Jak syntezátory dobývaly svět III.


Ve třetím pokračování článku o historii Depeche Mode poznáme přerod z "kluků odvedle" v profesionální hvězdy populární hudby. Jejich muzika je k tomu předurčovala - nové zvuky, nové postupy...Razili cestu méně známými teritorii, a za nimi tuto již vyšlapanou cestu následovala celá tlupa dalších kapel. Nicméně pouze v jejich stínu...




Autor : Josef Vlček - Rock & Pop (14. únor 1991)

Kouzlo Depešáků


Tak pravil Martin Gore: „Při našem show jsme v podstatě většinu času za klávesami. Musí v nás být nějaká přitažlivost, když prodáváme víc lístků než metalové kapely, co pořád pobíhají po pódiu a bouchají rachejtle. Asi v nás musí být fakt nějaká přitažlivost.“

Třetí album Construction Time Again, které vyšlo v srpnu 1983, bylo důkazem stále větších ambicí kapely. V písních se objevila výrazněji sociální poloha a kritika („Chudáci, kteří zbohatli a teď žvaní,“ napsal jeden z jejich anglických novinářských nepřátel) a sami členové v rozhovorech tvrdí, že chtějí psát písně, které mají delší životnost: „To se musí stát. Jednou se zastavíš a zeptáš se: Hej sakra, co to vlastně děláš? A musíš se rozhodnout, jestli je to přesně tak, jak chceš, nebo jak musíš.“



Většinu videoklipů a stylizovaných fotografií má na svědomí největší anglická hvězda rockové fotografie Anton Corbijn. Zatím poslední společnou prací je třicetiminutové video Strange Too z listopadu 1990.


Poloha, kterou si Depeche Mode zvolili, měla velkou výhodu v tom, že nebyla ani tak podbízivá jako u jiných elektropopových kapel (Duran Duran, Thompson Twins), ale ani tak výlučná jako u některých elektroavantgardistů (Test Department, Einstürzende Neubauten), ale přesto s nimi měla mnoho společného. Mnohé ze způsobů vysloveně vycházejí z metod rockové experimentální scény: „To byla pro nás doba obrovské změny, textařské i muzikantské. Snažili jsme se posbírat co nejvíce samplů a zkoušeli sdělit poselství, aniž bychom při tom mysleli na strukturu písně. Opravdu jsme neznali míru. Hodiny jsme třeba bloudili po staveništích a sbírali zvuky. Trávili jsme hodiny výzkumem alba a přitom vůbec nemysleli na písně,“ tvrdil později Gahan.

Fletcher: „Občas nám někdo říká, že jsme najednou hrozně vážní. To je reakce na začátek osmdesátých let, kdy jsme byli pořád na obálkách dětských časopisů jako Smash Hits. Byli jsme usměvavé, neduživé teenagerské idoly. Nejspíš jsme si mysleli, že jsme ještě neduživější než vypadáme, a reagovali na to tím, že jsme začali být strašně vážní. Přitom si myslím, že v našich písních je spousta humoru. Řadě lidí nedochází, protože neposlouchali texty. Ti, co vysílají Radio One, nás nenávidí. Hrají nás jen tehdy, když jsme zrovna v hitparádách, ale vždycky s dodatkem, že je to hrozná nuda. Automaticky tvrdí - jsou to synťáky, tak je to studené a bez citu. Kdybychom neměli tolik oddaných fandů, asi by to bolelo.“

V té vážnosti byl přesně ten fór, který pomohl kapele upevnit její pozice na trhu. Vystihl náladu doby mezi depešáckým publikem: „V téhle době jsme byli postaveni před zvláštní problém. Našli se lidé, kteří nechtěli abychom se měnili. Byli jsme stále nuceni do polohy hloupé skupiny pro holčičky a chlapce. Objevili jsme se v roce 1981 a nosili hloupé šatečky a byli házeni na jednu kupu se skupinami jako Spandau Ballet a Orchestral Manoeuvres. Chtěli jsme od toho co nejrychleji utéct, ale trvalo to déle, než jsme původně čekali. A toto album bylo bodem opravdové změny. Osobní úspěch.“

Rok 1984 začal pro Depeche Mode báječně. Singl People Are People se stal ohromným britským hitem a kapela se poprvé ocitla v americké Top 40. Gahan začal chodit na pěvecká školení a Martin se odstěhoval do Západního Berlína. Jenže hudební školení nedopadlo nejlíp („chtěla ze mě udělat druhou Barbaru Streissandovou,“ lakonicky to komentoval uprchnuvší žák) a ani Gore nezůstal v Berlíně na věky. Než se v šestaosmdesátém vrátil, Depeche Mode nezbylo než nahrávat desky v Berlíně - ve slavných studiích Hansa, kde předtím natáčeli Tangerine Dream a David Bowie s Brianem Enem. Legendární Heroes pocházejí právě z tohoto studia.



Personal Jesus byl prvním singlem DM, který byl v USA zlatý. Enjoy The Silence jej rychle potom následovalo.


Prvním produktem berlínského období byl singl Master And Servant, který se svou mírně sadomasochistickou tématikou jentaktak utekl zákazu hraní na BBC. Cenzor, který má výběr nevhodných nahrávek v BBC na starosti, byl totiž na dovolené. I v televizi kulili oči, když na vystoupení v pořadu Top Of The Pops přišel Gahan vyšňořen tak, jako kdyby po vzoru správného fetišisty ukradl prádelní šňůru dámského prádla a navlékl je na sebe. Kdyby už nic jiného, tohle byl definitivní konec nežádané tváře 'kapely pro děti'.



Největší návštěvu zaznamenali DM v roce 1988 na koncertě v Rose Bowl v Jižní Kalifornii - 75000 diváků.


Neméně zajímavý byl i podzimní singl Blasphemous Rumours. Tvrdí se, že ji Gore napsal po sebevraždě své sestry. „Nechci začít s rouhavou šeptandou, ale myslím si, že Bůh má zlý smysl pro humor a až umřu, počítám, že se bude smát.“ Dohledem BBC píseň prošla, ale Depeche Mode se stali terčem různých bulvárních plátků a hlavně církve. Dokonce i basildonský kněz se ozval a protestoval v místních novinách. Bůh, který nemá rád lidi, protože je trápí bídou a utrpením, to bylo téma, které příznivcům kapely i kritice vyrazilo dech. Vždyť se veřejně dobře vědělo, že zvláště Gore je věřící. Dnes je toto období vykládáno jako maximální snaha odtrhnout se od líbivé popové tváře a přejít k rozervanějšímu, rebelskému rockovému vzhledu. Ještě dodnes nevíme, s čím Martin Gore přijde. Jeho snaha šokovat bývá často označována za patologickou.



Martin Gore vydal sólovou EP desku Counterfeit, na níž najdeme adaptace šesti přejatých písní.


Jenže to už jsme u alba Some Great Reward, na němž najdeme jak poselství, že lidé jsou lidé, tak i stále rostoucí hořkost Rouhavé šeptandy. Ale ať byl krok jakýkoli, anglický hudební tisk je stejně utřel. Depeche Mode to ovšem bylo jedno. Jejich trh byl už úplně jinde než v Anglii. Od Construction Time Again zajímá čtveřici mnohem víc Evropa a Spojené státy. Andy byl několikrát dotazován, proč se kapela o Británii v současné době moc nezajímá: „Neobrátili jsme se zády k Británii, ale začali jsme se orientovat na Evropu, protože doma nemáme žádný respekt. Takže teď se považujeme za evropskou kapelu a jsme na to hrdí. Příliš mnoho britských kapel je příliš britských, víte?“

Rok 1985 vyzníval v rozhovorech a činech Depeche Mode ještě zapškleji. V jejich snad nejslavnějším interview, které tehdy otiskl New Musical Express to řekl Gore na plné pecky: „Jsem pesimistická osoba a domnívám se, že život je nudný. Tak chápu i naše písně - jako Láska a Sex. Proti Nudě Života. V podstatě chci reprezentovat nudu života.“ Ovlivněn svými muťáckými kamarády jako je třeba Nick Cave, objevoval se občas na veřejnosti v transvestitských kombinacích mužského a ženského oděvu. Choval se naprosto nespolehlivě. Dokonce se na dva týdny úplně ztratil. Jako jistý způsob změny image celé čtveřice to jistě fungovalo, ale když ještě po pěti letech se Martina skoro v každém interview ptají na jeho sukně, už to leze krkem. Těžko se pořád opakuje: „No tak se mi to líbilo, a co?“



Jednu z největších depresí měli členové DM po bouřích, které způsobili jejich fanouškové před losangelským gramoobchodem Beverly Hills Wherehouse. Fronta na tříhodinovou autogramiádu, která se prý táhla přes patnáct bloků, skončila ve stylu pražské Lucerny, tedy vymáčknutými skly. Kapele se podařilo uniknout doslova v poslední chvíli.


Ačkoliv Some Great Reward přesunulo Depeche Mode do kategorie superskupin světového rázu, vnitřní jistota kapely začala kolísat. „Jestli jsme to někdy chtěli rozpustit, tak nejspíš na konci pětaosmdesátého. Byli jsme ve stavu nepřetržité vřavy. Neustále jsme se přeli. Velmi intenzivně. Nebyli jsme si jistí, kam jít po Some Great Reward a rozhodli jsme se všechno zpomalit. Jenže to znamenalo zase spoustu volného času a ten jsme trávili ve sporech. Někdy se zdá být neuvěřitelné, že tímto obdobím jak naše zdraví, tak naše kapela prošly nezraněny.“ Navenek se zdálo, že je všechno O.K., ale jejich následující deska Black Celebration vykazuje více napětí než předchozí alba. Obě singlové písně (A Question of Lust a Stripped) jsou naplněny jakýmsi elektronickým metalovým, v němž se odráží napětí vztahů uprostřed souboru. Ostatně, nejlepší věci vznikají z kolektivního napětí a kompromisu rockových souborů - to je hnací moment, který je zodpovědný za nejlepší díla Beatles, Rolling Stones a dalších. Jak v kapele převezme vůdčí roli jen jedna osoba a ostatní uskutečňují jen její plány, ztrácí rocková skupina svou vnitřní sílu. Krize však netrvala dlouho a basildonská parta je dnes stabilizovanější než většina podobných souborů.

Je nuvěřitelné, že ač kapela prožívala těžký zápas s nejistotou, kam má její tvorba směřovat, posilovanou ještě neláskou britského tisku, její popularita nenápadně rostla. Můžeme říci, že v době kdy LP Music For The Masses (1987) poprvé proniklo do americké hitparády, se celosvětový úspěch čtveřice dal srovnat snad pouze s U2, kteří také se stejnou decentností album po albu získávali širší a širší okruh evropského, amerického i japonského publika. I u nás jsme na jejich pamětihodném koncertě v pátek 11. 3. 1988 s úžasem pozorovali tisíce příznivců, kteří znali depešácké písně slovo do slova.



Podle teenagerských časopisů měří David Gahan 180 cm, Martin Gore 173 cm, Alan Wilder 180 cm a Andrew John Fletcher dokonce 190 cm.




Stý prvý koncert a to potom

Slavný režisér dokumentárních filmů D. A. Penebaker, mezi jehož největší úspěchy patří i známá dylanovská fantasmagorie Don't look back, se několik týdnů po pražském koncertu připojil k Depeche Mode, kteří rozjížděli turné po USA, podporující vydání desky Music For The Masses. Cestoval s nimi po malých sálech na americkém Jihu až po slavné vyvrcholení v Rose Bowl u Pasadeny. To byl onen stý prvý koncert šňůry, po němž se film (a také koncertní dvojalbum) jmenuje. Cílem bylo natočit Magical Mystery Tour po Americe osmdesátých let, ale výsledek byl úplně opačný – podařilo se zachytit kontrast mezi vzrušením fanoušků, cestujících do Pasadeny dokonce až z New Yorku, a nudným životem muzikantů v zákulisí. „No jo, jsme obyčejní lidé,“ komentoval tento protiklad k slavným superskupinám Gore. „Ve filmu to není ještě tak úplně znát! My na turné opravdu nediskutujeme o filozofii života a umění. Ale jinak je to skutečně jako ve filmu. Turné jsou hrozně nudná. V tom je film opravdu poctivý. Musím říct, že hlavní je hudba. Koncertní šňůry jsou okrajová záležitost, dárek pro fanoušky. Koupili si desky, tak jim naše písničky nabídneme i živě.“

Je skoro absurdní, že ohlas této americké cesty, při níž se několik nejmódnějších hvězd americké houseové scény s nadšením vyjádřilo o Depeche Mode, znamenal znovuobjevení DM v Anglii. Jednak tisku došlo, že jejich úspěch v USA má hlubší kořeny, odpovídající mnohým kulturním trendům doby, jednak celá nová generace souborů, orientovaných na taneční scénu, se začala programově hlásit k přehlížené kapele. Kdyby jich nebylo, célá móda mixů a remixů nemusela vůbec vzniknout.


Dokončení příští pondělí


Připravil : fan4dm

Další díly seriálu "Jak syntezátory dobývaly svět"



    20 května 2007

    Zpět na hlavní stránku

    
SLEDUJTE NÁS:

                   


    




Komentáře (nové dole):







Přidej komentář :



Toto není spam.







Výpis všech článků




SLEDUJTE NÁS