Martina přede mnou varovali!


V dokončení rozhovoru Martina s Peterem v radiové show jejich předskokanky Eriky Anderson se dostaneme od úplných počátků k současnému dění, a dozvíme se několik možná netušených zajímavostí...




Předchozí část rozhovoru zde



Erika: Když se vrátíme zpět do minulosti - je už součástí depešácké legendy, že tys nebyl původní skladatel kapely, viď Martine?

Martin: Ne, nejdřív psal pro kapelu Vince Clarke, on byl hnacím motorem kapely. Dokud se nerozhodl odejít, zrovna když nám mělo vyjít první album. Ještě s námi dojel nasmlouvané koncerty, a pak prostě odešel.

Erika: Šílené! A ty jsi musel náhle na to místo naskočit... Jak jsi na tom byl se zkušenostmi ve skládání?

Martin: No, tak to můžeš posoudit, když si poslechneš album co přišlo potom. Musel jsem dost přidat. Nějaké věci jsem měl už z minula, třeba See You jsem složil v šestnácti... Některé věci vznikly až ve studiu.

Erika: Takže jsi něco už o akordech věděl. Neříkal sis tedy: "Do prdele, teď se musím naučit psát písničky..."?

Martin: Nene, já jsem na kytaru hrál od třinácti, kamarád mě naučil pár akordů, a pak jsem se učil sám podle zpěvníku. Určitým způsobem jsem se učil skládání písní. Složil jsem nějaké ne moc povedené věci. Už jsem to říkal ve více rozhovorech - posloužily mi časopisy Disco 45. Tam byly texty všech tehdejších písní z hitparád. Odebíral jsem je každý týden, a učil jsem se zahrát všechny ty songy. To byla skvělá škola.




1977 - Martin Gore & Phil Burdett v akustickém duu Norman and The Worms.


Erika: Uvízlo ti v paměti něco, co jsi cvičil, a opravdu rád hrál?

Martin: Ani moc ne. Byly to všechny ty známé hity té doby, a v hitparádách je vždycky spousta mizerných písní... Já nevím... vzpomínám třeba na kapelu 10 CC. (smích)

Peter: To jsou ty věci, co si zpíváš v šatně před koncertem?

Martin: Oh, ne...!

Peter: Znáš to, takové ty vlezlé melodie, strašné, ale chytlavé, co se ti dostanou do hlavy, a ty si říkáš "Proboha ne, teď si to budu broukat celou hodinu!"

Erika: Každopádně - vy oba jste odjakživa měli vztah k hudbě...

Martin: Jasně.

Peter: Jasně.

Erika (na Petera): Viděla jsem nějaká videa s tvým otcem...

Peter: Ano, můj táta byl velmi nadšený tanečník. Vyrůstal v Kalkatě, a odmalička rád sledoval filmy s tanečníky - Fredem Astairem, Genem Kellym a podobně. Začal se sám učit tančit, na což byl velmi talentovaný. Nakonec to dotáhl k roli v Londýnské premiéře muzikálu West Side Story. Pak byl hodně v televizi jako zpěvák a tanečník, v 70. a 80.letech.

Erika: A jak na něj vzpomínáš?

Peter: Když mě bral na jeho show, docela mě to zajímalo. Především jeho doprovodné kapely, jak hrajou na nástroje... Když mi bylo 11, koupil mi saxofon. Tehdy jsem si pomyslel: "Na tohle žádné baby nesbalím!" Znáš to, v tomhle věku na nic jiného nemyslíš.

Erika: Ale tvůj táta musel být obležený dívkami, alespoň podle těch starých videí...!

Peter: Jo, on byl magnet na ženský. Byl to takový ten typ idola - slušňáka.

Martin: Ale on měl přece ještě jeden job... Myslím že jeho hlavní prací bylo zachraňovat svět? Střílet mimozemšťany?

Peter: Á.. jasně, taky se objevil jedné sci-fi sérii v 70. letech. Znáte to, invaze mimozemšťanů na Zemi, a hrdinové co ji brání. Můj táta byl jeden z nich - Kapitán Carlin. Když si vyhledáš to jméno - táta se jmenuje stejně jako já - najdeš spousta fotek, jak střílí mimozemšťany! V tom příběhu byl členem tajné organizace Shadow, která z nějakého důvodu tajila před lidmi ze Země, že na ně ti vetřelci útočí.




Peterův otec v roli Kapitána Carlina v seriálu "UFO"


Martin: Proč vlastně byla ta organizace tajná? A že nedali světu o všem vědět..? Nezní to moc realisticky...

Peter: No, víš, bylo to něco jako Roswell, který je považovaný za konspirační teorii...

Martin: Jen si dělám srandu!

Peter: Já vím, znám tě! Jen se snažím být seriózní...Vlastně se o to snažím skoro pořád! (smích)

Erika (na Petera) : Jednou jsem četla, myslím že někde na Facebooku, jak jsi popisoval tvoje první setkání s Martinem. A tam jsi psal něco jako : "Někdo Martina přede mnou varoval, prý že jsem arogantní. Jenže já jsem zkrátka věděl, že jsem lepší než kterýkoliv muzikant, kterého do té doby potkal!"

Peter: Jasně, pořád jsem si tím jistý!

Erika: Martine, pamatuješ si na to setkání?

Martin: Jasně, vzpomínám... Myslím že to byl tour manažer, asi Andy Franks. Tehdy vybral dva lidi na konkurz, a s těma jsme se měli setkat. A tu práci nakonec získal Peter, i přesto že byl totálně arogantní! (smích)

Peter: Kdepak, to si myslel jen ten tour manažer. Prý že: "toho týpka nebudeš chtít vidět, je trochu arogantní...", což si myslím, že nebylo spravedlivé.

Erika: No a nakonec hraješ na klávesy, zpíváš backvokály, a hraješ na basu na koncertech Depeche Mode...

Peter: "Hraju na basu" je trochu silný výraz... Vzniklo to, když jsme zařadili ten remix A Pain That Im Used To, kde je ta výrazná basová linka. Zkusil jsem to na pár show, a pak jsem si začal užívat to procházení po pódiu. Prostě se to nějak samo vyvinulo. Pak jsme s basou začali hrát ještě cover Heroes, a taky Useless. Takže jo, je to zábava, a opravdu si to užívám. Ale plně přiznávám, že nejsem ve hře na basu nějaká třída. Jsem v tom dobrý tak akorát na to, co hrajeme. Nejsem žádný Rodgers!





Erika: Chtěla bych se zeptat na něco z pohledu muzikantů na ostatní lidi z branže. Víte, někdy dochází mezi hudebníky k různým třenicím. Dám příklad: třeba Katty Perry nemá ráda Taylor Swift, nebo Severní Dakota si dělá legraci z lidí z Jižní Dakoty a podobně... Stalo se vám někdy, ať už teď, nebo v minulosti, že jste cítili něco jako rivalství, s nějakou jinou kapelou?

Martin: V současné době nic takového vážně nepociťuju. Je možné, že v 80.letech bylo mezi kapelami té rivality trochu víc. Nás tehdy srovnávali s kapelami jako Duran Duran, což jsme vůbec nechápali. Tehdy byla spousta různých TV shows, kde se všechny ty kapely objevovaly. Potkávali jsme se tam navzájem, a to víš, někdy se stávalo, že někdo nebyl moc příjemný, nebo byli nafoukaní... Takže jsi prostě chtěl být úspěšnější než oni.

Erika: Jasně. Depeche Mode jsou dnes na úrovni, kdy už se s nimi těžko někdo srovnává. Ale jen tak z mého pohledu - nepomysleli jste si někdy věci jako "Sakra, ti posraní U2 vždycky zaberou letní termíny", nebo něco v tom smyslu?

Martin: Chápu, ale takhle fakt vůbec nepřemýšlíme. Kluky z U2 nevídám příliš často, ale řekl bych, že jsou to moc fajn lidi.

Peter: Myslím že to je hodně zveličené médii. Přeci jen, titulek "Katty Perry v noci klidně spala, a Taylor Swift jí vůbec netrápí", to by byl pěkně nudný titulek. To noviny neprodává.

Martin: Ať si píší titulky jaké chtějí. Jsme příliš staří na to, abychom se něčím takovým obtěžovali.

Peter: Jasně. Ale tak dobře: odpověď zní: One Direction! Ti nás opravdu znepokojují! (smích)

Erika: Ok, tak pojďme se bavit o nové hudbě. Co právě posloucháte, a je něco, co vás potěšilo?

Martin: Jak o tom začnu přemýšlet, zjišťuju, že je to pro mě dost složitá otázka... Neustále hledám novou hudbu, ale je pro mě dnes těžké najít něco, co by mě opravdu chytlo.

Erika: Jasně, je velká spousta hudby, a dnes už je to jiné, spousta je toho jen v digitální formě...

Martin: Jedna z věcí je, že všechna ta hudba je v podstatě stejná. Není tam tak velká odlišnost jako dřív. Mladí hudebníci mají zaběhlé algoritmy kterých se drží, než aby zkoušeli něco co se liší, jako to bylo v 60-70-80 letech. Je tady mraky písní, které jsou úplně stejné, a liší se možná tak ve dvou procentech...

Peter: Oni mají šablony, jak to vše má znít, aby se to dostalo do hitparády. Mají šablony jaký má být text, jaké harmonie, jaká má být melodie... A podle toho to také všechno splývá. Jasně, je to jen popový odpad, něco co se hodí tak pro hraní ve fitku. Vypadá to, že dnešní generace je spokojená, když poslouchá 50 krát za sebou ten samý song. Liší se to jen tempem, a občas aranžemi...

Martin: Jsou tam stále stejné akordy...

Peter: Jasně..ale nebavme se o komerční hudbě - za tou beztak stojí většinou stejné producentské týmy.

Martin: Za vším stojí ti samí tři lidé....

Peter: Myslím že je to něco, co nám prostě umožnily technologie.

Erika: Slyšel jsi, že existuje hudba, kterou vytváří umělá inteligence?

Peter: Ó, ne. Ale ani mě to nepřekvapuje.

Martin: Viděl jsem nějaký počítačový program, kde si můžeš navolit intro, hlavní část songu, vybereš si akordy a nástroje, kdy a na jakém místě mají hrát... A zkrátka si složíš song. Ale nemyslím si, že jsme ještě tak daleko, že bude kdokoliv schopný skládat. Že by sis prostě řekl: "chci tam mít hlas, který zní jako něco mezi Elvisem a Frankem Sinatrou!"

Erika: Wow, to by znělo asi jako Chris Isaak (smích).

Martin: Ten byl dobrý!

Erika: Ale ta příležitost je asi pro lidi lákavá - že jsou schopní vytvořit pop song, i když nic netuší o skládání.

Peter: Jo, asi jo. Je to jako hrát videohru Guitar Hero. Proč se trápit hraním na kytaru, když si můžu zahrát videohru.

Martin: A trávit tím stovky hodin, abych se stal hodně dobrým Guitar Hero!

Peter: Jo, teď už jsem jako důchodce, co nadává: "ta dnešní mládež a ty jejich moderní hry!" (smích)

Erika: Jo, ale hraní her není věc, kterou sbalíte holku, nebo kluka. Lepší je reálný rock'n'roll.

Peter: Přesně tak, svatá pravda.





Erika: Vaše poslední deska je skvělá. Pořád mám v hlavě "Where's The Revolution". Byl to nějaký konkrétní podnět, který tě inspiroval k napsání té písně?

Martin: Napsal jsem jí ještě před těmi událostmi - před Brexitem a než se k moci dostal Trump. Možná to byla taková předvěst blížící se zkázy, a taky tím, že americké volby se vlekly tak dlouho... Svět se pořád řítí někam dolů, a já nevím, kdy narazíme na tvrdou zem. Myslím že je potřeba o tom mluvit - podívej, lidi co se mají špatně, se mají stále hůř. A podle mě se stále víc k něčemu blížíme, revoluce musí být za rohem. Ať už za tři , nebo za deset let.

Erika: Jak si myslíš, že to bude vypadat?

Martin: No, to záleží na tom, jestli vlády nasadí robotické armády (smích).

Erika: Ovšem, přes všechny ty věci co se ve světě dějou, vypadáte pánové celkem vyrovnaně. Jak se vám daří držet vaše srdce otevřená, a nepropadnout cynismu?

Martin: Vlastně nevím. Pořád si na něco stěžujeme, při každé jízdě autem, při každém letu letadlem... Možná prostě jen mezi sebou mluvíme. Vyříkáme si to mezi sebou, a pak se snažíme se dělat svět šťastnějším, zpíváme a tančíme každou noc. Pořád pokračujeme v tom co děláme.

Peter: Problém je, že nejjednodušší cesta je prostě vše vytěsnit. Přestat sledovat zprávy, nezajímat se o nic... Ale pak už budeš jen figurka v něčí hře. Je to nevypočitatelné. Ale jak zjišťuju, je pro mě těžké koukat na zprávy. Neustále se tam valí špatné věci, a člověk je pak v permanentním stavu rozmrzelosti. Nejradši by někoho nakopal!

Martin: A pak je tady to Muellerovo vyšetřování, které tu a tam něco poodhalí (Robert Mueller, bývalý ředitel FBI, byl pověřen vyšetřováním vazeb prezidentské kampaně Donalda Trumpa k Rusku, i jiných podezřelých vazeb jeho týmu. Trump o něm prohlásil, že pořádá "hon na čarodějnice"). Ale i přesto že je tu někdo, kdo by chtěl Trumpa obvinit, tak ty drobné informace co unikají, člověka jen otráví. Proč už nejsou nějaké výsledky? Ať už to prostě dokončí. Nebo ať alespoň nic neuniká ven, dokud nebude celá věc hotová.

Erika: Ale abysme mluvili i o tom dobrém, povězte nám něco o Charity:Water, ve které se vaše kapela dlouhodobě angažuje.

Martin: Jasně...to začalo před lety, kdy jsem byl u kamaráda na grilovačce, o on mi vyprávěl že byl nedávno v Etiopii kopat studny, s projektem Charity:Water. Zaujalo mě to, a tak jsem potom doma sedl a něco si o tom vygooglil. Přišlo mi to jako skvělá věc - jako smělá mise: přeměňovat špinavou vodu na čistou, po celém světě. A byla tam možnost je kontaktovat, v případě zájmu o vybudování studny. To byla první věc, co jsem udělal.

Erika: Bylo tam prostě tlačítko: "Máte zájem o vybudování studny?"?

Martin: Jo, tak nějak. Vybereš si nějaké místo na mapě světa. První jsem si vybral Nepál. Ale zabralo to asi 18 měsíců, než se objevily první výsledky. Přišla mi poštou zásilka s fotkami jak to tam vypadá, se smějícími se lidmi s čistou vodou. A pak mi došlo, že je to skvělá věc, jak můžu ovlivnit něco, co se děje na druhé straně planety. Pak jsem se stal tzv. členem "Studny", což je společenství asi 120-130 lidí, kteří financují a zajišťují všechno okolo toho. No a samozřejmě jsem zapojil do charity i kapelu. A také spolupracujeme s výrobcem hodinek Hublot. V Moskvě jsme udělali velkou charitativní aukci, kde se nasbírala spousta peněz, ze kterých vzniklo asi 35 studní.

Erika: To je skvělé. Pánové, díky moc, že jste se tu dnes zastavili, moc si toho cením!

Martin: Bylo nám potěšením!

Peter: Taky moc děkujeme! Ahoj!



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků