Dave: vždycky jsem byl komplikovaný


Dave Gahan v rámci říjnového promo období poskytl poměrně neformální rozhovor pro německou televizi ZDF, kde probrali hudbu, jeho jevištní tanec, rodinu, děti, a došlo i na jejich kocoura Poseidona...:)



Ahoj Davide, jak se máš? Vypadáš skvěle!

Mám se fajn, díky!

Jak si udržuješ tak dobrou formu, cvičíš?

Ano, cvičím, a rád. Chodím do fitka pravidelně. Už mám svoje zaběhlé sestavy. Mám to rád, protože když se soustředím na cvičení, tak si skvěle vyprázdním hlavu. Udělám si svojí obvyklou rutinu, a pak ještě chvíli jógy. Obvykle tak strávím 40-45 minut. Není to každý den - prostě když mám čas, tak jdu. Momentálně ale makám o něco tvrději, protože se blíží naše turné, a chci být ve formě.

Na tiskové konferenci se mluvilo i o tvém jevištním tanci, to kroucení boky.... Zdá se mi, jako by tam byly prvky Bollywood Dance (orientální břišní tance). Absolvoval jsi nějaké taneční kurzy v tomhle stylu?

(smích) Víš...Hudba prostě ve mě vyvolává pohyb, nedokážu popsat proč. Po těch letech si někdy říkám, že jsem takový přeplacený striptér! (smích) Prostě si to užívám, je to zábava - a při hudbě se vždycky přesunu někam trochu na jiné místo, není to moje normální já. Hudba pro mě vždycky hrála důležitou roli. Už jako pro malé dítě. Zeptejte se mojí mámy, když v televizi běželi Rolling Stones, hned jsem byl na nohou. Už jako capart jsem imitoval Micka Jaggera. Během let jsem sledoval různé koncerty, Elvise, Davida Bowieho... A jejich způsob performance ve mě uvízl.

Takže to kroucení boky je podle Elvise..?

Hele, možná že jo. Je to především muzika, na kterou moje tělo reaguje. Hudba je pro mě víc než život. Vždycky mě dokázala ovlivnit. Dokáže přesně vyjádřit jak se cítím. Dodnes, když si pustím některé nahrávky, pokaždé mi dokážou zvednout náladu... Třeba jednou jsem se byl podívat na koncert Sigur Ros, v Radio City Hall. Hráli bez orchestru, ale s neuvěřitelnými vizuály. Bylo to prosté - jenom oni tři na pódiu, a přitom ta show byla tolik chytlavá! Takové umělce mám rád, co tě nechytnou jenom na půl ucha, ale doslova tě vtáhnou do děje, po celý koncert, od začátku až do konce. Snažím se dosáhnout něčeho podobného i na našich koncertech. Na pódiu jsem někdo jiný. Mám tu osobu rád, je to "pódiový Dave". Na ty dvě hodiny na pódiu si to můžu dovolit, a stát se jím.

Staneš se glam star...

Jo...

A jaký je Dave Gahan v soukromí?

Myslím že jsem v pohodě. Já... No vždycky jsem byl dost komplikovaný... Ale teď mám pocit, že už je to lepší. Hudba mi hodně pomohla. Ať už to byl jen poslech, nebo jako teď, psaní písní s dalšími muzikanty. Nakonec se to stalo něčím, o čem se mi v začátcích ani nesnilo. Tenhle tvůrčí proces mě stále pohání kupředu. A pořád se toho hodně učím.. Myslím že tím jak stárnu, tak se měním, a měl bych ty změny následovat... Necítil bych se dobře, kdyby můj vnitřní duch dál nerostl.



Když jsi opustil svoje komplikované období, jak dlouho trvalo než jsi urovnal vztahy s okolím, s rodinou a tak...?

Jistě, byla to dlouhá cesta...Ale už je všechno dobré. Nedávno jsem byl na návštěvě u mámy v Anglii asi na týden, a strávili jsme spolu nějaký čas. Bude jí teď 80 let. A ten týden jsme si skvěle užili. Když jsem vyrůstal, bylo to pro ní těžké, vychovávat nás. Poznal jsem to později sám na vlastní kůži, když jsem měl vlastní děti. Ona byla tehdy na čtyři děti úplně sama, a přitom chodila do práce, starala se o domácnost, uklízela, vařila...prostě všechno. To je na světě ta nejtěžší práce. A zvládala to skvěle! A já jsem byl...no jak už jsem říkal, komplikovaný. To je ale za mnou - teď už jsem v životě definitivně na určitém místě, kdy nemůžu používat nějaké výmluvy... Byla to moje volba.

Myslím, že místo toho abychom čelili problémům, tak spíše chodíme okolo nich, snažíme se najít cesty, jak se vyhnout pocitům, které skutečně cítíme.. Hudba skvělá věc - ta je evokuje sama. Vždycky mi pomáhala přejít přes cokoliv. Často ani nevím jak. Obvykle, když jsem v úplném klidu, a dělám něco, třeba provádím jógu, tak to najednou začne samo nabíhat - najednou se mi vše srovná a začnu vidět nějaká řešení.

Je to tedy určitý druh meditace...

Ano, vlastně je to meditace. Je to o dýchání, o pohybech při dýchání... Není to Ashtanga (jóga), ta je mnohem živější... A svojí živost můžu uplatnit při jiných příležitostech. Je to jen o tom zklidnit se, nadechovat a vydechovat, a přesunout myšlenky do určitého prostoru... A pak začnu slyšet věci, absolutně zdarma! (smích) Protože...nevím jak to máš ty, ale já si sám sobě neustále kladu nějaké otázky, pořád mi běhají v hlavě. Mám tam něco, co bych nazval jakási "rada starších". Ta "rada starších" pořád ke mě mluví, neustále se ptají... No a já se občas pokusím ji prostě vypnout, abych mohl na něco dobrého přijít.

To je důležité i vzhledem k dnešní době...

Samozřejmě, i já vnímám co se ve světě děje. Myslím že hodně lidí je manipulováno pocitem strachu. Říká se jim: "Měli byste se bát, něco strašného přijde !" A to samozřejmě není dobrá výchozí pozice pro to, dělat nějaká rozhodnutí...

A dneska už musíš rozhodnutí dělat v čím dál mladším věku... Moje dcera je fantastická - je jí 17 a stojí teď před všemi těmi volbami, co dělat dál. Vybírá si vysokou školu, na kterou od příštího září půjde, zvažuje pro a proti... A teď je to moje žena Jeniffer, která nese hlavní zátěž. Je to neuvěřitelné, kolik rozhodnutí musí děcka v 17ti udělat, jsou bombardováni otázkami : "Rozhodni se správně, co budeš dělat dál, kam půjdeš, co vlastně chceš...?" To je ale v 17 letech ta poslední věc, na kterou myslíš. Je to bláznivé. Snažím se o to i se svým synem, říkám mu : "Udělej si chvíli čas, a promysli si co dál, kam chceš směřovat, čím chceš být..."

To musí být pro tebe těžké, protože ty jsi se stal rockovou hvězdou, a najednou máš být taky otec...

Ano, s tím se musí opatrně, je velmi snadné děti uvést do rozpaků ale... Prostě : snažím se být sám sebou. To je asi nejdůležitější. Přál bych si, aby moje děti se mnou mohly mluvit úplně o všem. Když jsem byl v jejich věku, neuměl jsem si s kýmkoliv promluvit o čemkoliv... Byl jsem tehdy strašně impulsivní. No ale když se takhle chováš, musíš se naučit, že poneseš následky... To se snažím předat svým dětem. Chci aby věděli, že jsem tu pro ně. Říkám jim : "Jestli se mi chceš s něčím svěřit, klidně mluv, nikdy tě nebudu za nic soudit.." Pro nás rodiče je hodně těžké si přiznat, že už je to jejich život, a my už vlastně nemáme žádnou moc, jen se můžeme alespoň pokusit poradit nejlépe jak můžeme...

Takže už nejsi pánem domu..

Haha! To opravdu ne. Snad jen pro mého kocoura. Měli jsme víc zvířat - ještě psa - tedy fenku Katie, ale ta letos v létě zemřela. Byl jsem z toho opravdu smutný. Stýská se mi po ní, v životě jsem neviděl tak živou bytost! V našem domě jí bylo všude plno. Ale teď máme kocoura, jmenuje se Poseidon. Je to ale úplný opak toho, jak by se měla kočka chovat. On je spíš jako pes. Pořád vyžaduje pozornost, skáče mi do klína, nebo na rameno... Divný kocour. Ale hodí se perfekně do našeho domu.



A toho kocoura jsi pořídil ty?

To ne, jak pes, tak i kocour se v domě objevili, když jsem byl na turné. Já s tím neměl nic společného. Prostě jsem přišel domů, a koukám: další zvíře v baráku. Ze začátku jsem na to nereagoval moc dobře, nejsem velký přítel změn, ale teď už jsem si je oblíbil. Vždy se trochu zdráhám být za něco zodpovědný, ale když už musím, tak to jde úplně samo.

Máš úžasné zlaté boty...

Díky, jsou ze Saint Laurent...

Wow, takže francouzské designové boty... Zajímáš se o módu?

Ano, občas, o některé věci... Jednoduše - mám jasnou představu, co se mi líbí. Není nic horšího, než když přijdeš do obchodu, a obklopí tě lidé, kteří ti říkají, co by bylo pro tebe skvělé. Já to mám jinak. Vím co chci, a chci se jen porozhlédnout.

Když jsem opustil školu, měl jsem několik krátkodobých prací, nic co by mě bavilo... Odešel jsem ze školy dost mladý, okolo 15 let. Když mi bylo 17, uvědomil jsem si, že bych se měl něčím vyučit, a tak jsem se ocitl na škole výtvarného umění. A tam někde začal můj zájem o módu. Měl jsem pár přátel, kteří se zabývali módou, dělali oblečení... To bylo na konci punkové éry, tak okolo 78/79 roku. Móda je zajímavá - to co nosíš, to tě reprezentuje, vypovídá to o tobě. Když se cítíš jako outsider, oblíkáš se tak. A je to hodně propojené i s hudbou. Na té škole jsem potkal taky hodně muzikantů a umělců, a to taky zapříčinilo, že jsem tam kde jsem...


-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


Patty :

5. února 2017, 13:29     

skvělý rozhovor!


Christin :

5. července 2017, 12:59     

Wow!perfektní

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků