Dokument Alive in Berlin


V archivu se mi nahromadilo docela dost překladů, které jsme dělali pro titulky v rozhovorech na našich Depeche Mode parties. Zde na webu publikovány zatím nebyly, tak proč to nenapravit :) Začneme přepisem dokumentu Alive in Berlin, který pro live DVD Depeche Mode realizoval Anton Corbijn...




Dave: Rozhodli jsme se natáčet v Berlíně, protože to bylo jedno z prvních míst, kam jsme přijeli za železné opony, nahráli jsme tu několik alb, Martin tu i pár let bydlel. Při natáčení desek jsme tu strávili celé měsíce.

Fletch: …bylo to v dobách, kdy jsme se vyvíjeli. Už jsme měli pár alb za sebou, ale žádně jsme nedělali v cizině. Berlín byl první město mimo Británii, kde jsme nahrávali. Byl to úžasný zážitek, něco úplně jiného. A divočejšího... Každý den jsme potkali někoho zajímavého.. Ruští dozorci stáli na berlínské zdi... Přemýšlím co si o nás mysleli, když nás slyšeli..



Anton : Martine, čím tě ovlivnil Berlín po hudební stránce?

Martin: No, já jsem vlastně ani moc nedělal vědu s tím vlivem Berlína. Obvykle tvrdím že jsem tam žil někdy v 85-86 roce, ale když o tom uvažuju, album Black Celebration jsem napsal celé v Berlíně. Takže..když vyšlo v roce 86, musel jsem tam být tak v 84-85 roce. Pokud tedy Berlín na něčem zanechal stopy, tak určitě na tomhle albu. Black Celebration pro nás znamenalo velký zlom.

Fletch: V Berlíně jsme naší hudbu dostali zase o úroveň výš. Začali jsme se měnit z popové kapely více do rockové.

Dave: Po Berlíně bylo vše jiné... To město v některých ohledech bylo jako New York, směs lidí z různých zemí, každý na něčem pracoval, spousta umění, spousta hudby.. Pořád je takové..

Anton: Potkal jsem tady celkem dost Američanů, říkali mi, že Berlín je jako New York v 70.letech..

Dave: ...jo, jen o něco levnější.

Martin: Berlín je neobyčejné místo. Je velmi podnětné žít tady... Vždycky tu bylo mraky umělců.. Mám tu hodně vzpomínek.



Fletch: Náš producent nám řekl o Hansa Studiu, a doporučil nám ho. Byla tam fantastická nahrávací místnost s reproduktory venku. Tenkrát byla v okolí jenom pustina, ale úplně se to tam změnilo. Kdysi v 30.letech to tu bylo centrum Berlína.

Anton: Ten objekt pořád stojí a restaurace u něj taky.

Fletch: No jo, to je ta restaurace kde jsem si dával Toast Hawaii…

Jonathan Kessler: Pamatuju si jak jsme přijeli do Východního Berlína když ještě stála zeď. Je to pořád živá vzpomínka. Koncerty Depeche Mode na "druhé straně" byly jedinečné.

Martin: Nikdy jsem nechápal, že jsme byli asi jediná kapela, která tenkrát přijela do Východního Berlína, a koncertovala tam. Ať už v Berlíně nebo na Východě vůbec.

Fletch: Párkrát jsme v naší kariéře riskovali. Jedna z riskantních věcí bylo turné po východní Evropě. Nic jsme nevydělali, spíš tratili, Ale věděli jsme že tam máme fanoušky, a bylo pro nás důležité přijet a hrát i pro ně...

Anton: Fletchi, jaké písně si na koncertech, opravdu užíváš?

Fletch: Mám rád Black Celebration. Už dlouho jsme ji nehráli. Vystihuje přesně to o čem hovoříme, Berlín a německé fans... Je to asi můj nejoblíbenější song.

Anton: Davide, když zpíváš, rozlišuješ, tvůj song, nebo Martinův? Prožíváš jinak texty, nebo tak?

Dave: Zpívat svoje písně je těžší...

Anton: ...Fakt??

Dave: Ano. Protože si to uvědomuju, víc o ní přemýšlím, řeším odezvu, pomyslím si: reagujou na ní dobře? Víš, začneš porovnávat a tak. Jak ale začneš porovnávat, hrozí že ztratíš sebevědomí. Na tomhle turné jsem to už moc neřešil, spíš v minulosti. Jsou písně, třeba Walking In My Shoes, které mi nikdy nezevšední. Moje písně ale po čase pro mě začnou stárnout, znám je prostě až příliš důkladně…

Líbí se mi, jak se píseň promění když jí hrajeme naživo, promění se v něco odlišného od prvotní myšlenky ze studia.. Ta proměna se stává obvykle když se zapojí publikum. Například Should Be Higher, ta mě opravdu baví. Pokaždé je trošku jiná. Získala naživo lepší náboj, který na albu tolik není. Zní víc neučesaně, má to víc šťávu. Něco co bych rád měl na albu, ale čeho jsme tam nedosáhli.



Anton (k Jonathanu Kesslerovi): Němci ti říkají Barone..

Jonathan Kessler: Jo, tak nějak mi říkají, vzniklo to asi tady..

Anton : Tady vznikla přezdívka Red Baron. Asi mluvíš dobře německy?

Jonathan Kessler: Ano, německy umím dobře, pochází odtud má rodina, maminku mám z Mnichova, a tátu z Vídně. Jsem první generace z Ameriky. Když moji rodiče chtěli, abysme jim jako děti nerozuměli, mluvili mezi sebou německy. Proto tu němčinu tak umím. Obvykle totiž mluvili o nás, a člověk chtěl vědět co! (smích)

Anton: Ve filmu 101 je záběr, vlastně všechny záběry kde jsi ty, jsou jak držíš v ruce peníze, už nevím přesně co jsi tam říkal. Přemýšlel jsem, jak to máte teď, když jste na turné, když plánujete, jak hodně je to o výdělku, či o tom, že prostě rádi koncertujete? Je tu nějaká zlatá střední cesta?

Jonathan Kessler: Peníze hrajou roli. Myslím že se to vyvíjí v čase. Když se podívám zpátky do historie, v době kdy začínali, prostě chtěli hrát, a dělat koncerty, a pak chtěli pokračovat v tom co dělali, a samozřejmě rostla finanční odměna jak se show stávaly větší a větší. A jak všichni víme, to co se vydělá se zase z velké části investuje do kapely, do nahrávání nových věcí, vybavení turné, propagace, a tak dál…

Peníze jsou přirozeně zásadní součástí toho všeho. Ani vteřinu nepochybuju, že kapelu turné baví, užívají si koncertování a proto jsou v tom tak dobří. Užívají si interakci s fanoušky, cestování okolo celého světa. Ne, peníze určitě nejsou jediný smysl, nebo jediný důvod k turné. Ale bylo by hloupé říkat : "Na penězích nám nezáleží". Samozřejmě že záleží. Je to skvělý způsob, jak si vydělat.

Peter Gordeno: Mám rád akustické části koncertu. Líbí se mi, že nemají pevný scénář. Většinu Martinových písních dokážete zachytit na klavír. Často, když se chystáme nějaký song dát naživo, jen si ho vyzkoušíme v šatně, 20 minut předtím než jdeme na věc. Já a Martin reagujeme jeden na druhého, volně, jak nás napadne.

Dave: když se koukám na koncert, i přímo během koncertu, tak ten chlápek na pódiu mě baví. Chápeš? Je to pro mě zábavné představovat toho...

Anton: ...Tu druhou osobnost?

Dave: Jo, tu druhou osobnost. Je v tom trochu herectví.. Vlastně je v tom hodně hraní. Je to sranda - ten muž, co tu teď sedí přímo naproti tobě, to není ten muž z koncertní show. No...možná jen trochu. Občas.

Anton: Martine, koukám že máš kytaru na každou píseň, pokaždé vytáhneš jinou. Máš krásnou sbírku…

Martin: Pro mě jsou plnou součástí show, a...zkrátka vypadají nádherně. Každá z nich má svůj charakter. A samozřejmě, každá z nich má úplně jiný zvuk, chápeš... Takže když nacvičujeme, zkoušíme do kterých písní se která hodí. Když nezní dobře, odložíme ji, a vyzkoušíme jinou.

Anton: Ty jsi docela sběratel, že? Nejen kytar, ale i syntezátorů a tak...

Martin: Spíš závislák, to je to pravé slovo. Propadl jsem všemu, co souvisí s tvorbou muziky. Mým přátelům v okolí vždycky říkám: ''Jestli začnu sbírat něco co se 'netýká hudby, dejte mi facku!''

Anton : Dělal jsem všechny stage od roku 93, takže to bude už 20 let, měli bychom to zapít co? Vzpomínám na první návrh stage, Songs of Faith and Devotion, samozřejmě byla přehnaně ambiciózní, a neměl jsem pořádnou ideu. Ale byla to celkem slušná stage…

Martin : Myslím že kdybysme byli střízliví, nikdy bysme do toho nešli! (smích)

Anton : Ale nakonec to dopadlo zajímavě. Nejjednoduší stage, podle mě.

Fletch : Hodně lidí tvrdilo, že to byla nejlepší stage vůbec. Ale byla hodně náročná..

Anton : Jo, myslím že byla hodně nákladná pro koncertování…

Fletch : I pro mě byla nejlepší, v té jednoduchosti byla krása. Byla jednoduše navržená, aby se kapela mohla předvést. Když nemůžete kapelu pořádně, předvést, vypadá to špatně. Pokud jí pořádně ukážete, vypadá to skvěle.



Jonathan Kessler : Na každém turné, ať už Devotion, Exciter, nebo na tomhle turné, hraje vizuální stránka velkou roli, a doplňuje to, čím kapela je. U hudební kapely to má být. Je to vymyšlené tak, aby to posílilo zážitek fanoušků, aby bylo na co koukat... Když jsme o tom diskutovali, říkal jsem : ''Udělejme něco,co bude vyjadřovat to co se děje na pódiu.'' Nikdy jsme nechtěli dát tam spousta světel, blikání, nebo věci co nejdou dohromady s hudbou kapely...

Dave :...já jsem vizuály ještě neviděl...

Anton : Ah, jistě, stojíš k němu zády...

Dave : (lišácky na Antona) : Předpokládám že tam je jen maličký záběr na mě, malý na Martina, a zbytek je jen tvůj film, Protože to je to hlavní, proč tu jsme, ne?

Anton (na kameramana) : Střihni to!

Anton : Martine, jak byla ta historka, z doby kdy jsi tu bydlel, a nepustili tě přes hranici?

Martin : Jo, chodil jsem tehdy s dívkou z Berlína... Jednou jsme chtěli navštívit její příbuzné, kteří bydleli na Východě, jak víš, když ještě stále zeď, bylo hodně rodin rozdělených, a ona měla hodně příbuzných za zdí. Tak jsme nakoupili nějaké ovoce,zeleninu, a jeli jsme U-Bahnem na Friedrichstrasse. Tam se to začalo dělit na vstupy pro Berlíňany, pro západní Němce, a pro cizince.

Moje dívka prošla v pohodě, ale jakmile jsem se přiblížil já, zastavil mě voják, a povídá : ''Pass, bitte.'' Chtěl můj pas, tak jsem mu ho dal, a on říká ať tu počkám. Vrátil se asi za 20 minut, a řekl mi jen : ''Zurück nach WestberIin!" A já říkám : ''Warum?'' (Proč?), a on popadl zbraň a opakoval : ''Zurück nach WestberIin!'' Takže jsem musel jít zpátky do metra. Nevěděl jsem proč, ale prostě jsem musel jít. A přítelkyně se mi ztratila!

Anton : Asi ten voják neměl moc rád Depeche Mode...

Martin : Jo, bylo to nejspíš něco osobního...

Dave : Při koncertech vždycky uděláme v písních pár překvapení, když se rozhodneme třeba kus trochu předělat, změnit nějakou aranži, nebo nápad, prostě aby song fungoval naživo jinak. Myslím že jedna z největších změn byla u Halo, kde jsme použili elementy remixu který pro nás udělala Goldfrapp. Ten remix je skvělý, a část z něho jsme použili. Píseň je velmi křehká, a hodně zpomalená, ale má opravdu silnou atmosféru. A je to také výzva pro můj hlas, protože je hodně odlišná, křehčí... A já si ji opravdu užívám.

Jonathan Kessler : Mám pocit, že Depeche Mode se stali ikonami. Teď už je to téměř jistota. Vždycky byli velká kapela, a vždycky je lidi dobře brali, ale teď mají respekt i od ostatních umělců, kteří je mají rádi, mluví o nich s obdivem, a zmiňují jejich vliv na ně. A samozřejmě, kapela se tak stává opravdu extrémně významná. Ale statut hudební ikony podle mě dosáhli právě teď.

Peter Gordeno : Náš koncert jsme doladili do podoby, která nám sedí. Naše show má, jednoduše řečeno, zkrátka dobré tempo. Když jsi na koncertě několik hodin, tak nesmíš začít cítit, že je dlouhý. A dobré tempo ti udrží pohodu a dobrou náladu, a koncert je jedna skvělá jízda. Což je vždycky náš záměr.

Anton : Davide, ty momenty mezi tebou a Martinem jsou úžasné. Vy dva jste centrem dění na pódiu, i vizuálně. To spojení tebe s Martinem je výborné.

Dave : Ano, na tomhle turné, to byla pro mě jedna z nejzábavnějších věcí. Cítil jsem vážně dobrý kontakt s Martinem. Byli jsme teď oba perfektně sehraní. A tohle nepřijde jen tak náhle, nestane se to za okamžik, jen tak zničehonic, Bylo by neobvyklé, kdyby jsme to měli hned od začátku. Určitá chemie mezi námi vždycky byla, ale na tomhle turné jsem si ji velmi dobře cítil.

Uvědomil jsem jak dobré to je, jak zábavné to je.. Oba dva jsme se skvěle uvolnili, a navzájem posílili své energie, jak jsme je na sebe přenesli. Je mezi námi velká důvěra. A řekl bych, že i lidé kteří přijdou na koncert, všichni ti fanoušci, kteří se sjedou, cítí tu pohodu stejně jako my.

Fletch : Jsme přímo na vrcholu všeho, od vystoupení, úspěchů, reakcí fanoušků... Je to neuvěřitelné. Po všech těch koncertech co jsme odehráli, už si ani nevzpomínám nějaký špatný. Snad dřív, to bývalo takové... Zní to asi šíleně, ale za starých časů, hlavní věc okolo koncertu pro nás byla afterparty! Ale teď je pro nás nejdůležitější koncert.



Dave : Pro mě koncerty jsou o tom, přispět tím nejlepším co v sobě mám, do toho všeho, čím je koncert Depeche Mode. Říkám si stále,dokážu držet krok? A často si nejsem pořádně jistý,¨ dokud neuděláme pár koncertů, A vidím co se děje mezi publikem a kapelou.

Na tomhle turné to je trochu jiné. Cítím že naše show jsou pro fanoušky něco jako slavnostní setkání. A uvědomil jsem si, že bych do toho měl víc zapadnout. Neměl bych být tím kdo určuje tempo, ale měl bych to nechat prostě plynout. Dřív jsem se cítil víc jako frontman, jako někdo kdo velí, kdo tomu udává směr. A na tomhle turné byly nejlepší právě ty koncerty, kde jsem se nechal naopak sám unášet, kde jsem nechal víc diktovat publikum. Víš, když se najednou utiší, když se vytvoří určitá nálada...

Náš koncert je něco jako společné dílo, něco, na čem my všichni pracujeme, a já ho chci budovat stejně dobře jako ostatní. Cítil jsem, že teď to bylo trochu jiné. Užívám si takové koncerty, víc než všechny předchozí. Myslím že Martin si to užívá stejně, a kapela teď hraje lépe než kdy předtím. Vím že to zní jako klišé. Když už každého dobře znáš, cítíš se jako ryba ve vodě, víš přesně kdy nastupuje někdo jiný, že je to jeho moment... A o tom na pódiu musíš mít přehled. Na tomhle turné jsem měl zvláštní pocit... Něčeho, co začalo před léty a teď to bylo dokončeno.

Christian Eigner : ...mám to rád...absolutně. Když týden nehraju na bicí, začnu mít nepříjemný pocit. Je to koncentrace, musíš fyzicky něco dělat, je to makačka, jasně, ale je to jen o koordinaci pohybů. Začneš něco hrát, a najednou vstoupíš do jiné zóny...

Je to jistý druh meditace. Měním svoji hru každý koncert. Určité základy musíš hrát stejně, ale ostatní jsou výplň, a přitom neuvažuju, co hraju Takže když se mě zeptáš : "Co si hrál při Enjoy minulý večer?'', tak nevím.

Anton : Takže máš určitou strukturu a mimo ní jsi volný...

Christian : Někdy z ní vyjdu. A pak se vrátím. Je to fajn hrát takhle, protože to dělá hru zajímavější. Pak se nikdy nenudíš.


-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků