Nahráli jsme i reggae verzi Judas


V březnu byli Depeche Mode hosty v TimesTalks show redaktora NY Times Johna Parelese, kde si s ním hodinu povídali o všem možném, a došlo i na dotazy z publika. Večer se nesl hlavně ve znamení vtípků a historek. V článku je výběr zajímavých pasáží...





Dave: ...hodně lidí tvrdí, že se vyznají v modulárních syntezátorech, ale nakonec se ukáže, že přehánějí. James Ford nebyl ten případ. Rozuměl dobře všemu, co Martin natahal do studia. Naučil se hrát na pedal steel kytaru, kterou slyšíme v písni Where's The Revolution. Asi přes noc. Jeden den si s ní začal hrát. Pak jsme přišli další den, a pořád u toho seděl! Nevím, jestli tam zůstal celou noc. Zvuk pedal steel kytary jsme přidali do mnoha písní.

Jak hodně se písně liší od jejich demo verzí?

Martin: Řekl bych že hodně zásluhy na to měl James. Uměl vystihnout správný zvuk. Například jsme nahráli surovou verzi písně, a on povídá : "Dejte mi 15 minut" a odešel. Pak jí přinesl, a byl to v podstatě hotový song.

Dave: Ano, je to neuvěřitelný talent. Má přímo v hlavě ideu, jak má ta píseň znít. Pracovali jsme s různými producenty, ale James byl zcela jiný.

Martin: Myslím, že James zůstal věrný demům. V dřívějších dobách jsme okolo stavěli příliš materiálu, a různě remakovali dema. Rozložili jsme píseň natolik, že z ní vlastně nic nezbylo. V podstatě jsme tu skladbu složili znovu. Původní byly jen slova a melodie. Dokonce jsme se tím i bavili. Pamatuju, že jsme nahráli i reggae verzi Judas.

Dave: Jo, všechny skladby měly svou reggae verzi Martine! Vždycky jsme šli cestou reggae! (smích)

Martin: To jsme zkoušeli v prvních šesti týdnech ve studiu, když se nám nic nedařilo... (smích)

Dave: Myslím že nějaké reggae verze jsme i vydali.

Dave: Martin vždycky na svých demech pracuje - i u naší poslední nahrávky. Na album Spirit už přinesl téměř hotové skladby. Také jsem přinesl nějaké svoje náčrty. Ale pracujeme jinak. U Martina se okamžitě objevuje obraz písně, který je už patrný z dema. Mým úkolem je do skladby vdechnout život...

Nebo ji pokazit...

Dave: Ano, nebo ji taky pokazit. Víš, s písněmi nejdřív strávím dost času, a pokouším je interpretovat takovým způsobem, jak je vnímám já. Není to tak, že bychom si s Martinem sedli, a diskutovali o nich. Co se týče mých písní, které přinesu, baví mě to dělat tak, že je rozložíme, a znovu poskládáme jinak. Vážně mě potěšilo, jak se nám takhle povedla Cover Me. Vzniklo to zcela novým přístupem k původnímu nápadu.

A co se na ní změnilo?

Dave: Změnilo jí přispění party kreativních lidí... Martina, Jamese, Charlieho... (Matrixxmana)

Fletch: A mě!

Dave: Jo, a Fletche... (v sále se rozburácel smích) ...no a zkrátka kolektivním dílem takhle často vznikne něco úplně odlišného. Může se stát že se ti některé nápady úplně nelíbí, říkáš si že to nebude fungovat. Ale musíš to pustit dál. Jsi prostě v kapele. Tady je způsob práce jiný, než při sólové nahrávce.

Martin: U té Cover Me jsi řekl, že necítíš, že ta skladba je ukončená, a chceš na ní ještě pokračovat, dostat jí někam dál...

Dave: Přesně! Neměl jsem konkrétní ideu jak a kam... Ale někam pryč z téhle planety! (smích). Tu píseň jsem napsal v určitém období, kdy jsem hledal nějaké jiné místo, protože jsem byl znechucený z toho všeho, co jsem okolo sebe viděl.

Vaše "Where's The Revolution" je 6 taktová píseň. Přitom celých 30 let píšete písně s taktem 4/4. Co se stalo?

Martin: Máme spoustu písní s taktem 6/8

Například?

Martin: No...třeba Personal Jesus.

Není to 4...nebo 4/3?

Martin: Možná...?

Dave: ...Clean.

Fletch: Somebody?

Martin: Ne, ta ne ! (Smích v sále. Fletch ukazuje prsty "1: 0")

Dave: Sweetest Perfection?

Ano, ta je.

Martin: Je to univerzální rytmus, myslím to máme téměř na každém albu. Musím se přiznat k menšímu zločinu: v dětství jsem byl velkým fanouškem Garyho Glittera...



Dave: Stejně jako my všichni!

Martin: Ano, a většina Garyho písní jev taktu 6/8. Odtud jsem to asi vzal.

Dave: To bylo prostě dané tím, že v našem mládí všude okolo zněl rock'n'roll, a tam byl tenhle typický rytmus.

Vaši píseň Personal Jesus už prošla tolika intepretacemi... Mnozí si do ní vkládají svoje významy. Baví vás to sledovat? Říkáte si, kdo to pochopil správně, a kdo špatně?

Martin: Myslím si že je lepší, když si do písní lidé dávají svoje vlastní významy. A zrovna Personal Jesus jsem docela vysvětloval...

Ano, všichni nejspíš známe ten příběh o Priscille Presleyové...

Sál vykřikne: Ano!

Davide, ty bys chtěl být jako Elvis? Nebo je na tebe už příliš starý?

Dave: Já? Já ho miluju! Myslím že malý kus Elvise je i ve mě. Možná jsem od něho ukradl pár tanečních kroků...

Martine, tvoje písně se mnoha lidí velmi dotýkají... Zpíváš o hlubokých věcech, o vztazích, o víře... Je skládání pro tebe užitečné, že si díky němu uvědomíš nové věci? Myslím jestli něco složíš, a pak si řekneš : Ano, takhle to cítím! Je to pro tebe něco jako odhalení sama sebe?

Martin: Asi to bude znít nudně, ale proces skládání je dost zvláštní. Obvykle sedím u kláves, nebo hraju na kytaru, zkouším akordy, a pak do toho zpívám. Nepíšu dopředu verše, na které bych pak skládal hudbu. Někdy se stane, že z určitého zpěvu přejdu na refrén, a pomyslím si : Jo, to je ono, tady to dává smysl! Je to přirozený proces, když vymýšlíš slova, co odpovídají hrané hudbě.

A tím máš jistotu, že se k té melodii budou hodit.

Martin: Ano.

Takže melodie v tobě vyvolává pocity?

Martin: Myslím že ano. V šestnácti jsem při svých pokusech o skládání zkoušel náhodná slova, co jen dobře zněla, a vytvářela emoce. Kupoval jsem časopis Disco 45, kde byly texty všech tehdejších populárních hitů. Byl jsem teenager a nudil jsem se, takže jsem pořád seděl v pokoji a učil se všechny ty písně na kytaru. To byl nejlepší způsob, jak se naučit skládat.

Přehráváním jiných písní...

Martin: Ano, učením se všech těch strašných hitů! (smích)

Tím se naučíš strukturu písní, akordy, přechody...

Martin: Ano, dělal jsem to každý den od 13 do 18. Ani jsem nevycházel z domu! (smích)

Fletch: Jo, tehdy jsem si říkal, kam jsi zmizel...

Dave: Zajímavé je, že já jsem dělal totéž ve své ložnici, jen s mopem u zrcadla, a imitoval jsem Davida Bowieho! Náš osud se vyvíjel... A máma na mě přes zeď křičela : Sklapni už!

Je dobře že jsi neposlouchal!

Fletch: Vzpomínám si na podobný příběh u Vince Clarka. Jeho máma taky nebyla nadšená, když pořád hrál na klávesy. Tak si vzal sluchátka, ale stejně pořád slyšela to klapání kláves!

Dave: Jojo, žili jsme ve velmi malých domcích.

Všiml jsem si, že nepoužíváte moc akordy. Spíš víc kontrapunkty, než akordy. Zejména v 80.letech, se syntezátory. Všechno bylo staccato. A říkám si: nebylo to tím, že jste mohli hrát jen jednu notu na jednu klávesu? (smích)

Dave: V podstatě jo! (smích)

Skládali jste tóny jako puzzle?

Dave: Dokud nepřišel Alan.

Fletch: Já těm výrazům vůbec nerozumím!

Dave: Syntezátory jsou dobré, když chceš vytvořit nějaký zvuk, jednoduchý part. Když to chceš zahrát na kytaře, musíš umět dobře ovládat nástroj. Pokud ne, tak sice můžeš mít v hlavě skvělý nápad, ale nedokážeš ho ztělesnit. Ale syntezátory nám pomáhaly vytvářet nápady, a realizovat je. Spolu s dobrým skladatelem.



Martin: Ze začátku jsme měli tři levné monofonní syntezátory. Sbalili jsme je do kufříků, a jeli vlakem hrát koncert...

Dave: Jo, já hrál na bicí automat. Snažil jsem se nastavit rychlé tempo, abych mohl dřív jít na pivo!

To vysvětluje tu rychlost u Just Can't Get Enough!

Martin: Ze začátku jsme měli jen na monofonní syntezátory. Nehráli jsme akordy, protože ty nástroje to prostě neuměly... Pak později, myslím že tak u desky A Broken Frame...

Dave: ...to se objevil PPG že? Polyfonní syntezátor.

Fletch: Jo, ale stejně jsme hráli jen jednu notu. I na polyfonním nástroji!(smích)

Martin: No, nikdo z nás neměl hudební vzdělání...

Fletch: Na rozdíl od vás! (obrací se se smíchem na moderátora)

Martin: Jo, vy tady na nás vybalujete hudební pojmy, jako "akord" (smích) No, jak jsem říkal, hudbu jsme nestudovali. Ve 13ti mi kamarád ukázal jak hrát asi dvě věci na kytaru, a zbytek jsem se naučil sám.

Dave: Hráli jsme po malých klubech a hospodách, a hráli jsme rychle a nahlas. Tak jsme to chtěli. Tehdy nás viděl Daniel Miller, a vnímal nás jako něco jako Beach Boys ala Ramones, co hrají na elektronické nástroje. Víš, měli jsme melodie jako Beach Boys, ale hráli jsme rychle a hlasitě. Danielovi vděčíme za hodně. I když jsme byli jen kluci, koupil nám vybavení, zesilovače, sekvencery... Použili jsme je na našich prvních nahrávkách.

Vydávali jste u něj na nezávislém labelu Mute. To se nakonec ukázalo jako nejlepší volba...

Dave: Ano, a to byl Vince hodně podezíravý člověk. Vůbec nevěřil lidem.

Fletch: To sice jo, ale zároveň chtěl, abysme odjeli do Afriky, a hráli v převlecích ze seriálu Dr. Who!

To vám nabízeli?

Fletch: Ano, dostali jsme nabídku, že bysme mohli hrát někde v Africe v kostýmech z Dr. Who, a hráli bysme něco jako elektronické reggae. A Vince to vzal vážně!

Dave: Zdá se že reggae nás provází celou dobu!

Co vás přimělo vydat desku jako Black Celebration? Byl to pro vás zlomový bod.

Dave: Byla to určitá fáze. V té době jsme měli spoustu hitových singlů. Cítili jsme, že se něco děje. Měli jsme už fanoušky, a nepotřebovali jsme dobývat rádia. Tehdy bylo spousta tlaků okolo : musíte být v rádiu, jestli chcete být úspěšní! A my jsme... Předpokládali jsme, že tohle album asi nepůjde do rádií (smích). Ale všechno dopadlo dobře, jeli jsme na turné, a album mělo úspěch.

Martin: Měli jsme schůzku s Danielem a Neilem Ferrisem. Prezentovali jsme jim naše dema, a on je pak předal člověku, který měl na starosti rozesílat ty písně do rádií . A ten nám řekl: "Sorry...tohle musíte přepsat!" (smích)

Dave: Ale album jsme stejně vydali.

Martin: Na týden jsem utekl.

Dave: Jo, vzpomínám si, že Martin byl pod hrozivým tlakem. Ale my jsme zůstali pořád stejně neposlušní chlapci z Essexu. Nepodléháme vlivu nikoho jiného. V té době nám to pomohlo. Bavili jsme se.

Dotaz z publika: Existujou nějaké písně, které jste nahráli, ale nevydali?

Dave: Těch je tuny.

Fletch: Až definitivně skončíme, tak je vydáme.



Neprošly testem kvality?

Dave: Ne, vážně: ve skutečnosti asi žádné takové nejsou. Nevím.

Martin: Počkej, vzpomínám si, že by byla jedna skladba, kterou jsme nedokončili. To myslím vážně.

Dave: Takže možná jedna skladba!

Martin: Jo, někdo by jí měl dokončit!

Dotaz z publika: Zbožňuju skladbu Home. Martine, můžeš nám prozradit, na základě čeho vznikla, a její význam?

Fletch: Já vím co řekne!

Martin: (překvapeně) Ano? Prosím!

Fletch: Vždycky jsem myslel, že to je o nějaké cestě domů. A potom Martin řekl, že to není o tom, že je to o smrti. Je to tak?

Martin: Už to tak bude. Procházel jsem tehdy dost temným obdobím. Představoval jsem si, jaké by to bylo umírat. A jaké by to bylo, vyrovnávat se s tím.

Dotaz z publika: Měl bych žádost na vaše turné. Váš setlist obsahuje 20-22 skladeb. Můžete jej zvýšit na 25-30 skladeb?

(Všichni se smějí, Dave se smutně usměje)

Dave: Ne. Víš, zní to skvěle. Ale v praxi věřte mi, pokud bychom takhle odehráli pár koncertů, už by musely být zrušeny ty následující. Nemáme neomezené možnosti.

Dotaz z publika: Chtěl bych se zeptat Davida na psaní písní. Už dlouho vydáváš svoje sólové nahrávky, a zapojuješ se do písní Depeche Mode. Dříve jsi jen vokálně interpretoval Martinovy texty, ale nyní jsi i sám aktivní autor. Změnilo se pro tebe nahlížení na Martinovy texty potom, co jsi sám zakusil, jaké je to psát?

Dave: Dobrá otázka. Martinovy texty se pro mě pořád proměňují, po celou dobu. Od turné k turné. Jeho písně často reflektují velmi blízce to, co cítím i já. Je to až trochu divné. Někdy mi pomáhají podívat se sám na sebe, předtím než se dostanu do nějakých problémů... Myslím že to je prostě tím, že ty písně jsou o reálném životě. Často je to o tom, jak spolknout určitou nepříjemnou pravdu. V tom je tajemství úspěšných songů. Měl jsem štěstí na to, že jsem spolupracoval s hudebníky, kteří to dokázali ze mě dostat. Včetně Martina. Když jsme byli spolu ve studiu, moje písně se zlepšily. A já doufám, že můj hlas dodal jeho textům upřímnost a ducha.

Dotaz z publika: Máte nějakou píseň, kterou jste si osobně oblíbili, ale nebyla komerčně úspěšná? Takovou, kterou byste zarnuli do svého osobního playlistu?

Fletch: No, můj favorit je World In My Eyes...

Martin: Nemůžu vybrat jen jeden song... Bývával to Surrender. V určité chvíli.

Dave: Někdy nahrajeme písně, které na desce zní skvěle, ale z nějakých důvodů by naživo nefungovaly. Třeba The Worst Crime je jedna z těhle písní. Miluju jí - byla jedna z prvních, co Martin složil pro Spirit. Už když jsem poslouchal její demo, zasáhlo mě to skoro jako to bylo u Condemnation. Možná kdybysme jí zahráli jen pro televizi, nebo pro rádio, tak by to vypadalo dobře, ale na velkém stadionu pro 50 000 lidí už to nebude fungovat. Když pracujeme na albu, je důležité aby tam byly skladby, co budou fungovat i naživo. A pak hledáme staré písně, které se k nim budou hodit. A pokud nezahrajeme Personal Jesus, tak budete naštvaní, ne?

Dotaz z publika: Mám otázku na Martina. Jak jsi říkal, nemáš klasické hudební vzdělání. Myslíš, že kdybys ho měl, že by ses s hudbou dostal tam, kde jsi teď? Nebo myslíš že by ses dostal ještě dál? Protože já mám spíš dojem, že tvoje výhoda je právě v tom, že máš k tomu tak odlišný přístup.

Martin: Díky. Ano, domníval jsem se, že by mohla být moje výhoda, že nemám hudební školu. No, a jednou se mi stalo, byl jsem na dovolené a setkal jsem se tam s přáteli, kteří mi představili jednoho koncertního klavíristu. A on mi povídá : "Slyšel jsem že jsi hudebník, zahraješ nám něco?" (smích) Zahrál jsem jednu píseň. A oni povídali : "Zní to tak smutně..." (smích) No a pak se za piáno posadil ten klavírista, a zahrál Pohřební Pochod od Chopina, ale celý! Většina lidí zná jen tu slavnou pasáž, ale skoro nikdo už těch zbývajících 40 minut... Cítil jsem se proti němu tak malý ! (smích) Takže... Možná by mi trochu prospělo mít nějakou hudební průpravu.

Dotaz z publika: Zajímalo by mě, jak získáte nápady na skladby.

Martin: Jak jsem říkal, přehrávám si akordy, a do toho zpívám. Slova přicházejí sama. Opravdu! (smích) Někdy, když ta slova dávají smysl, stane se z toho píseň.

Dave: Já to mám podobně. Poslouchám, jak někdo jiný hraje nějaké akordy. (smích) Někdy se mi líbí, někdy ne. Ale občas se stane, že se mi v hlavě vynoří jednotlivé slovo, nebo něco, ani nevím jak. Na tomto albu mě třeba napadl obrat "Mám v srdci jed". Nevím odkud to přišlo, ale velmi rychle se to rozvinulo v celou píseň, během půlhodinky. To se děje dost zřídka, mimochodem (smích).



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků