Dave : V Depeche Mode je kus punkové etiky (Dokončení)


David Gahan odpovídal na otázky časopisu Spin. Na přetřes přišlo samozřejmě jeho nové album, ale i témata a otázky z minulosti v Depeche Mode...




Autor : Phoebe Reilly - magazín Spin


Vypádáš hodně nadšeně z nového alba. Jak bys ho porovnal s tím posledním?

Je naprosto rozdílné. S Paper Monsters to bylo ve smyslu : "Musím si něco dokázat, něco demonstrovat." Teď tenhle tlak v sobě necítím. To, že se objevily mé písně na posledním albu Depeche Mode, mi dodalo jistotu. Spoustu jsem toho Martinovi dlužil - protože za ty léta zpívání jeho myšlenek bylo pro mě všechno tohle obtížné : jak si osvojit píseň, jak udělat atmosféru, jak do toho dostat sám sebe... Ted jsem skutečně začal objevovat můj vlastní hlas. Nenazval bych tu desku svou nejlepší nahrávkou jakou jsem kdy udělal, ale všechno vychází podle mých představ, a já cítím rozhodně větší pohodu, než v období Paper Monsters.

V minulosti jsi ty a Martin měli mezi sebou určité napětí - vzkazy vyměňované přes média...Ale ted se vyjadřuješ na jeho adresu celkem pochvalně...

Myslím že jsme už přešli přes ten kritický bod. Poslední turné bylo vynikající - dařilo se nám vedle sebe výborně. Byl jsem s ním v kontaktu po celou dobu. Došlo mi v jaké pozici je už 27 let, a tlak, pod kterým celou tu dobu je. Musí to být složiáté, psát písně, a nechat je zpívat někým jiným. Teď vidím že moje frustrace byly způsobené mou vlastní omezeností. Už nikdy víc si nechci hrát na oběť.




Myslím že je tady určitá soutěživost (která tu vždycky byla), a to je klíčovou věcí Depeche Mode. (David Gahan)




V dokumentu z roku 1989 jsi prohlásil, že jsi byl šťastnější při doplňování zboží v supermarketu, než v kapele. Je to pravda?

Ó, ne. Myslím že to byl jeden z těch prostořekých komentářů, které vznikaly na konci turné. Bylo legrační, když jsme sledovali jak nám roste stavba budovy před studiem. Šlo to tak rychle, a ti chlapi skutečně makali. Vždycky pak, když jsme se potýkali s nějakými problémy nebo si na cokoliv stěžovali, pomysleli jsme si : "Tam venku je skutečně tvrdá práce". A dělání muziky? To je fajn...



Jsi velký rokenrolový fanoušek. Nezdá se ti zvláštní, že jsi frontman nejslavnější synth-popové kapely na světě?

Vždycky jsem si tuhle otázku pokládal, a vždycky to bylo tak trochu trnem v oku pro ostatní členy kapely. Vyrůstání v kapele je osudové - zůstáváš a přetrváváš v nějaké pozici, kterou považuješ za správnou. Ale co jsem si vzal z Depeche Mode, je jakási punková etika - to že můžeš hrát, aniž bys byl velkým muzikantem. Když dostaneš nápad, jdeš a uděláš to. Dokonce i přesto, že používáme syntezátory, stále máme v sobě tenhle druh etiky, protože můžeme snadno zachytit náš materiál - zapojíme přístroje a hrajeme.

V období S.O.F.A.D. jsi prošel přeměnou v grunge zpěváka. nechal ses tetovat a narůst dlouhé vlasy, měl jsi vážný drogový návyk... Co bylo inspirací k téhle přeměně?

Stal jsem se parodií sama sebe. Nemyslím že ta přeměna byla úplně přes noc. Abych řekl pravdu, byl jsem klasický narkoman a alkoholik. Možná v některých rysech jsem se cítil být něčím odlišným, či speciálním, ovšem během turné S.O.F.A.D. jsem spolehlivě tenhle vlak nechal dojet až na konečnou. Bylo toho okolo mě spoustu a pak najednou konec jako když utne. Turné skončilo a já jsem měl už velkou drogovou závislost, a to bylo vše co ve mě zůstalo.

To turné si také vybralo daň v podobě odchodu Alana Wildera, a Andy Fletcher se údajně nervově zhroutil. Co se stalo?

Dosáhli jsme hranice ve svém bezuzdném požitkářství . Bylo to příliš dlouhé, a dosáhli jsme toho nejvíc co bylo možné : limuzíny, luxusní hotely, osobní asisteti... V zákulisí byly zvláštní prostory pro každého člena kapely, osobní šatny, stejně tak jako šatna pro kapelu. Při pohledu zpět, bylo to udělané tak, že každý mohl být od ostatních izolován ve své vlastní komůrce, měl bys vidět ty spousty různých mejdanů v oddělěných pokojích. Je to už stará story, ale pravdivá. Všichni jsme byli obětmi tohoto turné.

Když jsi si podřezal žíly v roce 1995, čekal jsi že tě členové kapely podpoří víc než ve skutečnosti podpořili?

Ne. Myslím že kdybych po té události o něco požádal, asi bych to dostal. Bylo to jen mou vlastní neschopností dát najevo co chci nebo potřebuju, protože jsem nikdy doopravdy nevěděl, co vlastně chci.



Ta událost s předávkováním o rok později připomínala Kurta Cobaina. Myslel sis tenkrát že smrt je způsob, kterým ze sebe uděláš legendu?

Ne. V polovině 90 let všude kam jsem se otočil, někdo umíral. Nebyli to jen lidé z kapel, byli to i lidé se kterýma jsem byl v kontaktu. V některých chvílích jsem si myslel "Možná směřuju po stejné dráze". Nebyla to žádná předstíraná snaha se sám zničit, ale rozhodně jsem tady už nechtěl být. To nemělo nic co dělat s bytím v kapele. To byla opravdu poslední věc, která by mě trápila. Vzpomínám jak mi Martin volal během nahrávání Ultra. Byl jsem v hrozném stavu - rozčilený, a zruinovaný. A on povídá "Chystáme se dokončit tuhle nahrávku? Nebo jí mám dokončit jako svou vlastní". A já na to "Nic okolo toho teď nedám, do prdele. Mám teď velké problémy!"





DOKONČENÍ :



Tvoje srdce přestalo na dvě minuty bít. Když jsi přišel k sobě, vybavil sis nějaké vzpomínky typu : bílé světlo, setkání s Bohem...?

Všechno co jsem po návratu zpět vnímal bylo poznání, že možná nemám takovou kontrolu nad svým životem, jak jsem se dosud domníval. Nedoporučoval bych tenhle způsob komukoliv jinému, ale prospělo mi to. Potřeboval jsem se dostat až tak daleko, aby mi došlo, že tohle opravdu nechci.

Co je teď tvoje největší neřest?

Pravděpodobně televize a čokoláda.

Uvažoval bys o vystoupení v nějaké TV reality show, kdybys byl osloven?

No, dokonce jsem i byl osloven, a bral jsem to spíš jako potupu. Před lety bylo několik takových show v Anglii, a přišlo několik nabídek abych strávil v nějakém domě celý měsíc. Já na to něco jako : "Hele, víš co? Nejsem zas tak beznadějný případ. Zapomeň na to." A seřval jsem svého manažera. Jindy mi zase přišla nabídka, abych něco dělal v mém domě v New Yorku. Ale nepřipadá v úvahu, že bych měl provádět něco takového. Jednou jsme se synem chvíli koukali na podobný pořad s chlapci z kapely Poison (Reality show Bretta Michaela : Rock Of Love, běží na VH1). A nevěřil jsem svým očím! Co si asi o sobě myslí? Doufám že se nebere tak vážně, jako to dělá v té show...Podle mě tohle ničí všechnu tu svátost a tajemnost okolo muziky.

Myslíš že by Depeche Mode dosáhli takového úspěchu v původní sestavě, kdyby Vince Clarke neodešel?

Toť otázka... Ale mám-li být upřímný, tak ne... Tehdy to samozřejmě byla velká rána. Ale kdyby Vince neodešel, Martin by nebyl nucený psát. On byl skutečně hodně stranou - měl jen jednu píseň pro druhé album, kterou napsal když mu bylo 13. Takže jsme ji nahráli, a velkou část alba jsme udělali ve chvílích volna ve studiu. Kdyby Vince zůstal, nedokážu si představit s čím bychom mohli přijít.. Nemluvil jsem s ním, tuším, asi 15 let. Možná déle.

Depeche Mode potom hodně zvážněli, stali se "temnějšími". Myslíš, že jisté songy typu "Master and Servant" dokáží udělat tématiku sado-maso více přístupnou pro mainstream?

Možná. Je to téma, se kterým jsme si vždycky pohrávali. Já jsem si určitě s tím hrál při vystoupeních. Ve mě existuje jedna stránka osobnosti, která chce být milována a opečována, a pak je tu odlišná stránka která je špinavá a zvířecí. Kdybych to nenechával ze sebe vyjít ven, asi bych se zcvokl. A tohle jednoznačně přišlo několikrát na Hourglass - v Use You a Deeper and Deeper.

Martin úplně vážně koncertoval v kožených sukních a podobných výbavičkách. Bránil jsi mu někdy v jeho garderobě?

Neustále. Ale nebylo tak tomu vždycky, třeba teď se mi jeho koncertní oblek líbí. Líbila se mi ta čepice. V dřívějších dobách jsme mu s Alanem často jeho klobouky schovávali, protože jsme nechtěli s ním být viděni.



Na jaké období, nebo moment v Depeche Mode bys chtěl nejraději zapomenout?

Těch je bezpočet.. Stačí jít na Youtube a vyťukat "Depeche Mode" (což jsem udělal) a je tam toho mraky. Koukal jsem na vystoupení kde je mi 19, a jsem zděšený, jak nezralý jsem byl. A díky internetu všechna tahle zapomenutá vystoupení jsou znovu na světle světa.

Co ti nejvíc leze na nervy v dnešní popové kultuře?

Že tady nejsou žádná omezení ve veřejném probírání nějaké osoby. Ať už je to Anna Nicole Smith, Brad Pitt či Angelina Joe, či kolik toho můžeme číst o Britney Spears? Nedokážu si pomoci, ale koukám na fotky na obálkách těhle magazínů, když stojím ve frontě v obchodě, a absolutně mě to odrazuje. A potom najdeš sám sebe jak mluvíš o těhle lidech! Vypovídá to snad o něčem co dělám? Jen plýtvám časem...

Čí profesi by jsi teď rozhodně nechtěl dělat?

Nechtěl bych být v kůži George Bushe. Ačkoli mě jistým způsobem fascinuje. Ale vytvořil vážný problém. Když jsem cestoval v Evropě, setkával jsem se s reakcemi : "Jéžiš, ty žiješ v Americe". To je pro mě smutné. Mělo by to být jinak. Měli bysme jít příkladem.

Říkal jsi, že žiješ v Americe už 15 let. Chybí ti Anglie?

Chybí mi pořádná porce "fish-and-chips" (treska s hranolky - typicky britské jídlo). Známí mi říkají že jsem se hodně amerikanizoval, s čímž souhlasím, protože tohle mě vždycky přitahovalo. Když jsem vyrůstal v Anglii, pořád jsem mluvil o tom, že bych chtěl něčeho dosáhnout. Amerika je pro mě místo, kde nové nápady jsou vítané a podporované. Ačkoliv poslední dobou jsem více patriotem než dřív. Občas se dostanu do diskuse - s často se to dělám s mým synem - vedeme debatu Amerika versus Anglie. Já vždycky první co řeknu : "Podívej, to se nedá vůbec porovnávat. My jsme dali světu Rolling Stones, Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd a Depeche Mode!"

Potvrdila se ti někdy fáma, že zkratka v názvu kapely KMFDM "Kill Mother Fucking Depeche Mode" (zabij zasrané Depeche Mode)?

Všechno co o tom vím je, že si myslím že to je pravda. To přišlo z Německa že? Jojo, tam je spousta lidí kteří nás milují, a jsem si jistý že stejně tolik lidí nás i nenávidí.

Která předělávka Personal Jesus se ti víc líbí : od Marylina Mansona, nebo od Johnnyho Cashe?

Jasně že Johnny Cash! K tomu myslím není třeba víc komentáře. Je to vynikající verze, odhalující píseň v prosté formě. Vždycky se mi ten song zdá lepší a lepší.



Je pro tebe potěšující, když slyšíš novější kapely které jsou zřetelně ovlivněné Depeche Mode?

Ani ne. Myslím že nám byla vzdávána čest celá léta spousta kapelama. Ale já ve skutečnosti příliš pop music neposlouchám. Poslední muzika kterou jsem si opravdu užíval, je na hony daleko od toho co dělám sám. Něco jako White Stripes.

Dokonce i po 27 letech společné práce s Martinem a Andym jsou tu vždycky spekulace, že tohle album bude možná poslední. Proč nikdo z vás neřekne : "Ano, zůstaneme spolu a vydáme další desku"?

Vždycky když skončíme turné, jdeme si každý svou cestou, a v určité chvíli se vrátíme zpět dohromady a diskutujeme o budoucnosti. Nikdy to není tak, že bychom plánovali nějaké ovládnutí světa a podobně. Ale dobrá : jsem si docela jist, že vydáme další desku.



-sin-


    Zpět na hlavní stránku



     


Komentáře (nové dole):


janruzicka.dmf :

12. listopadu 2007, 03:17     

Velmi zajímavé jsou Davidovy odpovědi…Jsem zvědav na dokončení článku.


Valezka :

12. listopadu 2007, 11:42     

Dave odpovídá opravdu dobře… Moc pěknej rozhovor.


spitfire :

12. listopadu 2007, 12:31     

Konečně článek o něčem. Něco takového jsem marně čekal od Filteru.


little girl :

12. listopadu 2007, 19:39     

spitfire: to je pravda, všechny články o Gahanovi v rámci promo Hourglass jsou obsahově vlastně jeden, akorát možná s jinou fotkou (Dave v košili na různé způsoby) a layoutem… tady se aspoň neptají na význam přesýpacích hodin, času, stárnutí, blá blá (teda aspoň v první části :) :)


sinus :

12. listopadu 2007, 20:44     

Taky se mi líbí volba otázek v rozhovoru – je to takové nadčasové. Žádné marketingové kecy a otázky které byly položeny už tisíckrát předtím… Je to spíš pokec o životě a tak…


deepspace101 :

12. listopadu 2007, 22:04     

Jj, přidávám se ke chvále, dobrý rozhovor.


TomCZ :

13. listopadu 2007, 11:25     

No a nakonec ta nejlepší věta:)


Šnek production :

15. listopadu 2007, 19:01     

Jo, super rozhovor, jeden z mála, který ještě o DM čtu, protože ve většině se točí furt to samý… Moc se mi líbí ten vývoj, kterej je na Daveovi v tomhle rozhovoru znát. Dřív mluvil furt o tom, jak se při zpívání Martinovejch písniček cejtí jako „impostor“, a teď najednou přišlo rozuzlení – přiznal, že Martinovi tak trochu křivdil, protože i pro něj musela bejt jejich role autor-zpěvák těžká.


helga :

17. listopadu 2007, 18:30     

Vse,co bych chtela rict k clanku,zde bylo receno.Jsem z nej nadsena.Opravdu stal za precteni,zadna snuska komercnich kecu.Super:-)


picojasd :

30. prosince 2007, 01:39     

jak to tzu muze nekdo cist??proc to tu vynec pisu??aaaable blo bli bll bb hůů pprrr hgůů aa bleee. bli!!oooˇ´´´ooo

Přidej komentář :

Toto není spam.




Výpis všech článků