení turné pak na světě bylo individuum, které odešlo od ženy a od dítěte, aby hledalo jiný život, čímž dokonale napodobil destruktivní chování svého otce z bolestivého období před 25 lety.


„Potřeboval jsem vypadnout. Cítil jsem se jako v pasti. Poslední turné bylo skvělé – zažili jsme mnoho úspěchů, a já jsem se začal cítit jako král, jenže to tak nebylo. Měl jsem všechno co jsem si jen mohl přát, ale ve skutečnosti jsem byl ztracený. Cítil jsem se na hovno, protože jsem neustále podváděl svou ženu a pak jsem se vrátil domů a lhal jsem. Moje duše potřebovala očistu a já jsem musel přijít na to, proč.“


Očistu potřebovala nejen jeho duše. Jeho návyk na heroin se mu po turné World Violation totálně vymkl z rukou. Následkem toho se jednoho dne sbalil, a odjel do Los Angeles, kde si pronajal dům a začal žít jiný život…Ale o tom už více v příštím díle Příběhů, které se budou věnovat období Devotional.




Fotky z tourbooku 1990








Další díly seriálu „Příběhy z tourbooků“






    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


designman :

24. prosince 2006, 18:14     

pekne to skoncilo uz sa tesim na dalsi diel DEVOTIONAL….


Šnek production :

26. prosince 2006, 19:08     

Tak jsem si konečně našla čas a přečetla si všechny Příběhy z Tourbooků…moc ti za ně děkuju, dozvěděla jsem se spoustu novejch a zajímavejch věcí. Stejně tak o Praze 88.


halo :

1. ledna 2007, 13:03     

velmi pekne najlepsie obdobie dm

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků