Dave: zajímá mě i rap


V dokončení dlouhého rozhovoru pro server Nerdist se Dave posune ve vzpomínkách na období s kapelou. Prozradí pár zajímavostí o písních, dotkne se i současného turné, a vzpomíná i na své období temna...



První část rozhovoru ZDE





Pamatuju si ještě na studiích, můj kámoš na koleji každé ráno vstával při "World In My Eyes". Byl to takový náš rituál. Vy jste nezůstali jen osmdesátkovou kapelou, ale podařilo se vám vytvořit nesmrtelnou hudbu. Jak jste to dokázali?

Dave: Nechtěli jsme být jako skupiny, které se objevily současně s námi. Měli jsme něco společného s The Cure, ale vůbec nic společného třeba s Duran Duran, kteří tehdy sklízeli ohromné úspěchy. I nám se docela dařilo, ale šli jsme mimo hlavní proud. I doma v Anglii to tak bylo. Obecně platilo, že čím víc jsme se odkláněli od mainstreamu, tím víc jsme rostli. Vzpomínám si na okamžik, kdy k nám v roce 1986 přišel někdo z rádia, poslechnout si naší novou hudbu. Zrovna jsme nahrávali Black Celebration, a pouštěli jsme mu Stripped, plus pár dalších písní. Ten člověk to poslouchal, a v tváři měl doslova napsáno: "Tak tohle do rádia nikdy nepůjde!" A my jsme za to vlastně byli docela rádi. I když se občas něco od nás v rádiu hrálo, pohybovali jsme se spíše po jiné cestě. Více jsme koncertovali - jezdili jsme často do Evropy, párkrát jsme hráli ve Spojených Státech, a uvědomili jsme si, že všude máme okruh svých fanoušků. To pro nás znamenalo mnohem víc, než rádio. V Americe jsme hráli pro 300 000 lidí, a z nahrávací společnosti se nás ptali: "Proč tu teda neprodáváte stovky tisíc alb?" Zkrátka jsme všechno dělali na vlastní pěst.

Takže díky tomu jste tu také tak dlouho...

Dave: Ano. Ale občas jsme měli chvíle rádiových úspěchů - hlavně s Personal Jesus, Enjoy The Silence a Policy Of Truth, byť ty písně pořád byly trochu neobvyklé. Ale potom jsme vydali Songs of Faith and Devotion, které s předchozím albem Violator nemělo vůbec nic společného. Rovněž jsme ho sice produkovali s Floodem, a nakonec mělo obrovský úspěch, okolo 12 milionů prodaných kopií. Ale když jsme se vrátili do studia, nechtěli jsme udělat žádný Violator 2, i když se nám to někteří snažili nutit. Ale my jsme prostě věděli, že by to bylo špatně. O takových věcích nejednáme. Jsme pořád trochu divní, a zároveň trochu ke všemu lhostejní. Myslím že v tom to je. Když jdeme do studia, neprobíhá to stylem "Zdar kluci, tak co, jdeme dělat rock'n'roll!" Je to vždycky podivné, chmurné, někdy těžké... Proto asi vzniká taková hudba.

To byla perfektní odpověď. Protože když už vyděláte dost peněz, dosáhnete dost slávy, říkáte si, co budeme dělat dál...?

Dave: Přesně tak. Měli jsme tyhle momenty. Vyprodali jsme Rose Bowl, všeho jsme dosáhli, a já si říkal: Co budu dělat teď? Je to takové velké klišé, ale potřeboval jsem prostě pokračovat někam dál. Myslím že jsem chtěl zničit to, co se zrovna dělo.

Protože jsi byl tak úspěšný, až sis pomyslel, že si to nezasloužíš?

Dave: Pravděpodobně také. A chtěl jsem zkusit nové věci, zažít nové zážitky... Ale potom už nebylo možné dostat se ven. Bylo to nejtěžší v mém životě.

Pustošil jsi sám sebe...

Dave: Ano, ublížil jsem si sám... Ale dneska je to všechno už jinak. Jsem si vědom toho, že se můžu dostat na hodně temná místa, a zase do něčeho spadnout. V jednu chvíli můžu mít výbornou náladu, a v okamžiku upadne v zapomění. Ale takový prostě jsem. Vím jedno : že mám neuvěřitelné štěstí. Můžu si sám zvolit co chci dělat, kam jít, s kým pracovat. To je úžasné. Ale pořád je ve mě kus toho kluka z Essexu, co na chvíli pronikl do temnoty, ale podařilo se mu dostat ven.



Jak ses dostal ven?

Dave: Předně, měl jsem okolo sebe hodně rukojmích (smích). Okolo mě byli lidé, kteří mě pomáhali udržet při životě. A za druhé... Myslím že tu teď existuje nějaká síla, která mi pomáhá vyhýbat se těm špatným rozhodnutím, které tu a tam uvnitř mě začínají klíčit. Mám taky rád černý humor, hořké komedie - baví mě herci jako Louis C Kay, Bill Burr, Mark Maron... Líbí se mi tyhle komedie. A vůbec filmy, hudba, z toho všeho čerpám energii.

Mám jednu otázku. Rok 1979 byl nejlepší v dějinách hudby. A mluvil jsi o tom, že to období kapel jako Siouxsie & The Banshees netrvalo moc dlouho. Ale nakonec z té hudby vzešlo to nejlepší...

Dave: Ano. The Cure, Echo a Bunnymen, Joy Division. Měl jsem štěstí, že jsem je zažil.

...a když jste se podívali třeba na The Cure - vnímali jste je jako soupeře? Nebo jste chtěli být jako oni?

Dave: Vůbec ne, rozhodně jsme nebyli žádní rivalové. Když jsme vydali Violator, vyšla jim skvělá deska Disintegration, dokonalá nahrávka! Ponuré, gotické album. Obdivoval jsem jejich hudbu, a byl jsem zvědavý co vydají dalšího. A taky jsem pokračoval v poslechu Bowieho. A pořád ho poslouchám. Ale ne nic z toho, co se hraje v rádiu.

Moje oblíbené hudební období je post-punk, a ta doba, kdy se začaly používat syntezátory...

Dave: Pro nás byly syntezátory jednoduchým řešením, protože nahradily některé nástroje. Původně hrál Fletch na basu, Vince měl také kytaru a syntezátor, a Martin měl syntezátor. A používali jsme automatického bubeníka. Ale přišlo nám mnohem zajímavější používat syntezátory - umožňovaly nám vytvořit zajímavé zvuky. Nebyli jsme příliš skvělí hudebníci, a elektronika nám umožnila experimentovat. Ale zároveň jsme dělali tradiční popovou hudbu. Tehdy byly všechny skupiny od sebe odlišné. Mohli je hrát v rádiu za sebou jednu po druhé, a každá kapela měla svojí vlastní individualitu. Teď, když si poslechnu rádio, všechno zní stejně. Přiznám se, že mě trochu zajímá rap, tedy jen některý. Je to velmi rytmické, a jde to tak trochu punkovou cestou. Stejně tak moderní blues.

No, v rapu je všechno je zasraný, serou na celej ten systém...

Dave: Jasně, myslím že v těch písních je i hodně pózy...

...a také v rapu je to vše o osobnosti v příběhu, vždycky je to ten jeden chlápek, co vypráví svojí story, svým pohledem, sděluje nám to autenticky, co to znamená pro něj...

Dave: V New Yorku se tohle děje, na jednu stranu je tu všechno to mainstreamové disco, a pak někde pod tím, někde v Bronxu, nebo Brooklynu, tam je ta unergroudová část. Tam jsou tihle týpci, co scratchují, zajímají se o disko nahrávky, dělají breakbeat...A taky takový ten "human drum machine" (Dave má na mysli pravděpodobně beatbox - kde se bicí nahrazují napodobováním ústy do mikrofonu)

Abych se vrátil zpět... Takže pro nás vždycky bylo zajímavější pracovat s elektronikou. Důležité bylo spolupracovat s lidmi, kteří s námi tenhle zájem sdíleli, a chtěli zkoušet nové věci. To byla nezbytná podmínka. Měli jsme štěstí, že jsme takové osoby našli. Dost nám v tom pomohl Daniel Miller. Přivedl nás k různým producentům, kteří nepracovali normálně. Když jsme začínali nahrávat album, šli jsme nejdřív do kuchyně, a hledali předměty, se kterými by se dalo nějak praštit, a vydávaly nějaký zajímavý zvuk. Všechno jsme to pak nahrávali na pásku. Hodíte hrnec ze schodů, a máte zapnutý mikrofon. A najednou je z toho inovativní zvuk. Konkrétně takový jsme použili na začátku Blasphemous Rumours. Nemyslím že jsme úplně přesně věděli, co chceme. Prostě jsme jen tak blbnuli.

To je na tom ale to nejzajímavější! Vy jste takto, spolu s The Human League či New Order vynalezli nový žánr.

Dave: Ano, ale současně jsme se od sebe lišili. U nás to trvá pořád. Stále je tam ta motivace se zlepšovat, hledat způsoby, jak udělat hudbu zvukově zajímavou.

Tohle se dobře pozná na předělávkách. Když Echo & The Bunnymen udělali "People Are Strange", znělo to prakticky přesně jako originál od The Doors. Vlastně to bylo svým způsobem karaoke! Ale když jste vy udělali coververzi Route 66, bylo to úplně o něčem jiném. Troufám si říct, že už si dneska nikdo nevzpomene, jak vlastně zněl originál. Vaše verze se stala takovým hitem!

Dave: Tahle věc se stala, stejně jako často mnoho věcí, v podstatě náhodou. My jsme Route 66 nahráli jako B-stranu k Behind The Wheel, a ono se to nakonec téměř otočilo! Rádia hrála to béčko pomalu víc než A-stranu. Přitom jsme jí nahráli během pár hodin - prostě jsme potřebovali B-stranu na singl. Tu píseň jsme nakonec zařadili do playlistu na turné k Music For The Masses, a tam se stala pevnou součástí show. Měla i hodně podobný rytmus s Behind The Wheel, ty beaty prostě k sobě pasovaly. To je to co mě zaujalo na rapu, že to je rovněž o beatech. To pro nás také bylo důležité, víc než hledání zvuků. Často na našich albech jsou zvuky, které jsou fakt zvláštní.

Dá se říct, že vaše hudba odráží i to, co děje ve vašich osobních životech...Že ta hlavní esence vaší tvořivosti je snaha o ovládnutí chaosu?

Dave: Ano, pořád s něčím bojuju. Stále je ve mě to divoké zvíře. Mám neuvěřitelný talent umět všechno zničit. To je i součástí toho, co představuju na jevišti, při písních jako je třeba Walking In My Shoes, nebo In Your Room. Ty písně odráží určité období mého života, a já se v tu chvíli do toho úplně ponořím. Moje minulost se mi na těch pár minut zase vrací - všechny ty pocity, okamžiky, epizody...



Jsou nějaké písně, které už nechcete hrát?

Dave: Pár takových existuje. Například Martin obzvlášť nesnáší People Are People.

To je vážně vtipné, že nenávidí zrovna tenhle song ?!

Dave: To máš pravdu - byla ohromným hitem, a tenhle rok by se dokonale hodila do playlistu!

Jak hodně jste unaveni otázkami na váš údajný nacionalismus...?

Dave: To víš, na tohle se nás už ptali tolikrát...

Vzpomínáte jak Johnny Marr řekl Davidovi Cameronovi: Zakazuji vám milovat The Smiths!

Dave: To je skvělá analogie. Je to směšné, když nás obvińují z nacionalismu. Slyšeli vůbec naší hudbu? Tam je všechno absolutně opačně!

Vaše hudba se postupem let vyvíjí a zraje... Máte někdy pocit, když se ohlédnete za něčím, co jste nahráli před 20 lety, že to musí být nějaký vtip?

Dave: V posledních letech jsme oprášili Just Cant Get Enough. To je přesně to o čem mluvíš - píseň, která je tak trochu izolovaná od zbytku playlistu - která je právě o tom, na chvíli se pobavit. Jsou i jiné písně, ale ty by tak dobře nefungovaly. A máš pravdu, některá naše raná tvorba, když si ji teď zpětně pustím, tak si jen říkám : "Co to je...můj hlas zní jako desetileté dítě..!" A taky si uvědomuju, že tyhle melodie už bych asi nemohl zpívat.

Vytahujete někdy staré písně, kterým dáváte nový zvuk?

Dave: Zkusili jsme několik starých písní, které jsme dlouho nazařadili. Například Everything Counts se docela dobře hodí k ostatním, a co je nejdůležitější, sedí i k novým skladbám.

Co cítíš na konci koncertu, když strávíš dvě hodiny emotivní show před 50 tisíci fanoušky, a pak jdeš do zákulisí...?

Dave: Většinou se snažím rychle zmizet. Co nejrychleji jak to jde už chci být ve svém hotelovém pokoji, kde pak pár hodin prostě jen civím do zdi. V tu chvíli se ponořím do různých představ...o kterých ale tady nechci mluvit. No a to víš, jsem jednoduše hotový! Dám si studenou lázeň, a snažím se zase vrátit do nohou cit... Nechápu, kde jsem dřív bral energii, když jsem byl schopný po koncertě ještě pařit do rána, a to každou noc, ať jsme hráli kdekoliv.

Možná to bylo tím žes byl mladší?

Dave: Jo, to bude asi tím! (smích)

Ale být v kapele skoro 40 let, to vyžaduje energii...

Dave: Mě to zkrátka baví. A baví mě přijímat nové výzvy. Víš...tomu se prostě nic nevyrovná. Je to těžké popsat... Ty dvě hodiny na jevišti, to je jenom malá část celé velké rutiny, kterou při turné procházíme, všechno to cestování, zkoušení... Líbila se mi skvělá hláška - když se ptali Charlieho Wattse z Rolling Stones, jaké je to být třicet let v kapele. Odpověděl stroze: "5 let práce a 25 let čekání."

Také jsi říkal, jak jsi rád že jsi tady...

Dave: Dnes jsem opravdu vděčný za všechno. Doslova děkuju každému okolo, každý den. Protože spousta let jsem tohle nedělal. Ne že bych si ničeho necenil, ale protože jsem plnou parou někam pořád letěl, pořád jsem se pokoušel někam dostat... Ale pořádně jsem nevěděl kam.

Utíkal jsi někam, nebo od něčeho...?

Dave: Obojí. Rozhodně jsem se snažil pořád něco dokazovat.

A dokázal jsi to?

Dave: Měl jsem na mysli dokazování něčeho ostatním lidem. Ale nikdy jsem s tím nebyl spokojený. Až tak posledních 10 let se cítím sám se sebou v pohodě. Už si i někdy řeknu : "Jo, děláš to dobře."

Jestli ti to pomůže, já si myslím že jsi úplně v pohodě!

Dave: Mám milující ženu a děti...pořád mě to překvapuje. A trochu té sebelásky ve mě zůstalo také.

Lidi si možná řeknou: "Co ty můžeš mít za problémy, máš tolik peněz!" Ale nechápou, že z lidí se stanou umělci právě proto, že svým způsobem trpí. Komici, hudebníci... A umění je určitá obrana, kde se pokoušíš pochopit sebe sama...

Dave: Když bych se přirovnal ke komikovi - mám rád když se někdo dokáže shodit, ale je tak geniální, že to obrátí ve skvělý vtip. Miluju filmy, u kterých se směju až k slzám tomu, že tam někdo sám sebe zabije! (smích). Mám zvláštní smysl pro humor.

Takže ta temnota nikdy nezmizí, protože je to určitá obrana?

Dave: Myslím že to tak je. Vzpomínám si, před mnoha lety jsem se dostal do rehabilitační kliniky, kde používali koně (hipoterapie). No a tam mi řekli, abych k těm koňům přišel a... bože, bylo to tak legrační, že si to pamatuju... Řekli mi: "Jdi k nim, a jeden z nich si tě vybere." No, nemyslel jsem si že je to dobrý nápad, ale šel jsem k nim. Tak tam stojím mezi těmi koňmi, slyším jak frkají, a čekám, začínám se potit, a pomyslím si : "Kam jsem se to sakra při tom detoxu dostal?" No a pak najednou přišel kůň a dupnul mi na nohu! Až mi tekla krev. A já jsem se normálně začal smát! Chechtal jsem se jako blázen. A ten terapeut mi povídá s vážnou tváří : "Davide, tvoje bolest není k smíchu!" Tahle věta ve mě uvízla. Bylo to tak ironické, když jsem o pár let později někde na hotelovém pokoji tahal z dýmky crack, a mumlal : "Davide, tvoje bolest není k smíchu!"

Musel jsi projít spoustou strašných věcí...

Dave: Jo, ale způsoboval jsem si to sám. A měl jsem štěstí, že jsem se z toho dostal ven. Hodně lidí to nedokázalo. Vždycky jsem se snažil někam uniknout. Našel jsem to v drogách a alkoholu. Když mi poprvé pomohly, řekl jsem si : "Tohle je odpověď na všechno." Užíval jsem si to - já prostě miloval drogy. Ale jednoho dne zkrátka přestaly fungovat. Byl to strašný moment, to uvědomění, že si celá léta myslíš, že to nějakým způsobem funguje, a nakonec zjistíš, že už to nejde.



Už není žádné místo, kam bys mohl uniknout...

Dave: Bylo to děsivé... No a tyhle odvykací kliniky, to teda nebyl zrovna můj šálek čaje. Všechno mi to připomínalo soudy pro nezletilé, kam mě posílali jako puberťáka. Musíš se snažit být dobrý, ale ve mě vše křičelo "Já prostě nejsem dobrý!" A pravděpodobně nikdy ani nebudu. A to byl ten klíčový okamžik, kdy jsem musel přijmout sám sebe, takový jaký jsem, se všemi svými špatnými pocity. Každý je někdy má, to je prostě normální.

Někdy se cítíš úplně na hovno...

Dave: Ano, když se cítíš na hovno, jdi a vyhledej lidi, kteří se taky cítí na hovno! (smích) Neutápěj se ve své bolesti. Musíš se něčemu zasmát. Komedie mi pomáhají. Monty Python.

Ale v každé komedii je současně i kus tragédie...

Dave: V dobré komedii ano.

Když jsi téměř na chvíli umřel, a vrátil ses zpět, jaká byla tvoje reakce? Vstal jsi a zasmál ses, nebo jsi řekl : "Do prdele..."

Dave: Udělal jsem vlastně obojí. Nejčastěji se mi vybavuje pocit, že jsem byl docela šťastný. Zase jsem se cítil dobře. Do určité chvíle... Byl to dlouhý proces.

Jsem nesmírně rád, že jsi tady!

Dave: Děkuju. Pořád jsem tady.

Musím se tě zeptat na takovou hloupou otázku : Posloucháš někdy vaší muziku?

Dave: Je to vtipné, ale vlastně jsem si nikdy nepouštěl naší hudbu. Víš, naposloucháš se jí až až při nahrávání... Jediná věc je, že si vždy poslechnu naší předchozí nahrávku, když pracujeme na nové desce. Je to z důvodů porovnání, abych viděl jak se liší. A další věc je, když koncertujeme, vnímám nás jako jinou kapelu.

Líbí se mi, že neberete ostatní kapely jako svoje soupeře. I když zdravá soutěživost určitě pomáhá vývoji... Ostatní si řeknou : "Hele, podívej jak zní oni, to je super, zkusíme něco podobného!"

Dave: To bylo hlavně v 80.letech, kdy jsme ovlivňovali kapely okolo. Ale nás nikdo nedokázal nikam zařadit, nezněli jsme jako disco, ani jako rock...

Zníte prostě jako Depeche Mode! Davide, děkuji že jsi přišel, a těšíme se na vaše velké turné!



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



        


Komentáře (nové dole):


Pete :

8. května 2017, 10:56     

Dlouhý rozhovor, ale výborný.

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků