Depeche Mode už si neužívají ticha


  (18.09.2005)

Depeche Mode jsou v nové roli - v roli kapely, kde píší dva autoři. Jaké to přineslo změny ve vnitřních vztazích v kapele? Magazín Sunday Times trochu poodhaluje tato témata...Autorem článku je Dan Cairns.



 "Depeche Mode už si neužívají ticha - a jejich nové album je proto celé lepší"



  David Gahan se připojil k Depeche Mode ve věku 18 let. Dnes už je to pětadvacet let kdy se spojil s Martinem Gorem, Vincem Clarkem a Andy Fletcherem a nechal za sebou doby svého dospívání, a průšvihů. Doby ve kterých na sebe uputával pozornost. Ale i po těch letech si zpěvák stále udržuje v sobě kousek toho zlobivého Basildonského chlapce. Jeho ruce i nohy, kterými prvně nemotorně házel na Top of The Pops 1981, jsou tak tenké jako vždycky, a hlava spočívající na jeho vyzáblé postavě stále připomíná čerstvě vystříklou kaňku inkoustu na stránce. Jen jeho přízvuk v angličtině se změnil z Essexského na New Yorský.

  Je velmi známý, dokonce nechvalně známý , díky mnoha excesům, které mu příliš neprospěly, spíše ublížily. V roce 1996 na 2 minuty zemřel v Los Angeles na předávkování heroinem, a získal tak u lékařů přezdívku "kočka", díky své schopnosti mařit smrtce její práci. Nyní již znovu získal sílu, potřetí se oženil, a žije se svou manželkou a třemi dětmi v New Yorku. Zaměřuje svou pozornost na destruktivní mezilidské vztahy - takové jaké on prožíval díky drogám a alkoholu. Gahan má o čem psát, a tak v poslední době obrazně řečeno předkládá svůj život (své zážitky, ze kterých vychází jeho texty) k "otestování". Kontaktoval Goreho (muže doposud odpovědného za hity Depeche Mode, díky kterým prodali přes 50 milionů alb), a navrhl, že by i on sám přispíval na album svými texty.

Vy, nebo já můžeme předpokládat, že oba při tak dlouhé vzájemné známosti, prošlé mnoha útrapami, ale přežívající, našli způsob, jak si o tom popovídat otevřeně. Ale my nejsme Depeche Mode.



 
"Chtěl jsem s tím už něco udělat, ale dlouho jsem byl velmi nejistý" vzpomíná Gahan , který odhalil svůj doposud nevyužitý textařský talent předminulý rok na sólovém albu Paper Monsters. "Byl jsem vždy zvyklý jen tak sedět a hovět si, a nevyjadřovat se k tomu co vlastně potřebuji." To, co on potřebuje je oproštění od své jednoduché role..."Je to touha po uznání", říká po delší odmlce. " Touha být povšimnut a oceněn..."

 
"Připomínají mi takovou rodinu" poznamenává Ben Hillier, producent nového alba skupiny, "Martin zvolil správné řešení, když přemýšlel, jak se vyrovná s nastalou situací, a nakonec zvolil kompromis. Zatímco Gahan vyslovuje své myšlenky hlasitě a hned a razí si cestu ráznou artikulací, Gore je spíš zamlklý, a rozvážný. Ale když už promluví, zasáhne přesně. Potom ale všechny odzbrojí smíchem. Oba dva sice jsou v určitých podstatných bodech názorově dost odlišní, ale spolu tvoří celek"

  Ben Hillier předpokládá, že je tam také ještě určitá záliba v názorové nesoudržnosti.
"Já myslím že si v tom libují," říká, "je to něco co je žene vpřed". A když do toho přidáte i Andyho Fletchera, je to silná směs. "Objevuje se to mezi náma třema každý den, " říká Gahan, " a jednou jsme si o tom promluvili naplno. I když šlo o velmi osobní věci, mluvili jsme o tom jako by šlo o něco běžného. Víte, uvnitř skupiny nikdy nebylo přílišné přátelíčkování - ale je mezi námi velké pouto. A to je něco, co nás dělá unikátními."




  Na album byly vybrány tři Gahanovy skladby, a výběr byl - jak všichni naléhali - na Hillierovi.
"Bylo důležité aby témata, o kterých jsem psal, nějakým způsobem korespondovala s tím, o čem psal Martin" říká diplomaticky Gahan, "to byla vlastně podstata, na které jsme založili svojí spolupráci" další pauza "...on měl o tom nějaké názory".

Frontman kapely používal v minulosti rozhovory s novináři jako způsob komunikace s Gorem. Údajně při jisté příležitosti nazval svého partnera "totalitním diktátorem". A tak skladatel skupiny dobře věděl ještě před prvním sezení ohledně nového alba, jaký by měl Gahan postoj, kdyby mělo sestávat opět pouze z Goreho písní.

 
"Pokusil jsem se nechat Martina dozvědět se přes tisk, že toto by nebylo něco, co by pro mě znamenalo pokračování v další práci" připouští Gahan. "Nechtěl jsem vytvářet další nahrávku, s pocitem že jsem zase znovu mimo hru, jenom přihlížející."

  Celé album těží body jak z určitého napětí ve studiu, které bylo nezbytnou částí tvůrčího procesu, tak i z Hillierova nedostatku úcty - o skupině toho věděl před začátkem nahrávání ve skutečnosti poměrně málo.
"On je výborný v rozbíjení takových těch hnusů, co se tvoří mezi členy rodiny", říká Gahan s obdivem, "Prohlédl velmi rychle role, které jsme měli mezi sebou v kapele, a řekl "Vždyť je to směšné!" "My jsme chtěli mít někoho, kdo by byl vůdčí typ, takového ředitele školy. Ale on byl něco jako učitel umění, víte takový typ co vás nechá zašít se někde ve skladu a kouřit cigarety"

  Je to jejich nejpoutavější a nejzajímavější práce od roku 1990. Minimálně čtyři skladby (John the Revelator, Precious, Suffer Well a The Darkest Star), jsou lepší než to, co Depeche Mode kdy dříve udělali.
"Totalitní diktátor vypadá také potěšeně" říká Gahan, "I když to dává najevo svým vlastním, osobitým způsobem. Martin nikdy doopravdy neřekne : "Tohle se mi zdá dobré". Nedostanete to z něj. Ale přece jen jednou prohodil : "Myslím že témata které volíme já a David vlastně nejsou příliš odlišná, je to o vztazích, o životě a našem místě v něm." Byl jsem rád. "Pokračuj ještě chvíli Marte, beru to jako kompliment"

 
"Nejsou to žádné směšné ego problémy " poznamenává Hillier, "Nikdo po nich nedupe proto, že by káva nebyla zamíchaná správným směrem. Bude to tím, že Depeche Mode po 25 letech objevili radosti komunikace."


-sin-



    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků