Jak syntezátory dobývaly svět II.


Druhá část výpravného článku do hlubin začátků Depeche Mode nás zavede do období první krize kapely. Stačilo málo, aby se rozpadli hned po jejich prvním albu. Jediné co je zachránilo, byly pravděpodobně mladické ideály a nadšení...



Autor : Josef Vlček - Rock & Pop (14. únor 1991)



Rychlá móda

V první recenzi, která se objevila v Melody Makeru v květnu 1981, napsal Paul du Noyer o koncertě, který se konal v Londýnském Lyceu za účasti Furious Pig, Fad Gadget a německých Palais Schaumberg: „Depeche Mode, kapela z Basildonu, doslova ukradla show. Jsou to hráči na syntezátory a zpěvák ve stylu Spandau Ballet, ale hudebně velmi zajímavé řešení.“ A pak chválí především skaldbu Dreaming Of Me, která by prý podle názvu mohla klidně být hymnou novoromantického stylu. A zmiňuje se o přídavku Price Of Love od Bryana Ferryho. O tři měsíce později Barney Hoskyns z New Musical Expressu, chystající se pomalu do Československa k reportáži o tamní nové vlně, přijímá Depeche Mode s ještě větším nadšením „Jsou příliš mladí na melancholii Kraftwerku a jejich trenýrky příliš čisté na zoufalství D.A.F.“ Předpovídá, že tohle je hudba pro mléčné bary roku 1990. Bezpečná, rychlá, hygienická. Měl pravdu?

V té době už měli Depeche Mode na trhu několik nahrávek. V únoru vyšla první - píseň Photographic na výběru firmy Some Bizzare. Vzácný okamžik, kdy Depeche Mode nahrávali pro někoho jiného než pro Mute! „V jednom klubu jsme potkali Steva, který řídí Some Bizzare,“ vysvětloval tuto výjimku vzápětí po vydání desky Vincent, „A on nás požádal o skladbu na kompilaci. Neměli jsme v té době ještě žádný kontrakt a nahrávání nás lákalo. Dneska už bychom to asi neudělali, protože jeho firma má futuristický podtón.“

Upřímně řečeno, bylo by to stejně jedno. Čtveřice brzy poznala, že ji každý zařadí podle toho, kde ji chce mít. Pro toho byli novými romantiky, pro toho zase futuristy. Jeden v nich viděl elektronické punky, jiný degenerovanévnoučky Kraftwerku. Stokrát mohl Gore prohlašovat, že „naše hudba se nedívá do budoucnosti, ani o ní nic neříká“, tisk i posluchači si jejich hudbu přebrali po svém.

Skoro stejným dechem s kompilací Some Bizzare vyšel i první singl na Mute Records - tolik chválené Dreaming Of Me. Mimochodem, dodnes jediný singl, který existuje jen v malém, sedmipalcovém formátu. Dostal se na 57. místo britské hitparády. Úspěch nebo propadák? Z hlediska dalších singlů víc než skvělý start!



Z dnešního pohledu jsou první tři singly (Dreaming Of Me, New Life a Just Can't Get Enough) skoro janečkovskými kolovrátky, za něž dostali od hudebního tisku pěkně po čumáku. Není však divu, že se líbily dětem. A Depešáci obsadili na dlouho dětské hudební časopisy. I když v jejich písních už tehdy bylo jisté ostří, které do takových magazínů obvykle neproniká.

Po úspěchu Just Can't Get Enough, které se dostalo až na osmé místo, opustili konečně Martin s Andym svá zaměstnání. V říjnu 1981 přišlo vydání prvního alba Speak and Spell. Datum jeho vydání určil přítel kapely, astrolog. A Andy Fletcher jásavě novinářům oznámil, že DM hodlají být „Beatles nezávislé scény“. Když si vezmeme, jak rafinované elektropopové věci v té době už vycházely (eroticky deviovaný rock Soft Cell, jakoby funk Heaven 17 nebo dekadentně elegantní Human League), zní první depešácká deska jak album začátečníků. Fakt!



Kams' utek, Vincku?

Jestli byl debut slabý nebo ne, to se dá posoudit spíš z dnešního pohledu. Ale deska se prodávala. V nejlepším však přišla těžká rána. Vince Clarke ohlásil odchod. Kapela bez své hlavní hvězdy a skoro výlučného skladatele!

„Byl jsem znechucen představou, že jsem pop hvězdou,“ tvrdil později. „Už jsem se viděl, jak celý zbytek života hraju sladké písničky pro malé holčičky. Bylo to těžký oznámit, ale myslím, že kluci to očekávali. Procházel jsem zrovna takovou ponurou částí života. Nečekal jsem, že Depeche Mode budou najednou tak populární, nebyl jsem na to připraven.“



Gahan (1989): „Říkal, že ho nebaví cestování. Mám-li být upřímný, myslím, že kecal. Řekl bych, že to dotáhl tak daleko, jak mohl. Byli jsme úspěšní, byli jsme v každém pop časopise. Byli jsme pořád v televizi. Všechno se Depeche Mode dařilo. Každý chtěl o nás informace. Maslím, že Vinceho to přestalo bavit. Začal dostávat dopisy od fanoušků, jaké nosí ponožky. Martin napsal pár písní a tak jsme šli do studia a natočili See You, což byl náš největší hit. Tak to bylo. A sbohem, Vincku.“

Těžko posoudit, zda tomu tak doopravdy bylo. Koncem srpna 1981, krátkou dobu před Clarkovým odchodem, byl v New Musical Expressu otištěn rozhovor se třemi členy Depeche Mode. Clarke se k basildonskému koupališti nedostavil. Nějakou dobu předtím jej interviewoval Ricky Sky z Daily Star a novinářská senzacechtivost vyrazila mladému muzikantovi dech. Ne že by řekl něco světoborného nebo šokujícího, ale Clarke byl přesto ze zkreslování svých výroků doslova v šoku. Šest týdnů prý nevyšel z bytu, vyděšen, co si lidé z okolí o něm pomyslí. Snad právě tehdy se v něm zrodila nedůvěra k depešáckému projektu a touha začít znovu. Ostatně i zbytek kapely dává rozhovory velice opatrně a ve srovnání s ostatními i zřídka. Žárlivě střeží i své celkem fádní soukromí.

Gore: „Dneska bych se asi vyděsil. Vždyť odešel hlavní autor. To je výhoda toho, že je člověk mladý. Kdybychom tehdy zpanikařili, dneska už bychom tu nebyli.“

Rok 1982 byl rokem přerodu Depeche Mode. Lednové See You, šesté na hitparádě, už naznačilo, že kapela směřuje k temnější poloze. Soubor neustále hledal čtvrtého do party a dal dokonce inzerát do Melogy Makeru: „Známá kapela. Syntezátor. Musí mít méně než 21.“ Přihlásil se i Alan Wilder, člen neznámé skupiny The Dragons. Bylo mu sice o rok víc (narozen 1. 6. 1959), ale zalhal a když se na to přišlo, už to bylo jedno. Celý rok však byl pouze neoficiálním členem skupiny.



Druhé album A Broken Frame, natočené v triu, vyšlo zase v říjnu, doprovázeno krutými recenzemi hudebního tisku. „Každý moment je stejně prázdný jako byl u Speak and Spell. Jen ještě bídnější. Je jasné, že Depeche Mode se topí,“ napsal renomovaná Steve Sutherland v Melody Makeru. Faktem je, že i Dave Gahan loni přiznal, že druhá deska je podle jeho názoru nejhorší. „Je zflikovaná a špatně produkovaná...Z mnoha hledisek jsme nebyli připraveni vydat druhou desku tak rychle po první.“ Ale nemyslím si, že je úplně špatná - všechny tři hity, které obsahovala (See You, Leave In Silence a The Meaning Of Love), přinášejí oproti kolovrátkům první desky tesknější a ponurejší podtón. je to velký krok k vytvoření současné tváře Depeche Mode, i když chybělo 'cosi', co by je zvedlo nad běžné kapely s dvou - nebo tříletou životností.

Ten malý krůček k dlouhé existenci nabídl následující singl, na němž se účastnil Wilder, Get The Balance Right, kde kapela konečně o něco přitvrdila. Chytlavé refrény, vážnější poloha, hutnější a tvrdší sound s těžkou basovou linkou, tudy vedla cesta. Depeším se v té době povedlo to, o čem většina původně dětských kapel sní. Růst a dospívat spolu se svým publikem.



pokračování příští pondělí



připravil : fan4dm

Další díly seriálu "Jak syntezátory dobývaly svět"



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


deepspace101 :

18. května 2007, 01:43     

Chudák Fad Gadget, tady z něj udělali tlusťocha :-(

Stejně je zajímavé, jak se ze sezónně populární kapely, kterou DM zpočátku byli, stala legenda. V čem asi ve všeobecném měřítku tkví tohle tajemství? A může se ještě v dnešní hektické povrchní době laciných rychlokvašek nějaká kapela stát opravdovým pojmem nebo dokonce kultem?


fan4dm :

18. května 2007, 14:57     

Njn udělali a já si toho nevšiml. Kua. Sry, to se omlouvám za „otrockej“ přepis. :o(

Jinak to co píšeš je myslím i zajímavý námět na diskuzi na fóru. Někde jsme myslím už něco podobného řešili, ale klíďo by se na tohle téma mohlo založit nové auditko.
Já si myslím,že DM měli obrovské štěstí na to, že se potkali, že potkali Millera, Corbijna a vůbec všechno tohle okolo. A taky myslím hodně dřeli, za počteční úspěch mohou být hodně vděční Clarkovi, jehož ctižádost je myslím hnala nevíc dopředu. Prostě je to jak když se vaří nějaké dobré jídlo. Spousta ingrediencí a koření, vzájemně spojených v určitém poměru a výsledek je pak skvělý. Přitom stačí aby třeba jedna složka chyběla a už to takové nebude.
Problém je, že dnes žijeme v moc komerční době, ale i DM jsou komerční kapela. A když začínali, taky potřebovali z něčeho žít, i když u nich to bylo trochu jiné, než ty dnešmí uměle a účelově stvořené shitové kapely, které mají jen rychle vydělat hodně peněz.
Je fakt, že v dnešní době se mi žádná kultovní kapela ani nevybaví, ale to je možnbá i tím, že mám příliš omezený rozhled a příliš se orientuju na DM, případně podobnou muziku.
Nicméně za opravdu kultovní považuji v současnosti snad jen kapelu Nebozízek.


jan ruzicka.dmf :

18. května 2007, 14:58     

To deepspace101 : Tajemství,proč nejsou DM rychlokvašky jako třeba dnes finalisté Superstar je asi odtajněno.V první řadě kariéra podle mně začala příchodem geniálního Wildera,který měl a má cit pro ryze elektronickou hudbu a uměl si pohrát i s různými zdroji venkovních zvuků a vhodně to nasamplovali na nedokonalých analogových přístrojích.Asi proto zněli DM tak odlišně od ostatních popových kapel a dodnes jsou jedineční,podobně jako třeba Madonna,která ačkoliv se dodnes trapně snaží zůstat moderní a svá,tak je také legendou.Na druhou část otázky ale nedokážu odpovědět…Skoro všechny nové kapely a soloví interpreti čerpají nápady z osvědčených stylů,zejména z osmdesátých let.Zeptej se ale třeba dětí ve škole,jestli jsou pro ně Tokio Hotel kultovní kapelou…:-) Určitě Ti odpoví,že ano :-)


sinus :

18. května 2007, 15:07     

Tak Fada jsem opravil, sorry za lajdáckou „korekturu“ :))).


Jinak k tématu – dobře to vystihl Jindřich Goth v jednom článku : „Dnes to sice může znít jako sci-fi, ale DM se v žádném případě nestarali jen o to, jak vypadají, ale ze všeho nejvíc vylepšovali svoji hudbu“


janruzicka.dmf :

19. května 2007, 12:52     

To Sinner..: A vo tom to celé je…

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků