David Gahan : Recenze čtu...


Na internetu se objevil jeden poněkud zapomenutý rozhovor Davida Gahana z období po vydání jeho sólové desky Hourglass. V první části je pojednání o rozdílech práce v kapele a v sólové tvorbě…





Když jsi zpěvák legendární kapely, která prodala více než 72 milionů desek po celém světě, a která inspirovala celé generace muzikantů, není snadné se odtrhnout a dělat vlastní věci. Kritiky v médiích mohou být ostré, a od fanoušků dokonce ještě ostřejší. Když Dave Gahan vydal v roce 2003 Paper Monsters – jeho první solové album – setkal se s nevelkým úspěchem, a bylo bráno spíš jen jako malá odbočka vedle jeho hlavní práce s Depeche Mode. Avšak následující solovka Hourglass již kritiky zaujala, a fanoušky potěšila. A co je nejdůležitější, dodala mu tvůrčí nezávislost, po které prahnul po desetiletí….


Poslední turné Depeche Mode skončilo ke konci roku 2006. Znamenalo to, že jsi hned vtrhnul do studia a začal dělat Hourglass?

Skončili jsme nějak v říjnu 2006. Vrátil jsem se domů, a pkoušel se zase vrátit do normálního běhu života. Vždycky je to po turné docela obtížné – pořád čekáš že ti někdo bude podstrkávat lístečky co máš dnes na programu (smích). Poznáváš nové věci, jako třeba jak seřídit myčku nádobí, a podobně. Po asi měsíční rozmrzelosti celé mé rodiny mi bylo doporučeno, abych začal něco dělat, a tak jsem zavolal Christianovi a Andrewovi a začali jsme plánovat nějaké společné psaní. Nic pořádného jsme ale nezačli asi až do lonského ledna či února. Během několika týdnů jsme pak realizovali jakýsi základ naší společné práce.

Jak jsi se prvně setkal s Cristianem a Andrewem?

Christian hraje na bicí v Depeche Mode posledních deset let, a Andrew s náma spolupracuje už taky pěkně dlouho – programuje a produkuje, nejvíce v oblasti živých vystoupení. Jsme přátelé už dlouho, ale se společným psaním jsme začali až po Paper Monsters Tour. Je to spojenectví, které se mi zdá čím dál tím lepší a lepší.

Váš tvůrčí proces při nahrávání je určitě jiný než když děláš s Depeche Mode. Je pro tebe těžší nebo snadnější pracovat s Christianem a Andrewem?

Myslím že je to mnohem jednodušší (smích). Především – u této nahrávky – není tu žádná pevná idea kudy bychom se měli ubírat. Nemáme přesný cíl, a nevedeme o tom nějaké vážnější debaty. To se vyvíjí přímo při práci, a jsme v tomhle mnohem více volnější. Daniela Millera jsme do toho nemíchali celou první polovinu nahrávání. Dostal jen echo, že na něčem děláme s Christianem a Andrewem, a v okamžiku zabystřil a samozřejmě chtěl vědět nějaké podrobnosti. Tak šel do studia, poslechl si možná šest písní a byl z toho hodně nadšený. Dal nám vědět, že by byl hodně rád kdybychom to vydali, že to vypadá na docela slušnou sólovou desku. Nemyslel jsem na to, že možná něco, nebo nějaká písen bude vhodná pro Depeche Mode.

Zní to jako hodně organický proces. Bylo tam něco, čeho jsi chtěl tou nahrávkou dosáhnout, co se ti nepodařilo na Paper Monsters?

Ve všem do čeho jsem se v životě pustil jsem chtěl cítit svobodu. Myslím že tohoto jsme na Hourglass dosáhli. Jak jsem řekl, nic nás neomezovalo. Mít možnost dělat to takhle – obzvlášt v dnešní době tlaku businessu – je to docela luxus. Ale taky musím říct, že jsem dost tvrdě pracoval, abych mohl mít tuto možnost.

Svoboda v tvorbě muziky je pro mě hodně důležitá. Když jsi v kapele, jsou tu omezení, která tě staví někam, do nějaké role. Ty jsi určitým způsobem už „nastavený“ do této role, a je těžké dostat se za tyhle hranice, když už si je jednou vytvoříš. Často je v tvorbě hudby hodně politiky – takové to „Dobrá, tohle je moje teritorium, a ty se do toho nemíchej.“ Za ty roky jsme měli štěstí, že jsme vystřídali hodně rozdílných producentů, kteří nás posunovali do různých směrů, přiměli nás pracovat dohromady . Ale já hledám pocit svobody – možnost realizovat nápady podle sebe. Ale taky zároveň chci mít možnost vrátit se zpět do kapely – odpočatý a plný energie do další práce kterou můžeme společně udělat.

Dělat album Depeche Mode je dost rozdílné, protože je tady velké očekávání, nahrávací společnost do vás hučí další a další podmínky a okolnosti. Myslím že nějakým způsobem vytváříme tuhle atmosféru, ve které je někdy obtížné pracovat, protože každý předpokládá že to dotáhneme zase o kus výše. Lidé okamžitě naběhnou : „OK, uslyšíme singl? Bude hraný v rádiích?“ Všechny tyhle záležitosti už pro mě nejsou tak důležité jako byly.

A co v případě tvé solové nahrávky – co je důležitější : názor fanoušků a kritiků, nebo kreativní nahrávka a tvůj vlastní názor na ní?

Hlavní je pro mě mít možnost tvorbu nechat volně plynout – uděláte kus práce a těšíte se z toho. Ale, samozřejmě, jsem jenom člověk jako každý jiný – špatné ohlasy vždycky ulpí v myšlenkách, dokonce, i když uděláte deset opravdu skvělých věcí (smích). Někdo mi řekl, před časem, že pokud věříš dobrým věcem, měl bys dokázat věřit i těm špatným.

Jsem šťastný, že ta nahrávka byla neuvěřitelně dobře přijata. Okamžitě jsem pátral po chybách, dokonce i v dobrých recenzích. Nedokážu si pomoci, ale čtu to – zkouším to nedělat – ale lhal bych kdybych řekl že ohlasy nečtu. Řekl bych že více frustrující než cokoliv jiného, je porovnávání již hotového díla. Jistotu mám jednu – že jsem se odrazil nahoru. Ted se utkám s čímkoliv co před sebou budu mít, dokonce i když nebudu vědět jak to dopadne.



dokončení příště


zdroj : Prefix Magazine


-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků