Jak syntezátory dobývaly svět


Zkraje 90.let vyšel v časopisu Rock & Pop (ještě ve velkém "novinovém" formátu) článek o Depeche Mode, na který jistě mnohý z fanoušků pamatuje dodnes. Byly to dějiny Depeche Mode - napsané velice svěžím a poutavým stylem, a současně nic neztrácející na kvalitě a přesnosti údajů. Věříme že i dnešní mladí čtenáři ho budou číst se stejným zájmem, jako kdysi jejich starší kolegové...



Autor : Josef Vlček - Rock & Pop (14. únor 1991)

Město Basildon na obyčejné mapě Anglie nenajdete. Abychom se tam dostali, vyjedeme z Londýna směrem na východ po East India Dock Road, míjíme East Ham a Barking, na šestnácté míli (v Anglii se měří silniční vzdálenosti od London Bridge) vidíme elektrárnu ve West Thurrocku a o kousek dál doky v Tilbury. Po pravé straně silnice nás čeká tunel pod Temží, postavený v roce 1963 jako spojnice pro dopravu mezi Essexem a Kentem na druhé straně řeky. Přijíždíme na křižovatku v Pitsea. Jedním směrem se dostaneme k rekreačnímu místu Canvey Island, kde nás také čeká hlavní britský terminál pro zkapalněný zemní plyn. A druhým směrem, na sever, vede silnice k Basildonu, místu, které se pořádně rozrostlo teprve po druhé světové válce. Kdybychom jeli vlakem, trvalo by to z londýnského předměstského nádraží půl hodiny. Ale pro turistu nemá smysl tam jezdit. V žádném bedekru nenajdete nějakou místní pamětihodnost nebo zvláštnost. Kdyby nebyl v Kralupech pohřben Jaroslav Seifert a Basildon dnes nečítal už 180000 obyvatel, řekl bych „anglické Kralupy“. Ale pozor - dnešní Basildon už svou výjimečnost má. Odtud totiž pocházejí Depeche Mode, možná nejslavnější elektronická a zároveň diskotéková, rocková a taky popová kapela dneška. Naprosto bezvýznamné město se stalo rodištěm souboru, díky němuž se rozvinul elektropop i dnešní šílenství diskotékových mixů, souboru, který přinesl aspoň na čas zpět do muziky optimismus, ale také strojově mechanický zvuk počítačové hudby.



Rozjeli to v garáži


Clarkovic máti neustále přerušovala zvukové zkoušky začínající kapely svého syna, protože prý hrají příliš nahlas. „Nechte toho hloup0ho rachotu. Já se chci dívat na televizi. Proč si nenajdete nějakého normálního koníčka?“ Jenže ono to nějak nešlo. Vince, Fletch a Curly-Top dřeli a dřeli. Snili o tom, že jednou si dokonce zahrají v klubu U krokodýla v Raleighu. Kdože? Vince, Fletch a Curly-Top?

Ano. Vince Clarke, narozen 3.7.1960, rudovlasý Andy 'Fletch' Fletcher, pouze o pět dní mladší, tehdy zarytý fanda Deep Purple a hlavně božského Ritchieho Blackmora, a jeho spolužák, původně blonďatý Martin 'Curly-Top' Gore, nadšený hráč kriketu, ale také ctitel Roxy Music, The Rubbetes a Sparks. Vince už předtím hrál na kytaru se skupinou No Romance In China, zatímco Martinova teenagerská hudební zkušenost obsahovala úplně začátečnické soubory The French Look a Norman & The Worms. Jeden z nich hrál mimo jiné i titulní píseň z australského televizního seriálu o klokanu Skippym.



Psal se květen 1980, když společně založili kapelu. Vince hrál na kytaru, zpíval a ovládal bicí automat, Fletch měl baskytaru a Gore vzal do rukou sólovku. Jak se sluší a patří, víc než o hudební koncepci šlo začátečníkům o jméno. Různé materiály uvídějí, že Depešáci se původně měli jmenovat Lemon Peels, Changes, Airport Coffee, Peter Bonetti's Boots (podle hvězdy fotbalového týmu Chelsea, jemž všichni fandili), The Runny Smiles nebo The Glow Worms. Své první vystoupení však hráli v southendském klubu Samps pod jménem, které vymyslel Vince - Composition Of Sound. Našli i novou zkušebnu. „Zkoušeli jsme v místním kostele,“ vyprávěl o deset let později reportérovi Rolling Stonu David Gahan. „Vikář nás tam nechával. Jen jsme museli být příjemná a slušní a nesměli hrát moc nahlas.“

Composition Of Sound dosáhli celkem rychle místního úspěchu. U krokodýla na druhém břehu Temže byli pečení vaření a dokonce je tam zařadili na vrchol sobotních nočních elektronických show. Líbili se. Aspoň těm pár desítkám lidí, co tam pravidelně chodili. Jenže nic moc - prostě provincie. Ještě před několika týdny to byl sen. Dnes už nestačil. Moci se tak dostat někam dál...

Ale to už nešlo s Vincem Clarkem jako frontmanem kapely. Čím lepší byl, tím bylo jasnější, že na svém postu už sólový zpěv neutáhne. Nestíhá. Bez specializovaného zpěváka to prostě nešlo. Objevili ho v jiné kapele, kde napodoboval Davida Bowieho. Bowieho Heroes byli také ozdobou jeho repertoáru. Jmenoval se David Gahan, narodil se 9. května 1962 (téhož dne tuším vyšla v Československu zpráva o zlevnění některých druhů spotřebnho zboží a Antonín Novotný slíbil po přehlídce jásajícímu davu, že „ještě tato generace bude žít v komunismu“), a v Basildonu žil od svých čtyř let. Nebyl to žádný sladký brouček - životopisec kapely tvrdí, že se třikrát objevil i před soudem pro mladistvé „za poškozování aut a motorek, psaní sprejem po zdech, vandalismus a spoustu dalších nesprávných činů“. Potom, co odešel ze školy, vystřídal za šest měsíců dvacet zaměstnání včetně uklízeče v samoobsluze a úředníčka v onom plynařském terminálu. Když se připojil ke kapele, zrovna zkoušel studovat aranžování výkladních skříní na Southern Technical College. A jeho tehdejší nejoblíbenější kapely? The Lurkers, The Damned a samozřejmě Sham 69, kteří v té době promlouvali za podobné narušené sociální případy, jakým se cítil i on.



Jen to jméno za nic nestálo. Znovu vyvstala otázka, co je rocková kapela bez dobrého názvu. Ten oblíbený Clarkův přestával vyhovovat. Změnu navrhl nováček Gahan. Listoval ve zkušebně francouzským módním magazínem Depeche Mode: „Rychlá móda, to je název pro nás!“ A bylo to. Jenže o tok později v jednom interview čteme:

Gahan: „Našli jsme ta slova v časopise a líbila se nám, jak zní. Není žádný jiný důvod, proč jsme si je vybrali. A dokonce jsme ani nevěděli, co znamenají. Až do...“

Fletcher: „Pořád to ještě nevíme.“

Strach z toho, aby si v době, kdy jedna hudební móda stíhala druhou - punk, reggae, ska, novoromantismus, futurismus, avantgarda, elektropop - nikdo nevykládal název ve smyslu Warholova výroku, že „v budoucnosti bude každý patnáct minut hvězdou“?


První LP Depeche Mode, kterého se v USA prodalo přes milión kusů, byl Violator.


Synťák je bůh


První koncert nové čtyřky se konal v Martinově a Andyho bývalé škole Sv. Mikuláše v Basildonu. Gahanův pěvecký debut s Depeche Mode skončil úspěšně jen díky dvanácti plechovkám piva, které do něj kamarádi před akcí vpravili, aby se zbavil trémy.

Brzy po koncertním debutu si našli cestičku do studia.


První 'bibliofilskou' deskou byl 12“ singl Get The Balance Right (1983) - část nákladu totiž obsahovala jiný obal a hlavně tři živé nahrávky z koncertu v divadle Hammermith Odeon 25. října 1982.


Gahana právě vyhodili pro špatnou docházku ze školy, Fletcher stále otravoval lidi jako pojišťovák a Gore seděl za přepážkou v bance. Clarke pro jistotu raději nepracoval, zato si s nadšením hrál se syntezátorem. Pěkná hračička to byla. „Pár našich kamarádů je taky má a líbily se nám jejich zvuky.“ Ani si neuvědomovali, že vytvářejí nový hudební jazyk, jenž bude chválen pro svoji pružnost a ohebnost a zároveň odmítán pro umělý, strojový charakter. Ale ani stroj není chopen vytvářet dílo, vždycky za ním musí být člověk. „Myslím, že aniž jsme to věděli, začínali jsme dělat něco úplně jiného. Vybrali jsme si tyhle nástroje, protože nám vyhovovaly. Můžeš si vzít syntezátor, dát ho pod paži a jít na koncert. Nepotřebuješ ho ani zapojit přes zesilovač, nepotřebuješ teda ani náklaďák Však jsme taky jezdívali na koncerty vlakem.“ (David Gahan)

Náklaďák by se stejně nevyplatil, protože koncerty pršely jen polehoučku. Dodnes dává skupina k dobru, jak vystupovala v klubu Bridgehouse v Canning Townu, kde ji místní mods přijali s ledovým chladem. Jen jakýsi rastafarián středního věku jim nabízel, že by mohli jet jako jeho doprovodná kapela do Nigérie. Byl velmi slušně odmítnut. Vikář z jejich zkušebny by mohl mít z chlapců radost.

„Podle mého se nám nejvíc líbilo také to, že najednou nebylo třeba být technicky dobrým muzikantem a studovat na něj deset nebo kolik let,“ komentoval staré časy Gore. „Stačí mít dobrý nápad a umět ten nápad naprogramovat do počítače. Naše hudba byla založená na nápadech a koncepcích, což je mnohem příjemnější než sedět doma a léta cvičit stupnice. Takže to bylo něco jako pokračování punkové etiky - jít na pódium a udělat to. A přitom nemusíš být dobrý.“

„Učili jsme se rychle,“ dodával jinde. „Stačilo jen dávat pozor, co se venku děje. U nás v Basildonu nezbývalo než sledovat, čekat a učit se. Pro nás byl syntezátor punkovým nástrojem. Dokonalé Udělej si sám. Protože byl úplnou novinkou, jeho potenciál se zdál nekonečný. Nabídl nám šanci objevovat.“



Punk byl sice plný hesel typu No Future, ale v podstatě byl živočišný a veselý. Pravou ideologickou hořkost pociťovala jen hrstka. Konečně, jeko cílem byla hlavně klubová zábava a tam se nelze jen zarputile tvářit. Jestliže Depeche Mode přejali mnohé z punkerského programu, pak i jeho živelnost a představu, že vážné věci se dají podat jako zábava. Jak řekl americkým novinířům loni Gahan: „V té době každý používal elektroniku velmi morbidním, ponurým způsobem. A najednou tu byla pop kapela, která používala stejné nástroje, mladí kluci, na jejichž muziku každý tancoval místo toho aby kolem postával v šedém plášti a páchal sebevraždu.“

Pro nástroje jsme zapomněli na studio. Bylo laciné a natočili v něm tři písničky, které pak rozesílali po klubech jako nabídku. Tu a tam se to osvědčilo. Horší to bylo s hauzírováním po gramofonových firmách, které Vince s Davem přepadávali bez předchozího ohlášení jako kobylky. Jejich osobním rekordem bylo vyhození z dvanácti úřadů během jednoho dne: „Vince a já jsme chodili od firmy k firmě s páskem a žádali, aby si ho tam přehráli. Většina nás pochopitelně poslala do háje. Někde taky třeba řekli 'Nech nám tady ten pásek', ale to jsme hned odpověděli 'Ne to je náš jedinej!'. Pak jsme řekli nashle a šli za jinýma.“


Depeche Mode nebyli první syntezátorovou kapelou u firmy Mute. Před nimi vydal Daniel Miller album skupiny Silicon Teens Music For Parties, obsahující syntezátorové adaptace některých notoricky známých skladeb. Teprvě později se prozradilo, že Silicon Teens neexistovali - všechny nástroje hrál sám Miller.


Největší soucit měla tehdy nejslavnější anglická nezávislá firma Rough Trade. Byli k nim tak milí, že Depešáci u nich svůj pásek (nejspíš vyděšeně) nechali. Tam je prý zaslechl Daniel Miller, nepochybně tehndy největší znalec elektropopu a zaměstnanec firmy. „Hrozný,“ zabručel a odešel.

Ale stejně si byli souzeni. Daniel Miller, zároveň šéf tehdy maličkých Mute Records, je brzy uviděl na koncertě jeko předkapelu svého přítele a oblíbence Franka Toveyho, známého jako Fad Gadget. „Bylo jim tak sedmnáct nebo osmnáct a byli úplně jiní než všechno s čím jsem do té chvíle pracoval. Tak jsem jim říkal, že nevím, co s nimi, ale že zkusíme singl a vidíme jak se chytí. A týden po tom, co jsem je viděl, už kolem nich kroužili lovci talentů z velkých firem a nabízeli smlouvy - spousta to zkouší do dneška - a říkali: Nikdy nebudete mít hit, protože nezávislé firmy nemůžou mít hity. Ale kapelu to spíš znechutilo a já si řekl, že jim ukážu.“

Nabídka byla v duchu tehdejšího podnikání. Padesát ku padesáti. Padesát procent účtů on, padesát kapela. Padesát procent zisku oni, padesát kapela.


Pokračování příští pondělí


připravil : fan4dm

Další díly seriálu "Jak syntezátory dobývaly svět"



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


deepspace101 :

7. května 2007, 03:19     

Pěkné ;-)
Jenom nevím, co to měl ten Josef Vlček za mapu. Já na té své Basildon našla :-)


sinus :

7. května 2007, 03:33     

Taky určitě nemáš „obyčejnou“ mapu, a není rok 1991 ;)

Jinak článek je to výborný, díky fan4dm za vynaloženou práci.


deepspace101 :

7. května 2007, 10:25     

No jo, to je fakt, obyčejnou asi nemám, on celý ten můj atlas vypadá jaksi moc luxusně :-)


fan4dm :

7. května 2007, 20:57     

Michale, ty obrázky jsou super. Ten článek takhle vynikne mnohem líp než jen strohý text. :o)


fan4dm :

7. května 2007, 22:32     

Jsem si až teď všiml jaký mají na tom jednom obrázku Fletch a Dave stejný slušivý svetříky :o)


TomCZ :

8. května 2007, 14:39     

Jj svetříky alá Čtvrtníček :)


sinus :

8. května 2007, 16:05     

A Vince se válí v posteli v botech – čuně ! :)


deepspace101 :

10. května 2007, 22:50     

To víš – jiný kraj, jiný varm :-)


housecore :

14. prosince 2007, 03:15     

super – veľmi dobré čítanie :)

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků