Martin: V Evropě nás překvapilo mladé publikum


Martin Gore po návratu z evropské části turné, během měsíční pauzy před pokračováním v Americe, poskytl rozhovor pro místní Santa Barbara Magazine...





Depeche Mode mají víc než kterákoliv jiná kapela unikátní schopnost zazářit ve světle ramp, a potom zase zmizet z doslechu. A nemá to nic společného s tím, že by neměli úspěch, nebo s nějakými jinými dramaty, co občas kapely potkávají. Kdyby Depeche Mode ztělesňovali herce, byli byste Daniel Day Lewis. Jak to dokážete, takhle vypnout?

To je dobrý postřeh! Nějak se to přirozeně vyvinulo do čtyřletého cyklu. Není to nějak naplánované, nikdy jsme si nesedli, a nestanovili, jak často máme vydávat alba a jezdit na turné. Vyplynulo to samovolně, už od alba Songs Of Faith And Devotion v roce 1993. Je to jednoduše doba, kterou potřebujeme na zotavení po turné, na trávení času s rodinami, na dokončení nějakých vedlejších projektů, a na napsání písní na nové album. V letech 1981-1990 jsme chrlili album pomalu každý rok, ale to nebylo dlouhodobě udržitelné, jak pro kapelu, tak i pro fanoušky.

Hraje v tom roli i tvůj život v Santa Barbaře? Co tě sem vlastně poprvé přilákalo?

V roce 2000 jsem se rozhodl přestěhovat do Ameriky, a měl jsem v plánu Kalifornii. Život v Los Angeles bych si nikdy nedovedl představit. Tam se snažím jezdit co nejméně! Přátelé mi doporučili pár míst, a Santa Barbara se mi zdála nejlepší. Jel jsem to tady prozkoumat, a zamiloval si to tu. Mám to tu rád, protože to je jedno z nejkrásnějších míst na světě, a také skvělé místo k relaxu, kde tě minimálně někdo obtěžuje.

Depeche Mode se dvakrát stali ze čtveřice triem, které je hlavní dynamikou kapely. Jak hodně to ovlivňuje alchymii kapely? Je to rozdíl, když jste ve třech nebo ne?

Myslím že jsme byli vždycky předurčení být trojicí. Vince Clarke nám řekl že odchází ještě před tím, než naše první album vůbec vyšlo. Po úspěchu toho alba zbývající tři členové nahráli druhé album. Pak jsme na turné k té desce přibrali Alana Wildera, a protože s ním byla skutečně dobrá spolupráce, a byl skvělý muzikant, požádali jsme ho, zda by se nepřipojil ke kapele, když nás čekalo nahrávání třetího alba. Zůstal s námi až do roku 1995, kdy se rozhodl, že už má dost. Zůstali jsme zase ve třech, až dodnes. Rozhodování ve třech je mnohem jednodušší, protože nevzniká situace 2 na 2. To byl někdy problém, když jsme byli čtyři. V tomhle ohledu bych chtěl zmínit ještě Petera Gordena a Christiana Eignera. I když s námi nenahrávají, jsou nedílnou součástí naší koncertní sestavy od roku 1998. Naše písně díky jejich přispění dostanou často úplně jinou tvář, když je hrajeme naživo, než jak zní na albu.

Existuje několik kapel, které dosáhly dlouhověkosti, a stále svou hudbou posunují hranice. Možná jich je jen hrstka - ale vy jste rozhodně na předních příčkách tohoto seznamu. Je těžké znít stále svěže, čím víc stárnete. A zdá se, že Depeche Mode nikdy neztratili svojí vitalitu. Kde berete stále inspiraci?

Nikdy jsme nechtěli usnout na vavřínech, a každým projektem se snažíme posouvat dál. Myslím že nám pomáhá fakt, že jsme v jádru elektronická kapela, a snažíme se držet krok se současnými technologiemi, bez toho abychom zněli současně, pokud to dává smysl. Bez touhy být stále na špici bychom to už asi před lety vzdali, když bychom neměli co říct. Nedávno jsme se vrátili z tříměsíční evropské části turné, a tam jsme byli opět příjemně překvapení, kolik mladých fanoušků je v publiku. Musíme něco dělat dobře!

Vypadá to že nové album Spirit zase něčím posunulo vaše hranice. Jak se liší od toho předchozího? Co vás přimělo k novému myšlení?

Nové album je političtější než ta předtím. Bohužel, momentálně je hodně o čem psát, pokud se pusíš do komentování sociálních témat. Svět je v nepořádku.

Santa Barbara je křižovatkou mnoha uměleckých směrů, a zdá se že u Depeche Mode je tomu tak podobně. Výtvarné umění, design, pódiové představení... To všechno je důležitou součástí u každé vaší nové desky. Berete každé vaše album tak trochu jako exibici, nebo je to jen prostě něco, co přichází s hudbou?

Spolupracujeme s Antonem Corbijnem, už od roku 1986. První video co s námi točil bylo A Question Of Time. Připustil, že jediným důvodem proč do toho tehdy s námi šel bylo, že jsme to točili v Americe! Nemělo to nic společného se skladbou, nebo s kapelou. Naštěstí jsme si velmi dobře sedli, a tak jsme postupně začali Antona zapojovat do do celé naší vizuální stránky. Je to opravdový umělec, a my mu věříme dodnes. Dělá nám fotky, vizuály, DVD, live projekce... a tak dál.





Měl tvůj pobyt v Santa Barbaře vliv na tvoje texty?

To je taková už odvěká otázka: jak hodně ovlivňuje tvojí tvorbu okolí, které tě obklopuje? Bez toho, abych zdůrazňoval nějakou určitou píseň, tak od té doby co tady žiju, jsou moje písně pozitivnější, a když bych měl zvolit lepší slovo, tak spirituálnější. Tedy až na výjimku textů z posledního alba. Když si vezmete temné texty z Black Celebration, tak ty vznikly během mého pobytu v Západním Berlíně. Myslím že to nebyla náhoda!

Když hrajete v Santa Barbara Bowl, je to pro tebe jiné? Vždycky slýchám umělce, že to tady milují, že to tu má zvláštní intimní půvab. Je tu nějaký důvod výjimečnosti i pro tebe?

Santa Barbara Bowl je prostě jedinečné místo. Jak říkáte, je to tu krásné. Je tu skvělý zvuk, a také tady 17 let žiju. Pro mě je to jako hrát pro lidi doma. A je to také skoro nejmenší místo kde hrajeme, což je na tomhle turné příjemná změna.

Jsou nějaké věci, které v Santa Barbaře rád podnikáš, a které by mohly lidi překvapit?

Nemám tušení, co dnešní lidi překvapí! Když nepracuju, rád trávím čas doma se svou ženou Kerilee, a našimi dvěma dcerami a synem. Kerilee a já oba milujeme etiopskou kuchyni, takže rádi o víkendu zajdeme na oběd do Petit Valentien. Jsem vášnivý běžec, takže v Santa Barbaře rád běhám. Je tu na to perfektní prostředí.

Nedávno jsem viděl film Atomic Blonde - kde Charlize Theron hraje agenta v Berlíně v roce 1989. V soundtracku filmu jsou dvě skladby od Depeche Mode: Personal Jesus a Behind The Wheel. Proč hudba 80.let vždycky s filmy skvěle funguje?

Myslím že je to o nostalgii, která funguje pro lidi určitého věku. Možná že 20-30 letý už nebude cítit, že 80ková hudba dělá film lepším. Což mě přivádí s pěknému závěru tohoto rozhovoru: Když by ve filmu hrála hudba Depeche Mode, tak by nejspíš 20-30ti letí lidé řekli že to filmu prospívá, protože naštěstí pořád přitahujeme mladé publikum.



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků