Martin : Nikdy jsem nebyl diktátor


Martin Gore poskytl rozhovor frankfurtskému magazínu FAZ.NET. Reportér se s ním, lidově řečeno, „nepáral“, a pokládal otázky směřující hodně do osobních vztahů mezi členy kapely…






Na Devotional tour jste měli najatého drogového dealere (pro Davida) a psychiatry (pro zbytek kapely)… Jaké speciální služby využijete pro Tour Of The Universe?

Doufám že už nic extrémního…Mnoho věcí už je pro nás dnes jednodušší. Na minulém turné jsme byli každý večer v péči fyzioterapeuta, dával nám uvolňující masáže… Taky bychom pro jistotu měli najmout nějaké finanční konzultanty, aby se starali o peníze.

Máte prostředníka mezi tebou a Davidem?

I když se vám to nebude chtít věřit – máme mezi sebou jasno. A pokud si v některých otázkách nejsme jistí, máme na to manažera. On citlivé otázky probere s každým zvlášť a pak jsou všichni informováni o tom co si druzí myslí…Ale to jen u opravdu citlivých věcí.

Co to může být…?

Nenapadá mě žádný příklad. Vlastně pokaždé když jde do tuhého…

Takže mezi vámi je nová harmonie? Po tolika letech rozporů mezi skladatelem a zpěvákem, po oddělených šatnách, konkurenčních sólových albech, soutěžích o hlavní slovo v kapele…

Jo, jasně, v tisku toho bylo napsáno spousta…Ale faktem je že u nás funguje demokracie. Nikdy jsem nebyl diktátor. Každé rozhodnutí jsme dělali jako kapela. Není pravda že bychom si navzájem nemohli rozumět… Jen nejsme příliš komunikativní lidé.

Jak to tedy vypadá, když Dave píše nové písně?

Je to pro kapelu nový způsob práce. Myslím že je spravedlivé, když několika písněmi přispěje i Dave.

Jak se ti líbí jeho písně?

Nahráli jsme dvě písně od Davida, a já jsme s výsledkem spokojený.

A kolik písní bude od tebe…?

Zatím třináct.

Už jste přemýšleli, že budete psát písně společně?

Překvapivě je jedna věc, která se možná objeví na albu. Jedná se o jednu mojí instrumentálku, která se Davidova líbila natolik, že na ní napsal text. Uvidíme jak to bude vypadat.

Mimo období aktivity kapely se vidíte jen málo, každý bydlíte v jiném koutě světa… Může to fungovat, takový vztah?

Myslím že je to úplně normální, když mezi dvěma šňůrami je přestávka, kterou netrávíme společně. Nejdřív se vídáme po celý rok až moc, a pak zase každý odejdeme do svého světa, za rodinami, přáteli… Myslím že je to přirozené.

A pak si někdy napíšete e-mail?

Přesně tak.

Fungujete spolu téměř třicet let..Co jsou pro vás ostatní členové kapely…? Spolupracovníci? Přátelé? Rodina?

Je to zvláštní vztah. Jsme tak trochu jako rodina – někdy je to tak cítím. Ostatní jsou určitou součástí mé identity.

Jsi popová hvězda už přes dvacet let, někdy to byla divoká jízda, kterou váš zpěvák málem nepřežil. Ted ti táhne na padesát. Co je nyní pro tebe nejdůležitější?

Já už dva a půl roku nepiju alkohol. Došlo mi, že alkohol není pro mě dobrý, a už bych nemusel takhle žít dlouho. Když jsem pil, měl jsem záchvaty paniky, denodenně. To už je naštěstí pryč.

Jak se cítíte po 28 letech smutku a utrpení, které jde z vaší hudby?

Ne tak docela – třeba na Speak & Spell po smutku není ani stopy… Jasně, většina našich písní je temných, ale nejsou beznadějné. Vždycky je někde světlo na konci tunelu. Nemyslím že naše hudba je depresivní.

Co vás inspiruje?

To se v různých obdobích může hodně lišit… Ted se soustředím na chystané album, to má (jako některé naše minulé desky) silný duchovní rozměr… Když skládám, přichází to úplně přirozeně… Někdy vezmu kytaru či klavír, anebo počítač a syntetizátory, a slova a melodie přicházejí…

Skončí někdy Depeche Mode?

Myslím že zatím ne… Pokud budeme s naší muzikou spokojení, budeme pokračovat. Lásku k hudbě neztratím nikdy, mám ji už od desíti let, kdy jsem objevil máminy staré rockn rollové singly…



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků