Martin: Hudba je jediné co mě baví


V lednu tohoto roku poskytnul Martin rozhovor pro hudební web Erica Synths Garage, který se zabývá elektronickou hudbou a nástroji. Povídali si především o skládání...



Martine, svojí hudbou jsi inspiroval miliony lidí. Co inspiruje tebe?

Myslím že jsem měl v sobě vášeň pro hudbu již od útlého věku. Bylo to jediné, co mě zajímalo. Když jsem si začal poprvé vydělávat, to mi bylo asi 13-14, a roznášel jsem noviny, tak všechny své peníze (což nebylo tehdy moc) jsem utratil za singly. V šestnácti jsem získal práci v potravinách za lepší peníze, a začal jsem si kupovat alba. No a pokračovalo to nákupem hudebních nástrojů... Nemyslel jsem si, že u hudby zůstanu už po celý zbytek života - to byl jen takový sen. Ale nějakým způsobem to vyšlo. Jsem šťastný, že mám možnost dělat tu jedinou věc, která mě kdy bavila.

Které desky sis kupoval? Určitě jich bylo hodně, ale byl tam nějaký hudební směr?

Jasně, když mi bylo třináct, hodně u mě letěl glam-rock a Bowie, to mě hodně ovlivnilo. Ale taky třeba kapely jako T-Rex. Mimochodem - letos se dostáváme do Rock & Roll Hall Of Fame spolu právě s T-Rex, to je super!

Kdybys uvažoval o spolupráci s někým, ať už žijícím či zesnulým, kdo by to byl?

To je hodně těžká otázka. Rád tvořím hudbu o samotě. I když je hodně muzikantů které obdivuju, tak vyhlídka na to, že bych měl být s někým v jedné místnosti při skládání, to je...no, víš trochu odstrašující. Dělám to raději soukromě.

Jak to tedy funguje s Depeche Mode? Setkáváte se s ostatními s již uzrálými nápady, které potom dáváte dohromady?

Písně samotné vytváříme individuálně, do fáze dema. Když se dostaneme do studia, pracujeme s producentem. Na písních pak spolupracuje skupina, producent, a nebo kdokoliv koho se rozhodneme do toho zapojit.

Jak to bylo s Personal Jesus - to je moje oblíbená skladba. Zní přesně tak, jak jste zamýšleli?

Ne, tam byla píseň, byly tam ty akordy a vokální melodie, ale nemělo to takovou energii, jako konečný výsledek. V té době jsme se rozhodli ponechat dema velmi jednoduchá, aby kapela jen nepřidávala do dema lepší zvuky.





Ve studiu máš spoustu vybavení. Jak si vybíráš, co konkrétně použiješ do nějaké písně?

Jo, je to až zahlcující. Když přicházím do studia, a rozmýšlím si co dneska udělám a čím mám začít, musím mít vždy na paměti, že to hlavní co chci, je skládat písně. Protože je tak snadné zaseknout se u nějakého nástroje a studování jak funguje. A v poslední době byly dny, kdy jsem neměl moc inspirace, takže se vlastně rozhoduju, jestli vůbec budu kreativní, anebo místo toho strávím den u nějakého manuálu, nebo sledováním návodů online. Na konci dne pak mám alespoň dobrý pocit, že jsem ten den ve studiu neproflákal. Ale samozřejmě - není to ten vzrušující pocit který mám když tvořím písně!

Takže psaní písní je pro tebe to zásadní.

Samozřejmě - to je nejvíc! Bez písní bychom nebyli tam, kde dnes jsme. Neměli bychom to, co nás spojuje s lidmi. Není to jen o slovech, ale i o hudbě. Myslím že musíš mít s fanoušky nějaké spojení.

Ano, ale přesto - když vejdeš do studia, máš už v mysli nějaký specifický zvuk, podle kterého si pak vybereš nástroj, kterým ho docílíš? Jak ten proces probíhá, podle čeho se rozhoduješ?

Je to trochu o náhodě. Procházím fázemi, kdy používám určitá zařízení. Vždycky používám nějaké zvuky ze systému Eurorack či MU, ale i jiné nástroje, prostě jen tak spontánně. Nedávno jsem zkoušel Elektron , či jsem vytáhl OB-6 nebo Prophet 6. Poslední měsíce jsem si oblíbil Arturia Microfreak. Bůhví co bude moje volba v příštích týdnech?

Když pracuješ s kolegy a přáteli z Depeche Mode, máte nějaký konkrétní plán kdy musíte jít do studia, a jste nuceni něco vytvořit, nebo děláte odděleně? Jak to funguje?

No, my se rozhodneme jít do studia teprve tehdy, když už máme připravené písně.

Takže každý z vás už má něco připraveného?

Ano. Jsme to já a Dave, kteří nejdřív píšeme písně individuálně. Ještě než jdeme do studia, posloucháme si navzájem svá dema. A potom spolupracujeme s producentem, abychom zajistili, že všechny skladby budou fungovat jako celek. Nemáme stanovený časový rámec pro vydání alba ani pro turné. Nikdo na nás netlačí, můžeme pracovat vlastním tempem. Shodou okolností vydáváme album každé 4 roky od roku 1993.

Co bylo hlavním průlomem v tvojí kariéře?

Jednou z velkých věcí byl objev syntezátorů. Myslím že mi bylo asi 17. Kamarád mi na týden půjčil synťák. Do té doby jsem hrál jen na kytaru. Úplně jsem se pro to nadchnul! Ušetřil jsem peníze a koupil si Yamahu CS5. A tak synťáky vstoupily do světa Depeche Mode. Když jsme poprvé začínali, Vince hrál na kytaru, Andy hrál na basu a já na syntezátor. Než později v tom roce dorazil Dave, už jsme se změnili na kapelu o třech syntezátorech a s bicím automatem. I ostatní pochopili ty možnosti, které tyhle nástroje nabízejí.

Ale teď pořád držíš v ruce kytaru.

Když hrajeme naživo, používám kytaru, protože tak cítím lepší spojení s publikem. Těch pár písní, které strávím za klávesami, se cítím trochu vzdáleně.



Ano, to jsem si taky nedávno uvědomil - se synťákem můžeš změnit nastavení, rytmy, zvuky, ale není to skutečná interakce s nástrojem. Na kytaru musíš doopravdy hrát.

Ano, a můžeš být u publika tak blízko, že můžeš hledět lidem do očí.

Jaké další vlastnosti a zájmy máš, kromě toho že jsi hudební génius?

Nejsem hudební génius! Já jen umím tak od všeho trochu, ale nic pořádně. Nasbíral jsem dostatek zkušeností ve skládání písní, hraní na kytaru, programování synťáků, atd. atd. atd. A ze svojí vášně jsem udělal kariéru. Jinak hodně rád koukám na dokumentární filmy. Už jsem jimi tak posedlý, že je pro mě už těžké sledovat normální hrané filmy. Ale začal jsem se tomu zase trochu otevírat. Můj oblíbený film minulého roku byl "Králíček Jojo", myslím že získal i nějaké Oscary. Je to komedie z doby druhé světové války, o malém klukovi co má imaginárního kámoše kterému říká Hitler. Zároveň je to dost temné a poučné.

Co se týče dokumentů, je nějaké téma které vyhledáváš?

Sleduju dokumenty prakticky o všem. Když máme s ženou před sebou seznam dokumentů, vždycky jí říkám : "Který z nich by ti mohl změnit život?"

A?

Je těžké něco najít. Byly tu takové, po jejichž shlédnutí jsem se rozhodl vzdát se určitých potravin - to je tak trochu životní změna. Když jsem si pustil "Cowspiracy", už jsem stejně nejedl maso, ale vzdal jsem se i ryb. Pravidelně se vzdávám pojídání ryb asi na tři měsíce po zhlédnutí dokumentu! (směje se). Je hodně dokumentů, které nabízí různé úhly pohledu. Před lety jsem koukal na dokument "Virunga", o národním lese v Demokratické republice Kongo. Bylo tam hodně různých věcí: snaha ochránců o přežití posledních zbývajících horských goril, do toho tam probíhala občanská válka, a zároveň se v tom lese snažila jedna společnost získat práva na těžení. Bylo tam od všeho něco.

Vyjmenuješ pár dokumentů, které si myslíš že by měli všichni vidět?

Virunga, The Internet's Own Boy, Children Underground, Tough Bond, The Fog Of War, The Act Of Killing, Capturing The Friedmans, Jesus Camp, Searching For Sugar Man, Restrepo, Armadillo, Born Into Brothels, Blood Brother, Marwencol, Iris, Hondros, Project Nim, Terms And Conditions May Apply, The Unknown Known, Five Broken Cameras, The GateKeepers, Iraq In Fragments, Food Inc, The Fog Of War, Don't Look Back, Good 'Ol Freda, Inside Job, Catfish, McCullen, Lake Of Fire, Grey Gardens, Girl Model, Running Stumbled, The Invention Of Dr. Nakamats, I Think We're Alone Now, The Facebook Dilemma, For Sama, Devil’s Playground, Pressure Cooker...





Ale zpátky k hudbě. Hudba Depeche Mode je nadčasová, zatímco většina jiné hudby brzo zapadne. Pokud si vezmeš většinu písní z 80.let, dnes už o nich nevíš. Což není případ většiny vašich songů. Jak vidíš budoucnost hudby? Kam to směřuje, a co bude dál?

Trochu se obávám, že hudba se stává už jen algoritmem. Brzy už budeš mít možnost vložit do počítače svoje preference, jako třeba: "Chtěl bych píseň se 6 akordy, v tónině C moll, a mít tam zpěváka něco mezi Elvisem a Sinatrou, a aby zpíval verše ve stylu Nirvany..." Nevím jak daleko od tohoto už jsme.

Technicky? To už jsme docela blízko. Takže chceš říct, že se bojíš že hudba už bude bez duše?

Je fantastické, když je dělání hudby dnes tak přístupné, že jí může zvládnout kdokoliv. Ale tím, jak snadné udělat hudbu bez talentu či vášně, je strašidelné přemýšlet, co by to mohlo znamenat v budoucnosti.

Měl jsi někdy pocit u nějaké písně, že byla tak skvělá, až tě zamrzelo že jsi jí nesložil sám?

Jistěže, třeba Life on Mars od Bowieho je naprosto neuvěřitelná! Taky jsem vždycky vnímal něco velmi speciálního ve zvuku Beatles. Nezáleží na konkrétní skladbě, některé byly dobré, jiné horší, ale na tom nezáleží. Nevím jak to popsat, asi to byla ta chemie mezi jimi čtyřmi. Nicméně dokázali dělat velmi experimentální hudbu, i dětské říkanky, ale to bylo všechno v pořádku. Myslím že dokázali hodně.


Martin Gore hraje a zpívá Life on Mars? (po koncertě na hotelu, Mnichov, říjen 1998)




Kdyby ses musel přestěhovat na Měsíc, a měl bys omezený počet zavazadel, co by sis vzal s sebou?

Doufal bych že můžou se mnou žena a děti.

Dobře, řekněme že by to nebylo navždy.

To je dobrá otázka. Mohl bych se tam připojit k internetu?

Možná ano.

Tak bych chtěl iPad, nebo Kindle, abych si mohl číst. A vzal bych si kytaru. Kdybych mohl i jeden syntezátor...tak opravdu nevím jaký!

Věřím, že jedním z účelů života je předat naše znalosti dalším generacím. Co předáváš příštím generacím?

Myslím, že naše kapela pomohla učinit elektronickou hudbu nejen dostupnou, ale také přijatelnou. Když jsme začínali, nebylo to vůbec obvyklé, a ne každý to bral. Takže jsme chodili na rozhovory, a očekávali vždycky bitvu - a často to tak bylo. Po jednu část naší kariéry nás většina novinářů příliš nemilovala! (směje se). A taky musím zmínit naši fanouškovskou základnu. Máme s nimi neobvyklé spojení. Nevím jak, ale nevědomky se okolo nás vytvořil kult. Většinu lidí propojují naše nahrávky, a pocity které jim dávají.

Jak tvoje děti rostou, jak se formují jejich zájmy? Snažíš se je nějak vést?

Mám tři starší děti - 28,24 a 17 let. Všichni jsou velmi muzikální, i když jsem je nikdy do hudby netlačil. Přitahovalo je to přirozeně. Nejstarší dvě dcery někdy vystupují i živě. A kluk, kterému je 17, je velmi dobrý na klavír, jazzový i klasický. Těm nejmladším jsou 3 a 4 roky, a na tě taky nějak netlačím.

Jak jsi sám řekl - samo je to přitáhne líp, než bys to udělal ty.

Ano!

Musím se tě zeptat na tenhle internetový mem : Depeche Mode před Berlínem, a po Berlíně. Co se v Berlíně stalo?





Myslím že částečně to byl přirozený proces dospívání. Když jsme vydali první album, bylo mi 19, a byli jsme mladí a naivní. A vyrůstali jsme v malém městě u Londýna - takže od toho co se dělo ve světě jsme byli úplně odříznuti. Naše obzory se rozšířily, když jsme v roce 1982 začali cestovat po světě. Taky jsme se potkali s (producentem) Garethem Jonesem, a myslím že na nás měl velký vliv. Gareth byl vegetarián, a já si uvědomil, že to co jí, bych raději jedl taky, a tak jsem se stal od roku 1983 taky vegetariánem. Myslím že to byl jeho nápad, jít do Berlína, protože tam tehdy bydlel. Chytili jsme tu šanci, a šli tam pracovat, už jen kvůli Iggymu a Bowiemu, ale ovlivnilo nás celé město vůbec. Byli jsme tam, daleko od svých přítelkyň, bylo to dobrodružství. Každou noc jsme pařili.

Martine, po více než 40 letech v hudebním průmyslu - jaká je tvoje rada začínajícím muzikantům?

Zkus být jedinečný. Nasávej vlivy odkudkoliv, ale smíchej je dohromady tak aby to bylo zajímavé. A nespoléhej při psaní písní na algoritmy!



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


quillity :

24. července 2020, 02:16     

Best wishes,Martin!
Článok veľmi výrazne potešil, Martina obľubujem nie len pre hudbu ale aj názory a tiež ho radšej vidím koncertovať s gitarou ako za stacionárnym synťákom.

Teším sa na nový album od DM, nech bude akýkoľvek…

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků