Martin: Bál jsem se že umřu na pódiu


V rámci akce "Spravuj jeden den facebookový profil DM" dostala příležitost i fanynka Alice Bradley. Když se kapela dozvěděla, že studuje žurnalistiku, překvapili jí možností udělat rozhovor s Martinem, pár dní po jejich koncertě v Glasgow...





Ahoj Martine, je skvělé být tady s tebou, ještě tomu nemůžu pořád uvěřit!

Martin: Ahoj Alice! (smích)

Jak se ti líbí v Londýně?

Martin: Je tu docela fajn, ani jsem nedělal moc rozhovorů! (smích)

Mám pro tebe několik otázek, které jsem posbírala od fanoušků na Facebooku. První otázka: Jsii hudební skladatel, a napsal jsi pro Depeche Mode už spoustu textů. Zapisuješ si předtím nějaké verše?

Martin: Já jsem vlastně nikdy nepsal klasickou poezii. Dokonce ani obvykle nepíšu texty, na které bych pak skládal hudbu. Většinou to začne nějakou melodií... Hraju něco na kytaru, či na klavír, a do toho začnu zpívat.

Jaká je tvoje osobní motivace v Depeche Mode? Co tě pořád dokáže přimět k tomu, stále přinášet novou hudbu?

Martin: Já prostě miluju hudbu. A navíc, kdybych nedělal hudbu, tak nevím, co bych jiného dělal. Já vlastně ani nemám v životě žádné jiné zájmy. Nemám žádný jiný život kromě tohoto!(smích).

Ví se o tobě, že jsi měl hodně rád Sparks. Ovlivnila tě nějak tahle kapela i ve tvé hudební kariéře?

Martin: Když jsem vyrůstal, Sparks jsem miloval. Alba Indiscreet a Kimono My House, to byly moje dvě nejoblíbenější desky. Měli na mě spíš takový vtipný vliv, měli takovou nablýskanou vizáž, a to možná ve mě trochu uvízlo.

Měl by každý "zvednout sluchátko", aby ti umožnil obrátit jej na tvoji víru? (Narážka na obrat v písni Personal Jesus)

Martin: (smích) No...tu píseň jsem napsal potom, co jsem četl knížku Priscilly Presley, která byla o jejím vztahu k Elvisovi. A bylo to o mojí představě, jak asi fungoval jejich vzájemný vztah.

Kdybys chtěl přilákat nové fanoušky k vaší hudbě, jaké jedno album bys jim doporučil? Jaké album je pro tebe vaše klíčové?

Martin: Musím říct, že pokud by se někdo chystal začít s Depeche Mode, pravděpodobně by si měl vybrat Violator.

Jak by měl vypadat ten správný revoluční postoj, ve světě plném násilí a bojovné rétoriky? Je tady prostor pro pokojnou revoluci?

Martin: Myslím že způsob, jakým by se mělo protestovat, je zvednout se, a jít protestovat bez násilí. Vývoj událostí v posledních pár týdnech mi zase dal malou naději v americký systém. Předtím jsem si myslel, že všechny ty šílenosti co vyhlašoval Trump ve volební kampani, bude schopný i prosadit. Ale nakonec zasáhly americké soudy, a zamítli ten zákaz vstupu muslimů. Zrušení Obamacare nakonec také neprošlo Kongresem... Takže doufám že prosazování těch jeho bláznivých nápadů nebude mít jednoduché.

O čem přemýšlíš, když stojíš na pódiu, zíráš na to obrovské publikum před tebou. Přemýšlíš o tom, nebo si jen tak nevzrušeně žvýkáš?

Martin: Co jiného lze cítit, než strach? (smích). Ale vlastně už ne. Svého času jsem říkával Peterovi (Gordenovi) pokaždé než jsme šli na pódium : "Řekni mi že dnes večer na pódiu neumřu!", a on mě uklidňoval: "Ne, dneska nejdeš umřít, bude to OK" Takže jsem býval trochu ustrašený. Nevím proč jsem se bál že bych umřel, protože když umřeš, prostě jsi mrtvý a už na ničem nezáleží... Ale dnes už tenhle strach nemám. Teď se prostě koncentruju na zpívání a hraní.

V které zemi nejraději hraješ? Kde vás nejvíc milují?

Martin: Rozmazlují nás všude... Samozřejmě v Německu je to ve více ohledech skvělé, Francie je fajn... Myslím že Evropa jako celek je skvělá. A dokonce i v Británii se začali o něco víc chytat! (smích) Myslím na naše nedávné vystoupení v Glasgow, i když tam možná tak čtvrtina publika nebyli Britové.

Ano, tam se pár mých přátel na vás jelo podívat. Jak se ti tam líbilo?

Martin: Cítili jsme tam, že po těch třech letech poprvé opravdu vystupujeme. I když už jsme letos předtím pár menších show měli. Ale v Glasgow to byl teprve ten pravý koncert. Myslím že nás to všechny naplnilo nedočkavostí, vrátit se zpět, zase před velké davy.

Když se ohlédneš za vaší dlouhou kariérou, co bys vyzdvihnul jako největší úspěch, a čeho naopak lituješ?

Martin: Myslím že naším největším úspěchem je dlouhověkost. Víš, prostě 37 let pořád dělat hudbu, a být pořád populární. Když už ti něco vydrží tak dlouho, nemůžeš mít příliš věcí, kterých bys litoval. Nemám za něco žádné zásadní výčitky. Snad jen, když se ohlédnu zpět, říkám si že jsem se neměl někdy tak oblékat, protože to vypadalo stupidně...

Myslíš nějaké konrétní obleky?

Martin: No...v podstatě všechno co jsem nosil v 80.letech! (smích) Ale... možná že to byl právě tehdy ten účel.

Díky moc za rozhovor! Bylo skvělé tě vidět!

Martin: Také bylo skvělé s tebou mluvit, díky!




-sin-


    Zpět na hlavní stránku



        


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků